USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. Š.
a b) J. T., zastoupených Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Lhotka, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praha,
identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Staré Město,
Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou
Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Nové Město, Karlovo náměstí
287/18, o zaplacení 441 330 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 23/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 2. 2025, č. j. 15 Co 432/2024-840, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 15 Co 432/2024-840, výrokem v
bodě I, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2024, č. j. 11 C 23/2006-778, potvrdil ve
výrocích I a II, jimiž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované
zaplatit každému z žalobců částku 220 665 Kč se specifikovaným příslušenstvím,
a ve výrocích V a VI (o nákladech státu), změnil ve výrocích III a IV (o
nákladech řízení) jen co do výše nákladů řízení a jinak jej i v těchto výrocích
potvrdil (výroky II a III), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV
a V).
2. V meritu bylo soudy rozhodováno o žalobci uplatněném nároku na
zaplacení částky 441 330 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení
(podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), jež mělo žalovanému na úkor
žalobců vzniknout tím, že v období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004 bez právního
důvodu užíval pozemky v jejich vlastnictví.
3. Odvolací soud vzal za správný soudem prvního stupně učiněný závěr o
tom, že žalobci postrádají věcnou legitimaci k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení, neboť nejsou vlastníky specifikovaných pozemků (resp.
jejich částí) v katastrálním území Střížkov, za jejichž užívání žalovaným se v
dané věci domáhají peněžité náhrady. Podle učiněných zjištění jde o pozemky,
jež stát zabral (resp. ujal se jejich držby) spolu s dalšími vyvlastňovanými
pozemky za účelem výstavby pozemní komunikace, tzv. „Prosecké radiály“, jež jím
byla zbudována v letech 1988 a 1989. V případě předmětných pozemků (nebyly-li
snad přímo obsahem rozhodnutí o vyvlastnění) tak bylo lze uvažovat o naplnění
znaků majetkové křivdy ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (převzetí věci
bez právního důvodu), obnovení vlastnického práva k nim se tak bylo lze domáhat
toliko cestou restitučních předpisů a k tomu dosud nedošlo.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále také i jako
„dovolatelé“) dovolání, jež považují za přípustné pro naplnění jimi
konkretizovaných kritérií dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodné pro
nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.).
Formulujíce řadu dílčích podotázek dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že na
projednávanou věc aplikoval restituční předpis, zákon č. 229/1991 Sb., ačkoliv
předmětné pozemky nikdy na stát nepřešly způsobem předpokládaným v § 6 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb., že danou konkluzi soud převzal z jiných soudních
řízení, a že dospěl k závěru, který je rozporný s výsledky řízení o dědictví po
jejich právním předchůdci a následným zápisem do katastru nemovitostí, o který
dovolatelé opírali své přesvědčení, že jsou vlastníky předmětných pozemků.
Považují tak za nesprávný odvolacím soudem učiněný závěr o ztrátě vlastnického
práva k předmětným pozemkům a o tom, že se obnovení vlastnictví mohou (mohli)
domáhat toliko podle restitučních předpisů (zde podle zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle jejich přesvědčení si odvolací soud nesprávně vyložil i jimi učiněné
výzvy k vydání věci z let 1991 a 1992, které se netýkaly předmětných pozemků,
vzal-li je následně (nesprávně) jako důvod k odmítnutí jejich nároku na vydání
bezdůvodného obohacení. Krom toho namítají, že své závěry učinil na základě
skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, že při
hodnocení provedených důkazů nepostupoval v souladu s § 132 o. s. ř., že se
dostatečně nevypořádal ani s otázkou věcné legitimace a že jím vydané
rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, přepjatě formalistické a porušující práva
jim garantovaná články 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.
5. Z řečených důvodů žalobci navrhli zrušení napadeného rozsudku a
vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním učinili i
návrh na odložení právní moci napadeného rozsudku.
6. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
7. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnými osobami (žalobci), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle
§ 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§ 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalobců není přípustné, neboť – navzdory jejich mínění –
otázky určující pro rozhodnutí odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (i s oporu v judikatuře Ústavního soudu) a
nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených
otázek.
11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z toho, že mezi
skutečnosti vedoucí k majetkové křivě řadí restituční předpisy (srov. § 6 odst.
1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., nebo § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích) i převzetí věci státem či jinou právnickou osobou
bez právního důvodu, jež postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická
osoba) zmocnil věci ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s
vlastní, nemaje k tomu právní důvod (titul), s nímž by tehdejší právní řád
spojoval přechod vlastnického práva; postačí, že došlo k převzetí držby věci, a
to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9.
2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn.
28 Cdo 401/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4247/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2467/2018).
12. Rozhodující pro závěr o tom, zda došlo k převzetí nemovitosti bez
právního důvodu (ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.), je
proto zjištění, zda byla, či nebyla státem v rozhodném období nemovitost
fakticky vzata v držbu. Judikatura již přitom dovodila, že pod skutkovou
podstatu majetkové křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.,
lze podřadit i ty situace, kdy stát v rozhodném období na cizím pozemku
vybudoval místní komunikace (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019).
13. Nejvyšší soud rovněž vyložil, že přechodem (ve smyslu § 6 zákona č.
229/1991 Sb.) se nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v
tzv. rozhodném období nebylo možné nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou
okupací věci (jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl
zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet,
užívat ji a požívat její plody i užitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001).
14. Pokud stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce
formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí,
uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba
(její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem
stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů,
pak se nemůže domáhat prosazení svého práva cestou vlastnické žaloby podle
předpisů občanského práva (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12.
2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2.
2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016). Uvedené platí i v situacích, brání-li se
tvrzením o zachování svého vlastnictví (vlastnictví svého právního předchůdce)
podle obecných předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6.
2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1.
2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní
soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 7. 7. 2015, sp. zn.
IV. ÚS 1154/15).
15. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 21/05, Ústavní soud současně uzavřel, že „vlastnické právo oprávněných
osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci (ex nunc).
Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který
stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez
ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých
případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů.
Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných
předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným“.
16. Soudní praxe současně judikuje, že závěr o uplatnitelnosti nároku
toliko podle restitučních předpisů nelze aplikovat mechanicky a formalisticky a
že oprávněné osobě nelze upřít soudní ochranu cestou obecných předpisů,
jestliže k uplatnění práva podle restitučního předpisu neměla žádný rozumný
důvod, protože její vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3361/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo
401/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo
1272/2019, z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález Ústavního soudu ze
dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, nebo ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS
3248/10). O zpochybnění vlastnického práva pak jde kupř. i tehdy, kdy
restituent „daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění
státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání věci podle restitučních
předpisů musel vyvolávat důvodné pochybnosti o správnosti jemu svědčící
evidence vlastnických práv k pozemku v katastru nemovitostí“ (viz např. i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016).
17. V nyní projednávané věci soudy nižších stupňů na základě zjištěného
skutkového stavu, jehož přezkum dovolacímu soudu nepřísluší (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze
dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1966/2016), dospěly k závěru, že stát se
předmětných pozemků zmocnil bez právního důvodu faktickou činností (provedením
stavebních prací) před rokem 1990 a hospodařil s nimi, aniž by mezi ním a
původním vlastníkem byla uzavřena platná kupní smlouva (či vydáno správní
rozhodnutí, nebo byl provedený úkon provázen vadami), a tudíž zjevně došlo k
naplnění restitučního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona
č. 229/1991 Sb. Od výše citované judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu,
jež zcela dopadá i na nyní posuzovaný případ, se tudíž odvolací soud
neodchýlil. Dovolatelé a ani jejich právní předchůdce předmětné pozemky
nedrželi (neobhospodařovali je, neužívali je, a to ani prostřednictvím jiné
osoby, a ani je jinak neovládali; vyplynulo-li z dokazování, že z důvodu
zastavěnosti předmětných pozemků je není možné užívat), naopak jako vlastník
daných nemovitostí se choval stát. Nelze rovněž pominout, že o důvodné
pochybnosti dovolatelů o správnosti evidence vlastnického práva k předmětným
pozemkům v katastru nemovitostí svědčí též skutečnost, že restituční nárok na
vydání předmětných pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. také uplatnili
(skutkové zjištění).
18. S ohledem na právě uvedené obstojí jako souladné s judikaturou
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu i konkluze odvolacího soudu, podle nichž
žalobci nejsou vlastníky pozemků, za jejichž užívání žalovaným se v nyní
projednávané věci domáhají vydání bezdůvodného obohacení, že jde pozemky, jež
stát v rozhodném období vskutku převzal bez právního důvodu (ujal-li se jejich
držby a pozemky následně zastavěl), tedy způsobem naplňujícím znaky majetkové
křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., kdy se lze domáhat
obnovení vlastnického práva (s účinky ex nunc) toliko cestou restitučních
předpisů, k čemuž však dosud nedošlo.
19. Snad již jen pro úplnost lze dodat, že uznání vlastnického práva
podle obecných předpisů v situaci, kdy pozemky po přechodu na stát byly
následně zastavěny (čímž lze rozumět i situace, kdy pozemky přímo nezastavěné
tvoří se stavbou pozemní komunikace funkční celek) bylo by obcházením těch
ustanovení zákona (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), podle nichž
zastavěný pozemek nelze oprávněné osobě vydat a přísluší ji za něj náhrada
(srov. § 11a zákona č. 229/1991 Sb.; § 13 zákona č. 87/1991 Sb.). I zkoumání
případných překážek restituce je však pochopitelně vyhrazeno vždy právě řízení
o uplatněném nároku na vydání věci dle restitučních předpisů.
20. Odvolacím soudem učiněné závěry ve věci nyní posuzované jsou přitom
v souladu i s konkluzemi vyslovenými Nejvyšším soudem již v rozsudku ze dne 21.
6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023, jenž byl vydán ve věci týchž účastníku;
ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10.
10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2435/23, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
21. K žalobci akcentovaným výsledkům řízení o dědictví (odvozují-li
tvrzené vlastnické právo od práva svého právního předchůdce) nelze než odkázat
na ustálenou judikaturu, podle níž rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví,
resp. o jeho vypořádání – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – řeší
závazně toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srovnej např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90,
uveřejněné pod č. 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); rozhodnutí
v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí
osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, uveřejněný v časopise Ad
Notam, č. 2, ročník 2003). Opírají-li snad žalobci své přesvědčení o tom, že
jsou vlastníky předmětných pozemků, právě o výsledky řízení o dědictví, je
nutné připomenout, že právní předchůdce žalobců a následně i žalobci byli s
předmětnými pozemky spjati toliko neodstraněným evidenčním zápisem o
vlastnictví, přičemž vlastnické právo k předmětným pozemkům v dosavadním (i
tehdejším) obsahu či podobě ani vykonávat nemohli, jestliže pozemky byly záhy
po jejich zabrání zastavěny stavbou pozemní komunikace. Za daných okolností
nemohli mít žalobci (jako dědicové) důvodné přesvědčení o uchování vlastnického
práva. O zjevných pochybnostech v existenci vlastnického práva k předmětným
pozemkům pak svědčí rovněž i uplatnění restitučního nároku podle zákona č.
229/1991 Sb. i ve vztahu k předmětným pozemkům.
22. Pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci a okruhu v ní řešených
otázek není napadené rozhodnutí v rozporu ani s další dovolateli odkazovanou
judikaturou. Zjevně nepřípadný je odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004, uveřejněný pod číslem 23/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jenž v meritu řeší otázku, mohla-li tzv. socialistická
organizace zřídit neoprávněnou stavbu, jež by po 1. 1. 1992 podléhala
vypořádání podle § 135c obč. zák.; na takovéto otázce dovoláním napadené
rozhodnutí v přítomné věci založeno není. Dovolatelům neprospívá ani odkaz na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, jenž v
prvé řadě aprobuje právě závěry o uplatnitelnosti nároku na vydání nemovitosti,
kterou stát převzal v rozhodném období bez právního důvodu, toliko cestou
restituce; s těmito konkluzemi je dovoláním napadené rozhodnutí zcela
konformní. Rozhodnutí odvolacího soudu se neprotiví ani současně odkazovanému
nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, jestliže
dovolateli citované konkluze dopadají na případy, v nichž nemovitosti přešly v
rozhodném období na stát bez právního důvodu, a přitom byly v době, v níž bylo
možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru
nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly. V
nyní projednávané věci však bylo prokázáno, že žalobci předmětné pozemky
neužívali, resp. užívat ani nemohli, byly-li zastavěny pozemní komunikací.
Odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2044/2015 (uveřejněné pod číslem 33/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) pak primárně řeší (pro danou věc nerozhodnou) otázku účastenství v
řízení podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.), ve
věci, v níž šlo o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž bylo negativně
rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby (§ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.).
23. Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani další výtky dovolatelů
vůči postupu soudů nižších stupňů při provádění dokazování a hodnocení
provedených důkazů, jež nevystihují způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst.
1 věty první o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem
(k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nadto dovolací soud neshledal v hodnocení provedených důkazů ani
rozpor se zásadami uvedenými v § 132 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí vyplývá i vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění
nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku
procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání
odvolacího soudu.
24. Namítají-li dovolatelé nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jde
o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst.
3 o. s. ř. věty druhé o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání;
zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo
14/2014). K uplatněným námitkám sluší se snad uvést, že podle rozhodovací praxe
dovolacího soudu není rozhodnutí soudu (i přesto, že by snad nevyhovovalo všem
požadavkům na jeho odůvodnění) zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv
dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Z rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, proč bylo takto
rozhodnuto (které skutečnosti měl odvolací soud za prokázané a na základě
kterých důkazů a jak věc posoudil po právní stránce).
25. K argumentaci v rovině ústavněprávní – namítají-li dovolatelé, že
odvolací soud porušil jejich právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý
proces (podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv), nelze
než uvést, že ani ta v souzené věci přípustnost dovolání nezakládá. Závěry
odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolateli zmíněným
ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy
(ve světle výkladu podávaného ustálenou rozhodovací praxí, reflektující i
judikaturu Ústavního soudu) a na podkladě dokazováním zjištěných skutečností
nebyla jimi uplatněná argumentace shledána důvodnou.
26. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady
přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly naplněny. Odvolací soud se
napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil,
jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího
soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o
případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné
posouzení.
27. Napadají-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích II až
V, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání v uvedeném rozsahu
přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
28. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
29. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
žalovanému, jinak k náhradě oprávněnému, v tomto dovolacím řízení náklady
nevznikly.
30. Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolateli současně
podaném návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b/ o.
s. ř.], jenž se odmítnutím dovolání stal bezpředmětným, resp. sdílí osud
nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k tomu srov. též nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 8. 2025
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu