28 Cdo 2487/2024-187
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Zuzanou Běťákovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání nemovité věci oprávněné osobě a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 326/2019, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2024, č. j. 11 Co 137/2023-169, 11 Co 138/2023, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2024, č. j. 11 Co 137/2023-169, 11 Co 138/2023, se zrušuje ve výroku I v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 5. 2023, č. j. 13 C 326/2019-120, ve znění usnesení ze dne 22. 6. 2023, č. j. 13 C 326/2019-129, ve výroku I v části o vydání pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY žalobci a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 16. 9. 2019, č. j. SPU 366727/2019/Šá, v části týkající se označeného pozemku, jakož i ve výrocích II a III; v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 13 C 326/2019-120, zamítl žalobu na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 16. 9. 2019, č. j. SPU 366727/2019/Šá, výrokem, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. 6. 2023, č. j. 13 C 326/2019-129).
2. K žalobcem podanému odvolání Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 11 Co 137/2023-169, 11 Co 138/2023, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se nahrazuje (shora označené) rozhodnutí správního orgánu výrokem, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY (odděleného z pozemku parc. č. XY ve výroku rozsudku blíže označeným a k němu připojeným geometrickým plánem) v katastrálním území XY (výrok I); dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok II) a nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Soudy bylo rozhodováno v řízení podle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve věci vlastnictví oprávněné osoby (§ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), o níž dříve – negativně – rozhodl pozemkový úřad shora označeným rozhodnutím.
4. Odvolací soud jako správné aproboval soudem prvního stupně učiněné závěry, že původním vlastníkem předmětných pozemků, které nabyl na základě kupní smlouvy ze 7. 11. 1952, byl pan R. J. „starší“ (nar. XY, zemř. XY), žalobcův děd, jenž pozemky v šedesátých letech minulého století bezúplatně odevzdal (daroval) státu. Nárok na vydání pozemků byl řádně a včas uplatněn dcerou původního vlastníka, paní B. L. (matka žalobce) jako oprávněnou osobou (§ 4 odst. 2, písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), po jejímž úmrtí (v roce XY) je nositelem nároku žalobce jako její dědic (§ 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.); povinnou osobou je stát, jenž pozemky ke dni účinnosti aplikovaného restitučního předpisu držel (§ 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.).
5. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě (s původním žalobním žádáním) vyhovět nelze, neboť požadované pozemky nejsou zcela identické s těmi, které vlastnil (a v rozhodné době pozbyl) žalobcův předchůdce, odvolací soud – i s ohledem na žalobcem provedené upřesnění (změnu) žaloby a vypracovaný geometrický plán – uzavřel, že lze vyhovět (upřesněnému) žalobnímu žádání na vydání pozemku parc. č. XY (jež sestává z blíže označených dílů pozemků původního pozemkového katastru, jichž byl předchůdce žalobce vlastníkem) a pozemku parc. č. XY (pro který platí totéž a jenž nově vznikl oddělením z pozemku parc. č. XY ve výroku označeným, k rozsudku připojeným geometrickým plánem).
6. Se zřetelem na vymezení povinné osoby restitučním předpisem (§ 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) a v tomto zákoně obsažený zákaz dispozic s nemovitostmi od přijetí restitučního předpisu až do jejich vydání oprávněné osobě (§ 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.), nepovažoval odvolací soud za podstatné, že jako vlastník jednoho z předmětných pozemků, parc. č. XY v katastrálním území XY, je v katastru nemovitostí zapsána třetí osoba (kdy jako právně nevýznamné nehodnotil ani povinnou osobou tvrzené okolnosti o možném nabytí vlastnického práva vydržením).
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad jako účastnice řízení. Rozsudek odvolacího soudu jím napadá ve výroku I v části, jíž bylo (změnou rozsudku soudu prvního stupně) rozhodnuto o vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY žalobci (kdy výroky II a III pak zmiňuje již jen jako výroky závislé na napadeném meritorním rozhodnutí). Přípustnost dovolání vymezuje argumentem, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení pro rozhodnutí určující otázky, lze-li oprávněné osobě v restituci vydat nemovitost, jež je ve vlastnictví jiné než povinné osoby; co do důvodu dovolání ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Namítá, že vlastníkem předmětného pozemku je od roku 2009 třetí osoba, pan J. H., jenž je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, a že se soudy nezabývaly tím, zda (přes neplatnost převodního titulu) tato osoba nemohla nabýt vlastnické právo originárně vydržením; k tomu dovolatelka cituje z judikatury, podle níž rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitosti oprávněné osobě nemůže mít vliv na poměry (vlastnické právo) osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení. Navrhuje, aby byl rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobce podal k dovolání nesouhlasné vyjádření a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou – státem jako účastníkem řízení, za nějž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2, písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
11. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro ně jinak neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení dovoláním vymezené otázky hmotného práva (může-li mít rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby v restituci vliv na vlastnické právo třetí osoby, potažmo lze-li v řízení o vydání nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb. zohlednit změnu vlastnictví k nárokované nemovité věci, k níž došlo v době po přijetí aplikovaného restitučního předpisu a výzvě oprávněné osoby k vydání věci), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu blíže srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 232/2021, spolu s další prejudikaturou citovanou v důvodech tohoto rozhodnutí).
12. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a v hranicích právní otázky, pro níž bylo připuštěno dovolání, Nejvyšší soud shledal, že dovolání je opodstatněné.
13. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
15. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění účinném od 1. 7. 1993, jež do současné doby nedoznalo změn) nárok uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti (odstavec 1). Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad (odstavec 4). Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle odstavců 3, 4 a 5 je možno podat žalobu k soudu (odstavec 6). Účastníky řízení podle tohoto ustanovení jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, a povinná osoba (odstavec 8).
17. Z ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění účinném od 28. 2. 1992, jež do současné doby nedoznalo změn) plyne, že povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné porušením těchto povinností, zůstává ustanovením § 28 nedotčeno.
18. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. (ve znění, jež od podání žaloby v této věci nedoznalo změn), rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
19. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) o vydání nemovitosti osobě oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem restitučního řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5678/2017); závěr o subjektivních mezích právní moci rozhodnutí zásadně se vztahující toliko na osoby, které byly účastníky řízení (nikoliv na osoby třetí) je aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, nebo důvody usnesení ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 3676/11, odkazující na další tam uvedenou judikaturu). Přitom je nerozhodné, jakým způsobem osoba, jež se restitučního řízení neúčastnila, vlastnictví nabyla; mohla je nabýt i vydržením (k této problematice dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1266/2006).
20. Okruh účastníků řízení před pozemkovým úřadem o vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb. je taxativně vymezen jeho ustanovením § 9 odst. 8; definice účastenství ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je zde vyloučena (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, uveřejněné pod číslem 33/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tímto způsobem je potom nezbytné přistupovat k posouzení účastenství v řízení podle části páté občanského soudního řádu (a věcné legitimaci účastníků řízení) ve sporech o vydání věci podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb., v nichž hmotněprávní aspekt účastenství v řízení určuje, že těmito osobami mohou být jen osoba oprávněná a osoba povinná.
21. Oprávněnou osobou je osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti; povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb. pak ta osoba, která ke dni účinnosti citovaného předpisu věc držela (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, a ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 430/2010). Pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. držby, respektive vlastnictví na základě majetkového právního úkonu (jednání), nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasivní legitimace se váže na ten subjekt, který věc držel ke dni 24. 6. 1991; není tedy zákonem vyžadováno, aby v době podání výzvy k vydání věci (popřípadě v době rozhodování soudu o tomto nároku) povinná osoba věc stále držela (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2908/2016, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1416/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 961/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 890/2014).
22. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu, takto aprobované i Ústavním soudem, jsou smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 větou první zákona č. 229/1991 Sb. absolutně (i ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jako uzavřené v rozporu se zákonem) neplatnými právními úkony (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, uveřejněný pod číslem 161/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II ÚS 411/99, uveřejněný pod číslem 23/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uvedený závěr dopadá nejen na smlouvy, kterými by povinná osoba převedla nemovitosti do vlastnictví jiného, ale i na další právní úkony, kterými by bylo s nemovitostí nakládáno v rozporu s povinnostmi, které povinné osobě ukládá ustanovení § 5 odst. 3 věty první zákona č. 229/1991 Sb.
23. Výše uvedené závěry, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dlouhodobě a konstantně ukotvené, neznamenají, že v řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu by i při respektování judikatorních konkluzí o účastenství v řízení striktně vymezeném v návaznosti na hmotněprávní aspekt (§ 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.), o závaznosti v řízení vydaného rozsudku soudu jen na jeho účastníky a o primární povaze restitučních nároků, mělo být ve všech případech odhlédnuto od změn, které mohly po podání výzvy oprávněnou osobou o vydání věci nastat ve vlastnickém režimu požadované věci. Důvodnost žaloby oprávněné osoby o vydání věci (o vlastnickém právu oprávněné osoby) tak může být z povahy řízení o vlastnickém právu, o němž se rozhoduje v souvislosti s nahrazením rozhodnutí správního orgánu postupem podle ustanovení § 244 a následujících o. s. ř., inherentně limitována v závislosti na tom, zda pasivně legitimovaná povinná osoba (§ 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) má právem aprobovanou možnost nárokovanou věc vydat i přes tvrzené vlastnické právo třetích osob k ní, jež mělo být originárně sice nabyto po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., nicméně ještě předtím, než o uplatněném restitučním nároku rozhodl pozemkový úřad (potažmo soud).
24. I se zřetelem na výše prezentovaný závěr o subjektivních mezích právní moci rozhodnutí, zásadně se vztahujících toliko na osoby, které byly účastníky řízení (nikoliv na osoby třetí; k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012), nelze apriori vyloučit v případech, kdy povinná osoba vnese do řízení taková tvrzení a důkazy o vlastnickém právu třetích osob nabytém originárním způsobem (vydržením), jež jsou způsobilé – i přes porušení blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. povinnou osobou – zpochybnit možnost naturální restituce majetku osobou oprávněnou. Kdyby povinná osoba v restitučním řízení prokázala, že věc již podle práva nenáleží jí, ale subjektu, který v pozici povinné osoby není a nemůže být nucen k jejímu vydání oprávněné osobě, jevilo by se neúčelným přijmout rozhodnutí o vydání věci, které nevyvolává zamýšlený konstitutivní účinek v podobě založení vlastnického práva oprávněné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 232/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 610/2022). Pozitivním závěrem o vlastnickém právu třetí osoby by mohl být zpochybněn i účel samotného konstitutivního rozhodnutí o založení vlastnického práva oprávněné osoby, jež by svými účinky mělo mít univerzální dosah.
25. V přítomné věci jako účastníci řízení před pozemkovým úřadem (o vydání nemovitosti) vystupovali žalobce (jako dědic oprávněné osoby; § 4 odst. 2 písm. c/, odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) a stát (Česká republika) jako osoba povinná (§ 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Účastenství před soudem v řízení podle části páté občanského soudního řádu pak s přihlédnutím k hmotně-právnímu aspektu, jenž je definuje, mohlo opět svědčit pouze žalobci a státu (v postavení právnické osoby) jako nositelům práv a povinností, o něž v řízení šlo. Pravomocné soudní rozhodnutí o vydání spoluvlastnických podílů na předmětných pozemcích tak mohlo svými účinky zavázat pouze účastníky řízení (viz § 159a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv osoby jiné.
26. S ohledem na zákaz dispozic s nemovitostmi, k nimž byl uplatněn restituční nárok, zakotvený v § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., třetí osoba nemohla nabýt vlastnické právo odvozeně od osoby povinné, neboť případné majetkoprávní úkony učiněné povinnou osobou v rozporu s uvedeným ustanovením by byly stiženy absolutní neplatností. Uvedené ovšem nevylučuje, že třetí osoba – za splnění zákonem stanovených podmínek – nabyla vlastnické právo originárním způsobem, tedy vydržením (k tomu v poměrech předchozí právní úpravy srov. § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013; s účinností od 1. 1. 2014 pak § 1089 a 1090 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravující podmínky řádného vydržení, a § 1095 normující mimořádné vydržení).
27. V situaci, kdy povinná osoba do řízení v přítomné věci vnesla rozhodné skutečnosti a označila důkazy o vlastnickém právu třetí osoby k předmětnému pozemku (pozemek parc. č. XY v k. ú. XY), patřilo k povinnosti soudů se jimi zabývat a prověřit, jsou-li způsobilé – i přes porušení blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. povinnou osobou – prokázat nabytí vlastnického práva třetí osobou (současně namítaným vydržením) a zpochybnit tak možnost naturální restituce majetku osobou oprávněnou. A to i ve světle subjektivních mezí závaznosti v restituci vydaného rozhodnutí, které pro třetí osobu závazné není a jež by tak na její případně nabyté vlastnické právo nemohlo mít žádný vliv.
28. Považoval-li tedy odvolací soud povinnou osobou do řízení vnesené skutečnosti (a navrhované důkazy) o vlastnickém právu třetí osoby za právně nevýznamné a odbyl-li je lakonicky poukazem na § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., aniž by se zabýval i tím, zda třetí osoba, jež předmětný pozemek prokazatelně drží, nabyla vlastnické právo vydržením, je jím učiněný závěr, že pasivně legitimovaná povinná osoba (§ 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) má právem aprobovanou možnost nárokovaný pozemek vydat, přinejmenším předčasný (aniž by však dovolací soud – již pro absenci jakýchkoliv skutkových zjištění v tomto směru – mohl nyní předjímat závěry, zdali třetí osoba vlastnické právo vydržením nabyla či nikoliv).
29. Nad rámec uvedené argumentace, reagující na dovoláním vymezený důvod, považuje dovolací soud za vhodné upozornit i na deficit odůvodnění napadeného rozsudku týkající se okolností o naplnění konkrétního restitučního titulu (z výčtu uvedeného v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.).
30. Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora vymezeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, včetně závislých výroků o nákladech řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a v naznačeném rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
31. V dalším řízení je soud odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu