28 Cdo 1933/2024-901
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČO 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 337.997 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 386/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2024, č. j. 15 Co 236/2022-866, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2024, č. j. 15 Co 236/2022-866, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III–V). Žalobce se vůči žalovanému domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve shora nadepsané výši, neboť mělo hlavní město užívat pozemky parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY, obec XY, v jeho vlastnictví. Na řečených pozemcích je totiž umístěno vodohospodářské dílo (XY), přičemž pozemek parc. č. XY je také silničním pomocným pozemkem komunikace zařazené do kategorie místní komunikace III. třídy, oboje ve vlastnictví žalovaného.
Soud prvého stupně posoudil nároky vznesené žalobou zčásti jako nároky z bezdůvodného obohacení dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zčásti pak s odkazem na úpravu provedenou zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále též jen „vodní zákon“), a jeho doplnění čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Náhradu za bezdůvodné obohacení přiznal žalobci pouze za pozemek parc.
č. XY a polovinu pozemku parc. č. XY nepokrytou vodní nádrží, a to ve výši 120 Kč/m2/rok, za období 1. 1. 2014 – 30. 9. 2016, celkem ve výši 177.096 Kč. U pozemku parc. č. XY a poloviny pozemku parc. č. XY (pokrytých vodní nádrží) poukázal na právní úpravu § 59a vodního zákona a zákona č. 303/2013 Sb. se závěrem, že je žalované město neužívá bez právního důvodu, ale na základě zákonem zřízeného věcného břemene, za něž vlastníku náleží jednorázová náhrada. Žalobě proto vyhověl jen částečně.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 15 Co 236/2022-792, k odvolání žalobce i žalovaného rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, ve výroku II je potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech účastníků řízení před soudy obou stupňů (výrok II) i o náhradě nákladů řízení státu (výrok III). Odvolací soud zopakoval důkazy podstatnými listinami, z nichž došel ke zjištění, že se na všech předmětných pozemcích nachází vodní dílo, resp. jeho součást.
Poukázal na pochybení soudu prvního stupně, domníval-li se, že speciální právní úpravě vodního zákona podléhá pouze ta část pozemků, která je pod vodní hladinou. Zdůraznil, že vodním dílem nelze rozumět pouze vodou zalitý pozemek; aby vodní dílo mohlo plnit svůj účel, jsou jeho součástí zejména hráze, které je ohraničují a umožňují naplnění retenční role nádrže. V tomto směru odkázal na znalecký posudek Vodní díla – TBD, a.s., v němž jsou součásti předmětného vodního díla definovány. K odvolání žalobce, konkrétně k jeho tvrzení, že retenční nádrž Ořech je vodním dílem, jež je však součástí dopravní stavby,
přičemž by právní posouzení mělo být dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“), uvedl, že vodní dílo je součástí pozemní komunikace jen v případě, slouží-li výlučně k odvádění povrchových vod z této komunikace. V dané kauze se ovšem prokázalo, že zmíněné vodní dílo plní především úlohy typické pro vodní díla ve smyslu vodního zákona, tedy úlohu retenční, ekologickou, rybochovnou a krajinotvornou. Dále vyzdvihl, že žalované město užívá zmíněné pozemky podle § 59a vodního zákona na základě zákonem zřízeného věcného břemene, za které by žalobci měla náležet jednorázová náhrada. Nevyužil-li však žalobce možnosti změnit žalobu tak, aby namísto náhrady za bezdůvodné obohacení požadoval určení jednorázové náhrady podle § 59a vodního zákona, musela být žaloba zamítnuta. 3. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 269/2023, naznačený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil, že jak nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku žalobce bez právního důvodu dle § 2991 o. z., tak požadavek na vyplacení jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona se mohou opírat o rámcově shodný skutkový děj spočívající v umístění vodního díla na pozemku ve vlastnictví žalobce. Za daných okolností tedy není – alespoň bez dalšího zdůvodnění – zřejmé, jaká další, dosud neuvedená, skutková tvrzení by měl žalobce předestřít v rámci změny žaloby, k níž měl podle názoru odvolacího soudu přikročit, aby mu bylo možno přičítat uplatnění nároku podle § 59a vodního zákona. Právní názor odvolacího soudu, dle něhož žalobce nevyužil možnosti změnit žalobu tak, aby namísto náhrady za užívání pozemku z titulu bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2016 požadoval kompenzaci podle § 59a vodního zákona (u níž navíc nelze bez dalšího stanovit, že je jednorázová), tedy neshledal správným. 4. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 15 Co 236/2022-866, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 160.901 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výroky III a IV). V návaznosti na shora zmíněné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud předmětný nárok žalobce posoudil dle § 59a vodního zákona. Ohledně výše náhrady vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, a zejména z toho, že vodní zákon v rozhodném ustanovení jednorázový způsob náhrady neupravuje. Přiznal proto žalobci požadovanou náhradu za omezení vlastnického práva k předmětným pozemkům za rozhodné období, a to ve výši obvyklého (regulovaného) nájemného za užívání pozemků k danému účelu, jehož výši zjistil ze znaleckého posudku.
II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti posledně citovanému rozsudku Městského soudu v Praze co do jeho výroků I a II podalo žalované město dovolání, v němž dovolacímu soudu předně předkládá otázku, jež má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Uvádí, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, dovodil, že náhrada dle § 59a vodního zákona má jednorázový charakter, zatímco v aktuálních rozhodnutích (viz např. rozsudek vydaný v předmětné při ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 269/2023) byl závěr o jednorázovém charakteru náhrady relativizován. Dovolatel je však přesvědčen, že by charakter předmětné náhrady měl být vykládán toliko jako jednorázový, přičemž při interpretaci uvedeného ustanovení je nutné aplikovat nejen výklad jazykový, nýbrž rovněž výklad logický a teleologický. 6. Dále se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu (představované např. jeho rozhodnutími sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 či sp. zn. 28 Cdo 214/2022) v otázce kvantifikace náhrady ve smyslu § 59a vodního zákona, neboť v rozporu s citovanou rozhodovací praxí danou otázku výhradně přenechal znalci, a zcela rezignoval na zohlednění všech konkrétních okolností projednávané věci a na náležité odůvodnění přijatého závěru.
7. Konečně dovolatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jenž nereflektoval závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, který sice připustil opakovanou náhradu za omezení vlastnického práva dle § 59a vodního zákona, avšak za náležitého odůvodnění přijatého řešení, což odvolací soud pominul.
8. Z naznačených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž navrhl jeho odmítnutí.
10. Na zmíněné vyjádření replikou reagovalo žalované město, jež v ní zrekapitulovalo stěžejní části dovolání.
III. Přípustnost dovolání
11. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“.
12. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. První otázka dovolatele stran charakteru náhrady dle § 59a vodního zákona přípustnost dovolání založit nemůže, neboť předmětná otázka není dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V daném případě totiž došlo k překonání právního názoru ohledně (výlučně) jednorázového charakteru zmíněné náhrady, jenž byl zastáván rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a to nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22. V řečeném nálezu byl jednorázový charakter náhrady za strpění vodního díla podle § 59a vodního zákona relativizován. Podle článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou přitom nálezy Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby závazné s tím, že jsou rovněž považovány za obecně precedenčně významné. Uplatní se tedy tzv. precedenční závaznost, u níž je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. namátkou nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný pod č. 47/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005). Změnila-li se tak v návaznosti na citovaný závazný právní názor Ústavního soudu rozhodovací praxe zdejšího soudu, nelze danou změnu považovat za otázku, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a přípustnost dovolání proto v dané otázce dána není.
15. Nejvyšší soud nadto dodává, že na řečeném nic nezmění ani odlišná úprava § 59a vodního zákona, jež nabyla účinnosti k 1. 8. 2024 a nově předmětnou náhradu určuje explicitně jako jednorázovou, neboť daná novela nepůsobí retroaktivně [srov. čl. II odst. 6 zákona č. 182/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 465/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony].
16. Dovolání je však přípustné, neboť se odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou charakteru náhrady dle § 59a vodního zákona, a dále pro řešení otázky výše náhrady za omezení vlastnického práva, při němž se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je i důvodné.
18. Z ustanovení § 59a vodního zákona vyplývá, že nárok na zaplacení kompenzace za omezení vlastnického práva z důvodu existence vodního díla nacházejícího se na zatíženém pozemku se podává přímo ze zákona, jenž zakládá existenci tzv. zákonného věcného břemene. Úkolem soudu proto je posoudit, zda vlastník pozemku dotčeného stavbou vodního díla má na tuto náhradu nárok z pohledu splnění všech podmínek pro vznik nároku ve smyslu vodního zákona (tedy že se jedná o vodní dílo vzniklé před 1. 1. 2002 a že mezi vlastníkem vodního díla a vlastníkem zatíženého pozemku v zákonem předpokládané době nedošlo k dohodě o výši kompenzace) a následně stanovit výši této náhrady.
19. Konstrukcí náhrady za omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na němž je umístěno vodní dílo, se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22. Ústavní soud zde relativizoval jednorázový charakter náhrady podle § 59a vodního zákona s tím, že řečený zákon v tomto ustanovení jednorázový způsob náhrady neupravuje. Z citovaného nálezu se podává, že je třeba v každém jednotlivém případě náležitě odůvodnit, zda je v konkrétní věci namístě poskytnout náhradu dle ustanovení § 59a vodního zákona jednorázově, nebo v podobě renty, přičemž opakující se plnění je v řadě situací praktické a smysluplné, neboť umožňuje zohlednit dobu trvání omezení vlastnického práva a je způsobilé reagovat i na budoucí změnu poměrů (např. zánik vodního díla, vývoj kupní síly peněz). Jinými slovy řečeno, Ústavní soud výše zmíněným nálezem korigoval náhled na předmětnou náhradu jako na výhradně jednorázovou (nedohodnou-li se vlastník vodního díla a vlastník daného pozemku jinak). Určité usměrnění judikatury při výkladu § 59a vodního zákona v nálezu Ústavního soudu ovšem nespočívá v tom, že by byl opuštěn koncept jednorázové náhrady, ale došlo k připuštění rovnocenné formy náhrady v podobě opakujícího se plnění do budoucna v případech, v nichž poskytnutí náhrady v řečené formě je praktické a smysluplné (srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1130/2024).
20. V předmětné kauze však odvolací soud daným požadavkům na náležité odůvodnění poskytnuté formy náhrady (jednorázové či opakované) dle § 59a vodního zákona nedostál. Nezabýval-li se tedy tím, zda bude v daných skutkových poměrech věci adekvátní náhrada v podobě jednorázového, či opakujícího se plnění, a omezil-li se toliko na citaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu, je jeho rozhodnutí neúplné, a tudíž i nesprávné.
21. Co se týče výše náhrady za omezení vlastnického práva, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně akcentuje, že určení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nepředstavuje otázku skutkovou, nýbrž otázku právní (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022, a dále i judikaturu v něm citovanou), přičemž právní posouzení věci náleží výhradně soudu (srov. mezi jinými usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016).
22. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v názoru, že daná náhrada za omezení vlastnického práva dle § 59a vodního zákona má být obecně stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala (srovnej přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014), jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na obvyklou cenu nemovitosti (viz příkladmo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010, nebo ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). Judikatura Nejvyššího soudu v těchto případech, vychází-li z toho, že je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, nemůže mít ambice taxativním výčtem uvést všechny okolnosti, k nimž lze přihlížet, ale zpravidla poukazuje na nejčastější nebo nejvýznamnější hlediska určující rozsah náhrady. Jinak ponechává na nalézacích soudech, aby v jednotlivých případech vždy vymezily pro danou věc rozhodná kritéria s tím, že dovolací přezkum může úvahy nalézacích soudů zpochybnit pouze tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, případně berou-li v potaz hlediska, která jsou pro určení výše náhrady bez významu (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020).
23. V posuzované kauze se odvolací soud uvedenými závěry neřídil, neboť věc nehodnotil z pohledu všech relevantních, výše nastíněných kritérií (vycházel-li pouze ze znaleckého posudku stanovujícího obvyklou výši nájemného) a reálně neposoudil, nakolik intenzívně je žalobce ve svém vlastnickém právu omezen (zdali je zatížení pozemku s ohledem na jeho povahu fakticky absolutní, bez možnosti jakéhokoliv jiného využití pozemku). Nejvyšší soud uvádí, že v rámci svých úvah může soud coby východisko uplatnit též znalecké posouzení hodnoty pozemků či zjištění obvyklého nájemného, nicméně přenechal-li určení náhrady v podstatě bezvýhradně znalci, jeho rozhodnutí jako věcně správné neobstojí, a dovolání lze rovněž z tohoto důvodu pokládat za důvodné.
24. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud také tím, zdali nebylo řízení před soudy nižších stupňů postiženo zmatečnostmi či jinými vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Na základě obsahu spisu však přítomnost obdobných procesních pochybení zjištěna nebyla, dovolatel ostatně ani žádná taková pochybení netvrdí.
V. Závěr
25. Z vylíčeného je zjevné, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o závěr stran opakující se náhrady za omezení vlastnického práva a stanovení výše za dané omezení, nelze ve světle výše podaného výkladu shledat správným. Jelikož bylo dovolání podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výrocích meritorních i závislých nákladových a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
26. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 11. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu