28 Cdo 1911/2025-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně V. T. (procesní nástupkyně původního žalobce O. B., zemřelého, zastoupené Mgr. Janou Holcovou, advokátkou se sídlem v Praze, Nuselská 499/132, proti žalované ZEMOS – AGRO SEDLČÁNKY zemědělská a obchodní a.s., IČO 25097989, se sídlem v Čelákovicích – Sedlčánkách, Ke Křížku 134, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Anny Letenské 34/7, o 1 224 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 38/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2023, č. j. 26 Co 69/2023-289, 26 Co 70/2023, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 26 Co 69/2023-289, 26 Co 70/2023, odmítl odvolání žalující strany proti výrokům II a IV rozsudku Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 6. 2021, č. j. 8 C 38/2018-229, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. 7. 2022, č. j. 8 C 38/2018-254, jimiž bylo žalobě vyhověno co do částek 114 580 Kč s příslušenstvím a 210 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že se řízení o úrok z prodlení jdoucí z částky 370 500 Kč od 25. 7. 2017 do zaplacení a z částky 97 500 Kč od 4. 1. 2018 do zaplacení nezastavuje (výrok II a/ rozsudku odvolacího soudu), a v části výroku III tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalující straně dalších 15 420 Kč s příslušenstvím (výrok II b/ rozsudku odvolacího soudu), potvrdil jej ve zbývající části výroku III, v níž byla žaloba co do částky 353 420 Kč zamítnuta, a ve výroku V, kterým byla žaloba zamítnuta co do částek 78 000 Kč s příslušenstvím a 468 000 Kč s příslušenstvím (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů v řízení (výroky IV až VI rozsudku odvolacího soudu).
2. Žalující strana proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání. Předestřela otázku, zda při určení obvyklého nájemného za užívání pozemků zastavěných cizími stavbami, jakožto východiska pro stanovení bezdůvodného obohacení vzniklého vlastníku staveb na úkor vlastníka pozemků v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty (§ 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. z.“), je namístě odhlédnout od toho, že pozemky jsou takto zastavěny; jinými slovy řečeno, zda má být výše obvyklého nájemného stanovena, jako by pozemky zastavěny nebyly. Měla za to, že nastolená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena.
3. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 odst. 2 o. z.) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě své vlastnické právo ke stavbě realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017). Jde-li současně o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 16.
5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018, či ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023).
5. Z konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu dále plyne, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení, které vzniklo na úkor vlastníka pozemku, nelze od skutečnosti, že pozemek je zastavěn stavbou jiného vlastníka, odhlédnout. Tím by se navozoval stav, který neodpovídá skutečnosti, a nemohla by být naplněna podmínka judikatury, podle níž v daném případě výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl a jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 62/2019, a ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 821/2025). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky.
Z uvedené konstrukce logicky vyplývá, že hovoří-li judikatura o užívání věci, musí jít o věc obdobnou té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Srovnáním s věcí svým charakterem odlišnou by nebylo možné dospět ke správným závěrům. Je tedy třeba při stanovení výše obvyklého nájemného vycházet z pozemků obdobných, z čehož plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka. Pokud reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 92/2017, a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Uvedené absenci komparativního materiálu je zapotřebí též přizpůsobit kritéria ocenění a při stanovení obohacení získaného bez právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013).
6. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, zohlednil-li při stanovení obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků (parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY) ve vlastnictví žalující strany (coby východiska pro určení bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím těchto pozemků v důsledku jejich bezesmluvního zastavění stavbami žalované), že jsou zastavěny cizími stavbami (jsou na nich umístěny cizí stavby). V souladu s uvedenou judikaturou tedy vzniklé bezdůvodné obohacení poměřoval hladinou obvyklého nájemného v daném místě a čase za užívání obdobných pozemků (zastavěných cizími stavbami) plynoucí ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Danou Tollingerovou, Ph.D., jejž považoval za přesvědčivý a správný po odborné i logické stránce, a to i v kontextu s výpovědí znalkyně, která své závěry zcela obhájila a při absenci odpovídajícího komparativního materiálu (při reálném nedostatku srovnatelných pronajímaných pozemků nacházejících se pod stavbou jiného vlastníka) určila obvyklé nájemné pomocí „multikriteriální analýzy“ se zřetelem k jejich poloze, tvaru, velikosti a možnosti využití, zohledňujíc mimo jiné i jejich atypické umístění v sousedství železniční trati.
7. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
8. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 9. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu