28 Cdo 2052/2025

28 Cdo 2052/2025-516

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupený JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti: 1) J. V., zastoupený obecným zmocněncem J. B., 2) L. B., 3) L. L. a 4) J. K., účastníci 2) až 4) zastoupeni JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Mohyle 476/3, o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitým věcem a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 73/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2024, č. j. 8 Co 638/2024-469, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům 2) – 4), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem 13 961 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce, advokáta JUDr. Tomáše Sirovátka. III. V poměru mezi žalobcem a účastníkem 1) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z uvedených účastníků.

1. Rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 8 Co 638/2024-469, Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích (soud prvního stupně) ze dne 10. 1. 2024, č. j. 6 C 73/2021-377, jímž byla – v řízení dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – zamítnuta žaloba na nahrazení označeného rozhodnutí pozemkového úřadu výrokem, že účastníci nejsou vlastníky tam označených pozemků „a že jim za ně nepřísluší (ani) náhrada“, a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I); dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

2. Oběma soudy bylo konstatováno, že rozhodnutí správního orgánu – Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 21. 1. 2021, č. j. SPÚ 315839/2020, sp. zn. SPÚ 1942/2020-505206, o restituci předmětných pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, v žalobou dotčeném rozsahu je správné (§ 250i o. s. ř.). Účastníci 1) – 4), coby dědici zemřelé oprávněné osoby, jsou nositeli nároku (dle § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.); pozemky, jež zůstaly předmětem řízení, byly původní vlastnici odňaty bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (§ 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 229/1991 Sb.), a podle oběma soudy učiněného závěru nejde ani o pozemky zastavěné či ve funkčním spojení s jinými nemovitostmi (ve smyslu překážky restituce dle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.).

3. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení účinků konfiskace majetku dle poválečných dekretů prezidenta republiky (zde dekretu č. 12/1945 Sb.), totiž zda vady konfiskačního aktu (vyhlášky) či procesu odůvodňují závěr, že nedošlo ke konfiskaci majetku a vede-li k takovému závěru i absence výčtu konkrétních nemovitostí v konfiskační vyhlášce. Rozpor s konstantní judikaturou dovolatel nachází i při řešení otázky, zda je dán výlukový důvod (překážka restituce) spočívající v zastavěnosti pozemků v situaci, kdy pozemek tvoří s jinými pozemky funkční celek, oplocenou zahradu rodinného domu a je zatížen právem třetí osoby, jíž je užíván. Jako otázku neřešenou pak dovolatel klade, zda může být i svěřenský fond považován za dědice a může-li spadat do okruhu oprávněných osob dle restitučních předpisů. K tomu dovolatel namítá, že soudy učiněná zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že se soud při projednání věci dopustil procesních pochybení, zejm. co do určení rozsahu, v jakém věc projednal na podkladě žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu.

4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. a dovolání proti němu není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. (jak bude dále rozvedeno).

5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Napadeným rozhodnutím se odvolací soud nikterak nezpronevěřil závěrům odkazované rozhodovací praxe (z níž na prvém místě zmiňuje se stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.) a na ni navazující judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu týkající se problematiky konfiskace majetku na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., jde-li v nyní souzené věci o restituci majetku, kdy soudy vyšly ze zjištění, že nemovitosti, jež jsou předmětem tohoto řízení, přešly na stát (v tzv. rozhodné době, po 25. 2. 1948) z majetku jiné osoby (předchůdkyně restituentů Z. H.) nežli té, vůči níž směřovala konfiskace majetku dle označeného dekretu (J. H.), a to odnětím bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 229/1991 Sb.) – výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 9. 3. 1948, č. j. 5393/48-IX/R-12, coby správním aktem, jehož jedním z předpokladů byl právě závěr o vlastnictví jmenované k takto odnímanému nemovitému majetku (v souvislosti s tehdy uvažovanou konfiskací majetku J. H. coby adresáta později vydaných konfiskačních výměrů byly nemovitosti ponechány právě ve vlastnictví jmenované a nebyly ani následně podrobeny konfiskaci majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., dovršené konfiskačními výměry směřujícími vůči jiné osobě a nadto vydanými až v rozhodném období).

7. V dané skutkové situaci (kdy předmětem tohoto řízení jsou výlučně pozemky odňaté Z. H. popsaným způsobem) nejsou v přítomné věci pro její posouzení relevantní další okolnosti týkající se konfiskace majetku jiné osoby (J. H.) dle dekretu č. 12/1945 Sb. a k nim se dále připínající dovolací argumentace, akcentující (s odkazem na judikaturu) coby právní důvod konfiskace dekret samotný a dále se týkající obsahu konfiskační vyhlášky nebo posuzování případných vad konfiskačního procesu (jejich dopadu na závěr o účincích konfiskace). Na uvedených otázkách odvolací soud své rozhodnutí ani nezaložil a na jejich řešení rozhodnutí ani nezávisí.

8. Za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu ani v otázce, je-li dán výlukový důvod (překážka restituce) spočívající v zastavěnosti pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (jde-li o v této souvislosti zmiňované pozemky par. č. XY a XY v k. ú. XY).

9. Podle rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu je nutno ustanovení restitučních předpisů prioritně vykládat s ohledem na jejich účel, jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum); institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (viz namátkou nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).

10. Překážkou vydání pozemku dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) – v případě stavby ve vlastnictví státu stavbou zřízenou po vzniku majetkové křivdy – tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014).

11. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb, potažmo sousedních pozemků, je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (ke skutkové povaze nastíněných závěrů viz z mnohých například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2457/2023, a četnou judikaturu v něm odkazovanou). Dovolacímu přezkumu pak podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, což zahrnuje i hodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na kauzu prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2555/2020, nebo jeho usnesení ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2545/2022).

12. Konkluze odvolacího soudu vycházející z individuálních specifik projednávané věci nelze mít v daném případě za nepřiměřené skutkovým zjištěním. Ačkoliv v odůvodněných případech lze jistě nalézt funkční spojení i mezi pozemky užívanými jako zahrady a rodinnými domy, tvoří-li s nimi ucelený soubor (k tomu krom dovolatelem odkazované judikatury – rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4629/2019 – dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2218/2023), takové spojení v případě obou předmětných pozemků se sousedním pozemkem a stavbou ve vlastnictví jiné osoby dáno není, pozemky nejsou nutné k užívání stavby (na st. p. č. 308) či k její obsluze, přičemž osoba vlastnící stavbu (stavební pozemek, jehož má být stavba součástí) je současně vlastníkem dalšího k ní přilehlého, jej obklopujícího a s ním funkčně spojeného pozemku (parc. č. XY) v přiměřené výměře (614 m2), užívaného právě jako zahrada. Přitom soudy akcentovaly i aspekt restituční a zájem dosavadního uživatele poměřovaly právem restituentů na vydání pozemků (zmírnění majetkové křivdy coby vůdčí princip restitučních předpisů).

Nejde tak o kontradikci ani k dovolatelem odkazované judikatuře (o rozpor s rozhodnutími, jež akcentují stejná východiska, jež ovšem aplikují v případech skutkově odlišných). Rozhodnutím v přítomně věci nedochází k destrukci funkčního celku (nikoliv jen proto, že vlastnictví stavby a nárokovaných pozemků již nyní nesvědčí téže osobě) a nebyla zjištěna ani práva třetí osoby, jež byla by neslučitelná s restitucí pozemků (kdy za překážku restituce nelze považovat toliko dočasné užívání žádaného pozemku jinou osobou, kupř.

na základě nájmu, resp. pachtu; k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 240/2022, či v něm citované usnesení téhož soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3808/2020).

13. Bezpředmětné jsou v nyní posuzované věci pak i úvahy (a na jejich základě konstruované otázky) dovolatele o postavení svěřenského fondu (coby entity bez právní osobnosti), potažmo zda může být i svěřenský fond považován za dědice a může-li spadat do okruhu oprávněných osob dle restitučních předpisů (ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., resp. § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.). V přítomné věci byl nárok u pozemkového úřadu uplatněn oprávněnou (fyzickou) osobou a po její smrti (jíž nárok nezaniká) přešel dle závěru soudu na další subjekty (fyzické osoby) postupnou (dědickou) sukcesí (ve smyslu § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.; k tomu srov. i závěry vyslovené Nejvyšším soudem ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, uveřejněném pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále pak přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 26 Cdo 686/98), v posledku na účastníka 1/, resp. účastníky 2/ – 4/ coby dědice zůstavitele D. T. Přitom se soudy opírají právě o výsledky pozůstalostního řízení (o pravomocné rozhodnutí o dědictví). Uplatněnou argumentací dovolatel nerespektuje výsledky pozůstalostního řízení (v něm vydané rozhodnutí o dědictví) a nelze jí tak přiznat relevanci.

14. Sluší se připomenout, že dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v rozhodnutí o dědictví (vydaném podle ustanovení § 185 z. ř. s.) potvrdil nabytí dědictví, případně připadnutí dědictví státu ve smyslu ustanovení § 1634 o. z., přičemž výroky usnesení soudu vydané v řízení o pozůstalosti, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009). Otázka, kdo je dědicem zůstavitele, přitom nemůže být posuzována v jiném řízení než v řízení o dědictví (pozůstalosti) po zůstaviteli, a to ani jako otázka předběžná (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015, či v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1887/2017; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 149/2023).

15. K současně uplatněným námitkám kritizujícím procesní postup soudu při projednání podané žaloby, jež vystihují vady řízení, nelze než uvést, že ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5963/2017, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1840/2019, či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1517/2019).

16. Zpochybňuje-li dovolatel posouzení odvolacího soudu i prostřednictvím prosté kritiky skutkových zjištění, patří se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17, či ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak vyplývá i vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu (a rozhodnutí tak netrpí ani defekty popisovanými v dovolatelem odkazované rozhodovací praxi Ústavního soudu, jimiž bylo by porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod).

17. Ze shora uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ovšem ani od judikatury Ústavního soudu týkající se problematiky základních práv a svobod) neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

18. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

19. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

20. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věta první, o. s. ř., za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 2, věta první, o. s. ř.; k nákladům (oprávněných) účastníků 2) – 4 patří odměna za zastupování advokátem v dovolacím řízení (za vyjádření k dovolání) ve výši 11 088 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 423 Kč, tj. celkem 13 961 Kč. Účastníku 1) pak v dovolacím řízení náklady nevznikly.

21. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

22. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 11. 2025

Mgr. Petr Kraus předseda senátu