28 Cdo 188/2025-688
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 151.023.910 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 117/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2024, č. j. 72 Co 329/2024-587, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2024, č. j. 72 Co 329/2024-587, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. května 2024, č. j. 17 C 117/2021-540, ve výrocích I, III a IV, se ruší a věc se vrací v naznačeném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
I), co do příslušenství žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) i státu (výrok IV). V podstatě tak vyhověl žalobci, jenž se žalované částky domáhal z titulu restitučního nároku na finanční náhradu podle § 16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 12. 3. 1963 přešlo vlastnické právo k pozemku PK parc.
č. XY v katastrálním území XY na stát bez náhrady. Žalobce před účinností zákona o půdě požádal o vyplacení finanční náhrady za odňaté pozemky jeho právnímu předchůdci, mimo jiné shora jmenovaný, podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“). Následně požádal o vydání řečeného pozemku podle zákona o půdě. Na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 19. 10. 2018, č. j. PÚ 699/91/2, nebyla žalobci vydána část řečeného pozemku o výměře 124.280 m2, přičemž bylo rozhodnuto, že žalobci za nevydanou část nenáleží finanční náhrada.
Uvedené rozhodnutí bylo změněno soudními rozhodnutími (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 2. 2020, č. j. 24 C 65/2018-70, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 29 Co 210/2020-93, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, č. j. 28 Cdo 303/2021-124, a s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 29 Co 210/2020-144) tak, že žalobci přísluší za nevydanou část zmíněného pozemku náhrada podle zákona o půdě. Vázán jmenovanými rozhodnutími ve smyslu § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), zabýval se obvodní soud výší požadované náhrady. Vycházeje z dobové územně plánovací dokumentace platné v okamžiku přechodu sporného pozemku na stát a opíraje své závěry o znalecký posudek Ing. Jany Kováčikové, ocenil odňatý pozemek podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako pozemek v převážné části stavební (123.094 m2) a ve zbylé nezastavitelný (1.186 m2), částkou 25.545.563 Kč (za aplikace srážky 17 %). V intencích připomenuté rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu pak za odpovídající finanční náhradu podle zákona o půdě označil šestinásobek řečené sumy, od něhož odečetl částku 2.249.468 Kč, připadající na předmětný pozemek z kompenzace poskytnuté žalobci podle zákona č. 403/1990 Sb., čímž dospěl k sumě řečené ve výroku rozsudku.
S ohledem na konstitutivní povahu rozhodnutí nepřiznal žalobci nárok na požadované příslušenství.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 72 Co 329/2024-587, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I a IV potvrdil (výrok I), ve výroku III je změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak je v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Městský soud přisvědčil soudu prvního stupně stran skutkových zjištění, jakož i jejich právního posouzení. Ztotožnil se s jeho názorem podepřeným judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, že žalobci přísluší za nevydaný pozemek finanční náhrada podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, ačkoliv se úspěšně domáhal i kompenzace podle zákona č. 403/1990 Sb. Ohledně hmotněprávního základu nyní uplatňovaného nároku odkázal na dřívější rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 19. 10. 2018, č. j. PÚ 699/91/2, ve spojení s následnými shora citovanými soudními rozhodnutími vydanými v řízení podle části páté o. s. ř. Tato označil za stanovící hmotněprávní předpoklad pro poskytnutí finanční náhrady v nynějším řízení, jejíž výši vypočtenou obvodním soudem shledal rovněž správnou. Částečně přisvědčil námitkám odvolatelky ohledně sumy, jež měla být od vypočtené náhrady odečtena coby již poskytnutá kompenzace podle zákona č. 403/1990 Sb., jakož i stran nevypořádání se soudem prvního stupně se vznesenou námitkou promlčení. Nicméně v obou případech, maje námitku promlčení za nedůvodnou, pokládal naznačená pochybení bez vlivu na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, pročež je potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku městského soudu brojí dovoláním, doplněným podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 17. 2. 2025, žalovaná, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i pro přítomnost otázek v judikatuře dovolacího soudu doposud neřešených. Dovolatelka nesouhlasí primárně s aplikací a interpretací ustanovení § 159a o. s. ř., tak jak byly provedeny v nynějším řízení, v čemž spatřuje odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, již konkrétně cituje. Namítá, že nebyla účastnicí řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 24 C 65/2018, na jehož výsledky soudy odkazovaly, pročež rozporuje vázanost v něm vydaného rozhodnutí pro nynější kauzu, v níž se soudy chybně nezabývaly základem uplatňovaného nároku. Restituční nárok žalobce považuje za již zcela vypořádaný skrze finanční náhradu podle zákona č. 403/1990 Sb. Soudy zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu nelze dle jejího mínění vykládat v tom smyslu, že by žalobci náležela dvojí finanční kompenzace za tentýž nevydaný pozemek, nota bene nebylo-li v řízení prokázáno, vztahuje-li se na posuzovaný pozemek zákon o půdě. Naznačenou otázku pokládá za v judikatuře doposud neřešenou. Dovolatelka dále rozporuje též samu výši nároku. Nesouhlasí s posouzením v minulosti odňatého pozemku podle územně plánovací dokumentace z roku 1933, byl-li v době odnětí schválen již nový, byť v daném momentě prozatím neúčinný územní plán. Rovněž napadá samotný výpočet reparace, neboť dříve poskytnutá náhrada podle zákona č 403/1990 Sb. byla ve skutečnosti vyšší než odvolacím soudem odečítaná částka 2.249.468 Kč, přičemž odečtena měla být od hodnoty nevydaného pozemku vypočtené dle příslušné cenové vyhlášky, nikoliv od jejího šestinásobku. Dále dovolatelka namítá promlčení přinejmenším části nároku, o niž byla žaloba rozšířena podáním ze dne 7. 12. 2023, poněvadž počátek promlčecí doby je zapotřebí odvíjet od právní moci rozhodnutí správního orgánu nikoliv následných soudních rozhodnutí vydaných v řízení podle části páté o. s. ř., jak dovodil odvolací soud. Zdůrazňuje, že předmětem rozhodnutí správního orgánu není právo restituenta na finanční náhradu, a proto o něm nemohlo být rozhodováno ani v následném soudním řízení a správní rozhodnutí bylo v této části nicotné. I tuto problematiku označuje za judikaturou doposud neřešenou. S ohledem na vylíčené navrhuje zrušení rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně v dotčených výrocích a vrácení věci v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Současně žádá odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
4. Prostřednictvím svého právního zástupce se k dovolání a následně k jeho doplnění vyjádřil žalobce, považuje je primárně za nepřípustné, pročež navrhl jeho odmítnutí, eventuálně zamítnutí.
III. Přípustnost dovolání
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované je přípustné, neboť se odvolací soud při posouzení závaznosti soudního rozhodnutí pro subjekt, jenž nebyl účastníkem jemu předcházejícího řízení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
9. Dovolání je i důvodné.
10. Ustanovení § 135 o. s. ř. určuje, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
11. Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 3). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 4).
12. K subjektivní závaznosti soudních rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých dřívějších rozhodnutí, z nichž plyne, že nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu, které je závazné pro každého, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (potažmo jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu též pro všechny státní orgány (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98, a ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3535/2021, jakož i dovolatelkou citovanou judikaturu Nejvyššího soudu – rozsudek ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4301/2017, nebo jeho usnesení ze dne 7. 2 2012, sp. zn. 28 Cdo 145/2012, či důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 3676/11).
13. V usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, pak Nejvyšší soud konstatoval, že shora uvedené je vyjádřením práva na spravedlivý proces. Vzhledem k uplatnění zásady projednací, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání jejich skutkových tvrzení, a také zásady dispoziční, podle níž je dispozice s opravnými prostředky plně v rukou účastníků řízení, nemůže být soudní rozhodnutí (s výjimkami stanovenými v zákoně) závazné pro někoho, kdo nebyl účastníkem řízení jemu předcházejícího. To platí tím spíše pro předběžné otázky. Jinak by se mohlo stát, že třetí osoby by byly sankcionovány za to, že někdo jiný v jiném řízení nesplnil své procesní povinnosti, resp. nevyužil svá práva. Dále nelze připustit, aby například zjevně nesprávné řešení předběžné otázky mělo dopad nejen na další spory, ale i na právní poměry někoho jiného než účastníka původního řízení, který navíc nevyužil možnost podat mimořádný opravný prostředek (k tomu srov. též mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4673/2016, či ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2950/2015, z literatury viz k subjektivním mezím právní moci rozhodnutí zejména BRIM, L. Vymezení okruhu účastníků restitučního řízení a jeho důsledky. In: Vojáček, L., Salák, P., Valdhans, J: Dny práva 2018 – Days of Law 2018, Část II. – Restituce, Masarykova univerzita, Brno 2019, str. 34-51. ISBN 978-80-210-9305-8).
14. Okruh účastníků řízení před pozemkovým úřadem o vydání věci podle zákona o půdě je taxativně vymezen jeho ustanovením § 9 odst. 8. Definice účastenství ve smyslu § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je zde vyloučena (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, uveřejněné pod číslem 33/2018 Sb. rozh. obč.). Od zmíněného se pak odvíjí rovněž účastenství v řízení podle části páté občanského soudního řádu (a věcná legitimace účastníků řízení) ve sporech o vydání věci podle ustanovení § 9 zákona o půdě, v nichž hmotněprávní aspekt účastenství v řízení určuje, že těmito osobami mohou být jen osoba oprávněná a osoba povinná (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2487/2024).
15. V přítomné věci jako účastníci řízení před pozemkovým úřadem (o vydání nemovitosti) a v následném řízení pode části páté o. s. ř. vystupovali žalobce, coby osoba oprávněná, a hlavní město Praha v pozici osoby povinné (§ 5 odst. 1 zákona o půdě). Pravomocné soudní rozhodnutí o nevydání žádané nemovitosti, resp. o tom, že žalobci náleží náhrada podle zákona o půdě, tak mohlo svými účinky zavázat pouze účastníky řízení (viz § 159a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv osoby jiné – zde žalovanou. Česká republika, jakožto subjekt, jenž je nadán procesními právy, tak neměla tyto možnost v dotčeném řízení podle části páté o. s. ř. realizovat či ovlivnit jeho obsah. Podle ustálené judikatury je však nezbytné poskytnout tomu, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, prostor pro uplatnění jeho práv (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, a ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009).
16. Soudy v aktuální kauze vystavěly svá rozhodnutí na názoru, že jsou, co se týče hmotněprávního základu nároku žalobce, vázány shora jmenovanými soudními rozhodnutími vydanými v řízení podle části páté o. s. ř., jimiž bylo částečně změněno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 19. 10. 2018, č. j. PÚ 699/91/2. Odkazujíce na § 159a o. s. ř. odmítly veškeré námitky žalované stran samotné existence nároku žalobce na finanční náhradu. Nastíněné závěry ovšem nelze shledat zcela konformní se shora připomenutou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu právě s ohledem na limity, jež má právní moc soudních či správních rozhodnutí vůči subjektům, které nebyly účastníky daného řízení, a nemohly tak uplatnit veškeré námitky, včetně těch mířících vůči otázkám, na nichž je restituční rozhodnutí o (ne)vydání věci, potažmo přiznání nároku na náhradu podle zákona o půdě, založeno.
17. Poměrně předčasnými se tedy jeví být závěry soudů, dovozovaly-li působnost zákona o půdě a z toho plynoucí konkluze o tom, že žalobci náleží kompenzace podle řečeného zákona, toliko z negativního rozhodnutí pozemkového úřadu ve spojení se soudními rozhodnutími v navazujícím řízení podle části páté o. s. ř. (viz bod 14 rozhodnutí odvolacího soudu). Judikatura Nejvyššího soudu vyznívá v tom smyslu, že soudy nejsou v řízení o finanční náhradě podle § 16 zákona o půdě zpravidla vázány úvahami správního orgánu vtělenými do odůvodnění jeho rozhodnutí o náhradě náležící restituentovi, a ani jeho úsudky o působnosti zákona o půdě (k tomu srov. dovolatelkou jmenovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a jeho usnesení ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016). V připomenuté judikatuře dovolacího soudu je současně akcentováno, že o závazné vyřešení právní otázky jde pouze, je-li obsaženo ve výroku soudního (potažmo správního) rozhodnutí (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2826/2023, bod 12). Je faktem, že v nynější kauze rozhodl pozemkový úřad o právu žalobce na náhradu podle zákona o půdě ve výroku svého rozhodnutí (ve spojení s následnými rozhodnutími soudů v řízení podle části páté o. s. ř.), a jeho úvahy tak v rámci posuzování současné věci není možné zcela pominout, ovšem stalo se tak v řízení mezi odlišnými subjekty, než jsou účastníci aktuálního řízení. Uplatní se zde proto shora připomenuté konkluze o nezbytnosti poskytnout žalované, která v následných (shora zmíněných) řízeních podle části páté o. s. ř. rozhodně nebyla účastníkem řízení, prostor k vyjádření jejích námitek (zejména stran samotného základu nároku žalobce) a využití procesních práv ve smyslu práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
18. Vzhledem ke shora vyřčenému se jeví prozatím nevhodným vyjadřovat se podrobně k dalším dovolatelčiným námitkám stran samotné výše náhrady, respektive promlčení práva na její vydání. V kontextu uplatněné dovolací argumentace sluší se snad jen připomenout v judikatuře konstantně ukotvený názor o možnosti domáhat se náhrady za nevydanou nemovitost v režimu zákona o půdě i v případě, že za tutéž nemovitost byla již vyplacena náhrada podle zákona č. 403/1990 Sb. (k tomu srov. zejména jmenovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 303/2021, jakož i usnesení téhož soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3124/2021, a v něm odkazovanou judikaturu).
V. Závěr
19. Z vylíčeného je zjevné, že právní posouzení aktuální věci odvolacím soudem, jde-li o závěr ohledně vázanosti soudním rozhodnutím vydaným v řízení podle části páté o. s. ř. mezi účastníky odlišnými od stran nynějšího sporu, nelze ve světle výše podaného výkladu shledat správným. Jelikož bylo dovolání podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku obvodního soudu v příslušných výrocích a věc v dotčeném rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 20. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval, jelikož se projednáním dovolání v přiměřené lhůtě stal bezpředmětným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34, či kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, publikovaný pod č. 29/2019 Sb. rozh. obč.). 21. Soudy nižších stupňů jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí. 22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 3. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu