28 Cdo 946/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa
Rakovského, ve věci žalobců a) J. B., bytem v H. n. V., b) M. B., bytem tamtéž,
obou zast. Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Radniční 489/7a, proti žalované HELUZ cihlářský průmysl v. o. s., IČ: 46680004,
se sídlem v Dolním Bukovsku 295, zast. JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou
se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 58/16, o zaplacení
částky 72.355,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 10 C 306/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. listopadu 2012, č. j. 19 Co
2427/2012-258, takto:
I. Dovolání směřující proti té části rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 1. listopadu 2012, č. j. 19 Co 2427/2012-258, jíž
byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května
2012, č. j. 10 C 306/2008-221, ve výroku I. a žaloba byla co do částky 2.716,-
Kč s příslušenstvím zamítnuta, se odmítá.
II. V části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. května 2012, č. j. 10 C 306/2008-221, ve výroku II.,
kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 69.639,- Kč s příslušenstvím, a v
nákladových výrocích se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
1. listopadu 2012, č. j. 19 Co 2427/2012-258, zrušuje; současně se ve výrocích
II., IV. a V. zrušuje rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
15. května 2012, č. j. 10 C 306/2008-221, a věc se v uvedeném rozsahu vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 5. 2012, č. j.
10 C 306/2008-221, částečně vyhověl žalobě a uložil žalované, aby společně a
nerozdílně se Š. M., jemuž byla povinnost k plnění uložena tímtéž soudem v
souvisejícím řízení, zaplatila každému z žalobců 1.358,- Kč spolu se
specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Co do zbylé částky (69.639,- Kč s
příslušenstvím) soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok II.), zastavil řízení
o vzájemné žalobě (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o zaplacení
soudního poplatku (výroky IV. a V.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
žalovaná bez uzavřené nájemní smlouvy či jiného právního důvodu užívala v
období od 31. 7. 2006 do 30. 6. 2010 pozemky v podílovém spoluvlastnictví
žalobců (každý je podílovým spoluvlastníkem jejich jedné ideální poloviny) o
celkové výměře 4.029 m2 nacházející se v areálu letiště H. a zastavěné stavbami
ve vlastnictví uživatelů tohoto areálu. Předmětné pozemky užívala žalovaná
zčásti výlučně (1.041 m2) a zčásti společně s dalšími subjekty, a to Š. M.,
obchodními společnostmi Sombra a. s. a X Fire s. r. o. a Aeroklubem České
Budějovice (2.988 m2). Obvyklá výše nájemného za užívání předmětných pozemků v
daném místě a čase se zřetelem k závěrům znaleckých posudků Ing. J. F. a Ing. R. K. zpracovaných v souvisejícím řízení vedeném mezi žalobci a Š. M. odpovídá
částce 1,- Kč/m2/rok. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního
stupně dovodil, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení dle ust. §
451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Jeho výše odpovídá obvyklému
nájemnému za užívání dotčených pozemků v daném místě a čase, tj. částce 1,- Kč/
m2/rok. Jelikož žalovaná žalobcům za užívání pozemků poskytovala peněžité
plnění, aniž rozlišovala částky placené za výlučné a společné užívání pozemků,
započetl soud uhrazené platby přednostně na užívání výlučné, ve zbývající části
na užívání společné. Dospěl přitom k závěru, že dluh z titulu bezdůvodného
obohacení vzniklého výlučným užíváním pozemků ve vlastnictví žalobců žalovanou
byl zcela uhrazen. Dovodil, že žalovaná dluží žalobcům pouze úhradu za užívání
části předmětných pozemků společně s jiným uživatelem Š. M., a to v celkové
výši 2.716,- Kč. Uložil jí proto, aby společně a nerozdílně s tímto uživatelem
zaplatila každému z žalobců 1.358,- Kč s příslušenstvím a v části o zaplacení
dalších 69.639,- Kč s příslušenstvím žalobě nevyhověl. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 11. 2012, č. j. 19 Co 2427/2012-258, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že
v části o zaplacení 2.716,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Ve výroku II.,
jímž byla žaloba o zaplacení 69.639,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů a o zaplacení soudního poplatku. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o rozsahu užívání
předmětných pozemků v podílovém spoluvlastnictví žalobců žalovanou, eventuálně
jinými uživateli, v daném období i se závěry o výši obvyklého nájemného za
užívání obdobných pozemků v daném místě a čase.
Dovodil přitom shodně se soudem
prvního stupně, že se žalovaná užíváním předmětných pozemků bez právního důvodu
na úkor žalujících podílových spoluvlastníků bezdůvodně obohatila, přičemž výše
bezdůvodného obohacení odpovídá obvyklému nájemnému určenému za užívání
obdobných pozemků v daném místě a čase určenému za využití porovnávací metody
(porovnáním nájemného sjednaného šesti jednotlivými pronajímateli pozemků, na
nichž je předmětné letiště zbudováno, s jejich uživateli, kdy v pěti případech
činilo nájemné 1,- Kč/m2/rok a v jednom případě 1,50 Kč/m2/rok) bez zřetele k
nájemnému odvozenému z tržní hodnoty pozemků a fungujícího ekonomického
potenciálu prostředí (5,- Kč/m2/rok). Na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem
dospěl k závěru, že dlužnou úhradu za společné užívání části předmětných
pozemků více uživateli v daném období (ve výši 2.716,- Kč) již žalobcům poskytl
se žalovanou společně a nerozdílně zavázaný Š. M. Žalobu proto zamítl v celém
rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., co do
důvodů měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), řízení bylo postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně odvolacímu soudu vytýkali, odkazujíce na
jednotlivé důkazní prostředky, z nichž soud prvního stupně čerpal dílčí
skutková zjištění, že rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil z důvodu
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a namísto toho sám „doplnil důvody“,
pro které pokládal prvostupňové rozhodnutí za správné, čímž měl nahradit
činnost nalézacího soudu v rozporu se svou funkcí soudu přezkumného. Namítali
též nedostatky ve skutkových závěrech o rozsahu užívání předmětných pozemků
žalovanou. Zpochybňovali rovněž výši obvyklého nájemného za užívání obdobných
pozemků v daném místě a čase určenou soudními znalci. Nesouhlasili se znaleckým
posudkem Ing. K., z něhož vycházel odvolací soud, ač byly ve věci zpracovány
další tři znalecké posudky, které stanovily výši obvyklého nájemného odlišně. Poukazovali na skutečnost, že se znalec odvolával na pět ze šesti nájemních
smluv sjednaných pro danou oblast jakožto nájemcem občanským sdružením Aeroklub
České Budějovice, jež je vzhledem k tomu, že rovněž bezesmluvně užívá pozemky v
podílovém spoluvlastnictví žalobců, osobou zainteresovanou na výsledku sporu. Dovolatelé současně upozorňovali na okolnost, že coby jedni z nejvýznamnějších
pronajímatelů pozemků v lokalitě předmětného letiště, s nájemným ve výši 1,- Kč/
m2/rok nikdy nesouhlasili. Z uvedené skutečnosti dovozují, že znalcem použitý
vzorek nájemních smluv není dostatečně reprezentativní. Nájemné 1,- Kč/m2/rok
smluvené v předložených nájemních smlouvách označili za důsledek diktátu
dominantního nájemce, Aeroklubu České Budějovice, který odmítá jednat o jeho
navýšení, pročež se vlastníci pozemků zastavěných letištěm nacházejí v situaci,
kdy mohou na takto nízké nájemné přistoupit, anebo musí strpět užívání svých
pozemků bez právního důvodu. Příklad dominantního nájemce pak následují i
ostatní uživatelé v lokalitě letiště H. Výše nájemného v daném místě tak dle
názoru dovolatelů není tvořena volnou soutěží, neexistuje zde běžné tržní
prostředí a vztahy nabídky a poptávky jsou deformovány. Dovolatelé nemohou
nabízet své pozemky k nájmu jiným osobám, neboť jsou zastavěny stavbami ve
vlastnictví třetích osob, včetně žalované, v důsledku čehož se způsob jejich
využití redukuje na základnu pro zřízení a užívání těchto staveb, přičemž žádná
třetí osoba by o jejich užívání neměla zájem. Dovolatelé vyjádřili názor, že
rozsudek odvolacího soudu odporuje judikatuře Nejvyššího soudu (usnesení ze dne
24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5441/2007, rozsudek ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30
Cdo 1207/2007, rozsudek ze dne 8. 1. 2008, sp.
zn. 30 Cdo 199/2007). Navrhli,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Dovolání směřující proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a žaloba byla co do částky 2.716,-
Kč s příslušenstvím zamítnuta, přípustné není, neboť částka, o níž bylo
rozhodnuto měnícím výrokem napadeného rozsudku odvolacího soudu, nepřevyšuje
50.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty
první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Dovolání směřující proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl
potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba v části o
zaplacení 69.639,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, shledal dovolací soud
přípustným, neboť metoda pro určení výše bezdůvodného obohacení získaného
bezesmluvním užíváním předmětných pozemků zastavěných letištěm v užívání
subjektů odlišných od vlastníků těchto pozemků byla odvolacím soudem zvolena v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nejvyšší soud se otázkou určení obvyklého nájemného pro účely stanovení
výše bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním věci opakovaně
zabýval. Dovodil přitom, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního
důvodu musí být poskytnuta ve výši obvyklého nájemného vynakládaného za užívání
stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98,
uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006). V rozsudku ze
dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, vydaném ve skutkově související věci
týchž žalobců týkající se určení výše bezdůvodného obohacení získaného
bezesmluvním užíváním pozemků tvořících součást areálu předmětného letiště
přitom Nejvyšší soud zaujal názor, že obvyklé nájemné jakožto východisko pro
určení výše bezdůvodného obohacení, musí být dáno vztahem nabídky a poptávky a
odpovídat výši úhrady za užívání obdobných pozemků za běžných okolností. Je
přitom nutno respektovat všechny specifické podmínky daného užívacího vztahu
(způsob, okolnosti, místo, čas, charakter užívání).
Poměry, v nichž ani jedna
ze stran vztahu nemá možnost vybrat si jiného smluvního partnera, než právě
jednoho konkrétního a v nichž o žádný pozemek a jeho nájemce neprobíhá soutěž,
přitom z hlediska posouzení obvyklého nájemného nelze považovat za běžné. Za
předeslané situace tedy obvyklá výše nájemného nemůže být určena za použití
porovnávací metody, která je determinována deformovanou výší nájemného
dosahovanou u pronajímatelů sousedících pozemků, kteří se tržně nechovají. V
rozsudcích ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 337/2011, ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, přitom
Nejvyšší soud připustil, že byť soudy při posuzování výše obvyklého nájemného
musí sledovat ocenění užívacího práva a nikoliv užívané věci, může být tržní
hodnota užívané věci relevantním kritériem při určení, eventuálně hodnocení
přiměřenosti, obvyklého nájemného. V posuzovaném případě (jak vyplývá ze skutkových závěrů soudů nižšího
stupně) v poměrech předmětného letiště existuje omezený počet subjektů na
straně pronajímatelů i nájemců a z důvodu zastavění pozemků stavbami nájemců
není pravděpodobné, aby na tento trh vstoupil nový subjekt. Je tudíž těžko
představitelné, že by nájemcům pozemků pod letištěm konkuroval jiný subjekt,
který by nabízel vlastníkům pozemků lepší podmínky. Rovněž absurdní je
představa, že by vlastníkům pozemků pod letištěm mohl být reálnou konkurencí
vlastník pozemků sousedících s areálem letiště. Protože se na pozemcích
nacházejí letištní budovy a zpevněné plochy, žádný z nájemců nemá jinou
možnost, než si pronajmout určitý pozemek (na kterém se nachází určitá část
letiště) právě od určitého konkrétního pronajímatele (vlastníka předmětného
pozemku). Žádný z pronajímatelů nemá jinou možnost (vzhledem k absenci námitky
neoprávněnosti staveb na pozemcích žalobců lze usuzovat na jejich oprávněnost),
než pronajmout své pozemky určitému nájemci, a to tomu, jehož stavby se na
předmětném pozemku nacházejí, resp. s nimi funkčně souvisejí. Ani jedna ze
stran vztahu tedy nemá možnost vybrat si jiného smluvního partnera, než právě
jednoho konkrétního. Při absenci tržního prostředí (vztahu nabídky a poptávky)
tudíž neobstojí závěr odvolacího soudu, že by obvyklá výše nájemného, jakožto
východisko pro určení bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním
věci, mohla být určena toliko porovnáním hladiny nájemného, za něž jsou
pronajímány okolní pozemky. Bude tudíž třeba zjistit, jaké nájemné by
dovolatelé mohli dosáhnout, kdyby měli možnost svůj pozemek pronajmout subjektu
odlišnému od vlastníka staveb, jimiž je pozemek zastavěn, neztráceje přitom ze
zřetele ani hodnotu pozemků (ovšem s výhradou, že soudy při zjišťování výše
obvyklého nájemného sledují ocenění užívacího práva a nikoliv užívané věci). Byť dovolatelé rovněž vytýkali, že je řízení zatíženo vadami, z obsahu
dovolání vyplývá, že toliko vyjadřovali nespokojenost se skutkovými závěry
odvolacího soudu (namítajíce, že provedené důkazy nejsou způsobilé prokázat
zjištěný skutkový stav). Námitky týkající se skutkových zjištění spadají pod
dovolací důvod podle ust.
§ 241a odst. 3 o. s. ř., který je ovšem možné
uplatnit pouze v případech, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., a nikoliv podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je tomu
v posuzovaném případě. Nejvyšší soud proto k uvedeným námitkám nepřihlížel.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (jak rozebráno výše)
správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil v části, jíž byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2012, č. j. 10 C
306/2008-221, ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 69.639,-
Kč s příslušenstvím, a v nákladových výrocích (§ 243b odst. 2 in fine o. s.
ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu zrušil i
jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy
nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s.
ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu