28 Cdo 1893/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobce Ing. J. V., R. n. M.., proti žalovanému Mysliveckému sdružení ŽĎÁR
Hostice, o. s., IČ 48807940, se sídlem v Hosticích 63, Ruda nad Moravou,
zastoupenému Mgr. Janem Balciarem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky
250/3, o určení nesouladu rozhodnutí žalovaného se stanovami, vedené u
Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 15/2012, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28.
listopadu 2013, č. j. 69 Co 403/2013-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobce ze žalovaného sdružení je neplatné (výrok I.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.). Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného o
zmíněném vyloučení ze sdružení pro opakované porušení povinnosti dodržovat
zásady občanského soužití, neboť nesouhlasil, že by jeho názory vyslovené k
ulovené zvěři (respektive znakům určujícím její věk), jimiž zpochybňoval mínění
jiných osob, mohly být řádným důvodem. Konkrétně bylo žalobci vytýkáno
nepravdivé informování dvou členů výboru sdružení o tom, že háky u uloveného
prasete divokého dosahují nad čelistmi délky minimálně 4-5 cm (ač to bylo 2-2,5
cm), a označení čelisti prasete divokého předložené členem sdružení za podvrh. K naposledy uvedenému incidentu došlo poté, co žalobce projevil nesouhlas s
názorem mysliveckého hospodáře, že ulovené prase je „lončák“, a dle ohledání
čelisti konstatoval, že bylo asi tři roky staré. Soud shledal, že mu v souladu
s § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, přísluší posoudit rozhodnutí
žalovaného, jímž byl žalobce vyloučen ze sdružení s odkazem na čl. 6 odst. 2
písm. f) stanov ukládající členům sdružení dodržovat zásady občanského soužití. Uvedený pojem je obsažen v § 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, dle nějž
se přestupku dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v
posměch. Stěžejní je tedy otázka vztahu práva svobody projevu k následkům
projevu na konkrétní osobu. Soud v tomto směru poměřoval zjištěná fakta závěry
vyslovenými v judikatuře Nejvyššího soudu k problematice přípustné kritiky a
naznal, že slova žalobce měla charakter hodnotícího soudu a vycházela z
vlastních nesprávných hodnotících kritérií žalobce, aniž by směřovala ke
zhanobení či zneuctění osoby posuzující zvěř či její schopnosti rozhodovat o
podstatných záležitostech ve vztahu k ulovené zvěři. V obou případech bylo
posléze prokázáno, že se žalobce mýlil. Ač opětovné zpochybňování rozhodnutí
mysliveckého hospodáře představujícího stmelující článek sdružení nepřispívá k
jeho řádnému fungování, je současně třeba uvážit, zda kritika směřovala k osobě
či činnosti hospodáře nebo pouze k upozornění na pochybení, k nimž mělo dle
žalobce dojít při zjišťování věku zvěře. Po přihlédnutí ke všem okolnostem,
včetně dlouhodobého a aktivního členství žalobce ve sdružení i skutečnosti, že
jeho jednání je přičitatelné především přemíře již zmíněné aktivity, jež nebyla
namířena vůči konkrétní osobě, soud shledal, že vyloučení žalobce je
nepřiměřeně tvrdým trestem, což zohlednil i ve výroku svého rozhodnutí. K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě
– pobočka v Olomouci, jenž je rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, č. j. 69 Co
403/2013-206, ve výroku I. změnil tak, že určil, že posuzované rozhodnutí
členské schůze žalovaného je v rozporu se zákonem a stanovami, a tedy neplatné
(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky
II. a III.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za
správná i dostatečná a přitakal jeho závěru o subsumovatelnosti projednávaného
sporu pod § 15 zákona č. 83/1990 Sb.
i názoru, dle nějž vytýkaná pochybení
nejsou důvodem k vyloučení žalobce ze sdružení. Dle čl. 8 odst. 3 stanov
žalovaného může členská schůze vyloučit člena, který hrubě nebo opětovně do
jednoho roku od uložení opatření poruší členskou povinnost. Vyjádření úsudku,
třebaže nesprávného, neporušuje zásady občanského soužití a není důvodem pro
vyloučení ze sdružení. Vytýkané jednání, k němuž mělo dojít mezi žalobcem a
panem J. (označení předložené čelisti za podvrh), se odehrálo jen mezi těmito
osobami a nebylo tvrzeno, že by žalobce svůj názor dále šířil. Žalobce nemusel
bezpečně poznat, zda čelist náleží zvěři ulovené předchozího dne, a měl-li
pochybnosti, nelze jej trestat za jejich vyjádření vyloučením ze sdružení jako
ze své podstaty krajním opatřením. Takovýto trest se nejeví úměrným ani dalšímu
jednání kladenému žalobci k tíži, a to uvedení nepravdivého údaje o délce háků
uloveného prasete (o vědomosti žalobce o nepravdivosti tvrzení se v zápise ze
schůze žalovaného ničeho neuvádí). Zmíněné jednání by mohlo být porušením
povinností člena sdružení, pokud by žalobce nevyjadřoval svůj názor, ale šířil
vědomě nepravdivé – lživé – údaje. Nejednalo by se ovšem o porušení hrubé, jako
takové je ostatně nevyhodnotil ani výbor sdružení. Dle vymezení skutku v zápise
přitom informace nebyla šířena mimo sdružení a její sdělení nemělo za následek
stíhání členů sdružení státními orgány. Vědomost žalobce o nepravdivosti údajů
nebyla před okresním soudem prokazována, což ostatně ani nebylo nutné, neboť
jestliže se v jednom případě (označení čelisti za podvrh) zjevně nejednalo o
porušení povinnosti člena sdružení, pak nemohlo dojít ani k porušení
opakovanému, a nemohly proto být naplněny předpoklady vyloučení žalobce ani ve
druhém případě, jednalo-li by se zde samozřejmě o porušení povinnosti
(nesprávné tvrzení o délce háků). K poukazu žalovaného na to, že čl. 6 stanov
je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou, je možno uvést, že povahou
ustanovení nelze odůvodnit postup členské schůze zakládající se na zjevně
nepřiměřené úvaze, již je možno korigovat rozhodnutím soudu. Odvolací soud
tudíž přisvědčil rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož však výrok jeho
rozsudku shledal neodpovídající dikci § 15 zákona č. 83/1990 Sb., přistoupil k
jeho přeformulování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž se domnívá, že
odvolací soud zasáhl v rozporu s § 1 odst. 1 a § 3 odst. 3 zákona č. 83/1990
Sb. do principu spolkové autonomie, deklaroval-li posuzované rozhodnutí za
rozporné se stanovami a zákonem, ačkoliv jednání, jichž se žalobce dopustil,
byla prokázána a k vyloučení došlo v souladu se stanovami. Přípustnost dovolání
je dána v souladu s § 237 o. s. ř. otázkou hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalovaný
s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 60/2009, 28 Cdo
1618/2006 a 30 Cdo 1755/2004 vyjádřil přesvědčení, že čl. 20 Listiny základních
práv a svobod nezaručuje jedincům pouze právo být členem sdružení, ale i právo
sdružení autonomně rozhodovat o vnitřních poměrech a svými předpisy upravit
důvody, pro něž lze člena sdružení vyloučit. Státní orgány by pak měly do
autonomie sdružení zasahovat obezřetně a jen tehdy, je-li rozhodováno v rozporu
se stanovami, na základě neprokázaných porušení povinností nebo bez uvedení
důvodu. V tomto řízení bylo prokázáno, že žalobce sděloval nesprávné údaje o
délce háků uloveného prasete, což nelze pokládat za hodnotový soud, ale o lživé
uvádění objektivně zjistitelných skutečností odporující zásadám občanského
soužití. Rovněž označení předložené čelisti za podvrh nepřímo naznačující, že
člen sdružení je podvodník, představuje, nehledě na to, zda žalobce s tímto
svým názorem seznamoval další členy sdružení, jednání v rozporu se zásadami
občanského soužití, dle nichž by neměli být ostatní členové sdružení bezdůvodně
nazýváni lháři. Ukládají-li stanovy dodržovat zásady občanského soužití a
porušení této povinnosti je spojeno s možností udělení výtky či vyloučení, je
zřejmé, že žalovaný své rozhodnutí učinil v souladu se stanovami. Rozhodnutí se
odvíjí od normy s relativně neurčitou hypotézou, jež předjímá závadné chování
člena sdružení a jejíž kritéria byla v projednávané věci naplněna, přičemž
vztah mezi jednáním žalobce a vyloučením ze sdružení je logicky i věcně
udržitelný. Vyloučení pak obstojí i z pohledu výkladu obsaženého v rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1810/2000, jež se zaobírá obdobný sporem. Žalovaný je toho názoru, že soud by mohl být oprávněn zkoumat přiměřenost
rozhodnutí o vyloučení výlučně tehdy, podávala-li by se z odůvodnění rozhodnutí
jeho naprostá účelovost vedená vůlí zbavit se člena za každou cenu, což však v
řešeném sporu nenastalo. Dovolatel zdůraznil křehkost rovnováhy vztahů mezi
jeho členy, jež stmeluje společný zájem, vzájemný respekt, důvěra (snadno
narušitelná šířením nepravdivých informací) a osoba hospodáře sdružení
požívající důvěru členů, pro něž představuje záruku dodržování zákonných i
jiných pravidel výkonu myslivosti. Dovolatel dále upozornil, že rozšiřováním
nepravdivých údajů o délce háků nebo věku ulovené zvěře mohl žalobce vystavit
lovce či sdružení zbytečnému a nedůvodnému šetření se strany státních orgánů
přezkoumávajících souladnost lovu s příslušnými předpisy.
O závažnosti jednání
žalobce svědčí i to, že vyloučení člena ze sdružení je krokem naprosto
mimořádným, který za desetiletí trvající existenci sdružení byl učiněn pouze
jednou. Počínání žalobce nemůže ospravedlnit ani jeho dřívější bezproblémové
působení ve sdružení či popírání vytýkaných jednání. Svou polemiku s
rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání (podaném bez právního zastoupení)
rozporoval argumentaci dovolatele a zdůrazňoval řádnost svého počínání. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. V dané věci však na přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení
usuzovat nelze. Dovolatel předně poněkud opomíjí, že zákon č. 83/1990 Sb. předvídá ingerenci státní moci do autonomie sdružení právě v rámci přezkumu
souladu rozhodnutí sdružení se zákonem a stanovami (k otázce zásahu do
autonomie sdružení prostřednictvím soudního přezkumu srovnej více například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4380/2011), jak
tomu bylo i v projednávaném sporu, aniž by nějak věcně omezoval okruh
rozhodnutí, k nimž se může soudní přezkum vztahovat. Dovolatelem uváděná
rozhodnutí Nejvyššího soudu se předně z valné části vztahují k odlišné
problematice
– v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 60/2009, i v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1618/2006, byly
řešeny především procesní aspekty provázející vyloučení člena sdružení. V
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1755/2004, byl v
návaznosti na zjištěné okolnosti shledán soulad rozhodnutí o vyloučení ze
sdružení se stanovami a zákonem, aniž by úvahy v této souvislosti vyslovené
jakkoliv kolidovaly se závěry odvolacího soudu vyjádřenými v napadeném
rozsudku. V taktéž zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn.
20 Cdo 1810/2000, pak bylo k otázce soudního přezkumu aplikace normy s
relativně neurčitou hypotézou občanským sdružením zdůrazněno, že výklad
takovéto normy lze mít za nesprávný tehdy, dá-li se učinit spolehlivý závěr, že
určení hypotézy, k němuž orgán sdružení dospěl, z objektivních hledisek
(logických nebo věcných) nemůže obstát. Odvolací soud přitom v napadeném
rozhodnutí náležitě objasnil okolnosti, pro něž lze na rozhodnutí žalovaného
pohlížet jako na věcně vybočující z mezí možného výkladu předmětné normy, a
dovolatel nepřichází s argumenty, jež by byly s to správnost závěrů odvolacího
soudu vyvrátit (k otázce přezkumu aplikace normy s relativně neurčitou
hypotézou srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). V této souvislosti je nutno uvést, že Nejvyšší soud jako
instance toliko přezkumná, a nikoliv nalézací není povolán korigovat skutková
zjištění soudů nižších stupňů, od nichž se úvaha o náležité aplikaci normy s
relativně neurčitou hypotézou z podstaty věci odvíjí, a zmíněné závěry soudů
prvního i druhého stupně by mohl revidovat výhradně v případě jejich zjevné
nepřiměřenosti (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a judikaturu v něm odkazovanou), na niž však
v projednávané věci usuzovat nelze. Již to, že námitky dovolatele jsou v
podstatné míře založeny na odlišné interpretaci povahy zjištěného jednání i
intenzity jeho difamačních dopadů, než k jaké dospěly nalézací soudy (jejichž
zjištěními je, jak bylo výše naznačeno, dovolací soud v souladu s § 241a odst. l o. s. ř. vázán), brání jejich zhodnocení jako přiléhavých a způsobilých
poukázat na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Je vhodné připomenout, že vytýkané označení čelisti za podvrh bylo dle zjištění
odvolacího soudu vyjádřením názoru (třebas nesprávného) žalobce na ulovenou
zvěř způsobem nesměřujícím k další dehonestaci osoby, jež žalobci čelist
předložila. Nehledě na to, že vyjádřením mylného úsudku může naopak dotyčný
devalvovat svůj vlastní kredit osoby znalé dané problematiky, by bylo jen stěží
možné ve společnosti respektující svobodu projevu jednotlivce pokládat za
adekvátní sankcionování jakéhokoliv kritického názoru, jenž nezasáhne nad
přípustnou mez do práv jiného (k tomu srov. více například rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008, uveřejněný pod číslem 101/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není-li již s ohledem na předestřené důvodu zpochybňovat názor odvolacího soudu
vylučující možnost opakovaného porušení zásad občanského soužití, je zjevné, že
ani nepřiléhavé hodnocení délky „háků“ by nezvrátilo správnost úvahy odvolacího
soudu, dle níž nebyla splněna podmínka pro vyloučení žalobce spočívající v
opakovaném porušení zásad občanského soužití. I zde je však záhodno zmínit, že
nebylo zjištěno, že by žalobce záměrně uváděl nepravdivé údaje (jak naznačuje
dovolatel) či že by jeho tvrzení mělo výraznější dopady a dehonestovalo jiné
členy sdružení.
Byť je zajisté žádoucí, aby veškeré šířené informace - zvláště
ve vztahu k objektivně zjistitelným faktům - byly pravdivé, bylo by neúměrné
lidským možnostem a schopnostem tento požadavek absolutizovat a již v pouhém
sdělení nesprávného údaje spatřovat porušení zásad občanského soužití. I v
daném směru je proto možno přitakat argumentaci odvolacího soudu vylučující
posouzení tvrzeného porušení povinnosti jako hrubého. Zdůrazňuje-li dovolatel křehkost vztahů ve sdružení a význam důvěry v
mysliveckého hospodáře, neobjasňuje, proč by uvedené ohrožovala nesouhlasná,
nepravdivá či kritická slova žalobce, neboť zmiňovaná důvěra v mysliveckého
hospodáře či rovnováha vztahů ve sdružení by jen stěží mohly být vybudovány za
situace, v níž by byla kritika či odlišný (byť mylný) názor jiného člena
sankciovány jeho vyloučením, a vyslovení odlišného názoru by tak bylo provázeno
obavami o členství ve sdružení. Uvedené, stejně jako poukaz na mimořádnost
opatření spočívajícího ve vyloučení člena sdružení, jež nikterak neilustruje
povahu řešeného jednání žalobce, tak rovněž nevyvrací správnost rozhodnutí
odvolacího soudu. Ze zjištění nalézacích soudů se dále nepodává ani to, že by
mylná slova žalobce směřovala k vyvolání šetření ze strany státních orgánů,
přičemž lze podotknout, že eventuální šetření, jež by konstatovalo souladnost
činnosti žalovaného se zákonem, by naopak mohlo utvrdit dovolatelem
zdůrazňovanou důvěru členů v dodržování příslušných předpisů upravujících výkon
práva myslivosti. Dovolateli se tedy nepodařilo předestřít otázku, pro niž by na podané dovolání
bylo možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že na straně žalobce, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné
účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.