ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, proti žalovaným: 1) J. T., nar. XY, a 2) M. Š., nar. XY, oba bytem v XY, zastoupeni JUDr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006, o dovoláních žalobce a žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2022, č. j. 18 Co 150/2022-1542, takto:
I. Rozsudek Městského v Praze ze dne 7. září 2022, č. j. 18 Co 150/2022-1542, se ruší v části výroku II., v níž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, vymezených geometrickým plánem č. 1181-112/2022 obchodní korporace GEOline, spol. s r.o., jakož i v nákladových výrocích III. až VI. a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Dovolání žalovaných se odmítá.
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 18 Co 150/2022-1542, připustil změnu žaloby na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vymezených geometrickým plánem č. 1181-112/2022 obchodní korporace GEOline, spol. s r.o. (dále jen – „geometrický plán“) a pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY, všech v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3.
9. 2021, č. j. 8 C 62/2006-1447, změnil tak, že žalobce určil výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vymezených geometrickým plánem tvořícím nedílnou součást rozsudku, a pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY, vše v k. ú. XY, a žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vymezených geometrickým plánem pro k. ú. XY (výrok
II. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až VI. rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud, vycházeje ze závazného právního názoru vyjádřeného v projednávané věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3684/2016, dovodil, že rozhodnutím Odboru výstavby ONV v Praze 8 ze dne 26. 1. 1987, č. j. Výst. 2502/3606/86-Br/H, právnímu předchůdci žalovaných byly za účelem výstavby „Prosecké radiály“ vyvlastněny části pozemků parc. č. PK XY (o výměře 34 905 m2) a parc. č. PK XY (o výměře 1722 m2) v k. ú. XY, vyznačené k rozhodnutí připojeným plánkem „PUDIS“ (Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb, Praha).
V rozsahu vymezeném tímto plánkem tudíž dle závěrů odvolacího soudu předmětné pozemkové části přešly do vlastnictví státu a následně na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, i do vlastnictví žalobce. Odvolací soud proto žalobě vyhověl v části, v níž se žalobce domáhá určení svého vlastnického práva k pozemkům a geometrickým plánem vymezeným pozemkovým částem, korespondujícím pozemkovému majetku vyznačenému v předmětném plánku, a žalobu naopak zamítl v rozsahu týkajícím se ostatních pozemkových částí, jež sice stavbou „Prosecké radiály“ byly zasaženy rovněž, v dotčeném plánku však vyznačeny nebyly.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě procesní strany.
4. Žalobce brojil vůči zamítavé části výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Předestřel otázku, zda právnímu předchůdci žalovaných či jeho nástupcům zůstalo zachováno vlastnické právo k pozemkům, ohledně nichž byla žaloba zamítnuta, v situaci, v níž je stát v rozhodné době (z hlediska restitučního zákonodárství) převzal bez právního důvodu a zastavěl stavbou „Prosecké radiály“ a právní předchůdce žalovaných ani jeho nástupci následně nepožádali o jejich vydání dle restitučních norem. Měl za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené judikatury, nezabýval-li se tím, zda právní předchůdce žalovaných či jeho nástupci uplatnili restituční nárok na vydání dotčených zastavěných pozemků a důsledky s tím spojenými. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ze dne 22.2.2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, a ze dne 30.11.2021, sp. zn. 22 Cdo 2562/2021, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2020, sp. zn. 22 Cdo 3479/2019, ze dne 25.4.2018, sp. zn. 28 Cdo 4182/2017, a ze dne 14.7.2010, sp. zn. 28 Cdo 247/2010. Argumentoval pak tím, že právní předchůdce žalovaných ani jeho nástupci restituční nárok k předmětným pozemkům nevznesli, pročež se nemohou domáhat ochrany svých vlastnických práv v řízení o obecné vlastnické žalobě. Upozorňoval taktéž na smysl vyvlastňovacího řízení, jímž bylo zajistit vlastnické právo státu ke všem pozemkům posléze zastavěným stavbou „Prosecké radiály“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, respektive zamítl.
6. Žalovaní brojili proti té části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo žalobě vyhověno, a proti závislým nákladovým výrokům. Kladli otázku, zda pozemkové části, ohledně nichž bylo žalobě vyhověno, mohly být rozhodnutím Odboru výstavby ONV v Praze 8 ze dne 26. 1. 1987, č. j. Výst. 2502/3606/86-Br/H, vyvlastněny, ač nebyly vymezeny geometrickým plánem. Měli za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené judikatury, případně, že jde o otázku judikaturně dosud neřešenou či otázku, jež měla by být oproti závěrům plynoucím z rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3684/2016, vyřešena jinak. Vytýkali též, že v odvolacím řízení byla připuštěna změna žaloby. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku II., v níž bylo žalobě vyhověno, zrušil.
7. K dovolacím důvodům uplatněným žalovanými v podání ze dne 4. 5. 2023 dovolací soud nepřihlížel, neboť byly vzneseny po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 242 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“).
8. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl pro nepřípustnost.
9. Po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky, zda osobě, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (z hlediska restitučního zákonodárství) bez právního důvodu, která nevyužila svého práva domáhat se jejich vydání dle restitučních norem, svědčí ochrana vlastnického práva dle obecných předpisů, jejíž řešení nekoresponduje ustálené judikatuře dovolacího soudu (jak bude uvedeno níže).
10. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu (v rozsahu napadeném žalobcovým dovoláním) nepodávají a žalobce je ani nenamítá.
11. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
12. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, dle něhož mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (z hlediska restitučního zákonodárství) bez právního důvodu, žádat dle restitučních norem o vydání těchto nemovitostí, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř.; to platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedená pravidla se přitom uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se pak rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů nezaniklo; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, totiž nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09).
15. Jestliže však naproti tomu stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení vlastnictví k věci, a nemůže tak uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016).
16. Odvolací soud výše citované závěry zjevně pominul. Ačkoli zjistil, že stát převzal – v rozhodné době z hlediska restitučního zákonodárství – předmětné pozemky do své držby (zčásti bez právního důvodu) a zastavěl je „Proseckou radiálou“, nezabýval se již tím, zda právní předchůdce žalovaných či jeho nástupci uplatnili ve vztahu k pozemkům bezdůvodně převzatým v držbu státem restituční nárok, případně důvody, proč tak nebylo učiněno (kupříkladu nemovitosti byly nadále evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které je též nadále užívaly a podobně). Závěry odvolacího soudu o tom, že právní předchůdce žalovaných ani jeho nástupci k pozemkovým částem, jež nebyly vyznačeny v plánku vymezujícím rozsah vyvlastnění realizovaného rozhodnutím Odboru výstavby ONV v Praze 8 ze dne 26. 1. 1987, č. j. Výst. 2502/3606/86-Br/H, vlastnické právo (bez dalšího) nepozbyli, jsou tudíž přinejmenším předčasné, a tedy nesprávné.
17. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání žalobce směřující proti té části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v níž byla žaloba zamítnuta, důvodným, přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v žalobcem napadeném rozsahu, včetně nákladových výroků, a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
18. Dovolání žalovaných pak Nejvyšší soud přípustným neshledal, a proto je jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
19. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3684/2016, vyhlášeném v projednávané věci, dovolací soud připomněl ustálenou judikaturu, dle níž mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí správního orgánu ze dne 26. 1. 1987 o vyvlastnění ve smyslu § 114 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, v tehdy účinném znění); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda nejde o akt nicotný (nulitní). Nicotným aktem je přitom dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněného pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích z 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, z 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, z 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003 či z 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněném pod C 1183 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti; formuloval a odůvodnil též závěr, podle kterého ve fázi vyvlastňovacího řízení ještě o (právní) dělení pozemků a změnu jejich hranic pro účely vyznačení změn v tehdejší evidenci nemovitostí (v roce 1987) ve skutečnosti nešlo a nic nebránilo tomu, aby pro dělení pozemků a změnu jejich hranic byl v návaznosti na vyvlastňovací řízení a s přihlédnutím k jeho výsledkům zpracován příslušný geometrický plán. Vycházeje z citované judikatury pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3684/2016, vyhlášeném v projednávané věci, uzavřel, že pro posuzované vyvlastňovací řízení lze pokládat za dostatečný – z hlediska identifikace vyvlastňovaných částí pozemků – k předmětnému správnímu rozhodnutí připojený plánek „PUDIS“. Byly-li tedy předmětným rozhodnutím odboru výstavby obvodního národního výboru (v daném případě vydaným podle 114 zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy účinném znění) vyvlastněny části pozemků vyznačené tímto plánkem, je zapotřebí i z takového rozhodnutí vycházet. Uvedené rozhodnutí přitom nelze považovat za nicotný správní akt, který by neměl žádné právní účinky.
20. Odvolací soud se tedy od výše citované ustálené judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit ani se zřetelem ke skutkovým okolnostem projednávané pře, nikterak neodchýlil, jestliže v souladu s ní a závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3684/2016, dovodil, že vyznačení vyvlastňovaných částí pozemků k posuzovanému rozhodnutí (rozhodnutí Odboru výstavby ONV v Praze 8 ze dne 26. 1. 1987, č. j. Výst. 2502/3606/86-Br/H) připojeným plánkem „PUDIS“ nečiní vyvlastňovací rozhodnutí nicotným, pročež v rozsahu plánkem vymezených pozemkových částí jest uvedenému rozhodnutí přiznat jím předvídané účinky (přechod vlastnického práva na stát).
21. Vytýkají-li žalovaní, že v odvolacím řízení bylo připuštěno rozšíření žaloby, upozorňují tím na údajné vady řízení, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem a nemohou založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání v uplatňovaném rozsahu přípustné; srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
22. Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání podaného žalovanými naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
23. V části směřující proti nákladovým výrokům pak jejich dovolání není přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
24. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v kasačním rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
25. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
26. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu