28 Cdo 2032/2025-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. T., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 735.550 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 254/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2025, č. j. 70 Co 97/2025-131, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.169,10 Kč k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se řečené sumy domáhala coby bezdůvodného obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) získaného žalovaným v průběhu roku 2020 (tj. 365 dní) bezesmluvním užíváním pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, obci XY (dále jen „předmětné pozemky“), jejichž má být spoluvlastnicí dle evidence v katastru nemovitostí. Obvodní soud zjistil, že předmětné pozemky, užívané v žalovaném období skrze pozemní komunikaci ve vlastnictví žalovaného, byly již právnímu předchůdci žalobkyně státem zabrány bez právního důvodu současně s dalšími vyvlastněnými pozemky za účelem výstavby tzv. Prosecké radiály.
Žalobkyně pak společně se svým bratrem požádala o vydání dříve odňatých pozemků i ve vztahu k předmětným pozemkům podle restitučních předpisů – zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jakož i soudní rozhodnutí v obdobných věcech pak obvodní soud shledal, že teprve v případě konstituování vlastnického práva v probíhajícím restitučním řízení se žalobkyně může domáhat nároků z vlastnického práva plynoucích, včetně práva na vydání bezdůvodného obohacení.
V dané situaci, uplatnila-li ve vztahu k předmětným pozemkům restituční nárok, o němž nebylo v době zahájení tohoto řízení rozhodnuto, postrádá aktivní věcnou legitimaci v nynější kauze, pročež žalobu v celém rozsahu zamítl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 70 Co 97/2025-131, k odvolání žalobkyně i žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil, ve výroku II je změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak je i v této části potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud kvitoval skutková zjištění soudu prvního stupně, a stejně tak přisvědčil i jeho právnímu názoru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu. Připomínaje ustálený judikatorní výklad § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
3. Proti rozhodnutí městského soudu brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné
právní posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). V obšírné argumentaci včetně rekapitulace svých konkrétních podání učiněných za řízení žalobkyně akcentuje zápis v katastru nemovitostí osvědčující její spoluvlastnické právo k předmětným pozemkům. Odmítá závěr soudů, že by se vlastníkem pozemků stal stát způsobem předvídaným v § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Prosazuje, že nedošlo k uplatnění restitučního nároku stran předmětných pozemků, neboť ona ani její bratr, jakožto spoluvlastníci neměli k žádostem o jejich vydání důvod.
Podanou žalobu nepokládá za obcházení restitučních předpisů, naopak jejich výklad přijatý odvolacím soudem má za nesprávný. Naříkanému rozsudku vytýká rovněž jeho nepřezkoumatelnost, rezignoval-li v něm odvolací soud na posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného, jenž dle zápisu v katastru nemovitostí není vlastníkem daných pozemků. Závěrem shrnuje, že v důsledku rozporovaného rozhodnutí byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Pro vylíčené navrhuje odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jakož i jeho zrušení v celém rozsahu (soudě dle obsahu dovolací argumentace přitom nákladové výroky napadá toliko jako výroky akcesorické) a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k dovolání negativně vyjádřil a navrhl je odmítnout, na což žalobkyně reagovala replikou.
5. Žalobkyně vznesla vůči dvěma členům rozhodujícího senátu dovolacího soudu námitku podjatosti, o níž bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2025, č. j. 29 Nd 541/2025-187, rozhodnuto tak, že soudci Mgr. Petr Kraus a Mgr. Zdeněk Sajdl nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze, neboť napadené rozhodnutí v určujících otázkách odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu a dovolací soud neshledal důvod pro jejich jiné posouzení.
10. Nelze přehlédnout, že předestřenou problematikou zásadní pro rozsouzení aktuálního sporu se soudy, včetně soudu dovolacího (viz zejména jeho usnesení ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1716/2025, či ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1674/2025) zabývaly již v dřívějších řízeních týchž účastníků (na žalující straně v případě prvně zmiňovaného vystupoval též bratr žalobkyně), jež se týkala skutkově obdobných kauz o vydání bezdůvodného obohacení za užívání stejných pozemků skrze pozemní komunikaci – Proseckou radiálu, toliko v odlišném období.
11. V citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud vypořádal se všemi námitkami, jež dovolatelka vznáší i v nynějším řízení [týkajícími se skutkové podstaty majetkové křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, spočívající v převzetí věci státem bez právního důvodu, speciality restitučních předpisů a s ní související aplikační přednosti před uplatněním vlastnického práva, respektive nároků z něj plynoucích podle obecných předpisů; dále vázanosti soudního rozhodnutí vydaného v dědickém řízení, jakož i jednotlivých odkazů na konkrétní judikaturu], pročež považuje za účelné na jejich odůvodnění a v nich artikulované závěry v podrobnostech pro stručnost plně odkázat (k nastíněnému postupu obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 62/2019, ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2556/2020, a ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1670/2025).
12. V nynějším řízení pak nevyšly najevo (nebyly uplatněny) jiné skutečnosti, pro něž by bylo třeba na rozhodné otázky nahlížet odlišně. Odvolacím soudem přijaté závěry, včetně klíčové konkluze o tom, že dovolatelka není aktivně věcně legitimována, domáhat se vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků, jež stát v rozhodném období vskutku převzal bez právního důvodu, uplatnila-li ve vztahu k nim restituční nárok, o němž nebylo doposud rozhodnuto, jsou přitom v souladu s úvahami vyslovenými Nejvyšším soudem již v rozsudku ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023, vydaném ve věci nynějších účastníků, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2435/23, z části pro zjevnou neopodstatněnost a z části nepřípustnost odmítl, a odpovídají i shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1716/2025 a sp. zn. 28 Cdo 1674/2025.
13. Přípustnost dovolání pak nezakládají ani další výtky dovolatelky vůči postupu soudů nižších stupňů při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jež nevystihují způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř., kterým je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Nadto dovolací soud neshledal v hodnocení provedených důkazů ani rozpor se zásadami uvedenými v § 132 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu.
14. Namítá-li konečně dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3, větou druhou, o. s. ř.) přihlíží jen v případě již přípustného dovolání. Zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). K artikulovaným výhradám sluší se snad uvést, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není rozhodnutí soudu (i přesto, že by nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění) zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., potažmo dovolatelkou jmenované usnesení téhož soudu ze dne 30. 6. 2021, sen. zn. 29 ICdo 89/2019). Z rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (které skutečnosti měl odvolací soud za prokázané a na základě kterých důkazů a jak věc posoudil po právní stránce). Nelze proto uvažovat ani o namítaném rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11.
15. Zcela konkrétně k výtkám dovolatelky je pak možné stejně jako ve věci sp. zn. 28 Cdo 1674/2025 dodat, že na újmu správnosti rozhodnutí nemůže být, nezabývaly-li se soudy blíže otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného poté, co žalobu zamítly pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu.
16. K argumentaci v rovině ústavněprávní – namítá-li žalobkyně, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), nelze než i zde uvést, že ani ta v souzené věci přípustnost dovolání nezakládá. Závěry odvolacího soudu nepochybně není možné označit za odporující dovolatelkou zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy (ve světle výkladu podávaného ustálenou rozhodovací praxí, reflektující i judikaturu Ústavního soudu) a na podkladě dokazováním zjištěných skutečností nebyla jí uplatněná argumentace shledána důvodnou.
17. Ze shora předestřeného je zřejmé, že dovolání za přípustné považovat nelze, pročež je Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného patří odměna advokátky za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 11.260 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.169,10 Kč. Dovolací soud si je vědom judikatury, podle níž lze u hlavního města Prahy i statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez využívání právní pomoci advokátů. V projednávaném případě se však odlišně od věcí, v nichž byl zmíněný právní názor vysloven (srov. příkladmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1571/2021, potažmo nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, bod 24), nejedná o spor, který by tvořil běžnou agendu žalovaného, a to zejména s ohledem na mimořádné okolnosti spočívající v šíři dovoláním dotčené problematiky. Nejvyšší soud tudíž žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení ve shora vyčíslené výši (viz namátkou obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 315/2015). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 12. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu