ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně:
Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, IČO 00530204, se sídlem v
Praze 1, Šporkova 321/12, zastoupená Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se
sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO
00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Jakubem
Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, 2) městská část Praha 1,
IČO 00063410, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, a 3) Česká republika –
Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva státu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 119/2015, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2018, č.
j. 54 Co 26/2018-170, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7.
2018, č. j. 54 Co 26/2018-170) odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 14. 9. 2017, č. j. 18 C 119/2015-107, jímž byla zamítnuta
žaloba o určení, že vlastníkem pozemkové parcely XY v katastrálním území XY je
stát, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; změnil jej přitom toliko ve výroku
II. tak, že žalobkyně je povinna nahradit prvnímu žalovanému náklady řízení
před soudem prvního stupně ve výši 28 798 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího
soudu). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. až IV.
rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud uzavřel, že přechodu předmětného pozemku ze státu na
prvního žalovaného (hlavní město Praha) uskutečněnému na základě rozhodnutí
Ministerstva financí České republiky ze dne 27. 1. 1993, č. j. 124/4 210/1993,
vydanému podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném
do 31. 12. 2002 (dále jen – „zákon č. 172/1991 Sb.“), jež bylo vydáno v mezích
pravomoci uvedeného správního orgánu, a jímž jsou tudíž soudy v občanském
soudním řízení vázány, nikterak nebránily účinky ustanovení § 29 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen – „zákon o půdě“). Žalobě
církevní právnické osoby o určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení
§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního
soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013
Sb. (dále jen – „zákon č. 428/2012 Sb.“), proto nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku,
zda o přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku, „tvořícímu součást
školského zařízení“, bylo nadáno pravomocí rozhodovat Ministerstvo financí
České republiky ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 172/1991 Sb. Mínila, že tato
otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Namítala,
poukazujíc na znění části věty in fine ustanovení § 6 odst. 2 zákona č.
172/1991 Sb., že o přechodu předmětného pozemku, jenž byl součástí Základní
školy XY, bylo dle uvedeného zákonného ustanovení nadáno pravomocí rozhodovat
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, a nikoliv
Ministerstvo financí České republiky. Z uvedené okolnosti dovozovala nicotnost
posuzovaného rozhodnutí Ministerstva financí České republiky o přechodu
dotčeného pozemku do obecního vlastnictví, argumentujíc tím ve prospěch závěru
o jeho přetrvávajícím státním vlastnictví. Vytýkala přitom, že odvolací soud
dotčené správní rozhodnutí posuzoval v rozporu se závěry vyplývajícími z nálezu
Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07. Uváděla rovněž, že
se zřetelem k mimořádným okolnostem případu, kdy je předmětný pozemek obklopen
nemovitostmi vlastněnými žalobkyní, tvořícími areál kláštera s nemocnicí, a pro
prvního žalovaného nemá žádný hospodářský význam, jsou naplněny předpoklady, za
nichž se judikaturní závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 4946/2015 a sp. zn. 28 Cdo 5217/2015 neprosadí. Poukazovala taktéž na
skutečnost, že ohledně jiných nemovitostí, sousedících s předmětným pozemkem,
jichž se rovněž týkalo posuzované rozhodnutí Ministerstva financí České
republiky, bylo již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 1994,
č. j. 13 C 379/92-38, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19.
1. 1995, č. j. 22 Co 538/94-58 (dovolání směřující vůči rozsudku odvolacího
soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. 3
Cdon 1504/96), deklarováno vlastnické právo žalobkyně. Vytýkala konečně, že
odvolací soud nehodnotil hledisko intenzity zájmů žalobkyně na obnově
vlastnického práva k předmětnému pozemku (za účelem realizace náboženských
svobod a vytváření řeholní rodiny), přesahující intenzitu zájmů prvního
žalovaného na ochraně jeho vlastnictví. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně je
zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání
přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky (zda o přechodu vlastnického práva k pozemku
tvořícímu součást areálu školy, nacházejícímu se v hlavním městě Praze, bylo ve
smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. b/ zákona č. 172/1991 Sb. nadáno pravomocí
rozhodovat Ministerstvo financí České republiky), která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu v daných souvislostech doposud nebyla řešena.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti
tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami
ve vlastnictví fyzických osob, a c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden
funkční celek, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve
vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1. Podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. na žádost obce může okresní
úřad a v hlavním městě Praze Ministerstvo financí České republiky rozhodnout,
že do vlastnictví obce přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke
dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím, jestliže
na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla
funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto
organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 2 nebo § 3. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. na žádost obce může Ministerstvo
školství, mládeže a tělovýchovy České republiky rozhodnout, že do vlastnictví
obce přecházejí z vlastnictví České republiky objekty škol a školských
zařízení, k nimž náleželo právo hospodaření organizacím a ve kterých jsou ke
dni účinnosti tohoto zákona provozovány školy a školská zařízení, jestliže na
obec a v hlavním městě Praze též na městskou část přešla funkce zakladatele
nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, 5) pokud nepřecházejí
do vlastnictví obce jako stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční
celek podle § 2. Z výslovného znění ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vyplývá, že
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky bylo ve smyslu
uvedeného ustanovení nadáno pravomocí rozhodovat toliko o přechodu vlastnického
práva ke stavbám, v nichž byly provozovány školy a školská zařízení (viz
zákonná dikce „…. objekty škol a školských zařízení ….“), a nikoliv též k
pozemkům. Jiný výklad přitom nepřipouští ani dovolatelkou citovaná část
ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. in fine („…pokud nepřecházejí do
vlastnictví obce jako stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek
podle § 2 ….“), jež se očividně týká taktéž toliko staveb (staveb s pozemky
tvořícími se stavbou jeden funkční celek), a to těch, které ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. přešly do vlastnictví
obcí ex lege, jakožto jejich historický majetek. O přechodu vlastnického práva k pozemkům tvořícím součást areálu školy či
školského zařízení (předmětný pozemek byl součástí areálu Základní školy XY),
nedošlo-li k němu již ze zákona (dle ustanovení §§ 2 nebo 3 zákona č. 172/1991
Sb.), pak bylo ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb.
nadáno pravomocí rozhodovat Ministerstvo financí České republiky (jde-li o
pozemky v hlavním městě Praze), a to s předchozím souhlasem Ministerstva pro
správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky (§ 5 odst. 2 zákona
č. 172/1991 Sb.). Judikatura přitom formulovala a odůvodnila jednoznačný závěr,
dle něhož blokační účinky ustanovení § 29 zákona o půdě Ministerstvu financí
České republiky nikterak neznemožňovaly, aby s předchozím souhlasem
Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky
vydávalo rozhodnutí o přechodu věcí z historického majetku církví,
nacházejících se ve vlastnictví státu, na obec dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. Přechod vlastnického práva ze státu na obce ve smyslu
uvedeného zákonného ustanovení totiž v době svého uskutečnění možnost naturální
restituce historického majetku církví nijak nezkracoval (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod
č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne
3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, či ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5476/2016), přičemž omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a
náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se
smyslu majetkového vyrovnání s církvemi nijak neprotivily (k tomu srov. též
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015). Rozhodovací praxe současně dovodila, že pravomocným a vykonatelným rozhodnutím
správního orgánu (rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ve smyslu
ustanovení § 5 odst. 1 písm. b/ zákona č. 172/1991 Sb.) je soud v řízení o
žalobě uplatněné dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. za užití
ustanovení § 135 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. vázán (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, či jeho usnesení ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2977/2017). Odvolací soud tudíž nepochybil, uzavřel-li (ve shodě se soudem prvního stupně),
že dovolatelkou naříkaný správní akt (rozhodnutí Ministerstva financí České
republiky ze dne 27. 1. 1993, č. j. 124/4 210/1993), jímž bylo podle ustanovení
§ 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. rozhodnuto o přechodu předmětného
pozemku tvořícího součást areálu školy ze státu na obec, je existentní, tj. není pro nedostatek pravomoci příslušného správního orgánu nicotný. Za dodržení
presumpce správnosti individuálního správního aktu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky tohoto soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo
1793/2003) pak odvolací soud v posuzovaném řízení o určení vlastnického práva
státu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb., vycházeje z
vydaného správního rozhodnutí (§ 135 odst. 2, věty druhé, o. s. ř.), správně
dovodil, že podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. vlastnické právo
k předmětnému pozemku, ač šlo o historický majetek církví, vzdor zákazu
majetkových dispozic zakotvenému v ustanovení § 29 zákona o půdě (viz výklad
shora) přešlo na prvního žalovaného. Svými úvahami se přitom odvolací soud
očividně nikterak nezpronevěřil ani dovolatelkou zdůrazňované povinnosti
zabývat se tím, zda rozhodnutí, od něhož první žalovaný odvozuje své vlastnické
právo k předmětnému pozemku, není toliko paaktem (viz nález Ústavního soudu ze
dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07). Ani snaha o volbu interpretace právních předpisů vstřícné vůči církevním
právnickým osobám pak zjevně nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný
režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu
historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného
zákonodárného sboru, pročež soudy (respektujíce ústavně zakotvenou dělbu moci
výkonné, zákonodárné a soudní) nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí
nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře
kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; z
judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17,
bod 29. jeho odůvodnění). V situaci, kdy zákonodárcem vyhlášené právní předpisy
přechod vlastnického práva ze státu na obec, realizovaný z rozhodnutí
příslušného správního orgánu, jako odporující ustanovení § 29 zákona o půdě
zjevně nepostihovaly (jak vysvětleno výše), tudíž ani dovolatelkou uplatňované
okolnosti (předmětný pozemek je obklopen nemovitostmi v jejím vlastnictví,
tvořícími areál kláštera s nemocnicí, přičemž pro prvního žalovaného nemá
podstatnějšího hospodářského významu, intenzita zájmů dovolatelky na obnově
vlastnického práva k dotčenému pozemku za účelem realizace náboženských svobod
a vytváření řeholní rodiny převyšuje intenzitu zájmů prvního žalovaného na
zachování obecního vlastnictví) nemohou být důvodem odnětí požadovaného pozemku
jeho nezpochybnitelnému nabyvateli za účelem jeho následného restitučního
vypořádání. Ačkoliv pak zákon č. 428/2012 Sb. s nevydáním konkrétního majetku
oprávněným osobám (např. právě z důvodu jeho následného nabytí jinou než
povinnou osobou) bezprostředně nespojuje povinnost k náhradnímu plnění, nelze
ztrácet ze zřetele, že se církvím i za takto nevydaný majetek dostává finanční
náhrady koncipované jako paušální (srov. § 15 zákona), jež – kromě vypořádání
majetkových vztahů mezi státem a církvemi – nepopiratelně plní právě i funkci
restituční.
Využití daného pozemku pro potřeby dovolatelky lze přitom
nepochybně zajistit prostřednictvím jiných k tomu určených právních instrumentů
(ať již smluvních či formou uplatnění práva nezbytné cesty dle § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, apod.). Poukaz dovolatelky na skutečnost, že ohledně jiných nemovitostí, sousedících s
předmětným pozemkem, jichž se rovněž týkalo posuzované rozhodnutí Ministerstva
financí České republiky, bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 1994, č. j. 13 C 379/92-38, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 19. 1. 1995, č. j. 22 Co 538/94-58 (dovolání směřující vůči rozsudku
odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1996,
sp. zn. 3 Cdon 1504/96), její vlastnické právo soudně deklarováno, pak v
posuzovaném případě postrádá relevanci, neboť uvedená soudní rozhodnutí byla
vydána dříve, než došlo ke sjednocení rozhodovací praxe na závěru, že
prostřednictvím vlastnických žalob nelze obcházet restituční zákonodárství
(srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované
pod č. 477/2005 Sb.), přičemž z hlediska právního posouzení nyní projednávané
věci rozhodná otázka pravomoci shora uvedeného správního orgánu rozhodovat o
přechodu vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1
písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. nebyla dovolatelkou označenými rozhodnutími
řešena. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, dospěv k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu je věcně správné, dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věty první, o. s. ř.), zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 142 odst. 1
o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení nepřísluší, třetímu žalovanému v tomto stádiu řízení náklady
nevznikly a náklady prvního a druhého žalovaného (vznikly-li jim podáním
vyjádření k dovolání) nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené k
uplatňování nebo bránění práva. U statutárních měst a jejich městských částí se
totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je
dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by
musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za
účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2.
2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8.
2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13).
Nebyl-li tedy v řízení prokázán opak, nelze náklady vynaložené na zastupování
prvního žalovaného advokátem míti za účelné. Vyjádření k dovolání podané druhým
žalovaným pak nelze považovat za účelné vzhledem k jeho obsahové stručnosti.
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proto Nejvyšší soud nepřiznal
žádnému z účastníků.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení:Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 3. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu