ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce:
hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2,
zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Karlovo nám. 287/18, proti žalovaným: 1) J. T., nar. XY, a 2) M. Š.,
nar. XY, oba bytem v XY, zastoupeni JUDr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Novodvorská 994/138, o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006, o dovoláních
žalobce a žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září
2022, č. j. 18 Co 150/2022-1542, takto:
I. Rozsudek Městského v Praze ze dne 7. září 2022, č. j. 18 Co
150/2022-1542, se ruší v části výroku II., v níž byla zamítnuta žaloba o
určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY a XY v k. ú. XY, vymezených geometrickým plánem č. 1181-112/2022
obchodní korporace GEOline, spol. s r.o., jakož i v nákladových výrocích III.
až VI. a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
II. Dovolání žalovaných se odmítá.
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7.
9. 2022, č. j. 18 Co 150/2022-1542, připustil změnu žaloby na určení, že
žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vymezených geometrickým plánem č.
1181-112/2022 obchodní korporace GEOline, spol. s r.o. (dále jen – „geometrický
plán“) a pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY, všech v k. ú. XY (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 3. 9. 2021, č. j. 8 C 62/2006-1447, změnil tak, že žalobce
určil výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY,
vymezených geometrickým plánem tvořícím nedílnou součást rozsudku, a pozemků
parc. č. XY, XY, XY a XY, vše v k. ú. XY, a žalobu zamítl v části, v níž se
žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vymezených geometrickým plánem pro k. ú. XY (výrok
II. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výroky III. až VI. rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud, vycházeje ze závazného právního názoru vyjádřeného v
projednávané věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 26
Cdo 3684/2016, dovodil, že rozhodnutím Odboru výstavby ONV v Praze 8 ze dne 26.
1. 1987, č. j. Výst. 2502/3606/86-Br/H, právnímu předchůdci žalovaných byly za
účelem výstavby „Prosecké radiály“ vyvlastněny části pozemků parc. č. PK XY (o
výměře 34 905 m2) a parc. č. PK XY (o výměře 1722 m2) v k. ú. XY, vyznačené k
rozhodnutí připojeným plánkem „PUDIS“ (Projektového ústavu dopravních a
inženýrských staveb, Praha). V rozsahu vymezeném tímto plánkem tudíž dle závěrů
odvolacího soudu předmětné pozemkové části přešly do vlastnictví státu a
následně na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, i do
vlastnictví žalobce. Odvolací soud proto žalobě vyhověl v části, v níž se
žalobce domáhá určení svého vlastnického práva k pozemkům a geometrickým plánem
vymezeným pozemkovým částem, korespondujícím pozemkovému majetku vyznačenému v
předmětném plánku, a žalobu naopak zamítl v rozsahu týkajícím se ostatních
pozemkových částí, jež sice stavbou „Prosecké radiály“ byly zasaženy rovněž, v
dotčeném plánku však vyznačeny nebyly.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě procesní strany.
4. Žalobce brojil vůči zamítavé části výroku II. rozsudku odvolacího
soudu. Předestřel otázku, zda právnímu předchůdci žalovaných či jeho nástupcům
zůstalo zachováno vlastnické právo k pozemkům, ohledně nichž byla žaloba
zamítnuta, v situaci, v níž je stát v rozhodné době (z hlediska restitučního
zákonodárství) převzal bez právního důvodu a zastavěl stavbou „Prosecké
radiály“ a právní předchůdce žalovaných ani jeho nástupci následně nepožádali o
jejich vydání dle restitučních norem. Měl za to, že se odvolací soud při řešení
nastolené otázky odchýlil od ustálené judikatury, nezabýval-li se tím, zda
právní předchůdce žalovaných či jeho nástupci uplatnili restituční nárok na
vydání dotčených zastavěných pozemků a důsledky s tím spojenými. Odkazoval
přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001,
ze dne 22.2.2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, a ze dne 30.11.2021, sp. zn. 22 Cdo
2562/2021, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2020, sp. zn. 22 Cdo
3479/2019, ze dne 25.4.2018, sp. zn. 28 Cdo 4182/2017, a ze dne 14.7.2010, sp.
zn. 28 Cdo 247/2010. Argumentoval pak tím, že právní předchůdce žalovaných ani
jeho nástupci restituční nárok k předmětným pozemkům nevznesli, pročež se
nemohou domáhat ochrany svých vlastnických práv v řízení o obecné vlastnické
žalobě. Upozorňoval taktéž na smysl vyvlastňovacího řízení, jímž bylo zajistit
vlastnické právo státu ke všem pozemkům posléze zastavěným stavbou „Prosecké
radiály“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolací soud dovolání
žalobce odmítl, respektive zamítl.
6. Žalovaní brojili proti té části výroku II. rozsudku odvolacího
soudu, v níž bylo žalobě vyhověno, a proti závislým nákladovým výrokům. Kladli
otázku, zda pozemkové části, ohledně nichž bylo žalobě vyhověno, mohly být
rozhodnutím Odboru výstavby ONV v Praze 8 ze dne 26. 1. 1987, č. j. Výst.
2502/3606/86-Br/H, vyvlastněny, ač nebyly vymezeny geometrickým plánem. Měli za
to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené judikatury,
případně, že jde o otázku judikaturně dosud neřešenou či otázku, jež měla by
být oproti závěrům plynoucím z rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 17. 5. 2016, sp.
zn. 26 Cdo 3684/2016, vyřešena jinak. Vytýkali též, že v odvolacím řízení byla
připuštěna změna žaloby. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu v části výroku II., v níž bylo žalobě vyhověno, zrušil.
7. K dovolacím důvodům uplatněným žalovanými v podání ze dne 4. 5. 2023
dovolací soud nepřihlížel, neboť byly vzneseny po uplynutí lhůty k podání
dovolání (§ 242 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“).
8. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl pro
nepřípustnost.
9. Po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud
shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky, zda osobě, jejíž
nemovitosti převzal stát v rozhodné době (z hlediska restitučního
zákonodárství) bez právního důvodu, která nevyužila svého práva domáhat se
jejich vydání dle restitučních norem, svědčí ochrana vlastnického práva dle
obecných předpisů, jejíž řešení nekoresponduje ustálené judikatuře dovolacího
soudu (jak bude uvedeno níže).
10. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.)
ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o
věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu (v rozsahu napadeném
žalobcovým dovoláním) nepodávají a žalobce je ani nenamítá.
11. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený
dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem
v hranicích dovoláním vymezené otázky.
12. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní
závěr, dle něhož mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné
době (z hlediska restitučního zákonodárství) bez právního důvodu, žádat dle
restitučních norem o vydání těchto nemovitostí, nemůže se úspěšně domáhat
ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení
vlastnického práva podle § 80 o. s. ř.; to platí i v případě, že oprávněná
osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo
rozhodnuto (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05,
publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedená pravidla se přitom uplatní na veškeré
věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků,
příp. jiných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu
restitučních předpisů se pak rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp.
zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
14. Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez
právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční
nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví
fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, vlastnické právo těchto osob
marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních
předpisů nezaniklo; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle
obecných právních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména
když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný
důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno,
totiž nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil
obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných
předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10.
2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze
dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09).
15. Jestliže však naproti tomu stát fakticky převzal nemovitosti do své
držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu –
správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen
vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního
důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle
restitučních předpisů, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou
žaloby na určení vlastnictví k věci, a nemůže tak uspět ani ve sporu vyvolaném
duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, ze dne
14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3361/2016).
16. Odvolací soud výše citované závěry zjevně pominul. Ačkoli zjistil,
že stát převzal – v rozhodné době z hlediska restitučního zákonodárství –
předmětné pozemky do své držby (zčásti bez právního důvodu) a zastavěl je
„Proseckou radiálou“, nezabýval se již tím, zda právní předchůdce žalovaných či
jeho nástupci uplatnili ve vztahu k pozemkům bezdůvodně převzatým v držbu
státem restituční nárok, případně důvody, proč tak nebylo učiněno (kupříkladu
nemovitosti byly nadále evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví
fyzických osob, které je též nadále užívaly a podobně). Závěry odvolacího soudu
o tom, že právní předchůdce žalovaných ani jeho nástupci k pozemkovým částem,
jež nebyly vyznačeny v plánku vymezujícím rozsah vyvlastnění realizovaného
rozhodnutím Odboru výstavby ONV v Praze 8 ze dne 26. 1. 1987, č. j. Výst.
2502/3606/86-Br/H, vlastnické právo (bez dalšího) nepozbyli, jsou tudíž
přinejmenším předčasné, a tedy nesprávné.
17. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání žalobce směřující proti té
části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v níž byla žaloba zamítnuta,
důvodným, přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), ke zrušení rozsudku odvolacího
soudu v žalobcem napadeném rozsahu, včetně nákladových výroků, a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
18. Dovolání žalovaných pak Nejvyšší soud přípustným neshledal, a proto
je jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
19. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo
3684/2016, vyhlášeném v projednávané věci, dovolací soud připomněl ustálenou
judikaturu, dle níž mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat
věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí správního orgánu ze
dne 26. 1. 1987 o vyvlastnění ve smyslu § 114 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, v tehdy účinném znění); může jej
přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda nejde o akt nicotný (nulitní). Nicotným
aktem je přitom dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3
Cdon 1091/96, uveřejněného pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním
orgánem. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích z
30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, z 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo
2127/2001, z 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003 či z 2. 9. 2004, sp. zn. 26
Cdo 1793/2003. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000,
uveřejněném pod C 1183 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak
dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí
presumpce jeho správnosti; formuloval a odůvodnil též závěr, podle kterého ve
fázi vyvlastňovacího řízení ještě o (právní) dělení pozemků a změnu jejich
hranic pro účely vyznačení změn v tehdejší evidenci nemovitostí (v roce 1987)
ve skutečnosti nešlo a nic nebránilo tomu, aby pro dělení pozemků a změnu
jejich hranic byl v návaznosti na vyvlastňovací řízení a s přihlédnutím k jeho
výsledkům zpracován příslušný geometrický plán. Vycházeje z citované judikatury
pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3684/2016,
vyhlášeném v projednávané věci, uzavřel, že pro posuzované vyvlastňovací řízení
lze pokládat za dostatečný – z hlediska identifikace vyvlastňovaných částí
pozemků – k předmětnému správnímu rozhodnutí připojený plánek „PUDIS“. Byly-li
tedy předmětným rozhodnutím odboru výstavby obvodního národního výboru (v daném
případě vydaným podle 114 zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy účinném znění)
vyvlastněny části pozemků vyznačené tímto plánkem, je zapotřebí i z takového
rozhodnutí vycházet. Uvedené rozhodnutí přitom nelze považovat za nicotný
správní akt, který by neměl žádné právní účinky.
20. Odvolací soud se tedy od výše citované ustálené judikatury, na níž
není důvodu čehokoliv měnit ani se zřetelem ke skutkovým okolnostem
projednávané pře, nikterak neodchýlil, jestliže v souladu s ní a závazným
právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp.
zn. 26 Cdo 3684/2016, dovodil, že vyznačení vyvlastňovaných částí pozemků k
posuzovanému rozhodnutí (rozhodnutí Odboru výstavby ONV v Praze 8 ze dne 26. 1.
1987, č. j. Výst. 2502/3606/86-Br/H) připojeným plánkem „PUDIS“ nečiní
vyvlastňovací rozhodnutí nicotným, pročež v rozsahu plánkem vymezených
pozemkových částí jest uvedenému rozhodnutí přiznat jím předvídané účinky
(přechod vlastnického práva na stát).
21. Vytýkají-li žalovaní, že v odvolacím řízení bylo připuštěno
rozšíření žaloby, upozorňují tím na údajné vady řízení, jež nejsou způsobilým
dovolacím důvodem a nemohou založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem,
jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání v uplatňovaném rozsahu
přípustné; srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
22. Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání
podaného žalovanými naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
23. V části směřující proti nákladovým výrokům pak jejich dovolání není
přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
24. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v kasačním rozhodnutí je
pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
25. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o
náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
26. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu
2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu