28 Cdo 3808/2020-1323
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobců a) J. T., narozeného XY, bytem XY, b) J. T., narozeného XY, bytem XY,
obou zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774,
zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o
nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7
C 11/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 29. září 2020, č. j. 19 Co 867/2020-1273, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4.
6. 2020, č. j. 7 C 11/2019-1168, nahradil projev vůle žalované uzavřít se
žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, všech v katastrálním
území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky,
podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon
o půdě“ (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 19 Co 867/2020-1273, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná
je povinna nahradit každému ze žalobců k rukám jejich zástupce náklady řízení
před soudem prvního stupně ve výši 64.478,48 Kč (výrok II.). Dále žalované
uložil povinnost nahradit každému ze žalobců k rukám jejich zástupce náklady
odvolacího řízení ve výši 6.609,02 Kč (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve
smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za
pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané
překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup
žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti
vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení
žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění
restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční
nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že
předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětných
pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví
státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného
restitučního nároku žalobců, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci
smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Domnívá se, že nebyly
splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení
§ 11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast
oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně
státu, a v této souvislosti poukazuje na odklon odvolacího soudu od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (reprezentované v dovolání
konkretizovanými rozhodnutími). Dovolání považuje za přípustné ve smyslu
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), rovněž pro existenci otázky dovolacím
soudem dosud neřešené, a to „zda má být posuzováno jednání oprávněných osob ve
vztahu k uspokojení jejich nároku a zda má být posuzována alespoň základní
snaha o přecenění takového nároku, pokud mají žalobci (nebo jiné oprávněné
osoby) za to, že je jejich nárok nesprávně oceněn.“ Nesouhlasí též s oceněním
odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl
prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na stát. Zdůrazňuje, že
odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu a Ústavního
soudu dovodil stavební charakter odňatých pozemků z existence tzv. směrného
územního plánu. Dále podotýká, že předmětné pozemky nejsou vhodné k převodu
oprávněným osobám, jelikož se nejedná o pozemky přístupné z veřejné cesty a
většina z požadovaných pozemků je navíc předmětem nájmu. Má tudíž za to, že
vydáním předmětných pozemků žalobcům budou vznikat problémy při jejich
obhospodařování a bude zasaženo do práv nájemců jakožto třetích osob, což dle
názoru žalované koliduje s ustálenou judikatorní praxí dovolacího soudu, kterou
odvolací soud nezohlednil. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou
přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem
znovu posoudit odchylně.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu
– srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný
pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30.
10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně
jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v závěru, že v
případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je
nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní
pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání
konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na
podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem
zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám
pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky
řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k
příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků
vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na
osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru –
odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí
dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz).
Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný
lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž
bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby
zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků)
nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě
odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné
osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému
postupu, je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že
postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či
diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky
nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup
nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. dovolatelkou zmiňovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Zde sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o
krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je
především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení,
byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné
osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o
tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů
nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené
(srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1540/2015). Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze
a jejich vady (viz námitky, že žalobci před zahájením soudního řízení nevyzvali
žalovanou k přecenění restitučního nároku) nemohou založit přípustnost dovolání
(na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného
způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu
přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s
přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při
uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou v souzené věci zjištěným
okolnostem nikterak nepřiměřené. Jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního
posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska, jež
byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V tomto směru sluší se ze
skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž nebyl restituční nárok
žalobců uspokojen, ale též postup žalované (jejího předchůdce) spočívající v
nesprávném ocenění restitučního nároku, jež taktéž zásadním způsobem ztížilo
jeho uspokojení v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy
prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle ustanovení § 11a zákona o půdě (k
důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku viz shora
odkazovanou judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 155/2016), přičemž žalovaná na svém nesprávně provedeném ocenění
restitučního nároku žalobců setrvala i po zahájení soudního řízení; vše
doprovázeno zjištěním o aktivním přístupu žalobců k uspokojení restitučního
nároku jejich účastí a částečným uspokojením ve veřejné nabídce a o snaze
žalobců ve spolupráci s dalšími oprávněnými osobami z týchž restitučních titulů
dosáhnout přecenění jejich restitučního nároku.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není v rozporu s dovolatelkou odkazovaným
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, jež
bylo vydáno ve sporu, v němž nebyla prokázána dostatečná aktivita oprávněné
osoby a liknavost či svévole žalované, kdy dovolací soud rovněž akcentoval
skutkovou povahu námitek zpochybňujících uvedené závěry (stran liknavosti
žalované) a individuální povahu tehdy posuzované věci (zejména s ohledem na
zjištěnou pasivitu tehdy žalující oprávněné osoby, jež o uspokojení svého
nároku dříve dostatečně aktivně neusilovala). Stejně tak není založen rozpor
ani s dovolatelkou citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp.
zn. 28 Cdo 4926/2017, jež závěr o nenaplnění předpokladů pro vyhovění žalobě o
vydání vybraných náhradních pozemků opírá – oproti projednávané věci – o
odlišné individuální skutkové okolnosti případu, kdy se oprávněná osoba
veřejných nabídek pozemků neúčastnila a o saturaci svého restitučního nároku
nikterak intenzivně neusilovala. Další dovolatelkou odkazovaná judikatura pak
obsahuje obecné teze o hodnocení liknavosti a svévolnosti postupu žalované,
přístupu oprávněných osob, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné
osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované
případy rozhodnuty ve prospěch žalované, šlo vždy o situaci, kdy soud z
individuálních skutkových okolností nedovodil její liknavý či svévolný postup
anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od
počátku se domoci vydání konkrétních pozemků. O takový případ ovšem v nyní
řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené v
dalších citovaných rozhodnutích nemohly dovolatelce prospět.
Předestírá-li dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru původního a
nevydaného pozemku v době jeho přechodu na stát, potažmo na ni navazující
otázku určení výše restitučního nároku žalobců, lze odkázat na ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího soudu (s níž je právní posouzení věci odvolacím
soudem konformní), kterou byl opakovaně formulován a odůvodněn závěr, že i v
těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako
zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně
plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace
výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové
pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §
14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých
porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za
dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne
3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo
4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2.
6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu
rovněž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o
půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno
považovat i schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného
právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich
odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno
ocenit jako pozemky stavební (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).
Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic
nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10.
8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10 (jímž byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta
ústavní stížnost podaná proti dovolatelkou taktéž citovanému rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008), jež spočívají
na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není
způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k
určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho
kterého pozemku. Jak se však podává ze skutkových zjištění, v posuzované věci
není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků
jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu,
nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako
pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem
výstavby, platná územní plánovací dokumentace, realizace výstavby).
Ke stejným závěrům ostatně dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 21. 10.
2020, sp. zn. 28 Cdo 2958/2020, vydaném ve věci týchž účastníků, v němž se již
dříve vypořádal s obdobnou argumentací žalované a jímž – jako souladné s
ustálenou soudní praxí – aproboval závěry soudů nižších stupňů ve věci skutkově
a právně obdobné, týkající se procesu uspokojování restitučního nároku převodem
náhradních pozemků, jenž má původ v týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní
posuzované věci.
Ani co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti pozemků jako
náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o
půdě se odvolací soud napadeným rozsudkem nezpronevěřil ustálené rozhodovací
praxi dovolacího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými osobami nárokovaný
pozemek jako náhradní – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo
žalované jako jeho nástupkyně – byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky
ve smyslu ustanovení § 11a odst. 2 zákona o půdě (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým
kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v
ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním
pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve
vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky
obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn.
28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým
pozemkem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást
areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je
přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem
případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového
pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem
konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn.
28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28
Cdo 220/2005).
Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených
vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době
nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se
zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických
vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen
požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo
436/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011,
dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a
jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).
Od výše uvedené judikatury se odvolací soud při řešení otázky, zda převodu
předmětných pozemků na žalobce nebrání jejich nepřístupnost z veřejné cesty,
neodchýlil. Samotný nedostatek napojení pozemku na veřejnou cestu totiž
očividně nebrání právním dispozicím s ním (pozemek lze prodat či pronajmout,
eventuálně zjednat přístup k němu právním jednáním s vlastníky či uživateli
okolních pozemků) a nepředstavuje ani žádnou jinou zákonnou či judikatorně
odvozenou překážku jeho vydání, coby náhradního pozemku (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1023/2018, a ze dne 4. 11.
2019, sp. zn. 28 Cdo 1275/2019). Odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne
11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, není ve skutkových poměrech posuzované
věci případný, neboť citované rozhodnutí vychází z odlišných individuálních
skutkových okolností, kdy se Ústavní soud zabýval otázkou vydání veřejně
přístupné travnaté plochy.
Polemika dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o vhodnosti těch předmětných
pozemků, jež jsou pronajaty třetím osobám, k převodu na žalobce rovněž postrádá
přiléhavost, jelikož pro posouzení otázky, zda se jedná o vhodné náhradní
pozemky, není bez dalšího rozhodující, že žalobci (oprávněné osoby) v případě
vydání některých předmětných pozemků vstoupí do práv a povinností z nájemních
smluv místo dosavadního pronajímatele (povinné osoby). Vzájemná práva a
povinnosti oprávněných osob a dosavadních nájemců budou v zásadě i nadále
upravena již sjednanými nájemními smlouvami, přičemž vydáním předmětných
pozemků žalobcům nebude nikterak dotčeno právo nájemců dané pozemky nadále jako
doposud užívat (k tomu blíže srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 270/2019, jakož i § 2221 a násl. zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, a § 25 odst. 1 zákona o půdě). Předpoklad
dovolatelky, že v důsledku vydání některých předmětných pozemků žalobcům bude
zasaženo do práv nájemců těchto pozemků, neboť žalobci budou usilovat o
ukončení nájemního vztahu nebo navýšení nájemného, je ryze spekulativní a ničím
nepodložený.
Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu,
zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům II. a
III., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proti označeným výrokům
však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h)
o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 1. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu