28 Cdo 1674/2025-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. T., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 721.444 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 13/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2025, č. j. 70 Co 121/2025-178, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.120,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nevyhověl tak žalobkyni, jež se po žalovaném uvedené částky domáhala coby bezdůvodného obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) získaného v období 8. 1. – 31. 12. 2021 užíváním pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, v k. ú. XY, obci XY (dále jen „předmětné pozemky“), ve vztahu k nimž je žalobkyně evidována jako spoluvlastnice (s velikostí podílu v rozsahu jedné poloviny) v katastru nemovitostí.
Užívány byly skrze umístěnou pozemní komunikaci ve vlastnictví žalovaného – úsek tzv. Prosecké radiály. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v roce 1987 byla část tehdejších pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, obci XY, vyvlastněna otci žalobkyně ve prospěch československého státu za účelem stavby zmíněné komunikace, přičemž v souvislosti s ní byly bez právního důvodu zabrány i další úseky těchto pozemků, z nichž se později vydělily pozemky, za jejichž bezesmluvní užívání žalobkyně nyní žádá vydání bezdůvodného obohacení.
S odkazem na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu a na skutkově související kauzu řešenou Městským soudem v Praze dospěl k následujícím závěrům. Uplatnila-li žalobkyně společně se svým bratrem i ve vztahu k předmětným pozemkům restituční nároky ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), o nichž nebylo v době zahájení tohoto sporu rozhodnuto, postrádá nyní aktivní věcnou legitimaci k tomu, aby se mohla úspěšně domáhat vydání bezdůvodného obohacení za jejich užívání, neboť její vlastnické právo k předmětným pozemkům nebylo prozatím konstituováno.
Odmítl námitky žalobkyně, že restituční požadavek zahrnoval pouze pozemky jmenované v rozhodnutí o vyvlastnění, neboť z k důkazu provedených restitučních žádostí se takové omezení restitučního nároku nepodává, naopak je zjevné, že žalobkyně a její bratr z opatrnosti žádali o vydání pozemků včetně těch, jichž se aktuální spor týká. Nad rámec ozřejměného důvodu zamítnutí žaloby vztahujícího se ke všem předmětným pozemkům, vyloučil obvodní soud též možnost vydání většiny z nich (s výjimkou pozemku parc.
č. XY) v rámci restitučního řízení žalobkyni pro jejich zastavěnost zmiňovanou pozemní komunikací [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.]. Ve vztahu k pozemku parc. č. XY pak obvodní soud dodal, že zde chybí zákonné kritérium jeho užití ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Z předestřených důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2025, č. j. 70 Co 121/2025-178, k odvolání žalobkyně i žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil, ve výroku II je změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak je i v této části potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Kvituje skutková zjištění soudu prvního stupně, označil za stěžejní otázku dotčení předmětných pozemků stavbou Prosecké radiály do konce roku 1989, jakož i skutečnost, že žalobkyně včas uplatnila restituční nárok i ve vztahu k pozemkům nezahrnutým výslovně ve vyvlastňovacím rozhodnutí. Navazující právní konkluzi o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu pak shledal odpovídající názoru Nejvyššího soudu vyjádřenému mimo jiné v jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1394/2023 i závěrům městského soudu v obdobné kauze.
S poukazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu konstatoval, že vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům, jež její právní předchůdce pozbyl způsobem předvídaným v § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, může být obnoveno pouze v intencích restitučního předpisu. Dodal přitom, že se v dané věci nejedná ani o výjimečný případ, v němž judikatura připouští domáhat se úspěšně ochrany vlastnického práva dle obecných předpisů, tj. mimo rámec restitučního zákonodárství. Z vyslovených důvodů rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil.
3. Proti rozhodnutí městského soudu podala dovolání žalobkyně, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodné pro
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). V rámci obšírné argumentace dovolatelka zdůrazňuje své vlastnické právo, dovozujíc je především ze zápisu v katastru nemovitostí neměnném od roku 1990, kdy dané pozemky zdědila po svém otci. Rezolutně odmítá závěr, že by se vlastníkem předmětných pozemků stal stát, a to ani způsobem předvídaným ustanovením § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Vymezuje se současně k názoru odvolacího soudu, že právním titulem pozbytí jejího vlastnického práva byl zákon o půdě.
Stavbu Prosecké radiály označuje za od počátku neoprávněnou. Prosazuje, že restituční nárok k předmětným pozemkům spolu se svým bratrem (druhým spoluvlastníkem) nikdy neuplatnili, neboť jakožto (spolu)vlastníci, jimž nepřetržitě svědčí i zápis ve veřejné evidenci, k takovému kroku neměli důvod. Skutková zjištění nalézacích soudů o uplatnění restitučního nároku, potažmo obsahu restitučních výzev, považuje za rozporná s provedenými důkazy. Neztotožňuje se s odůvodněním, že by svou žalobou obcházela restituční předpisy.
Naopak jejich výklad zastávaný odvolacím soudem pokládá za nesprávný, v jehož důsledku namísto nápravy křivd z minulosti dochází k „vyvlastnění“ majetku, jenž do doby účinnosti zákona o půdě patřil jí.
4. Odvolacímu soudu dále vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, a tedy rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 89/2019-II, rezignoval-li na posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného, ačkoliv tento není vlastníkem jí užívaných pozemků. Nepřezkoumatelnost dále spatřuje v opomenutí odvoláním dotčené otázky vydání bezdůvodného obohacení za užívání shora již identifikovaného pozemku parc. č. 534/15, ve vztahu k němuž dle úsudku soudu prvního stupně žalobkyně aktivní věcnou legitimaci nepostrádá.
5. Závěrem podání dovolatelka shrnuje, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích základních práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Pro vylíčené navrhuje odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jakož i jeho zrušení v celém rozsahu (soudě dle obsahu dovolací argumentace přitom nákladové výroky napadá toliko jako výroky akcesorické) a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se k dovolání negativně vyjádřil a navrhl je odmítnout, na což reagovala žalobkyně replikou.
7. Žalobkyně vznesla vůči dvěma členům rozhodujícího senátu dovolacího soudu námitku podjatosti, o níž bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2025, č. j. 29 Nd 540/2025-282, rozhodnuto tak, že soudci Mgr. Petr Kraus a Mgr. Zdeněk Sajdl nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci.
8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze, neboť napadené rozhodnutí v určujících otázkách odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu a dovolací soud neshledal důvod pro jejich jiné posouzení.
12. K téže argumentaci žalobkyně v převážné části korespondující nyní uplatněným námitkám se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém usnesení ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1716/2025, týkajícím se obdobného sporu žalobkyně a jejího bratra s žalovaným o vydání bezdůvodného obohacení za užívání totožných pozemků skrze pozemní komunikaci – Proseckou radiálu, toliko v odlišném období. S odkazem na citované rozhodnutí lze i v aktuální kauze připomenout následující.
13. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se mezi skutečnosti vedoucí k majetkové křivdě ve smyslu restitučních předpisů (srov. § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě, nebo § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) řadí i převzetí věci státem či jinou právnickou osobou bez právního důvodu, jež postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil věci ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právní důvod (titul), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva. Postačí, došlo- li k převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 – odkazovaný též dovolatelkou, dále rozsudky téhož soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 401/2019, či jeho usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, nebo ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2467/2018).
14. Klíčovým pro závěr o tom, zda došlo k převzetí nemovitosti bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, je proto zjištění, zda byla, či nebyla státem v rozhodném období nemovitost fakticky vzata v držbu. Judikatura již přitom dovodila, že pod skutkovou podstatu majetkové křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě lze podřadit i ty situace, v nichž stát v rozhodném období na cizím pozemku vybudoval místní komunikace (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019).
15. Nejvyšší soud rovněž vyložil, že přechodem (ve smyslu § 6 zákona o půdě) se nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v tzv. rozhodném období nebylo možné nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím). Majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, nebo ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001).
16. Pokud stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její právní nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, pak se nemůže domáhat prosazení svého práva cestou vlastnické žaloby podle předpisů občanského práva (srovnej zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016). Uvedené platí i v situacích, brání-li se tvrzením o zachování svého vlastnictví (vlastnictví svého právního předchůdce) podle obecných předpisů (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009, či jeho usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1154/15).
17. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, Ústavní soud současně uzavřel, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci (ex nunc). Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.
18. Soudní praxe zároveň judikuje, že konkluze o uplatnitelnosti nároku toliko podle restitučních předpisů nelze aplikovat mechanicky a formalisticky a že oprávněné osobě není možné upřít soudní ochranu cestou obecných předpisů, jestliže k uplatnění práva podle restitučního předpisu neměla žádný rozumný důvod, protože její vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno (viz za všechny shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, sp. zn. 28 Cdo 401/2019, či sp. zn. 28 Cdo 1272/2019, z rozhodovací praxe Ústavního soudu dále např. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, nebo ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10). O zpochybnění vlastnického práva pak jde i v takovém případě, v němž restituent daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání věci podle restitučních předpisů musel vyvolávat důvodné pochybnosti o správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v katastru nemovitostí (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016).
19. V aktuálně projednávané věci soudy nižších stupňů na základě zjištěného skutkového stavu, jehož přezkum dovolacímu soudu nepřísluší (srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1966/2016), dospěly k závěru, že stát se předmětných pozemků zmocnil bez právního důvodu faktickou činností (provedením stavebních prací) před rokem 1990 a hospodařil s nimi, aniž by mezi ním a původním vlastníkem byla uzavřena platná kupní smlouva (či vydáno správní rozhodnutí, nebo byl provedený úkon provázen vadami), a tudíž zjevně došlo k naplnění restitučního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Od výše citované judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu, jež zcela dopadá i na nyní posuzovaný případ, se tudíž odvolací soud neodchýlil. Dovolatelka a ani její právní předchůdce předmětné pozemky nedrželi (neobhospodařovali je, neužívali je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, a ani je jinak neovládali; vyplynulo-li z dokazování, že z důvodu zastavěnosti předmětných pozemků je není možné užívat), naopak jako vlastník daných nemovitostí se choval stát. V neposlední řadě rovněž nelze opomenout soudy přijaté skutkové zjištění o tom, že dovolatelka (spolu se svým bratrem) restituční nárok ve vztahu k předmětným pozemkům také uplatnila.
20. S ohledem na právě uvedené obstojí jako souladné s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu i konkluze odvolacího soudu, podle nichž žalobkyně není (spolu)vlastnicí pozemků, za jejichž užívání žalovaným se v nyní projednávané věci domáhá vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž jde o pozemky, jež stát v rozhodném období vskutku převzal bez právního důvodu (ujal-li se jejich držby a následně je zastavěl), tedy způsobem naplňujícím znaky majetkové křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Obnovení vlastnického práva (s účinky ex nunc) se přitom lze domáhat skrze uplatnění nároku podle restitučních předpisů, o němž ovšem v době zahájení tohoto řízení nebylo rozhodnuto.
21. Snad již jen pro úplnost se jeví vhodným dodat, že uznání vlastnického práva podle obecných předpisů, zde přiznání nároku z bezdůvodného obohacení za jejich užívání, v situaci, v níž pozemky po přechodu na stát byly následně zastavěny (čímž lze rozumět i případy pozemků přímo nezastavěných tvořících se stavbou pozemní komunikace funkční celek), bylo by obcházením těch ustanovení zákona (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, resp. § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), podle nichž zastavěný pozemek není možné oprávněné osobě vydat a přísluší jí za něj náhrada (srov. § 11a zákona o půdě; § 13 zákona č. 87/1991 Sb.). I zkoumání případných překážek restituce je však pochopitelně vyhrazeno vždy právě řízení o uplatněném nároku na vydání věci dle restitučních předpisů.
22. Odvolacím soudem přijaté závěry v nyní posuzované věci jsou přitom v souladu i s úvahami vyslovenými Nejvyšším soudem již v rozsudku ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023, jenž byl vydán ve věci týchž účastníků, přičemž ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2435/23, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, a odpovídají i shora citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1716/2025, vydanému v analogické kauze žalobkyně a jejího bratra vůči žalovanému.
23. K žalobkyní akcentovaným výsledkům řízení o dědictví (odvozuje-li tvrzené vlastnické právo od práva svého otce) nelze než odkázat na ustálenou judikaturu, podle níž rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – řeší závazně toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné pod č. 14/1992 Sb. rozh. obč.). Rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001). Opírá-li snad žalobkyně své přesvědčení o tom, že je spoluvlastnicí předmětných pozemků, právě o výsledky řízení o dědictví, je nutné připomenout, že její právní předchůdce a následně i žalobkyně byli s předmětnými pozemky spjati toliko neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví, přičemž vlastnické právo k daným pozemkům v dosavadním (i tehdejším) obsahu či podobě ani vykonávat nemohli, jestliže pozemky byly záhy po jejich zabrání zastavěny stavbou pozemní komunikace. Za daných okolností nemohla mít žalobkyně (jako dědička) důvodné přesvědčení o uchování vlastnického práva. O zjevných pochybnostech v existenci vlastnického práva k předmětným pozemkům pak svědčí rovněž i uplatnění restitučního nároku podle zákona půdě i ve vztahu k předmětným pozemkům.
24. Pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci a okruhu v ní řešených otázek není napadené rozhodnutí v rozporu ani s další dovolatelkou poukazovanou judikaturou. Zjevně nepřípadný je odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004, uveřejněný pod číslem 23/2006 Sb. rozh. obč., jenž v meritu řeší otázku, mohla-li tzv. socialistická organizace zřídit neoprávněnou stavbu, jež by po 1. 1. 1992 podléhala vypořádání podle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále případně jen „obč. zák.“). Na takovéto otázce dovoláním napadené rozhodnutí v přítomné věci založeno není. Dovolatelce neprospívá ani odkaz na již shora citovaný rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, jenž v prvé řadě aprobuje právě závěry o uplatnitelnosti nároku na vydání nemovitosti, kterou stát převzal v rozhodném období bez právního důvodu, toliko cestou restituce, neboť s těmito konkluzemi je dovoláním napadené rozhodnutí zcela konformní. Rozhodnutí odvolacího soudu se nepříčí ani současně odkazovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 20.
10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, jestliže dovolatelkou citované závěry dopadají na případy, v nichž nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu, a přitom byly v době, v níž bylo možné uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly. V nyní projednávané věci ovšem bylo prokázáno (viz shora připomenuté), že žalobkyně předmětné pozemky neužívala, resp. užívat ani nemohla, byly-li zastavěny pozemní komunikací.
Odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015 (uveřejněné pod číslem 33/2018 Sb. rozh. obč.) pak primárně řeší (pro danou věc nerozhodnou) otázku účastenství v řízení podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.), ve věci, v níž šlo o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž bylo negativně rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby (§ 9 odst. 4 zákona o půdě).
25. Napadené rozhodnutí se rovněž nepříčí ani dovolatelkou zmiňovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1361/97, uveřejněnému pod č. 24/1999 Sb. rozh. obč., akcentujícímu konstitutivní povahu soudního rozhodnutí v restitučních sporech. Výklad zastávaný odvolacím soudem pak nelze považovat za rozporný ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, či jeho usnesením ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 223/02, pro dovolatelkou zmiňovanou nepřípustnou retroaktivitu, potažmo s usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 22/98. Úsudek obou soudů nižších stupňů o tom, že se v nynějším případě žalobkyně nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků, nebylo-li doposud její vlastnické právo konstituováno skrze restituční řízení, zcela odpovídá ustálené restituční judikatuře (viz četná rozhodnutí shora citovaná zejména v bodech 14 a 16), a nelze mu rozumět tak, že by zastával nepřípustně retroaktivní výklad restitučních norem, eventuálně za důvod odnětí vlastnického práva pokládal samotný zákon o půdě.
26. Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani další výtky dovolatelky vůči postupu soudů nižších stupňů při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jež nevystihují způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř., kterým je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Nadto dovolací soud neshledal v hodnocení provedených důkazů ani rozpor se zásadami uvedenými v § 132 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá i vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu.
27. Namítá-li konečně dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3, větou druhou, o. s. ř.) přihlíží jen v případě již přípustného dovolání. Zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). K artikulovaným námitkám sluší se snad uvést, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není rozhodnutí soudu (i přesto, že by snad nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění) zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., potažmo dovolatelkou jmenované usnesení téhož soudu ze dne 30. 6. 2021, sen. zn. 29 ICdo 89/2019). Z rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (které skutečnosti měl odvolací soud za prokázané a na základě kterých důkazů a jak věc posoudil po právní stránce). Nelze proto uvažovat ani o namítaném rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11.
28. Zcela konkrétně k výtkám dovolatelky pak lze dodat, že na újmu správnosti rozhodnutí nemůže být, nezabývaly-li se soudy blíže otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného poté, co žalobu zamítly pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu. Obdobně neopodstatněná je námitka nedostatečného vypořádání problematiky pozemku parc. č. 534/15 odvolacím soudem, jenž přiléhavě (viz bod 6 odůvodnění jeho rozsudku) poukázal na skutečnost, že jako důvod zamítnutí žaloby obstojí samotný závěr o absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně – restituentky, jejíž vlastnické právo k předmětným pozemkům, včetně posledně jmenovaného, nebylo prozatím konstituováno, pročež se žalobkyní předkládaným otázkám blíže nevěnoval. Jejich řešení by tak bylo zjevně nadbytečné a bez možného vlivu na konečné rozhodnutí ve věci, a proto ani v tomto směru nelze o přípustnosti dovolání uvažovat.
29. K argumentaci v rovině ústavněprávní – namítá-li žalobkyně, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), nelze než uvést, že ani ta v souzené věci přípustnost dovolání nezakládá. Závěry odvolacího soudu nepochybně není možné označit za odporující dovolatelkou zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy (ve světle výkladu podávaného ustálenou rozhodovací praxí, reflektující i judikaturu Ústavního soudu) a na podkladě dokazováním zjištěných skutečností nebyla jí uplatněná argumentace shledána důvodnou.
30. Ze shora předestřeného je zřejmé, že dovolání za přípustné považovat nelze, pročež je Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
31. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
32. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného patří primárně odměna advokátky za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 11.220 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.120,70 Kč. Dovolací soud si je vědom judikatury, podle níž lze u hlavního města Prahy i statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez využívání právní pomoci advokátů. V projednávaném případě se však odlišně od věcí, v nichž byl zmíněný právní názor vysloven (srov. příkladmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1571/2021, potažmo nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, bod 24), nejedná o spor, který by tvořil běžnou agendu žalovaného, a to zejména s ohledem na mimořádné okolnosti spočívající v šíři dovoláním dotčené problematiky. Nejvyšší soud tudíž žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení ve shora vyčíslené výši (viz namátkou obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 315/2015). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 12. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu