22 Cdo 2562/2021-325
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti
žalovaným 1) P. B., narozenému XY bytem XY, a 2) D. B., narozenému XY, bytem
XY, oběma zastoupeným JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6,
Markétská 1/28, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 50/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2021, č. j. 14 Co 121/2019-283, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2021, č. j. 14 Co
121/2019-283, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.
2. 2019, č. j. 11 C 50/2013-218, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je
spoluvlastnicí v rozsahu ideálních 2/6 pozemku parc. č. XY, jehož součástí je
stavba č. p. XY, zapsaného na LV č. XY pro k. ú. XY v katastru nemovitostí
vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm XY
(dále jen „předmětná nemovitost“) – (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II–III). Soud prvního stupně z LV č. XY pro k. ú. XY zjistil, že je zapsáno vlastnické
právo k předmětné nemovitosti pro každého z žalovaných o velikosti id. 1/12,
pro P. L. o velikosti id. 1/6 a pro žalobkyni bez uvedení podílu. Dále soud prvního stupně vyšel z toho, že předmětná nemovitost byla podle
odstupní smlouvy ze dne 21. 8. 1930 v rovnodílném spoluvlastnictví L. L. a G. L. V poznámce z roku 1944 bylo uvedeno, že na základě informačního listu
Ústředního úřadu pro židovskou emigraci (vystěhovalectví) v Praze ze dne 22. 4. 1942 se předmětná nemovitost stala majetkovým právem Vystěhovaleckého fondu pro
Čechy a Moravu. Následně z archivních údajů o deportacích židovského
obyvatelstva vyplynulo, že L. L. a G. L. byli 4. 4. 1942 deportováni do
Terezína a dále 18. 4. 1942 do Rejowiec, kde zahynuli. V roce 1945 byla na
veškerý majetek bývalého protektorátního vystěhovaleckého fondu zavedena
národní správa a v roce 1948 bylo obnoveno vlastnictví k 1/2 majetku pro G. L. (osud druhé poloviny nemovitostí nebyl pro tuto věc podstatný). Po G. L. zdědili ideální polovinu předmětné nemovitosti P. L., K. L. a H. F., každý 1/3
z poloviny, tedy každý 1/6 k celku (odevzdací listina Okresního soudu v
Kloboukách ze dne 6. 5. 1947). H. F. podle výjezdní doložky nalezené v Archivu
bezpečnostních složek Ministerstva vnitra vycestovala 19. 9. 1970 za účelem
sloučení rodiny do Německa. Byla matkou A. B., která podle usnesení soudu
prvního stupně sp. zn. 41 D 779/2007 podíl na jedné šestině předmětné
nemovitosti po své matce zdědila. Následně její podíl nabyli děděním žalovaní. Právní předchůdkyně žalovaných H. F. odešla z republiky v „době normalizace“ v
roce 1970. V té době „nemohly osoby nakládat se svým majetkem způsobem, který
by budil podezření z budoucí emigrace“. Samotné opuštění věci v takovém případě
podle soudu prvního stupně neznamenalo, že tyto osoby měly úmysl se vlastnictví
k věci vzdát. Důkaz v tomto směru nebyl předložen. Ani v Archivu bezpečnostních
složek Ministerstva vnitra, kde byla nalezena výjezdní doložka, nebylo nalezeno
renunciační prohlášení H. F. Pokud žalobce poukazoval na svou držbu předmětné
nemovitosti, pak v tomto směru nebylo sporu. Nemovitost však stát držel jako
jeden ze spoluvlastníků, nikoliv jako poctivý držitel celé věci. Nemohlo tak
přicházet do úvahy ani mimořádné vydržení. Ostatním spoluvlastníkům tehdejší
režim nedovolil jakkoliv se o svůj majetek na území republiky starat. Z
listinných důkazů vyplynulo, že předmětná nemovitost byla majetkem židovské
rodiny, jejíž členové byli za druhé světové války deportováni do vyhlazovacích
táborů, kde také téměř všichni zahynuli. Majetek jim byl „výsměšně“ zabaven
jakožto „emigrantům“. Po válce bylo obnoveno jejich vlastnictví a tak je tomu
dosud, jak potvrdila shora uvedená dědická rozhodnutí. V dalším totalitním
období, které nastalo krátce po válce, by pak podle tvrzení žalobce měli
žalovaní (jejich předchůdci) přijít znovu o své vlastnictví, aniž by k jejich
projevu vůle vlastnictví se vzdát, předložil jediný důkaz.
Soud prvního stupně
nevnímal požadavek žalobkyně ani jako nárok uplatněný v souladu s dobrými
mravy. Skutečnost, že na předmětnou nemovitost nebyl uplatněn restituční nárok,
nemůže mít na posouzení věci vliv. Žalovaní (jejich právní předchůdci) byli
zapsanými vlastníky (spoluvlastníky) předmětné nemovitosti; uplatnění
restitučního nároku by bylo v rozporu s logikou věci, když „veřejný rejstřík“
jejich vlastnictví potvrzoval. Z výše uvedených důvodů byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 18. 3. 2021, č. j. 14 Co 121/2019-283, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I potvrdil a v nákladových výrocích II a III změnil (výrok I). Dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odchod H. F. v
době normalizace z republiky nelze hodnotit jako opuštění věci podle § 453
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle
kterého věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do
vlastnictví státu. Ačkoliv bylo možné „v tehdejších komentářích“ nalézt názor,
že podmínka neznámosti vlastníka opuštěných věcí nemusí být splněna, protože
není přijatelné, aby toto ustanovení mohlo být účinné jen ve vztahu k
vlastníkům, kteří si „zachovali anonymitu“, nebylo možné takový výklad podle
odvolacího soudu akceptovat. H. F. opustila republiku se souhlasem tehdejších
státních úřadů, jimž byla sdělena adresa jejího bydliště v Německu, a po
povolení vystěhování jí byla nejméně třikrát povolena cesta do republiky za
účelem návštěv. Navíc nebyl prokázán jednoznačný projev vůle předchůdkyně
žalovaných vzdát se spoluvlastnického práva k předmětné nemovitosti. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda měli žalovaní či jejich právní
předchůdci uplatnit restituční nárok. Podle odvolacího soudu bylo nutno
zohlednit především skutečnost, že stát, který fakticky převzal v roce 1948
držbu celé předmětné nemovitosti poté, co nabyl vlastnictví k ní pouze v
rozsahu ideální jedné poloviny od J. L., tudíž neoprávněné převzetí držby celé
nemovitosti jako „odnětí věci“ se týká pouze druhé ideální poloviny. Spoluvlastnické právo k ní bylo v tehdejších příslušných registrech zapsáno
vždy pro fyzické osoby; zde projednávaná 1/6 ve prospěch právních předchůdkyň
žalovaných A. B. a dříve H. F. Skutečnost, že stát takto držel od roku 1948
celou předmětnou nemovitost nelze podle názoru odvolacího soudu hodnotit tak,
že vylučovala přesvědčení o trvání spoluvlastnického práva zapsaného v
příslušných registrech a byla důvodem k tomu, aby ochranu tohoto práva
spoluvlastnici uplatňovali v restitučním řízení.
Předmětem restitučních nároků,
které bylo takto nutné uplatnit, byly nároky vlastníků zbavených vlády nad svou
věci v celém rozsahu, neboť v takových situacích bylo zcela zjevné, že původní
vlastník byl svého vlastnického práva fakticky zbaven, ač k tomu nebyl dán
právní důvod a zápis jeho práva v příslušných registrech přetrval, což je
situace odlišná od zdejšího případu, kdy předchůdkyně žalovaných (a další
spoluvlastníci předmětné nemovitosti) byly konfrontovány s postupem státu,
který nabyl vlastnické právo k předmětné nemovitosti v rozsahu jedné poloviny,
ale v rozporu s tím se ujal držby celé věci, aniž bylo zřejmé, zda a jaká
(třeba jen konkludentní) byla dohoda mezi spoluvlastníky, nebo čím jiným byla
odůvodněna nečinnost ostatních spoluvlastníků při výlučném nakládání státu se
společnou věcí, z čehož šlo dovodit jednoznačně jen to, že při absenci
jakékoliv dohody by další spoluvlastníci měli proti státu nároky na vydání
bezdůvodného obohacení (tehdy neoprávněného majetkového prospěchu) za užívání
celé věci nad rámec jejich spoluvlastnického podílu. V takové situaci však
nešlo podle odvolacího soudu učinit závěr, že ostatní spoluvlastníci, tedy i
předchůdkyně žalovaných, měli uplatnit restituční nárok na vydání věci, zde na
vydání spoluvlastnického podílu, a že neuplatnění tohoto nároku ve stanovených
lhůtách má za následek zánik jejich spoluvlastnického práva ve prospěch státu. Navíc v době rozhodné pro uplatnění restitučních nároků nebyl dán duplicitní
zápis vlastnického práva ve prospěch státu k této ideální části předmětné
nemovitosti, která byla ostatně i předmětem dědického řízení, proto zapsaní
spoluvlastníci nemuseli mít pochybnosti. Odvolací soud proto uzavřel, že spoluvlastnické právo předchůdkyně žalovaných
H. F. k předmětné nemovitosti nezaniklo ani jejím opuštěním republiky v roce
1970 ani marným uplynutím restitučních lhůt pro uplatnění žalob na vydání věci,
že poté v roce 2008 platně přešlo na matku žalovaných A. B. a z ní v průběhu
tohoto řízení na oba žalované v rozsahu ideální 1/12 ve prospěch každého z nich.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně má za to,
že se odvolací soud při řešení otázky opuštění republiky a s tímto spojeného
vzdání se vlastnického práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
to představované rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2326/98. Pokud se
lze vzdát vlastnického práva konkludentním projevem, pak podle žalobkyně
takovým projevem je i samotné fyzické opuštění věci, tj. zanechání věci svému
osudu. Jestliže tedy vlastník odejde trvale žít do jiné země a v souvislosti s
tímto odchodem do zahraniční se dále nezajímá o osud věci, ať už právní či
faktický, zanechané na území republiky, nepověří správou nemovité věci třetí
osobu, po dlouhé časové období neučiní žádný úkon k projevení zájmu o danou
nemovitou věc, např. v podobě péče o nemovitou věc či placení daní, pak se
žalobkyně domnívá, že takové konání, resp. nekonání osoby je jejím
konkludentním projevem projevena vůle vzdát se vlastnického práva k věci
zanechané na území republiky, neboť vlastnictví zavazuje, tj. každý vlastník
nese odpovědnost za výkon svého vlastnického práva, tedy i za řádnou správu
svého majetku. Dále žalobkyně namítá, že odvolací soud vyřešil nesprávně i
otázku uplatnění restitučního nároku. V dané věci nebyl restituční nárok na
spoluvlastnický podíl k předmětné nemovitosti uplatněn, ač měl být. Ze strany
státu totiž došlo k převzetí věci bez právního důvodu, pokud nebyl dovozen
vznik vlastnického práva státu z titulu opuštění předmětné nemovitosti. Pokládá
otázku, zda se v případě faktické držby celé nemovité věci ze strany státu v
době účinnosti restitučních předpisů za existence spoluvlastnických podílů na
nemovité věci a bez existence dohody o užívání společné věci jedná o převzetí
nemovité věci bez právního důvodu (podřaditelné pod restituční předpisy) nebo
zda se jedná pouze o užívání nad rámec spoluvlastnického podílu. Odvolací soud
zejména opominul, že faktická držba státem probíhala po dlouhé časové období
desítek let a existovala i v období, kdy bylo možné uplatnit restituční nároky. Na tom nemůže nic změnit ani to, že duplicitní zápis byl do katastru
nemovitostí zapsán až v roce 2010. Navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu
prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že se ztotožňují se závěry nalézacích
soudů o tom, že jejich předchůdkyně předmětnou nemovitost neopustila, neboť v
tomto směru nebyl učiněn zjevný úkon, a to ani konkludentní. I kdyby k takovému
projevu došlo, nelze jej v kontextu tehdejší doby považovat za svobodný projev
vůle. Navíc, pokud by bylo učiněno renunciační prohlášení nebo by se stát
považoval za vlastníka z dalšího důvodu, uvedl by zápis v evidenci nemovitostí,
resp. katastru nemovitostí do souladu s jím tvrzeným stavem. Jestliže tak
neučinil, potvrdil dobrou víru žalovaných, že jsou vlastníky, a bylo by tedy
bezpředmětné uplatňovat restituční nárok. Duplicitně bylo vlastnické právo
vyznačeno až v roce 2010, tj. po uplynutí všech lhůt k uplatnění restitučních
nároků.
Považují za nepřípustné, aby jejich vlastnické právo bylo mnoho let po
uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno soudy, neboť měli
důvěru k veřejnoprávní evidenci. Odkazují na judikaturu Ústavního soudu a
Nejvyššího soudu, podle které je nepřípustné v případě, kdy je vlastnické právo
subjektů potvrzeno nebo kdy jsou tyto subjekty v dobré víře ve veřejnoprávní
evidenci, aby bylo po mnoha letech po uplynutí lhůty k podání restitučního
návrhu zpochybněno soudy s odkazem na možnost v minulosti dosáhnout restituce. Navrhují zamítnutí dovolání.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně v dovolání vymezila otázku, zda se v případě faktické držby celé
nemovité věci státem v době před účinností a za účinnosti restitučních předpisů
za existence spoluvlastnických podílů na nemovité věci a bez existence dohody o
užívání společné věci jednalo o převzetí nemovité věci bez právního důvodu
(podřaditelné pod restituční předpisy) nebo zda se jedná pouze o užívání nad
rámec spoluvlastnického podílu. Tato otázka zakládá v širším kontextu přípustnost dovolání a zároveň i jeho
důvodnost. Jednou z restitučních skutkových podstat podle zákona č. 229/1991 Sb. [§ 6
odst. 1 písm. p)] i zákona č. 87/1991 Sb. (§ 6 odst. 2) je převzetí nemovitosti
bez právního důvodu, ve vztahu k níž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
vyložil, že postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba)
zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s
vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád
spojoval přechod vlastnického práva [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 (tato i další níže uvedená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Rovněž vyložil, že přechodem
se zde nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v tzv. rozhodném období nebylo možné nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací
věci (jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven
vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a
požívat její plody i užitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn.
28 Cdo 779/2001). Převzetím nemovitosti státem bez právního
důvodu se tedy rozumí převzetí její držby, a to i držby neoprávněné (blíže
srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo
18/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2008,
dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo
3908/2014). Rozhodující pro závěr o tom, zda došlo k převzetí nemovitosti bez
právního důvodu, je proto zjištění, zda byla, či nebyla státem v rozhodném
období tato nemovitost fakticky vzata v držbu. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl v případech, kdy byla nemovitost
státem v rozhodném období převzata bez právního důvodu, formulován a odůvodněn
závěr, podle něhož se osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez
právního důvodu, nemůže domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku
ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 o. s. ř.,
mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení restitučního právního předpisu
[srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (toto i níže
uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Výše uvedený závěr nelze ovšem aplikovat mechanicky a formalisticky a za
určitých skutkových okolností, zejména neměl-li účastník k uplatnění práva
podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo
nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a není tak možno uzavřít, že by se
postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, nelze
soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1390/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4182/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
nejde o případ obcházení restitučních předpisů například tam, kde dotčené osobě
nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na
zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se
domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím
restitučních předpisů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 238/2013). Ani duplicitní zápis
vlastnického práva však sám o sobě nevylučuje aplikovatelnost závěru o
nemožnosti domáhat se ochrany vlastnického práva žalobou na určení, bylo-li
možné dožadovat se vydání věci podle restitučních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4.
2018, sp. zn. 28 Cdo 4182/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 247/2010). K možné argumentaci výsledky řízení o dědictví (odvozují-li žalovaní tvrzené
vlastnické právo od práva své předchůdkyně) lze pak rovněž odkázat na ustálenou
judikaturu, podle níž rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho
vypořádání – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – řeší závazně toliko
vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné pod č. 14/1992
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); rozhodnutí v dědickém řízení, že
zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí osoby, které nebyly
účastníkem tohoto řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník
2003). V daném případě je napadené rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na skutkovém
závěru, že držbu předmětné nemovitosti fakticky převzal v roce 1948 stát. Podle
výsledků dědického řízení z roku 2008 měla po H. F., která v roce 1970
vycestovala do Německa za účelem sloučení rodiny, id. 1/6 předmětné nemovitosti
zdědit matka žalovaných A. B. Následně byl v roce 2017 v dědickém řízení po A. B. tento podíl rozdělen mezi žalované. Duplicitně bylo vlastnické právo v
katastru nemovitostí zapsáno v roce 2010. Podle citované ustálené judikatury
však samotné projednání věci v dědickém řízení ani zápis v katastru nemovitostí
nejsou důvody, které by samy o sobě vylučovaly potřebu domáhat se obnovení
vlastnického práva v restitučním řízení, jestliže stát nemovitost převzal a
držel. Odvolací soud nicméně zohlednil, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdkyně
neměli být výlučnými vlastníky, nýbrž minoritními spoluvlastníky předmětné
nemovitosti. V napadeném rozhodnutí konkrétně dále uvedl, že faktické převzetí
předmětné nemovitosti nelze hodnotit tak, že vylučovalo přesvědčení o trvání
spoluvlastnického práva zapsaného v příslušných registrech a bylo důvodem k
tomu, aby ochranu tohoto práva spoluvlastníci uplatňovali v restitučním řízení. Nebylo zřejmé, zda a jaká byla dohoda mezi spoluvlastníky, nebo čím jiným byla
odůvodněna nečinnost ostatních spoluvlastníků při výlučném nakládání státu se
společnou věcí, z čehož šlo dovodit jednoznačně jen to, že při absenci
jakékoliv dohody by další spoluvlastníci měli proti státu nároky na vydání
bezdůvodného obohacení (tehdy neoprávněného majetkového prospěchu) za užívání
celé věci nad rámec jejich spoluvlastnického podílu. S touto úvahou se dovolací soud neztotožnil. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99,
publikovaném pod č. C 583, Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, dovolací soud uvedl, že podle §
137 odst. 1 obč. zák. (jehož znění se od počátku jeho účinnosti, tj. od 1. 4. 1964 nezměnilo) podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na
právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Z
tohoto ustanovení vyplývá povinnost spoluvlastníka podílet se podle výše svého
podílu na nákladech vynaložených na společnou věc. Taková povinnost
spoluvlastníka je však vázána také na respektování práva rozhodovat o
vynaložení nákladů, resp. o hospodaření se společnou věcí. Pod pojem
hospodaření se společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle § 139 odst. 2
obč. zák. rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, jaká investice, tj. náklad jakého druhu a v jaké výši, má být do společné věci provedena. Pokud
zákon stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti
jejích podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by
menšinovému spoluvlastníku byla dána možnost se pro zamýšlenou investici rovněž
rozhodnout či se k ní vyjádřit. To lze dovodit i z logického výkladu tohoto
ustanovení; má-li vůbec v úvahu připadat dohoda spoluvlastníků nebo rovnost
hlasů nebo nedosažení většiny, musí být menšinovému spoluvlastníku záměr
investici (a to jakého druhu a v jaké výši) provést ostatními spoluvlastníky
předestřen, aby se tak mohl vyjádřit k tomu, zda s ní souhlasí či nikoliv (a
také případně uvážit možnost zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu). Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k
zamýšlené investici (druhu a výši), pak i za situace, kdy by s takovou
investicí souhlasila většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů,
nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. V takovém případě
by šlo z hlediska hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí o neplatný úkon
(srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1658/2001, a obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 22
Cdo 277/2005). Na tyto závěry pak navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, ve kterém dovolací soud přijal závěr, že pro
účely vypořádání investic je třeba rozlišovat případy, kdy investice jsou
učiněny se (byť i konkludentním) souhlasem spoluvlastníků (§ 139 odst. 1 obč. zák.), anebo bez tohoto souhlasu. V případě, že spoluvlastníci s nákladem
vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na věc souhlasí, jde o dohodu o
hospodaření se společnou věcí a investující spoluvlastník má proti ostatním
spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených prostředků (§ 137 odst. 1 obč? zák.). Byly-li náklady vynaloženy bez souhlasu ostatních spoluvlastníků, toto
právo mu nevzniká, může se však domáhat vydání bezdůvodného obohacení, které
ostatním spoluvlastníkům vzniklo zhodnocením jejich podílu v důsledku
vynaložené investice (§ 451 odst. 2, § 456 obč. zák.); jde o rozdíl mezi cenou
podílu před investicí a po jejím vynaložení. Z uvedených závěrů judikatury vyplývá, že hospodaření se společnou věcí mohlo
být založeno na dohodě spoluvlastníků, na rozhodnutí většinového spoluvlastníka
(princip majorizace) s tím, že však byli ostatní spoluvlastníci o záměru
vyrozuměni, nebo na základě soudního rozhodnutí. V této souvislosti však dovolací soud dodává, že tento právní režim rozhodování
podílových spoluvlastníků založený na tzv.
principu majorizace platí až od 1. 1. 1992, tj. až od novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991
Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Do té doby platila úprava obsažená v § 138 obč. zák., podle jehož odstavce 1
běžné záležitosti týkající se společné věci může vyřizovat každý ze
spoluvlastníků. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu všech; jinak je
právní úkon neplatný. Neplatil tedy princip rozhodování tzv. majoritního spoluvlastníka, ale naopak v
tzv. neběžných záležitostech se museli všichni spoluvlastníci na rozhodování
dohodnout a přijaté řešení odsouhlasit, jinak byl právní úkon neplatný. Došlo-li mezi spoluvlastníky k neshodě o právech a povinnostech vyplývajících z
podílového spoluvlastnictví, rozhodl na návrh některého z nich soud (§ 139). Uvedená právní úprava ještě výrazně více než podle stavu od 1. 1. 1992
vyžadovala kooperaci a spolupráci podílových spoluvlastníků pod výslovně
stanovenou sankcí neplatnosti právního úkonu, pokud by absentoval souhlas všech
spoluvlastníků v tzv. neběžných záležitostech. Odvolací soud (bod 10 odůvodnění jeho rozsudku) vyšel z toho, že „skutečnost,
že stát držel od roku 1948 celou nemovitost, je mezi účastníky nesporná“ a
dále, že „tvrzení žalobce, že od roku 1948 byla nemovitost využívána jako
dětský domov a poté od roku 1976 jako mateřská škola, nikdo z žalovaných, ani
předchůdkyně nynějších žalovaných, nerozporoval, jakož i to, že o předmětnou
nemovitost od roku 1948 žádný z předchůdců žalovaných nepečoval a na jejich
faktické držbě se s tehdejším Československým státem nepodílel“. V řízení nebylo zjištěno, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdkyně, měli s
žalobkyní sjednanou dohodu o hospodaření s předmětnou nemovitostí, byli
vyrozumíváni ohledně záměrů žalobkyně týkajících se hospodaření s předmětnou
nemovitostí nebo že tyto poměry byly upraveny soudním rozhodnutím; tyto
skutečnosti ostatně ani žalovaní netvrdili a netvrdili ani aktivní výkon
spoluvlastnických práv, či alespoň pokus o takový výkon. Podle názoru
dovolacího soudu v řízení nevyšlo najevo nic, co by zakládalo prostor pro
úvahu, že by stát od roku 1948 vystupoval ve vztahu k předmětné nemovitosti
jako podílový spoluvlastník a nikoliv vlastník výlučný. Tomu nasvědčuje jak
zásadní dlouhodobost takového stavu, tak i veřejnoprávní využití nemovitostí
(dětský domov, mateřská školka) i samotné bydliště právní předchůdkyně
žalovaných v tehdejší Spolkové republice Německo. Nelze tedy v poměrech dané věci učinit závěr, že žalovaní a jejich právní
předchůdkyně vykonávali spoluvlastnické právo, resp. že s nimi žalobkyně jako
se spoluvlastníky jednala. V takovém případě není důvod pro odchýlení se od
ustálené judikatury k převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu a potřebě
domáhat se svého práva podle restitučních předpisů, neboť není zpochybněno, že
stát jednal jako výlučný vlastník předmětné nemovitosti.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal druhou otázku, která mohla samostatně
vést k vyhovění žalobnímu nároku, jako zakládající přípustnost i důvodnost
dovolání, nezabýval se v této fázi řízení první otázkou žalobkyně týkající se
opuštění věci pro bezpředmětnost. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).