USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobce Arcibiskupství olomouckého, se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9,
identifikační číslo osoby: 00445151, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovanému Národnímu
památkovému ústavu, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3,
identifikační číslo osoby: 75032333, zastoupenému JUDr. Petrem Wünschem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, o nahrazení projevu vůle, vedené
u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 157/2017, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. listopadu
2019, č. j. 59 Co 133/2019-856, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
3.388,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Petra Wünsche, advokáta se sídlem v
Praze 2, Italská 753/27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Kroměříži (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3.
2019, č. j. 7 C 157/2017-762, zamítl žalobu o nahrazení souhlasu žalovaného s
uzavřením dohody o vydání jiné nemovité věci žalobci dle ustanovení § 10 zákona
č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi
a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č.
177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a to komplexu Květné zahrady v
Kroměříži sestávající se z (ve výroku označených) nemovitých věcí v
katastrálním území Kroměříž – dále „Květná zahrada“ (výrok I.), a žalobci
uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve
výši 110.137,50 Kč (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 59 Co 133/2019-856, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že
žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II.), a
rozhodl, že žalovanému se rovněž nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok III.).
Rozhodnutí soudů nižších stupňů, vydaná ve sporu o nahrazení projevu vůle
povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci dle ustanovení § 10 odst. 4
zákona č. 428/2012 Sb., jsou odůvodněna závěrem, že mezi Květnou zahradou a
nemovitými věcmi žalobcem již vlastněnými nebyla prokázána funkční souvislost
ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Soudy nižších
instancí rovněž konstatovaly, že Květná zahrada sloužila duchovním jako objekt
příležitostné relaxace, nikoli jako obydlí či prostor k administrativním
účelům, pročež nebyly naplněny ani předpoklady pro vydání věci stanovené v
ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. Důvod pro zamítnutí
projednávané žaloby shledaly současně i ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm.
a) zákona č. 428/2012 Sb. v překážce (dovozované v intencích citovaného
ustanovení judikaturou Nejvyššího soudu) spočívající v existenci areálu, jež
tvoří předmětné pozemky se stavbami, přičemž akcentovaly, že Květná zahrada se
skládá z několika samostatných pozemků, které však mohou být plnohodnotně
využívány ke svému účelu pouze jako celek.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podal žalobce
dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 – označený rozsudek, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz) při posouzení otázky funkční souvislosti ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť produkční skleník
v Květné zahradě v minulosti sloužil a dodnes slouží jako produkční skleník pro
Podzámeckou zahradu, která je ve vlastnictví žalobce, a z budovy Arcibiskupské
vodárny vlastněné žalobcem byly a i v současnosti jsou prováděny dodávky
užitkové vody zcela nezbytné pro zavlažování Květné zahrady, a tudíž dle názoru
žalobce mezi pozemky nárokovanými k vydání a nemovitostmi žalobcem již
vlastněnými existuje skutečná užitná souvztažnost daná faktickými možnostmi
jejich hospodářského využití. Dovolatel v této souvislosti namítá, že bylo
porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy nižších instancí
nikterak neodůvodnily závěr o absenci funkční souvislosti mezi produkčním
skleníkem Květné zahrady a Podzámeckou zahradou. Jako otázku dosud neřešenou
dovolatel předestírá, zda je dána funkční souvislost mezi jednotlivými
komponenty reprezentativního letního sídla knížat či duchovních, jelikož areál
zámku, jehož součást tvoří i Květná a Podzámecká zahrada, sloužil jako
reprezentativní letní sídlo olomouckých biskupů, později arcibiskupů, a od
svého vzniku představoval nedílný celek. Podotýká rovněž, že areál zámku,
včetně Květné a Podzámecké zahrady, je jednoznačně a nezaměnitelně definován
jako jeden celek také obecně závaznými právními předpisy [§ 1 písm. m) bod 1. nařízení vlády č. 262/1995 Sb., o prohlášení a zrušení prohlášení některých
kulturních památek za národní kulturní památky, ve znění pozdějších předpisů –
dále „nařízení č. 262/1995 Sb.“] a zápisem do seznamu UNESCO, přičemž uvádí, že
dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil otázku, zda funkční
souvislost ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může vyplývat také z obecně závazných předpisů nebo z rozhodnutí UNESCO. V této
souvislosti opětovně namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších
stupňů. Dále dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že podmínka účelového určení ve
smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. je splněna i v
případě Květné zahrady, neboť pojem „obydlí duchovních“ zahrnuje nemovitosti
sloužící nejen k přespání či nasycení duchovních, ale též k jejich odpočinku a
relaxaci. Z procesní opatrnosti pak dovolatel připomíná, že při aplikaci výlukového
ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se oba soudy nižších
stupňů odklonily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od
rozsudku (správně od stanoviska občanskoprávního kolegia) Nejvyššího soudu ze
dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn.
28 Cdo 4403/2008, neboť se nezabývaly posouzením, zda se v
jednotlivých případech jedná o stavbu v občanskoprávním smyslu. Dovolatel se
rovněž táže, zda lze ospravedlnit vydání celé Květné zahrady o výměře téměř 15
ha z důvodu případné existence nových staveb o celkové výměře v řádech stovek
metrů čtverečních, bylo-li v řízení prokázáno, že stavby a pozemky tvořící
Květnou zahradu jsou navzájem propojené. Současně pak vznáší otázku, dle mínění
dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda existenci
„nových“ staveb na nárokovaných pozemcích, budou-li splňovat kritéria stanovená
judikaturou, lze překlenout s poukazem na ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a to za situace, kdy nalézací soudy považují Květnou zahradu za
jediný celek, čímž implicitně dávají najevo, že veškeré stavby jsou nutné k
řádnému užívání nemovité věci (Květné zahrady) v souladu s jejím účelem,
popřípadě zastupují funkci dřívějších staveb. Závěrem dovolatel navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém podrobném vyjádření ztotožnil s právními a skutkovými
závěry odvolacího soudu, přičemž dovolání žalobce označil za nepřípustné a
nedůvodné. Upozornil, že argumentací o funkční souvislosti Květné zahrady se
zámkem a Podzámeckou zahradou ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona
č. 428/2012 Sb. žalobce dezinterpretuje skutková zjištění soudů nižších
instancí, podle nichž mezi zmíněnými nemovitostmi absentuje jakákoli závislost. Zdůrazňuje přitom, že oba soudy nižších stupňů závěr o neexistenci namítané
funkční souvislosti v odůvodnění svých rozsudků náležitě vysvětlily. Rovněž
námitka dovolatele o funkční souvislosti Květné zahrady s budovou Arcibiskupské
vodárny je dle názoru žalovaného účelová, nepodložená v řízení zjištěným
skutkovým stavem. Nadto dodává, že podmínka funkční souvislosti musí být
oprávněnou osobou doložena již ve výzvě k vydání věci, k čemuž však v
projednávané věci nedošlo. K tvrzením dovolatele ohledně reprezentativního
letního sídla olomouckých biskupů, později arcibiskupů, žalovaný připomíná
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017), z níž se podává, že z dřívější vlastnické jednoty nelze
na funkční souvislost bez dalšího usuzovat. K dovolatelem nastolené otázce, zda
funkční souvislost může vyplývat také z obecně závazných předpisů, podotýká, že
souvislost právní dle judikatury dovolacího soudu sama o sobě neznamená
souvislost funkční ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012
Sb. a navíc kritérium „nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa“
stanovené pro účely prováděcího vládního nařízení č. 262/1995 Sb. se nedotýká
pojmu funkční souvislost ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č.
428/2012 Sb., což ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů reflektovaly a
náležitě odůvodnily. Dále má za to, že v řízení před nalézacími soudy nevyšlo
najevo, že by žalobce Květnou zahradu alespoň po část rozhodného období
bezprostředně užíval k některému z účelů uvedených v ustanovení § 7 odst. 1
písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. Domnívá se též, že na otázce naplnění podmínek
výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozsudek
odvolacího soudu nezávisí. S ohledem na předestřené pak navrhl, aby dovolací
soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. K vyjádření žalovaného k dovolání učinil žalobce repliku, v níž setrval na
argumentaci uplatněné v dovolání, jež považuje za přípustné a důvodné. S
odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo
3268/2019, zdůraznil, že již ve výzvě k vydání majetku podle zákona č. 428/2012
Sb. řádně uplatnil restituční důvody podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) i b)
tohoto zákona, neboť uvedl, že dané nemovitosti tvořily zámecký komplex,
přičemž uplatněný nárok lze v souladu s ustanovením § 10 zákona č. 428/2012 Sb. doplňovat o další důvody, skutečnosti a listiny osvědčující uplatněný nárok. Dále uvádí, že z žalovaným citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, je patrné, že právní souvislost spočívá ve
vlastnické jednotě, což je situace odlišná od nyní projednávané věci, v níž sám
zákonodárce ve vládním nařízení č. 262/1995 Sb. popisuje jeden areál tvořený
zámkem, Květnou a Podzámeckou zahradou. Vyzdvihuje rovněž, že jako obydlí
duchovních ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. sloužil arcibiskupský zámek (coby místo k uspokojení materiálních potřeb), k
němuž ovšem nedílně náleží Květná zahrada sloužící k odpočinkovým účelům
církevních hodnostářů. Opětovně pak akcentuje, že nevydáním Květné zahrady
dojde k podstatnému snížení užitné a ekonomické hodnoty Podzámecké zahrady,
jelikož jediný produkční skleník pro obě zahrady se nachází v Květné zahradě;
tím je dle názoru žalobce splněna podmínka tzv. funkční souvislosti. Vyjadřuje
přesvědčení, že soud prvního stupně soustavně opomíjel důkazy předkládané
žalobcem, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nadto dodal, že
se oba soudy nižších stupňů zpronevěřily závěrům vysloveným v nálezu Ústavního
soudu ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3845/19 (zmíněný nález, stejně jako
dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), neboť patřičně nereflektovaly
zásadu ex favore restitutionis. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o
dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 11. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s.
ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce není přípustné pro řešení právní otázky spočívající v naplnění
předpokladů pro vydání nemovité věci oprávněné osobě povinnou osobou podle
ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, se odvolací soud neodchýlil, přičemž
Nejvyšší soud současně neshledal přesvědčivé důvody, pro které by tato otázka
měla být posouzena jinak. Sluší se podotknout, že obecně formulované závěry k
výkladu pojmu „funkční souvislost“ coby podmínky pro vydání církevního majetku
oprávněné osobě povinnými osobami uvedenými v ustanovení § 4 písm. c) a d)
zákona č. 428/2012 Sb. přijaté v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněném pod číslem 151/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, soudy obou stupňů zohlednily – na rozdíl od
mínění dovolatele – i v poměrech projednávané věci. Uvedený závěr dovolací soud
činí nejen ve vztahu k tvrzené funkční souvislosti (souvztažnosti) pozemků
tvořících Květnou zahradu s věcí, kterou žalobce již vlastní (Arcibiskupský
vodojem, Podzámecká zahrada), z hlediska jejich nezbytné využitelnosti (dle
argumentace v článku IV. a VI. dovolání), ale i ve vztahu k tvrzené funkční
souvislosti dané jednotou Arcibiskupského zámku, Podzámecké zahrady a Květné
zahrady jako nedělitelného celku tvořícího reprezentativní letní sídlo
olomouckých biskupů, posléze arcibiskupů (dle argumentace v článku V. dovolání)
a ve vztahu k tvrzené funkční souvislosti založené zápisem Zámku v Kroměříži s
Květnou a Podzámeckou zahradou coby národní kulturní památky ve smyslu
ustanovení § 1 písm. m) bod 1 nařízení vlády č. 262/1995 Sb., o prohlášení a
zrušení prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky,
nebo jejich zápisem do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví
UNESCO (dle argumentace v článku VII. dovolání). Sluší se dodat, že všechny z
takto vymezených právních otázek dotýkajících se naplnění předpokladů vydání
věci oprávněné osobě v režimu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. považuje dovolací soud – na rozdíl od mínění žalobce – za
judikatorně řešené.
Jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného
předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem
nečiní dovolání (jeho část) vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej
přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční
souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich
skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití,
a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo
jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou
polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat
či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je (byla)
předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k
jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovité věci
ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich
ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných
pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala
vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými
oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost
právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník
odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému
účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se
nejednalo o souvislost funkční, ale spotřební. Konečně ani územní blízkost či
sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost,
neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány
(obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom
rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení § 3
zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani
se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku
byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému
stavu katastru nemovitostí (k tomu srovnej již shora citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017). S ohledem na právě uvedené připomenutí stále relevantních závěrů ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze za funkční souvislost nemovitých věcí
ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
považovat v
poměrech projednávané věci stav souvztažnosti mezi nárokovanými pozemky
tvořícími areál Květné zahrady na straně jedné a Arcibiskupského zámku a
Podzámecké zahrady na straně druhé, je-li spatřován v zápisu těchto souborů
nemovitých věcí jako národní kulturní památky, popřípadě v seznamu UNESCO. Je
zřejmé, že účel zápisu Arcibiskupského zámku, Květné zahrady a Podzámecké
zahrady jako kulturní památky národního a světového významu nijak nesouvisí s
podmíněností fungování jednoho komplexu fungováním komplexu druhého s cílem
zachovat jejich optimální využitelnost a zabránit ztrátě či podstatnému
zhoršení jejich užitné hodnoty (srovnej účel zápisu vyplývající zejména z
ustanovení § 4, § 7 a § 9 až § 20 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové
péči ve znění pozdějších předpisů, a ze Sdělení Federálního ministerstva
zahraničních věcí č. 159/1991 Sb., o Úmluvě o ochraně světového kulturního a
přírodního dědictví – účel zápisu kulturní nebo přírodní památky na seznam
UNESCO vyplývá z celého textu Úmluvy, jímž je – stejně jako na národní úrovni –
označení, ochrana, zachování, prezentování a obnova kulturního a přírodního
dědictví a za uvedeným účelem přijímání potřebných technických, vědeckých,
právních, administrativních a finančních opatření). Stav souvztažnosti
judikaturou dovolacího soudu reglementovaný nelze spatřovat ani v argumentaci o
jediném areálu zámku, Květné a Podzámecké zahrady, jež po staletí sloužil jako
celek coby reprezentativní letní sídlo olomouckých arcibiskupů. Rovněž v této
argumentaci dovolací soud postrádá naplnění podmínky funkční souvislosti ve
smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Jednotné účelové
určení tvrzené žalobcem se odvíjí od právní a historické souvislosti, jež ovšem
neznamená, že by komplex Arcibiskupského zámku a Podzámecké zahrady byl,
popřípadě v současné je, bez pozemků tvořících areál Květné zahrady
nezpůsobilý, respektive v podstatně zmenšeném rozsahu či zhoršené kvalitě
schopný, plnit tvrzený účel reprezentativního sídla olomouckých arcibiskupů. Ostatně v průběhu řízení před soudy nižších stupňů takováto tvrzení žalobce ani
neuplatnil. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu při řešení právní otázky existence
funkční souvislosti jako podmínky vydání věci církevní právnické osobě ve
smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jako souladný s
rozhodovací praxí dovolacího soudu obstojí i v rozsahu, v němž se odvolací soud
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně založenými na skutkových zjištěních o
absenci uvedené zákonné podmínky mezi Květnou zahradou a Arcibiskupskou
vodárnou (ve vlastnictví žalobce) a mezi Květnou zahradou (Produkčním
skleníkem) a Podzámeckou zahradou (rovněž ve vlastnictví žalobce). Odvolací
soud se v bodu 26. odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně o absenci funkční souvislosti mezi pozemky tvořící komplex
Květné zahrady s Arcibiskupskou vodárnou (budova na pozemku parc. č. st. 347),
jež dle tvrzení žalobce v minulosti zajišťovala zásobování Květné zahrady vodou
a tento zdroj byl nenahraditelný.
Závěr odvolacího soudu podrobuje dovolatel
kritice skrze námitky proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu
prvního stupně, na jejichž základě byl předmětný závěr učiněn (viz článek VI.
dovolání). Žalobce ovšem přehlíží, že požadavek na jiné právní posouzení věci
ipso facto spojuje s námitkami dožadujícími se odlišně zjištěného skutkového
stavu. Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím
soudem) s účinností od 1. 1. 2013 ovšem nepodléhá dovolacímu přezkumu (jediným
zákonným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci - § 241a odst. 1
o. s. ř.), dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže
posuzovat v závislosti na odlišném (dovolatelem tvrzeném) skutkovém základu
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo
3503/2017). Proto v dovolacím řízení podle současné právní úpravy nelze účinně
uplatnit ani námitku nedostatečně či nesprávně zjištěného skutkového stavu věci
ze strany nalézacích soudů (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1995/2015). Ostatně nad rámec právě uvedeného považuje
dovolací soud za vhodné uvést, že soud prvního stupně si provedeným dokazováním
a na základě hodnocení provedených důkazů v souladu s kritériem uvedeným v
ustanovení § 132 o. s. ř. obstaral náležitý skutkový podklad k formulaci
odpovídajícího právního závěru o nedostatku funkční souvislosti mezi komplexem
pozemků Květné zahrady a tvrzeným zdrojem pro její závlahu, tj. Arcibiskupskou
vodárnou (viz body 70., 77 a 89. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jde-li pak o tvrzenou funkční souvislost (souvztažnost) mezi Květnou zahradou a
Podzámeckou zahradou, potažmo Arcibiskupským zámkem, prostřednictvím fungování
a pěstební produkce tzv. Produkčního skleníku, již ze samotných tvrzení žalobce
uplatněných v jeho písemném podání ze dne 1. 10. 2018, jímž reagoval na poučení
soudu prvního stupně o koncentraci řízení a o právu uplatnit rozhodné
skutečnosti a navrhnout či předložit k jejich prokázání důkazy v poskytnuté
lhůtě do 30. 9. 2018 (viz protokol z jednání soudu prvního stupně ze dne 7. 8. 2018 – číslo listu 483 až 487 a podání žalobce ze dne 1. 10. 2018 – číslo listu
502 až 508), jež jsou ve zkrácené podobě zopakována v dovolání, lze postavit
najisto, že podmínka funkční souvislosti (souvztažnosti) mezi nárokovaným
majetkem, popřípadě jeho částí, a majetkem, který byl již oprávněné osobě
vydán, upravená v ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. není
splněna. Výše připomenutá judikatura dovolacího soudu spojuje existenci
předmětné zákonné podmínky s takovým stavem či situací, kdy „jedna nemovitá věc
je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné
vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé
nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla)
jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena“.
Tvrzená okolnost, že pro
potřeby Podzámecké zahrady a interiérů Arcibiskupského zámku se v Produkčním
skleníku ve Květné zahradě předpěstovávají sazenice rostlin, ovšem ničeho
nevypovídá o tom, že by bez této pěstební produkce, byť třeba již delší dobu
pro potřeby Podzámecké zahrady či zámeckých interiérů dodávané, nemovité věci
již žalobcem vlastněné pozbyly ekonomickou či užitnou hodnotu, popřípadě že by
se tato hodnota podstatně snížila. Sama okolnost výpadku dodávky pěstebního
materiálu z jednoho místa je objektivně nahraditelná z místa jiného. Ostatně
ani podání žalobce ze dne 1. 10. 2018 a ani jeho dovolání nijak neobjasňují,
zda a v jakém směru by absence dodávky předpěstovaných sazenic do Podzámecké
zahrady, popřípadě následně do zámeckých interiérů, ovlivnila Podzámeckou
zahradu, potažmo Arcibiskupský zámek, z hlediska rozhodného kritéria
podstatného snížení či ztráty ekonomické a užitné hodnoty. Dovolací soud tudíž
neshledává dovolání žalobce přípustným pro argument o porušení jeho práva na
spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, k němuž mělo dojít postupem soudů obou stupňů, jež nijak neodůvodnily
absenci funkční souvislosti Květné zahrady na straně jedné a Podzámecké zahrady
na straně druhé. Dovolání žalobce není rovněž ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné ani
pro řešení (dle mínění dovolatele neřešené) právní otázky, zda pod zákonem
vymezený účel „obydlí duchovních“ ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b)
zákona č. 428/2012 Sb. lze podřadit i nárokované pozemky v Květné zahradě, jež
dle skutkového závěru soudu prvního stupně, jenž byl aprobován soudem
odvolacím, sloužily k relaxačním, odpočinkovým účelům církevních hodnostářů. Dovozuje přitom, že pojem „obydlí duchovních“ lze s ohledem na jednotu
Arcibiskupského zámku, Podzámecké zahrady a Květné zahrady vztáhnout na komplex
pozemků tvořících Květnou zahradu. Z ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. [„Povinná osoba podle
§ 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu,
která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských
společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná
osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze
skutečností uvedených v § 5, pokud oprávněné osobě nebo jejímu právnímu
předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním,
zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí
duchovních.“] vyplývá, že účelové určení majetku sloužícího oprávněné osobě či
jejímu právnímu předchůdci alespoň po část rozhodného období jako pozitivní
podmínka k jeho vydání je citovaným ustanovením vymezeno taxativním výčtem a
způsobem nepřipouštějícím pomocí rozšiřujícího výkladu podřadit pod zákonem
vymezená účelové určení i případy další. V tomto smyslu dovolací soud považuje
ohledně dovolatelem předestřené otázky dovolání za nepřípustné primárně proto,
že toto řešení vyplývá přímo ze zákona (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 1. 7. 2015, sp. zn.
32 Cdo 76/2015) a zákonné ustanovení ani nepřipouští
jiný výklad vzhledem k jeho jednoznačné dikci (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2567/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 286/2020). Sekundární důvod nepřípustnosti dovolání pro řešení otázky spočívající ve
výkladu zákonného pojmu „obydlí duchovních“ a dovolatelem žádaného podřazení
míst sloužících k relaxaci a odpočinku církevních hodnostářů pod uvedený pojem
je založen na vztahu (judikaturou dovolacího soudu) neřešené specifické právní
otázky a obecnější právní otázky, jejíž řešení rozhodovací praxe dovolacího
soudu již reflektuje. Pro takový případ (a o něj jde i v souvislosti s žalobcem
předestřenou specifickou otázkou v poměrech projednávané věci) přípustnosti
dovolání rovněž nelze přisvědčit. Nemá totiž smysl v dovolacím řízení meritorně
přezkoumávat dovolatelem formulovanou otázku dílčí či specifickou, jejíž závěr
nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (k tomu srovnej usnesení Ústavního
soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5742/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2507/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2213/2019). Výkladem ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. se dovolací
soud již zabýval v rozhodnutích, na něž v dovolání poukazuje žalobce, přičemž
ovšem má za to, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo
531/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2143/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo
2854/2019, neřeší podmínku účelového určení ve specifických souvislostech
předestřených dovolatelem. Jakkoliv lze dovolateli přitakat, že žádné z
citovaných rozhodnutí explicitně neřeší otázku, zda pod zákonný pojem „obydlí
duchovních“ lze podřadit i místa (ve smyslu nemovitých věcí) sloužících k
odpočinku a relaxaci duchovních, nelze přehlédnout, že každé z uvedených
rozhodnutí obsahový význam ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012
Sb. jako celku vykládá jednak s ohledem na účel a smysl zákona č. 428/2012 Sb.,
jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým
režimem církvím a náboženským společnostem, v rozhodném období, dále s
respektem k legislativně-technické konstrukci citovaného ustanovení, jež je
založeno na uzavřeném výčtu účelů, k němuž musel nárokovaný majetek alespoň po
část rozhodného období oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci sloužit,
a konečně na účelu citovaného ustanovení samotného, jež vychází z potřeby
obnovit materiální základnu pro výkon činností, jež jsou církvím a náboženským
společnostem vlastní, tedy k duchovním, pastoračním, charitativním,
zdravotnickým a vzdělávacím účelům.
Je nepochybné, že k výkonu těchto činností
je nezbytný i majetek, jehož prostřednictvím je zajišťována správa církví a
náboženských společností, jakož i nezbytné zázemí pro duchovní. Zřejmě nejkomplexněji se smyslem a účelem citovaného ustanovení zabýval
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2143/2018, v němž,
mimo jiné [před vyřešením specifické otázky, zda zákonné podmínky k vydání
majetku specifikovaného v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012
Sb., jsou naplněny i tehdy, byl-li v rozhodném období majetku k zákonem
vymezenému účelu užíván třetí osobou (nikoliv tedy osobou oprávněnou)] s
odkazem na Důvodovou zprávu k citovanému zákonnému ustanovení, komentářovou
literaturu (srovnej Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015,
dostupný v systému ASPI), na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva
(srovnej rozsudek ve věci stěžovatele Svaté kláštery proti Řecku č. 13092/87,13984/88) a na znění článku 15 a článku 16 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod, vyložil, že cílem § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. je umožnit vydání věcí z původního majetku církví a náboženských
společností, které nemají hospodářský charakter, ale sloužily v minulosti
církvím a náboženským společnostem pro výkon kultu či obecně prospěšných
činností, dále že účely vyjmenované v citovaném ustanovení jsou vymezeny
taxativně bez možnosti jejich rozšiřování, a že existuje přímá vazba mezi
výkonem svobody vyznání a ochranou specifického majetku, tudíž k realizaci výše
zmíněných základních práv byly přitom přímo určeny konkrétní budovy, proto byla
zvolena metoda jejich naturální restituce (za takové budovy se pak příkladmo
označují kostely, modlitebny, synagogy, kaple, fary, budovy sborů, exerciční
domy, budovy chudobinců, starobinců, nemocnic, škol všech typů, seminářů,
kolejí, studentských ubytoven, sídelní a jiné budovy církevních subjektů,
katolické domy). Z uvedeného je zřejmé, že na dovolatelem kladenou otázku o žádaném podřazení
míst sloužících k odpočinku a relaxaci církevních hodnostářů pod zákonný pojem
„obydlí duchovních“ negativně odpovídá rozhodovací praxe dovolacího soudu
řešící obecnější otázku účelového vymezení majetku, jenž může být v režimu
ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. oprávněné osobě vydán. Je nepochybné, že s ohledem na jednotlivé účely jím mohou být toliko budovy
(různé povahy a stavebně-technického provedení) a nikoli – jako v přítomné
právní věci – pozemky. Ostatně, při běžném racionálně odůvodnitelném výkladu
zákonného pojmu „obydlí“ a současně při jeho obvyklém chápání v běžné populaci
lze dospět ke shodnému obecnému závěru jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2143/2018.
Půjde totiž o vnitřní uzavřený prostor
poskytující osobám v něm pobývajícím možnost ubytování, stravování, výkonu
pracovní (zde duchovenské) činnosti a přípravy na ni, trávení volného času a
relaxaci, přičemž tento prostor je stavebně-technicky oddělen od jiných
uzavřených prostorů plnících shodný nebo i jiný účel, jakož i prostorů,
popřípadě ploch, veřejně přístupných. Nezbytným atributem obydlí (ve smyslu
běžně chápaném) je i jeho způsobilost poskytnout osobám v něm pobývajícím
potřebnou ochranu soukromí, jakož i ochranu před nepřízní počasí. Nad rámec právě uvedeného se sluší uvést, že odvolací soud se obsahově shodnou
argumentací (o podřazení pozemků tvořících komplex Květné zahrady po zákonný
pojem „obydlí duchovních“) dovolatele vtělenou do odvolání zabýval ve smyslu
ustanovení § 121 o. s. ř. i z hlediska poznatků známých mu z jeho úřední
činnosti a s přihlédnutím ke skutečnostem obecně známým (viz body 34. a 36. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku), jež nebyly v dovolání zpochybněny;
pročež i z perspektivy těchto poznatků a skutečností by byl závěr o tom, že
komplex Květné zahrady (nárokované pozemky jej tvořící) nelze podřadit pod
zákonný pojem „obydlí duchovních“ plně justifikován. Přípustnost dovolání dále nezakládá dovolatelem - v intencích výlukového důvodu
upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. - vymezená
otázka zastavěnosti některých pozemků novými stavbami, kterou měl odvolací soud
vyřešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [v tomto
ohledu žalobce odkázal na Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, jež bylo publikováno pod číslem 34/1993
civ. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4403/2018 (správně 2008)], a rovněž ani – dle
mínění dovolatele – neřešená právní otázka, „zda lze jednotlivé nové stavby
(jež jsou součástí pozemků) vydat žalobci s poukazem na § 12 odst. 1 ZMV, neboť
jsou buď (a) nezbytné k řádnému užívání nemovité věci (Květné zahrady) v
souladu s jejím účelem nebo (b) zastupují funkci dřívějších staveb.“ Dovolání
žalobce není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení
(dovolatelem vymezené jako dosud neřešené) otázky, „zda je možné ospravedlnit
vydání celé zahrady o výměře téměř cca 15 ha z důvodu případné existence nových
staveb o celkové výměře v řádech stovek metrů čtverečních“. Na řešení těchto
otázek není dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu, jenž odkazem aprobuje
jako správné jak skutkové závěry, tak i právní posouzení věci soudu prvního
stupně, výlučně založen. Prostřednictvím argumentace obsahově naplňující
vymezení těchto tří právních otázek tudíž není naplněn obecný předpoklad
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. vymezení právní
otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti
dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu
založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn.
29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Ostatně – jak se podává z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů – otázka
zastavěnosti nárokovaných pozemků tvořících komplex Květné zahrady, jež se
promítá do žalobcem formulovaných právních otázek, byla řešena nad rámec závěrů
o nesplnění pozitivně vymezených zákonných podmínek daných ustanovením § 7
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 428/2012 Sb., jež jsou uplatňovány v případě
nároků na vydání původního církevního majetku směřujících proti povinným osobám
uvedených v ustanovení § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. Konkluze o tom,
zda by dále ještě mohl být naplněn výlukový důvod upravený v ustanovení § 8
odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. tak již nic nemůže změnit na tom, že
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl rozsudkem odvolacího soudu
potvrzen, je založen na více důvodech, přičemž závěry o nesplnění podmínek pro
naturální restituci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) a b) se prosadí
přednostně před všemi ostatními závěry, jež vedly soudy obou stupňů k nevydání
žalobcem žádaných pozemků. Z judikatury dovolacího soudu se přitom podává, že v
případě, že žaloba je zamítnuta z více důvodů, je zamítavé rozhodnutí věcně
správné, obstojí-li i jen jeden z těchto důvodů (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1979/2004, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2019/2017). Žalobce v doplňujícím podání ze dne 28. 7. 2020 (reagujícím na vyjádření
žalovaného k dovolání) bez zřetelné vazby na některou z právních otázek,
jejichž řešením vymezil přípustnost dovolání, má za to, že soudy obou stupňů
patřičně nereflektovaly zásadu ex favore restitutionis, jež byla vyjádřena v
poslední době v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS
3845/19, čímž se od závěrů tohoto nálezu odchýlily. Jakkoliv byl nález Ústavního soudu vydán v roce následujícím poté, kdy v
přítomné právní věci rozhodly soudy obou stupňů, a dovolatel jím zcela zřejmě z
hlediska včasného vymezení důvodu přípustnosti dovolání nemůže úspěšně
argumentovat několik měsíců po skončení zákonné lhůty určené k podání dovolání
a řádnému vymezení jeho esenciálních náležitostí (§ 240 odst. 1, § 241b odst. 3
o. s. ř.), považuje dovolací soud za vhodné uvést, že argumentace citovaným
nálezem z hlediska žalobcem žádané reflexe zásady ex favore restitutionis soudy
nižších stupňů by byla nepřípadná i tehdy, pokud by závěry tohoto nálezu mohl
dovolatel využít v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. (s přihlédnutím k třetí
výrokové větě stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, že námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod byla
Ústavním soudem shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-
li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva
vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“) již dříve. Ústavní soud
shledal v citovaném nálezu rozhodnutí obecného soudu v kontradikci se zásadou
ex favore restitutionis skrze ústavně nekonformní aplikaci ustanovení § 9 odst. 6 ve spojení s ustanovením § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. (viz bod 17. odůvodnění nálezu), a to ve specifických skutkových poměrech věci (počátek běhu
lhůty k uplatnění nároku na vydání pozemku u soudu poté, co bylo v řízení podle
části páté občanského soudního řádu pravomocně rozhodnuto o tom, že pozemek má
nezemědělský charakter), které nijak nekorespondují skutkovému stavu, na němž
je založeno právní posouzení sporu soudy obou stupňů v přítomné věci. K zásadě ex favore (in favorem) restitutionis a k jejímu univerzálnímu
uplatnění v režimu zákon č. 428/2012 Sb., jehož se dovolává žalobce, považuje
dovolací soud za potřebné doplnit následující:
Nejvyšší soud si je dobře vědom, že restituční předpisy je třeba vykládat ve
světle jejich účelu a smyslu, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd
napáchaných nedemokratickým režimem, a že v řízeních podle restitučních zákonů
musí soudy postupovat v souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob (srovnej
např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a nález
Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09). Ani poukaz
dovolatele na imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých
majetkových příkoří ovšem jiné posouzení (v projednávané věci relevantní)
otázky funkční souvislosti a dále přístupu k interpretaci zákonného pojmu
„obydlí duchovních“ neodůvodňuje, neboť ani ten neumožňuje soudům překročit
meze restituce stanovené zákonodárcem – zakotvení právního rámce pro nápravu
historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného
zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené
pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře
kompenzace újmy, kterou církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly
(srovnej již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod číslem 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jakož i dovolatelem citovaný
nález Ústavního soudu ze dne ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, a dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016). Širší
výklad pojmu „funkční souvislost“, než jak byl podán a zevrubně odůvodněn v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn.
28 Cdo 2546/2017, by v
konečném důsledku představoval modifikaci restitučních mezí stanovených
zákonodárcem, přičemž zákonodárce v posledku zvolil reparaci částečně formou
vydání konkrétních pozemků, dílem pak v podobě paušální náhrady podle § 15
zákona č. 428/2012 Sb. za pozemky, jež vydat nelze (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017), byť – na rozdíl
od jiných restitučních předpisů, kupříkladu zákona o půdě – normy zákona č. 428/2012 Sb. osobám oprávněným neumožňují domáhat se individuálního odškodnění
za nevydaný majetek prostřednictvím finanční kompenzace či formou náhradního
pozemku (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28
Cdo 5036/2016). Metodologie výkladu podústavní právní normy při ústavní kontrole formulovaná v
rozhodovací praxi Ústavního soudu například v dovolatelem odkazovaném
stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.1/96, v
nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, a v
nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, je
sice, jak zdůrazňuje dovolatel, založena na požadavku užití nadstandardní
interpretační direktivy teologického výkladu (a jeho priority před výkladem
gramatickým) všude tam, kde to účel zákona ze závažných důvodů vyžaduje,
nicméně teologický výklad právní normy nemůže měnit důsledky vyplývající ze
zcela jednoznačného znění ustanovení právního předpisu. Zásada ex favore
restitutionis, jejíž užití dovolatel staví naroveň teologické interpretaci
právní normy, navíc není zásadou ústavní, nýbrž ze starší judikatury Ústavního
soudu formulovaným vodítkem, jež má vést k šetření práv restituentů a výkladu
restitučních předpisů v souladu s jejich účelem a smyslem (k tomu srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 1283/17). Nemůže být tak
sama o sobě kritériem přiznání restitučního nároku a její použití je namístě
pouze v mezích příslušného restitučního zákona. Ostatně i dovolatelem
odkazovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96,
spojuje možnost odchýlení se od doslovného znění zákona pouze pro některou ze
závažných okolností relevantních pro výklad dané normy - její účel, historii
vzniku, systematiku či pro ústavní principy. Možným užitím zásady ex favore
restitutionis jako výkladového pravidla některých ustanovení zákona č. 428/2012
Sb. [například výše posuzovaného ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) citovaného
zákona] tak musí být respektováno, že účelem zákona č. 428/2012 Sb. je zmírnění
některých (nikoliv všech) majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na
církvích a náboženských společnostech, a tento účel je reflektován například v
ustanovení § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. úpravou omezujících
podmínek naturální restituce. Proto také, jak již bylo výše vyloženo, pojem
„obydlí duchovních“ nelze rozšiřovat, jak toho žádá dovolatel s tvrzením o
místu relaxace a odpočinku církevních hodnostářů, na pozemky tvořící komplex
Květné zahrady.
Takový výklad by se dostal do konfliktu nejen s účelem zákona
č. 428/2012 Sb., ale i s doslovným zněním zákonného ustanovení, které pro svou
sémantickou jednoznačnost nelze považovat za složitý aplikační případ (tzv. „hard case“). Konstitucionálně odůvodněná maxima zdržení se mechanické
interpretace a aplikace právních norem přitom nemůže vést k soudní libovůli
spočívající v upřednostnění tvrzeného restitučního nároku v případech tzv. jednoduchých („easy cases“), jejichž řešení lze nalézt bez racionálních
pochybností v užitých slovech ustanovení zákona, z něhož smysl vykládané právní
normy vyplývá. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobce není pro žádnou z jím vymezených
právních otázek přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání v souladu s
ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3
věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem, o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož
dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit ostatním účastníkům řízení
náklady, které jim v průběhu dovolacího řízení vznikly. Žalovaný byl zastoupen
advokátem a má nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu v
souvislosti s právním zastoupením advokátem v dovolacím řízení vznikly v částce
3.388,- Kč. Výše těchto nákladů byla dovolacím soudem zjištěna součtem
mimosmluvní odměny, jež zástupci žalovaného náleží za vykonání jednoho úkonu
právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 a
2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 9 odst. 3 písm. b) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále „vyhláška č. 177/1996 Sb.“) ve výši 2.500,- Kč, a náhrady paušálně určených hotových výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč - § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z
přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního
zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem
(§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle
ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke
stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod. Závěr o tom, že žalovanému - i přes právní zastoupení advokátem – žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly, s odůvodněním, že účastníkem řízení je státní
příspěvková organizace, u níž lze – stejně jako v případech, kdy za stát jedná
jeho organizační složka - presumovat dostatečné materiální a personální
vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna dostatečně a kvalifikovaně
hájit práva a zájmy státu, aniž by musela využívat právní pomoc advokátů,
dovolací soud nečiní.
Ve specifických poměrech projednávané věci
(charakterizovaných poměrně komplikovanými skutkovými okolnostmi a od nich se
odvíjejícím právním posouzením věci, jež vyžadovaly sofistikovanou skutkovou i
právní argumentaci opřenou o znalost historických souvislostí, stejně jako o
schopnost přiléhavého výběru a uplatnění judikatury Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu) neshledává dovolací soud prostor pro striktní uplatnění
konkluzí rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjádřené například v nálezu
Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 123/12, v nálezu Ústavního
soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1727/14, nebo v nálezu Ústavního soudu
ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, na nějž při rozhodování o nákladech
řízení v přítomné právní věci odkázal odvolací soud. Dovolací soud má za to, že
posuzování kritéria účelnosti vynaložených nákladů na zastupování účastníka
řízení (např. státu nebo státní příspěvkové organizace) advokátem musí být
prosto jakýchkoliv paušalizujících úsudků ve smyslu, „že je všeobecně známo, že
ten či onen disponuje širokým odborným aparátem“. Naopak je vždy nezbytné
vycházet z předmětu činnosti zastoupeného účastníka řízení (v případě
žalovaného srovnej přílohu č. 4 a přílohu č. 5 Statutu Národního památkového
ústavu vydaného Ministerstvem kultury dne 25. 6. 2020, sp. zn. MK – S 5513/2020
OPP) a ze složitosti věci, v níž se účastník řízení nechá zastupovat advokátem. Úvahu o tom, zda v poměrech projednávané věci lze žalovanému přiznání náhrady
nákladů dovolacího řízení odepřít, nelze opřít ani o závěry nálezu Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 3855/14, a ani nálezu Ústavního soudu
ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 3202/17. Důvody pro zrušení nákladových
výroků z rozhodnutí obecných soudů ve prospěch žalovaného nebyly založeny na
přísně meritorním ústavně-právním přezkumu, tj. zda žalovanému zastoupenému
advokátem vzhledem ke kritériu účelnosti náhrada nákladů řízení náleží, ale na
výtce o ústavním deficitu odůvodnění soudního rozhodnutí o nákladech řízení. Nelze rovněž přehlédnout, že předmětem řízení v odkazovaných věcech bylo jednak
vypořádání pracovně-právního nároku bývalé pracovnice žalovaného a dále spor o
vydání bezdůvodného obohacení vážící se ke správě majetku žalovaného, tedy
problematika, s níž se každý zaměstnavatel běžně setkává a musí být schopen
hájení svých práv a oprávněných zájmů v soudním řízení zajistit vlastními
pracovníky. Dovolací soud proto uzavírá, že v přítomné právní věci žalovanému
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (sestávajících se z nákladů na
právní zastoupení advokátem) náleží.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. 11. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu