28 Cdo 1790/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně
A. P., zastoupené JUDr. Miroslavou Srbovou, advokátkou se sídlem v Praze 10,
Korunní 104, proti žalované E. B., zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, o zaplacení 240.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 110/2006,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11.
2010, č. j. 68 Co 390/2010-176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě na zaplacení 240.000 Kč s příslušenstvím, rozhodl Obvodní soud
pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 1. 2010, č. j. 10 C 110/2006-155. Ve výroku I.
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.344 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku. Dále výrokem sub. II. zamítl žalobu o zaplacení 169.656
Kč s příslušenstvím ve znění blíže specifikovaném ve výroku II. rozsudku soudu
prvního stupně. Výrokem sub. III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a
výrokem IV., V. o povinnosti žalované uhradit náklady řízení státu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací shora
uvedeným rozsudkem ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo
rozhodnuto o nároku na zaplacení úroků z prodlení z částky 240.000 Kč za dobu
od 26. 4. 2004 do 24. 4. 2006, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Ve
výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci
samé (výrok II.) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi
(výrok III.) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV. a V.). Odvolací soud dále ve výroku III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v
plném rozsahu a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu podílovému spoluvlastníku, který užívá společnou
věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, vzniká bezdůvodné obohacení
podle ustanovení § 451 odst. 1, 2 o. z. Zaujal názor, že podílový spoluvlastník
není schopen spotřebované plnění v době výkonu práva nájmu vrátit, proto musí
ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou
protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. V této souvislosti odkazoval na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1596/2009 a 28 Cdo 3316/2009. Vzal za prokázané, že vlastníkem domu č. p. 533 a pozemku parcely č. 1413 a
1414 vše v k. ú. B. byly v rozhodné době v roce 2004 až 2006 žalobkyně v podílu
3/8, žalovaná v podílu 1/4 a M. P., (která není účastnicí řízení), v podílu
3/8. Mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že žalobkyně předmětné nemovitosti
neužívá. Soud prvního stupně správně vyšel ze zjištění, že žalovaná užívá
bytovou jednotku o výměře 96,45 m2 a M. P. bytovou jednotku o rozloze 93,98 m2. Ze znaleckého posudku Ing. L. K. zjistil, že podlahová plocha obou bytových
jednotek činí celkem 190,43 m2, přičemž z této podlahové plochy má žalovaná
právo na užívání 47,6 m2, což odpovídá výši jejího spoluvlastnického podílu. Přisvědčil správnosti závěrů soudu prvního stupně správně dovodil, že žalovaná
nad rámec svého spoluvlastnického podílu užívá 48,85 m2 podlahové plochy
bytových jednotek. Pokud jde o obvyklou tržní cenu nájemného stanovenou u bytové jednotky užívané
žalovanou, odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
který vyšel při stanovení tržního nájemného z posudku Ing. Jana Beneše, který
při stanovení obvyklé tržní ceny nájemného zohlednil inzerovanou cenu nájmu v
nabídce realitních kanceláří u srovnatelných objektů v dané lokalitě a čase,
která činí 150,- Kč/m2/měsíc a ponížil ji o 20 %, neboť realizovaná cena je
nižší než nabídková. Odvolací soud považoval za nedůvodnou odvolací námitku
žalobkyně, že měl být proveden důkaz skutečně realizovanými nájemními
smlouvami, výslechem realitního makléře či vypracováním revizního znaleckého
posudku. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně při stanovení výše bezdůvodného
obohacení žalované správně přihlédl k tomu, že nemovitosti jsou i ve
spoluvlastnictví Magdaleny Pacovské, a pokud tedy žalovaná nad rámec svého
spoluvlastnického podílu užívá bytovou jednotku o 48,85 m2, pak při ceně
tržního nájemného 120,- Kč/m2/měsíc se obohacuje měsíčně o částku 5.862,- Kč na
úkor obou dalších spoluvlastnic nemovitosti. Každá z nich je spoluvlastnicí
3/8 nemovitostí, proto vůči každé z nich se žalovaná v rozhodné době
obohacovala o částku 2.931,- Kč měsíčně. Podle odvolacího soudu nelze považovat
za správnou úvahu odvolatelky, že pokud M. P.
užívá bytovou jednotku nad rámec
svého spoluvlastnického podílu, nemůže se již podílet na bezdůvodném obohacení,
které jí vzniklo užíváním dalšího bytu žalovanou. Žalobkyni náleží vůči
žalované právo na vydání jen toho, oč se žalovaná obohatila na její úkor. Případné další vyrovnání mezi dalšími spoluvlastnicemi nemovitostí není
předmětem tohoto sporu. Odvolací soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že žalovaná užívá
více sklepních a půdních prostorů, než zjistil soud prvního stupně. Znaleckým
posudkem Ing. Ladislava Kubíka bylo prokázáno, že podlahová plocha sklepů a
chodeb činí 82,53 m2 a podlahová plocha půdy činí 88,17 m2. Odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně tedy vyslovil závěr, že žalovaná z uvedených
prostor naopak užívala mnohem méně, než připadalo na její spoluvlastnický
podíl. Pokud jde o užívání zahrady, bylo postaveno najisto, jakou část zahrady
která ze spoluvlastnic užívala pro svoji potřebu, a že žalovaná užívala část
zahrady situovanou před nemovitostí, tzv. předzahrádku, zčásti oplocenou
plůtkem a část pozemků před garáží až k vysazeným rybízům, který je situován k
jihu, tedy 1/4 zahrady. M. P. s rodinou užívala část zahrady za nemovitostí
odpovídající podílu 3/4. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že ani za
užívání zahrady nemá žalobkyně vůči žalované právo na vydání bezdůvodného
obohacení. Odvolací soud též přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že přiznat žalobkyni
úroky z prodlení by bylo v rozporu s dobrými mravy proto, že žalovaná
prostřednictvím své právní zástupkyně již v dopise ze dne 27. 10. 2004, kterým
odvolací soud zopakoval důkaz, nabízela žalobkyni úhradu částky 3.000,- Kč
měsíčně za to, že užívá nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Učinila tedy žalobkyni vyšší nabídku, než jaká odpovídá reálnému nároku
žalobkyně tak, jak byl zjištěn v řízení. Vyslovil, že při posouzení rozporu s
dobrými mravy podle § 3 odst. 1 o. z. je třeba dbát účelu úroků z prodlení,
spočívajícího v sankcionování dlužníka za porušení povinnosti splnit dluh řádně
a včas. Odepřít ochranu práva věřitele je proto možno tehdy, pokud požadavek na
úrok z prodlení toto hledisko přehlíží a nevychází ze smyslu institutu
prodlení. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1024/2010. Podle odvolacího soudu taková podmínka je v dané věci
splněna. Proti uvedenému rozsudku (do části obsažené ve výroku II., III.)
odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Namítala, že předmětný dům byl ve
spoluvlastnictví třech spoluvlastnic a nebyl reálně ani fakticky rozdělen s
tím, že žalovaná s třetí spoluvlastnicí užívaly v domě oba byty, sklepy a
společné části domu. Podle dovolatelky ustanovení § 137 o. z. vyjadřuje
spoluvlastnický podíl míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a
povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, v daném
případě především k domu s tím, že v souladu se zákonem je každý vlastník
oprávněn předmět svého vlastnictví mimo jiné i užívat.
Nesouhlasila se se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná užívala předmětný dům
a zahradu nejen na úkor žalobkyně, ale i na úkor třetí spoluvlastnice, která
není účastníkem řízení. Tvrdila, že předmětný dům jako celek i zahrada byl
užíván rovněž třetí spoluvlastnicí nad rozsah jejího spoluvlastnického podílu a
tedy na úkor žalobkyně, která ani dům ani zahradu nemohla užívat, ta však třetí
ze spoluvlastníků nažalovala, neboť se s ní na vypořádání za její nadužívání
dohodla. Podle dovolatelky byl soud povinen v souladu se zákonem vycházet z
užívání nemovitosti jednotlivými spoluvlastníky jako celku a měl dům, resp.
jeho obytnou plochu o velikosti 190,43 m2 rozdělit mezi všechny spoluvlastnice
podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Vytýkala odvolacímu soudu, že
otázku vzniku bezdůvodného obohacení zvažoval pouze v rámci užívání obytných
prostor v prvním nadzemním podlaží domu, tedy pouze části společného domu bez
zřetele na užívání společného domu jako celku. Tvrdila, že ze skutkového
zjištění obou soudů, že dům užívala žalovaná a třetí spoluvlastnice, nebyl
učiněn odpovídající právní závěr.
Dovolatelka rovněž nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že přiznání úroků z
prodlení ode dne podání žaloby, by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť
žalovaná dopisem ze dne 27. 10. 2004 žalobkyni nabízela za nadužívání domu nad
rozsah spoluvlastnického podílu částku 3.000 Kč. Poukazovala na skutečnost, že
žalovanou nic neomezovalo v tom, aby částku 3.000 Kč za nadužívání nemovitosti
žalobkyni měsíčně poukazovala. Podle dovolatelky je v rozporu s dobrými mravy,
že odvolací soud potvrdil právní názor odvolacího soudu, aniž zhodnotil
skutečnost, že žalovaná za nadužívání nemovitosti žalobkyni nic neuhradila.
Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátkou, podala dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání
dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl
uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., t. j. pro nesprávné právní
posouzení věci. Dospěl poté k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se
odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným
dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního
významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí
vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, text na str. 13/45). Právním předpisem (právem) jsou zde
především normy práva hmotného, v případech, kde se věci (předmětu řízení)
týkají i procesněprávní předpisy, je třeba správně aplikovat rovněž tyto právní
normy.
V projednávané věci dovolací soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, které vychází z konstantního výkladu tam uvedených ustanovení
a dopadá na skutková zjištění v této konkrétní věci.
Je vhodné dodat, že obdobnou problematikou se Nejvyšší soud ČR zabýval rovněž
ve svém rozhodnutí ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011. Ve shora
citovaném rozhodnutí zaujal názor, že pokud spoluvlastník je (v rámci svého
podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může „bez dalšího“
užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Majetkový prospěch
dosažený tímto užíváním považuje judikatura tradičně za obohacení získané bez
právního důvodu; dovolací soud neshledává podmínky a nezná přesvědčivé důvody
pro odklon od tohoto judikatorně ustáleného závěru. Dovolací soud v uvedeném
rozhodnutí tedy uzavřel, že užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména
bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez
rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je
povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům
podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. o. z.).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud převzal závěry odvolacího soudu, že v
dané věci byly splněny zákonné předpoklady bezdůvodného obohacení podle § 451
odst. 1, 2 o. z. a tyto náležitě posoudil v souladu s dosavadní výkladovou
praxí, aniž by otázky namítané dovolatelkou představovaly otázku zásadního
právního významu.
Pokud dovolání směřovalo proti důvodům rozsudku odvolacího soudu o
odepření žalobního nároku na úrok z prodlení spočívajícím v odkazu na rozpor s
dobrými mravy, pak se dovolací soud ztotožňuje předně s právním posouzením
věci, jak ji provedl odvolací soud. Z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí je
totiž patrno, že respektoval dosavadní výkladovou praxi k citovanému
ustanovení, podle níž požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně
nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci,
kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním
řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by
opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institut prodlení,
nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození
dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v
tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele
by neznamenal podstatný přínos (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.
zn. 25 Cdo 2895/99 ze dne 29. 3. 2001). Stejně tak měl odvolací soud evidentně
na zřeteli důsledky plynoucí z právní věty uvedené v rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 633/2002 ze dne 12. 8. 2003, podle něhož ustanovení § 3
odst. 1 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
nevymezeného okruhu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými
skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění
dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně
v rozporu.
Z hlediska přípustnosti dovolání, resp. uplatnění dovolacího důvodu
dovolatelem, směřujícím proti posouzení podmínek aplikace ustanovení § 3 odst.
1 o.z. odvolacím soudem, jsou rozhodující závěry dosavadní soudní praxe, která
zdůrazňuje, že pokud je řešení konkrétní právní otázky spojeno s posuzováním
jedinečného skutkového základu, nečiní to rozhodnutí odvolacího soudu
rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. (srov. k tomu usnesení
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1731/99 ze dne 15. 2. 2001, usnesení téhož
soudu sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, rozsudek téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 3226/2009
ze dne 10. 3. 20910, usnesení téhož soudu sp. zn. 29 Cdo 821/2000 ze dne 9L. 1.
2001 a další) počívá-li tedy právní posouzení odvolacího soudu na hodnocení
skutkových okolností konkrétního případu, vymyká se otázka předložená
dovolacímu přezkumu pojmu otázky zásadního významu s důsledky nepřípustnosti
uplatnění takového dovolacího soudu.
Ve světle shora uvedených zákonných ustanovení a zmíněných výkladových
závěrů dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné, neboť otázka
předložená dovolacímu přezkumu nesplňuje požadavek otázky zásadního právního
významu.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů
řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku
(bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech
řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, publikované pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první
o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3
o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované v souvislosti s podaným
dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu