28 Cdo 3268/2019-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobkyně Kongregace školských sester de Notre Dame, se sídlem v
Hradci Králové, U Soudu 813/7, identifikační číslo osoby: 00406660, zastoupené
Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti
žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby:
69797111, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod
sp. zn. 5 C 58/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 26. března 2019, č. j. 13 Co 222/2018-373, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Stanislava Hykyše, advokáta se sídlem
v Pardubicích, Zelená 267, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. 6. 2018, č. j. 5 C 58/2017-306, nahradil projev vůle žalované s uzavřením
dohody se žalobkyní ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých
zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi),
ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále
jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), o vydání pozemku parc. č. 227/10, jehož součástí
je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/11, jehož součástí je stavba
bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/12, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/13, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku
parc. č. 227/13, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/14, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/16,
jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/17, jehož
součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/18, jehož součástí je
stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/19, jehož součástí je stavba bez
č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/22, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e.,
pozemku parc. č. 227/23, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku
parc. č. 227/24, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/27, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 227/28,
jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. a dále nezastavěných pozemků parc. č. 2790/10, parc. č. 3111, parc. č. 3112/1, parc. č. 3146 a parc. č. 3147, všech
zapsaných pro obec Horažďovice, část obce Horažďovice, na listu vlastnictví č. 60000 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj,
Katastrální pracoviště Klatovy – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Žalované
uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve
výši 31.816,22 Kč (výrok II.). Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze
dne 26. 3. 2019, č. j. 13 Co 222/2018-373, rozsudek soudu prvního stupně
částečně změnil tak, že nahradil projev vůle žalované s uzavřením dohody se
žalobkyní ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. o vydání
pozemků parc. č. 2790/10, parc. č. 3111, parc. č. 3112/1, parc. č. 3146, parc. č. 3147 a parc. č. 227/17, jeho součástí je stavba bez č. p./č. e., (výrok I.)
a dále žalobu, aby byla žalovaná povinna vydat žalobkyni ostatní předmětné
pozemky zamítl (výrok II.). O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl
odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok
III.). Odvolací soud poté, kdy doplnil dokazování listinami týkajícími se zastavěných
pozemků, dospěl k závěru, že ve vztahu k nim se, vyjma pozemku parc. č. 227/17,
uplatní výluka z naturální restituce upravená v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb.
Stavby na těchto pozemcích, jež byly zřízeny v souladu
se stavebním zákonem až po spáchání majetkové křivdy, a jsou způsobilé
samostatného užívání, k rozhodnému okamžiku, jímž je den účinnosti ustanovení §
13 zákona č. 428/2012 Sb., tj. 5. 12. 2012, řádně užívaly třetí osoby. Uvedená
výluka se ovšem netýkala pozemku parc. č. 227/17, na němž zřízená stavba k
rozhodnému okamžiku užívána nebyla, a proto vydání tohoto pozemku žalobkyni nic
nebránilo. Pokud pak šlo o nezastavěné pozemky, odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že je u nich dána ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., minulá funkční souvislost, neboť byly
součástí areálu kláštera, přičemž s nynějším pozemkem parc. č. 227/20, jehož
součást je budova kláštera č. p. 309 (tento pozemek se stavbou byl žalobkyni
již vydán na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2016, č. j. 12 Co 103/2016-120), tvořily pod společným oplocením (ohrazením)
jeden ucelený celek (areál). Funkční souvislost přitom byla dána povahou obydlí
řeholních sester, v něm kromě duchovní a pastorační činnosti, probíhala i
činnost vzdělávací a charitativní. Součástí areálu kláštera tak byly i budovy a
pozemky pod nimi, které sloužily k provozu kláštera a zabezpečovaly po všech
stránkách život v něm (škola, skleník, květinová a zeleninová zahrada, ovocný
sad, stodoly a chlévy). Odvolací soud se rovněž vypořádal s poukazem žalované
na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2546/2017 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího
soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz), které však do poměrů projednávané věci nebylo možné pro
odlišné skutkové okolnosti aplikovat. Na konto námitky žalované, že obsahu
písemné výzvy k vydání pozemků, pokud jde o uvedení právního důvodu vydání
předmětných pozemků, neodpovídá podaná žaloba, v níž žalobkyně – na rozdíl od
výzvy – uplatnila, kromě důvodu vydání majetku uvedeného v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., i okolnost funkční souvislosti upravenou v
ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. odvolací soud uvedl, že
žalobkyně ve výzvě z obsahového hlediska uplatnila i důvod naturální restituce
vtělené do posléze zmíněného ustanovení, a to použitou formulací „areál
kláštera“, kterou nelze redukovat pouze na požadavek k vydání stavby kláštera a
pozemku, na němž se stavba nachází, ale je třeba přihlédnout i k tomu, že podle
zápisu v pozemkové knize areál kláštera tvořilo více nemovitých věcí.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze proti výroku I.) podala
dovolání žalovaná. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §
237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro řešení otázek, při němž se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [v
individuálních poměrech projednávané věci nenaplnění podmínky funkční
souvislosti dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a
podmínky účelového určení vydávaných věcí dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. b)
zákona č. 428/2012 Sb.], a dále pro řešení otázky, která nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud řešena (rozšíření právního důvodu vydání
nárokovaných věcí v žalobě oproti obsahu písemné výzvy k vydání podané ve
smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.). V dovolání žalovaná
navrhla, aby dovolací soud ve výroku I. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že žalovaná namítá nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem na základě skutkových zjištění, která soudy nižších
stupňů, pokud jde o naplnění funkční souvislosti vydávaných pozemků se stavbou
kláštera, neučinily. Dále má za to, že dovoláním označená judikatura dovolacího
soudu, s níž by - dle mínění žalované - měl být rozsudek odvolacího soudu v
rozporu, do poměrů projednávané věci nedopadá. Ve vztahu k posouzení obsahových
náležitostí výzvy podané ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb. žalobkyně připomněla, že výzvu lze doplňovat o další důvody, skutečnosti a
listiny; toliko nelze již uplatněný nárok rozšiřovat. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 3. 2019
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná osoba s
vysokoškolským právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a že byl
v dovolání vymezen dovolací důvod upravený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalované není přípustné, neboť při řešení dovoláním vymezených
právních otázek, u nichž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, není rozsudek odvolacího soudu s judikatorními závěry
Nejvyššího soudu v jakémkoliv konfliktu.
Právní otázku v praxi dovolacího soudu
– dle mínění žalované – dosud neřešenou již dovolací soud ve své praxi ustáleně
reflektuje a odvolací soud se od přijatých závěrů týkajících se výkladu
právního úkonu (jednání) hmotněprávní povahy nijak neodchýlil. Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za
předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v
písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či
dokonce nahrazovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost
projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že
účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z
textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový
projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích
osob (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo
512/2000). Ani následné jednání smluvních stran nemůže nahradit projev vůle,
který není v jejich písemném právním úkonu vyjádřen (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 26 Cdo 1405/2007). Právě zmíněná judikatorní východiska reflektující interpretační pravidlo
obsažené v ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 („Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.“), lze
zohlednit i při výkladu vůle žalobkyně projevené v obsahu písemné výzvy k
vydání jejího historického majetku ze dne 13. 9. 2013 [doručené žalované jako
povinné osobě uvedené v ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. dne 30. 9. 2013]. Již odvolací soud se velmi pečlivě zabýval námitkou žalované
(uplatněnou i v dovolání), že až v žalobě byla rozšířena výzva k vydání majetku
o další právní důvod upravený v ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., přičemž na základě obsahové kontroly právního úkonu hmotněprávní
povahy (textové i tabulkové části výzvy k vydání věci s důrazem na použité
slovní spojení „areál kláštera“ a na specifikaci celého souboru zastavěných i
nezastavěných pozemků jak hlavní stavbou kláštera, tak i stavbami vedlejšími)
dospěl k přesvědčivému závěru, jenž není v kolizi s výše připomenutými tezemi
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz body 8. a 9. odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu). Položila-li tudíž žalovaná dovolacímu soudu otázku
(podle jejího nesprávného mínění) dosud neřešenou, zda „žaloba podaná dle § 10
odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. musí přesně odpovídat obsahu podané výzvy k
vydání majetku dle § 10 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. žalobkyni,“ pak pro
řešení takové otázky není dovolání přípustné.
Sluší se ovšem k dovolací námitce vážící se k posouzení výkladu právního úkonu
ještě uvést, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu
projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z něj konkrétní
práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod č. 46/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4747/2009, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1024/2006, ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3255/2010, a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo
5198/2008). Námitka žalované, jejíž podstatou byl požadavek na obsahovou
komparaci výzvy k vydání majetku ze dne 13. 9. 2013 a podané žaloby, tudíž
cílila na vadu skutkového zjištění, kteroužto s účinností od 1. 1. 2013 nelze v
dovolacím řízení zohlednit. Podle procesní úpravy účinné od uvedeného data je
totiž dovolací soud skutkovým stavem zjištěným soudy nižšího stupně vázán
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo
3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též
usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze
dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6. a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.). Interpretaci a aplikaci ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v rozhodovací praxi dovolacího soudu lze považovat za ustálenou (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a ze
dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4851/2017, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a ze dne 4. 4. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 3783/2017). Podle shora odkazované a nerozporné judikatury dovolacího soudu funkční
souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu interpretovaného ustanovení může a
i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané
faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich
stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze
odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území; z ekonomického
hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala
zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného
využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto
využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné
věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena.
Funkční souvislost nárokovaných pozemků proto nemůže být obecně odvozována z
toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s
jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o
souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost
není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z
hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již
vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební,
nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků
nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící
nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně
a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s
pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 95/1871 ř. z., o
zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé
pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a
evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru
nemovitostí. V posuzované věci – přestože je dovolatelka jiného mínění – spočívají závěry
odvolacího soudu o naplnění podmínky funkční souvislosti vydávaných pozemků
(pozemky parc. č. 2790/10, parc. č. 3111, parc. č. 3112/1, parc. č. 3146, parc. č. 3147 a parc. č. 227/17, jeho součástí je stavba bez č. p./č. e.) s jinou
nemovitou věcí, která byla žalobci vydána (pozemek st. p. č. , 227/20, jehož
součást je budova kláštera č. p. 309), netoliko na tom, že posuzované nemovité
věci měly historicky souvislost vlastnickou (právní), spotřební, popřípadě
prostorovou, nýbrž zejména na tom, že šlo o funkčně vzájemně provázaný soubor
pozemků (a staveb), tj. ucelený areál, což implikuje i ten závěr, že mezi
posuzovanými nemovitými věcmi byl vztah reálné užitné souvztažnosti dané
faktickými možnostmi hospodářského využití a že šlo nemovité věci funkčně
spjaté i v tom směru, že jejich samostatné využití bylo přinejmenším ztížené,
ne-li nemožné. Nelze přitom v této souvislosti přehlédnout pečlivě zjištěný
skutkový stav soudem prvního stupně nejen pokud jde o identifikaci a srovnání
vydávaných pozemků podle stavu v pozemkové knize a v katastru nemovitostí [z
nich bylo postaveno najisto, že vydávané pozemky jsou částmi pozemků, jež
uvnitř areálu kláštera sloužily jako zastavěná plocha okolo budovy kláštera
(pozemky parc. č. 3146 a parc. č. 3147), jako zahrada (pozemky parc. č. 2790/1,
parc. č. 3111 a parc. č. 227/17) a jako zahrada a plocha pod skleníkem (pozemek
parc. č. 3112/1)] , ale i pokud jde o zjištění týkající se života v areálu
kláštera, jenž byl podrobně popsán v prohlášeních pamětnic (řeholních sester),
které v klášteře do ukončení jeho činnosti počátkem 50. let působily. Ostatně
skutkový závěr soudu prvního stupně, který odvolací soud plně aproboval, že
areál kláštera „byl naprosto samostatnou a soběstačnou funkční jednotkou
sloužící potřebám žalobkyně“, plně vystihuje zjištění, která soud prvního
stupně z provedeného dokazování učinil (viz body 5.
a 6 odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně). V uvedených směrech ostatně žalovaná v nalézacím řízení,
respektive ani v řízení před odvolacím soudem, zjištěný skutkový stav
nezpochybnila. Přitom se ovšem sluší uvést, že pokud by tak učinila v řízení
před dovolacím soudem (v úmyslu uplatnit dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci), pak závěr o příslušnosti konkrétního pozemku či pozemků k
areálu je primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených
důkazů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28
Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo jeho
rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu však podléhá výhradně správnost
právního posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017, ze
dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, a ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4096/2018), přičemž ovšem jeho kritika, nemůže být založena na námitce, že
skutkový stav měl být v nalézacím řízení zjištěn jinak. Opírala-li dovolatelka důvod přípustnosti dovolání spočívající v odklonu
odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o závěry
vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2546/2017 (tento rozsudek byl publikován pod č. 151/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), pak je zřejmé, že závěry odkazované věci se v
poměrech nyní posuzovaného sporu, jak již ostatně přiléhavě vysvětlil odvolací
soud, neuplatní, neboť podmínku funkční souvislosti dovolací soud v označeném
rozsudku posuzoval na základě odlišných skutkových okolností věci (jednalo se o
pozemky v jedné farnosti, jež tvořily zemědělskou usedlost, nicméně bez
možnosti jejich exploatace by využití objektu fary nebylo ztíženo a ani
znemožněno). Ze shodného důvodu pak nejsou do poměrů projednávané věci
přenositelné ani závěry předestřené v dovolatelkou připomínaném rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, do nichž se
nemohl promítnout ani „areálový aspekt“, neboť dovolací soud posuzoval podmínku
funkční souvislosti pouze ve vztahu mezi pozemky (nikoliv k církevní stavbě),
jakož ani závěry prezentované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 4693/2017. Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 112/2018, jímž bylo odmítnuto dovolání žalované (ve
věci žalobce Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze –
Břevnově), pak není případný, neboť závěr v něm reglementovaný zjevně
nasvědčuje správnosti argumentace odvolacího soudu v nyní posuzované věci. Konečně i odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 3282/2010, postrádá pro poměry projednávané věci potřebnou
relevanci, neboť v odkazované věci byla předmětem zkoumání dovolacího soudu
správnost interpretace a aplikace ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2
písm. a) zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, a v nich normovaná
podmínka „zastavěnosti“ pozemku. Namítala-li žalovaná s odkazem na nálezy Ústavního soudu ČR ze dne 1. 7. 2014,
sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14 (tyto nálezy,
stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na
internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), že naturální
restituce vydávaných pozemků je vyloučena vzhledem k tomu, že žalobkyně by
nemohla realizovat vlastnické právo k nim v plném rozsahu a užívat způsobem
odpovídajícím účelu restitucí, neboť vydávané pozemky jsou veřejně přístupné,
pak přehlíží, že závěry vyjádřené v odkazovaných nálezech Ústavního soudu se
týkají pozemků tvořících tzv. veřejné prostranství nebo veřejnou zeleň,
kterážto charakteristika na pozemky vydané žalobkyni nedopadá. Sluší se
doplnit, že stav tzv. holého vlastnictví je spojen se situacemi, kdy předmětem
naturální restituce by měla být věc podléhající obecnému (veřejnému) užívání
(veřejná zeleň, veřejné prostranství, pozemní komunikace). Lze v kontradikci k
nyní posuzované věci ilustrativně odkázat na judikaturu Nejvyššího, popřípadě i
Ústavního, soudu, vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze
dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28
Cdo 5045/2015, nebo v jeho usneseních ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1831/2016, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, opírající se i o
ústavněprávní argumentaci obsaženou zejména v nálezech Ústavního soudu ze dne
1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14,
k níž se Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v němž zopakoval, že pro překážku, jež spočívá v realizaci
veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit a že naturální
restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by
restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat
vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí. V poměrech projednávané věci se – na rozdíl od mínění dovolatelky – rovněž
neuplatní závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016 (tento rozsudek byl publikován pod č. 39/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť v odkazované věci byla posuzována
funkční souvislost movité věci (originálu obrazu „Madony z Veveří“) s objektem,
v něm byla umístěna, ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. Ostatně prosazení závěru (mechanicky převzatého v dovolání žalovanou), že „mezi
okamžikem přerušení funkční souvislosti nárokovaných věcí a počátkem rozhodného
období je natolik velký časový odstup, že se s ohledem na účel zákona č. 428/2012 Sb.
restituce vlastnického práva k požadovanému majetku bude jevit
nepřípadná“, je v poměrech projednávané věci vyloučeno již jen z toho důvodu,
že funkční souvislost pozemků se stavbou kláštera byla přetržena až v rozhodném
období, když ještě do června roku 1949 fungovala v areálu kláštera dívčí škola
a řádové sestry klášter opustily až po roce 1950. Uplatnila-li dále v dovolání žalovaná důvod jeho přípustnosti spočívající v
odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při
aplikaci ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. s tím, že
odvolací soud nesprávně posoudil (v rozporu s citovaným ustanovením) účelové
určení vydávaných pozemků, pak je nutno zdůraznit, že na závěru o tom, že
vydávané pozemky naplňují účelové určení normované v citovaném ustanovení, není
rozsudek odvolacího soudu založen a na řešení takto vymezené právní otázky
tudíž dovoláním dotčené rozhodnutí nezávisí; ve vztahu k této části dovolání
tak není splněn obecný předpoklad jeho přípustnosti vtělený do ustanovení § 237
o. s. ř. (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním
dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 v němž bylo zdůrazněno, že
dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod
jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí
o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu