28 Cdo 240/2022-680
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) M. Z. – P., narozeného XY, bytem v XY, b) J. Z. – P., narozeného XY, bytem v XY, c) J. Z., narozeného XY, bytem v XY, d) K. Z., narozené XY, bytem v XY, e) O. V. – V., narozené XY, bytem v XY, f) M. V., narozené XY, bytem v XY, a g) L. Z., narozeného XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 013 12 774, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 51/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 44 242,44 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Pavloka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 C 51/2015-465, uložil žalované uzavřít s žalobci dohodu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY do jejich vlastnictví (v tam určených spoluvlastnických podílech), k uspokojení jejich restitučních nároků, ve výroku konkrétně vyčíslených (výrok I.); k tomu rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. Podle závěru soudu prvního stupně jsou žalobci oprávněnými osobami (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) disponujícími nároky na poskytnutí „jiných“ (náhradních) vhodných zemědělských pozemků za původně vlastněné a odňaté pozemky, jež jim (jejich právním předchůdcům) nebylo možno vydat pro zákonem stanovené překážky (§ 11 a 11a zákona č. 229/1991 Sb.). Postup žalované (i jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) při uspokojování daných restitučních nároků shledal soud prvního stupně liknavým a svévolným, kdy se žalobci navzdory své aktivitě dlouhodobě nemohou domoci uspokojení svých nároků cestou veřejných nabídek pozemků. Za daného stavu mají proto právo domáhat se převodu konkrétního, jimi vybraného pozemku z vlastnictví státu mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků. Hodnota jimi vybraného pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY) koresponduje výši restitučního nároku a nejde o pozemek nevhodný, jehož převodu z vlastnictví státu by bránila některá ze zákonem stanovených překážek, jíž dle soudu prvního stupně není ani pronájem pozemku třetí sobě – příbuznému žalobců, jemuž pozemek nebyl převeden do vlastnictví.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
4. Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jím učiněný hodnotící závěr, že důvod, pro který nároky žalobců dosud nedošly svého uspokojení, lze přičítat liknavosti a svévoli žalované, v situaci, kdy žalobci (či jejich právní předchůdci) byli dostatečně aktivní a opakovaně se
účastnili veřejných nabídek; aprobováno tak bylo i právní posouzení, že se žalobci mohou domáhat uspokojení svých restitučních nároků převodem jiného vhodného zemědělského pozemku z vlastnictví státu, jenž nebyl zahrnut do veřejné nabídky náhradních pozemků (která – jak nadto oba soudy uzavírají – neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry). Nedůvodnou shledal odvolací soud i argumentaci žalované, že požadovaný pozemek je k danému účelu nevhodný (do veřejné nabídky nezařaditelný), že je funkčně spojený se stavbou na sousedícím pozemku ve vlastnictví jiné osoby, která je současně i nájemcem tohoto pozemku a má právo na jeho převod do svého vlastnictví (dle § 10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Zdůraznil, že odkazovaný nájemce nebyl se svými žádostmi o převod pozemku úspěšný, s žalobci je v příbuzenském poměru a s případným převodem pozemku do jejich vlastnictví souhlasí.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále také jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky, lze-li jednání žalované při uspokojování restitučního nároku oprávněných osob hodnotit jako liknavé či svévolné v situaci, kdy se oprávněné osoby bezdůvodně neúčastnily veřejných nabídek náhradních pozemků. K tomu dovolatelka zpochybňuje i řešení otázky, zda je žalobci požadovaný pozemek jako náhradní k danému účelu vhodný (do jejich vlastnictví převoditelný), jde-li o pozemek funkčně bezprostředně spojený se stavbou situovanou na sousedním pozemku; i v tomto směru považuje posouzení odvolacího soudu za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K první otázce argumentuje i tím, že mimo rámec veřejných nabídek nemůže oprávněným osobám poskytovat další součinnost, a namítá, že převod jiných pozemků, do veřejné nabídky nezahrnutých, by byl v rozporu se zákonem a současně by diskriminoval jiné oprávněné osoby. Nesouhlasí s tím, že veřejné nabídky náhradních pozemků nemají potřebné parametry a k tomu kritizuje i hodnotící závěry soudů ohledně aktivity žalobců při uspokojování jejich restitučních nároků. Opakuje své výhrady vůči závěru o převoditelnosti žalobci požadovaného pozemku do jejich vlastnictví, s argumentací, že jde o pozemek nevhodný, tvořící nedělitelný funkční celek se stavbou, jež se nachází na přilehlém pozemku, namítajíc, že vydání takového pozemku nebylo by možné ani v restituci původní, pro překážku dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Poukazuje i na právo vlastníka stavby funkčně související s pozemkem ve vlastnictví státu na převod tohoto pozemku do jeho vlastnictví, a to za cenu obvyklou (§ 10 odst. 4, § 14 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) a klade přitom otázku, lze-li převést oprávněné osobě i pozemek funkčně související se stavbou ve vlastnictví jiné osoby v situaci, kdy tato osoba s převodem souhlasí. Navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, jemuž by věc měla být vrácena k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud k žalovanou podanému dovolání rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 337/2019-556, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 11 Co 210/2018-612, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 C 51/2015-465, změnil tak, že se žaloba zamítá. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1797/2020, odmítl.
7. K žalobci podané ústavní stížnosti Ústavní soud nálezem ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20, zrušil jak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, č. j. 28 Cdo 1797/2020-647, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, č. j. 11 Co 210/2018-612, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 337/2019-556.
8. Ve zmíněném nálezu – aniž by zpochybnil relevantní judikaturu řešící otázku uplatnitelnosti nároku oprávněné osoby na převod jiného zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků – Ústavní soud obecným soudům vytkl, že ve svém hodnotícím závěru, lze-li postup žalované vůči žalobcům (oprávněným osobám) při uspokojování jejich restitučních nároků považovat za liknavý či svévolný, nezohlednily všechny zjištěné okolnosti. Za nepřiměřené označil úvahy dovolacího soudu vyjádřené v jeho předchozím kasačním rozsudku, při nichž byla akcentována jen ta okolnost, že někteří z žalobců nebyli dostatečně aktivní, aniž by bylo vzato v potaz i jednání jejich právních předchůdců; dodal, že k tíži žalobců nebylo by možno přičítat ani to, že jejich aktivita (jež nevedla ke kýženému výsledku) postupem času slábla a nakonec i ustala. K tomu je nutno mít podle Ústavního soudu v dané věci na zřeteli, že všichni stěžovatelé žádají o převedení náhradního pozemku do svého podílového spoluvlastnictví a ač jejich jednotlivé nároky mají samostatnou právní povahu, mají svůj společný původ v rodovém majetku. Ústavní soud uzavřel, že při posouzení této věci obecné soudy postupovaly přespříliš formalisticky a neadekvátně k oprávněným osobám a tudíž nesouladně s východisky restitučního zákonodárství, čímž bylo porušeno právo stěžovatelů (žalobců) na soudní ochranu a nebylo ochráněno jejich legitimní očekávání, že jim bude poskytnut přiměřený náhradní pozemek, plynoucí z nároku založeného rozhodnutími žalované (státu).
9. Po zrušujícím nálezu Ústavního soudu (jímž byl odklizen i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 337/2019-556) přistoupil nyní Nejvyšší soud k opětovnému projednání dovolání žalované (jímž se napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513).
10. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
11. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je přípustné.
12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
14. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
15. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
16. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.); dovolací soud tedy nemůže reagovat na změny ve skutkovém stavu či v právních vztazích účastníků, jež případně v mezidobí nastaly a jež jinak mohly by mít vliv na opodstatněnost uplatněného nároku.
17. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (reflektující i rozhodování Ústavního soudu – jak je uvedeno dále) je ustálena v závěru, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí „jiného“ zemědělského pozemku dle zákona č. 229/1991 Sb. je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. V případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu České republiky a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod číslem 531/2005 Sb.). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015).
18. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu, je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminující. Uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (krom již shora odkazovaných rozhodnutí srov. také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
19. Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém přístupu žalované, který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně žalované. Liknavost může mít i podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka; poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem žalované, přičemž struktura její nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019).
20. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvahy soudů nižších stupňů byly nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Ve světle výše uvedeného – i se zřetelem na konkluze vyslovené Ústavním soudem v kasačním nálezu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20 (jímž je Nejvyšší soud v dalším řízení vázán; srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, publikované pod č. 1/1993 Sb.), tedy v něm akcentované (specifické) individuální okolnosti dané věci, kterým dovolací soud při svém předchozím rozhodování nepřiznal patřičnou relevanci – není hodnotící závěr odvolacího soudu, že důvodem, pro který nároky žalobců dosud nedošly svého uspokojení, lze spatřovat v liknavosti a svévoli žalované [beroucí nyní v potaz nejenom aktivitu jednotlivých žalobců, ovšem i konání jejich právních předchůdců, vedené snahou domoci se uspokojení svých nároků, zohledňující i společný postup žalobců a jejich příbuzenské poměry] nikterak nepřiměřený (či snad excesívní) a na něm budované posouzení, že se žalobci mohou domáhat uspokojení svých nároků u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (a nejde o diskriminaci jiných oprávněných osob), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i rozhodováním Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit.
22. Právní závěry odvolacího soudu se v daném směru neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti, svévole či diskriminace při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů (s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není).
23. K další dovoláním předestřené otázce hmotného práva upínající se k posouzení, zda oprávněnými osobami nárokovaný pozemek jako náhradní je pozemkem „vhodným“ (převoditelným) k uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., lze pak uvést následující.
24. Vhodnými náhradními pozemky, jimiž lze uspokojit restituční nárok oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb., jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Pozemkový úřad nezahrne do veřejné nabídky pozemek, jehož převodu brání zákonná překážka, nebo pozemek, ke kterému uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (srov. § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
25. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je významné, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb.), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy a jež proto nejsou vhodnými pozemky k náhradní naturální restituci a nebylo by je možno zařadit do veřejné nabídky náhradních pozemků podle aplikovaného restitučního předpisu.
26. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, rozsudek ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, nebo rozsudek ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018) vhodným (způsobilým) pozemkem k náhradní naturální restituci v zásadě není ani pozemek, jenž by nebylo lze vydat ani restituentům pro zákonem stanovenou překážku spočívající v zastavěnosti takového pozemku (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), a ani takový pozemek nebyl by zařaditelný do veřejné nabídky pozemků, sestavované pozemkovým úřadem podle § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
27. V odkazované judikatuře Nejvyšší soud současně znovu připomněl, že překážkou vydání pozemku podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být též funkční souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). I u pozemku požadovaného k náhradní naturální restituci je nutné přihlížet k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl aprobován i závěr o možné funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady a rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3266/2019, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012); pro posouzení, tvoří-li stavba a pozemek (zahrada) jeden funkční celek, nemusí být rozhodující ani skutečnost, že každá z nemovitostí podléhá jinému vlastnickému režimu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011).
28. Pro hodnocení, zda je oprávněnou osobou požadovaný pozemek k uspokojení jejího restitučního nároku vhodný (do jejího vlastnictví převoditelný), naproti tomu není (nemusí být) bez dalšího rozhodující, že jde o pozemek dočasně užívaný jinou osobou (kupř. na základě nájmu), jež není okolností nikterak výjimečnou, kdy oprávněná osoba – v případě vydání takto dotčeného pozemku – vstoupí do práv a povinností namísto dosavadního pronajímatele; vzájemná práva a povinnosti oprávněných osob a dosavadních nájemců budou v zásadě i nadále upravena již sjednanými smlouvami, přičemž vydáním pozemku nebude nikterak dotčeno právo nájemců dané pozemky nadále užívat (k tomu blíže srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 270/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3808/2020, jakož i § 2221 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.).
29. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněné osoby na náhradní uspokojení restitučního nároku formou převodu právě jí zvolených pozemkových parcel, jest pak v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe třeba vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, a ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021).
30. Odvolací soud [jenž se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, jenž po zjištění skutkového stavu věci v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, že neshledal ničeho, co by převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY z vlastnictví státu do vlastnictví oprávněných osob bránilo] se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, jestliže ve vztahu k předmětnému pozemku, se zřetelem k tvrzeným skutečnostem a v řízení zjištěným individuálním skutkovým okolnostem, dovodil, že jde o pozemek vhodný k převodu na žalobce jako náhradní, uzavíraje, že ani jeho dotčení nájemní smlouvou (jak výše uvedeno) samo o sobě nepředstavuje překážku jeho vydání v režimu zákona č. 229/1991 Sb., a kdy se pak – jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí – zabýval i komparací veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů se zájmem oprávněných osob na uspokojení restitučního nároku formou převodu předmětného pozemku, a to i na pozadí individuálních (specifických) okolností dané věci, a své rozhodnutí v tomto směru náležitě odůvodnil.
31. Vycházeje ze soudy zjištěného skutkového stavu (jenž nelze revidovat v dovolacím řízení, v němž je rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu omezen výlučně na otázky právní) pak ani nelze s určitostí dovodit, že by snad žalobci požadovaný pozemek tvořil nedělitelný celek (areál) s jinými pozemky a stavbami, konkrétně že jde o pozemek funkčně nerozlučně spojený se stavbou na sousedním pozemku ve vlastnictví jiné osoby (že ve vztahu mezi těmito nemovitosti nejde toliko o souvislost prostorovou, nýbrž o vztah závislosti, ať již jednostranné či oboustranné, kdy by pozemek či stavba nemohly plnit svou funkci samostatně, tedy že by samostatné užívání stavby či pozemku bylo nemožné či redukované nad únosnou míru (k vymezení funkční souvislosti srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod číslem 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
32. V neposlední řadě se odvolací soud – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, výše reprodukovanou – zabýval i tím, nebrání-li převodu pozemku jiné zákonem stanovené překážky a nebude-li jeho převod do vlastnictví žalobců v kolizi s právy jiné osoby. Argumentuje-li dovolatelka v tomto směru i tím, že vydáním pozemku žalobcům může být zasaženo do práva vlastníka stavby na sousedním pozemku na převod tohoto zemědělského pozemku funkčně spojeného se stavbou (§ 10 odst. 3 a 5 zákona č. 503/2012 Sb.), sluší se pak připomenout, že opakované žádosti vlastníka stavby na převod předmětného pozemku nebylo vyhověno a že toto své právo – pokud by mu snad i náleželo (k tomu srov. i výše uvedené konkluze, že funkční vztah mezi předmětným pozemkem a stavbou ve vlastnictví této třetí osoby v tomto řízení bezpečně doložen není) – vlastník stavby již ani neuplatňuje (že s převodem pozemku do vlastnictví žalobců souhlasí). K tomu lze pak znovu připomenout i soudy akcentované velmi specifické okolnosti nyní posuzované věci (včetně příbuzenského poměru mezi oprávněnými osobami a vlastníkem stavby na sousedním pozemku), jejichž prizmatem by se závěr o nevhodnosti předmětného pozemku k převodu oprávněným osobám (z důvodu ochrany vlastníka stavby, jež své právo na převod ani neuplatňuje) jevil přespříliš formalistickým a nepřiměřeným a jako takový by kolidoval i s východisky restitučního zákonodárství, na které Ústavní soud kladl zvlášť silný důraz i v nyní posuzované věci, v nálezu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20.
33. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených otázek. Dovolání tudíž přípustné není (není naplněno žádné z hledisek přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.).
34. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
35. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutím dovolacího soudu se končí řízení a dovolání žalované jím bylo odmítnuto). K nákladům žalobců, jež účelně vynaložili v řízení následujícím po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (o nichž dosud nebylo rozhodnuto) patří odměna advokáta za celkem tři vykonané úkony právní služby (z tarifních hodnot odpovídajících výši uspokojovaných restitučních nároků žalobců) v celkové výši 35 664 Kč [§ 6 odst. 1; § 7 bod 5.; § 8 odst. 1; § 9 odst. 3 písm. b/ a contrario; § 11 odst. 1 písm. g/, k/; § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právní služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na každý ze tří (účelně vykonaných) úkonů právní služby (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 7 678,44 Kč, tj. celkem 44 242,44 Kč. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za součást nákladů žalobců nepokládal jimi zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč (na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 4. 2020, č. j. 10 C 51/2015-632), jsou-li žalobci jako navrhovatelé v řízení o vydání věci nebo uplatnění nároku podle zvláštního předpisu – je-li v tomto předpisu zakotven nárok na osvobození od placení soudních poplatků – od poplatku osvobozeni [srov. § 11 odst. 2 písm. j), odst. 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 21a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů]. Nesprávné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek soud prvního stupně i bez návrhu zruší (§ 12 zákona č. 549/1991 Sb.) a poplatek zaplacený tím, kdo k tomu nebyl povinen, vrátí (§ 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2022
Mgr. Petr Kraus předseda senátu