USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) H. S., b) L. K. a c) I. M., všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převodu jiného zemědělského pozemku oprávněným osobám, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 168/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2024, č. j. 10 Co 6/2020-695, ve znění usnesení ze dne 5. 11. 2024, č. j. 10 Co 6/2020-698 a usnesení ze dne 22. 7. 2025, č. j. 10 Co 6/2020-749, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni rovným dílem zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) shora označeným rozsudkem, coby v pořadí svým druhým meritorním rozhodnutím, rozsudek Okresního soudu v Lounech (soud prvního stupně) ze dne 15. 8. 2019, č. j. 12 C 168/2018-287, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2019, č. j. 12 C 168/2018-320, zrušil v části výroku I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobci (nabývajícími, oprávněnými osobami) smlouvu o převodu tam označených pozemků v katastrálních územích XY, XY, XY a XY a v naznačeném rozsahu řízení zastavil; „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu dalších tam označených pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, a parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY zamítá (to vše výrokem I
2. V meritu bylo rozhodováno o žalobci uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). K částečnému zastavení řízení (za současného zrušení rozsudku soudu prvního stupně v naznačeném rozsahu) odvolací soud přistoupil pro zpětvzetí žaloby.
3. Odvolací soud takto rozhodl poté, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, zrušil odvolacím soudem v přítomné věci dříve vydané rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 10 Co 6/2020-357, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2022, č. j. 10 Co 6/2020-431, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu náhradních zemědělských pozemků), včetně na něj navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, č. j. 28 Cdo 974/2023-532. Ústavní soud v citovaném nálezu dospěl k závěru, že restituční nárok stěžovatelů (žalobců b/ a c/) vyplacením peněžité náhrady (finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) nezanikl, neboť byl od počátku oceněn chybně (nevydaný pozemek měl být oceněn částkou 250 Kč za m2 podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., místo toho byl oceněn částkou 20 Kč za m2). Poskytnutím náhrady ve výši, která neodpovídala skutečné výši nároku, tudíž nemohlo dojít k úplnému uspokojení nároku, ale jen k částečnému plnění dluhu. Částečným plněním přitom dluh obecně nezaniká a není důvod, aby se tak dělo v případě restitučního nároku.
4. Žalovaná v průběhu odvolacího řízení vznesla námitku promlčení. Tu odvolací soud považoval za důvodnou, uzavíraje, že právo na restituční náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb. je právem majetkovým, které se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě (dle § 101 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). Vyšel ze zjištění, že nároky žalobců jsou téhož původu (ve vazbě na rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 2002 o nevydání původních pozemků oprávněným osobám pro zákonem stanovené překážky), že na restituční nárok žalobkyně b) a žalobce c) vyplatila žalovaná k jejich žádosti finanční náhradu podle § 16 zákona č. 229/1991 Sb. dne 21. 2. 2003, resp. dne 11. 6. 2006, a že žalobkyni a) pak v roce 2012 ještě převedla náhradní zemědělské pozemky. Jestliže žalobci – poté, kdy byly jejich nároky na restituční náhradu uvedeným způsobem (v žalovanou evidované výši, proti které dříve nebrojili) považovány za uspokojené – požádali až dne 21. 3. 2018 o přecenění nároku a poskytnutí další náhrady (ve formě náhradních pozemků), učinili tak až v době, kdy byl jejich nárok již mnoho let promlčen. Žalovanou vnesenou námitku promlčení (pro kterou nelze promlčené právo přiznat; § 101 obč. zák.) odvolací soud – i vzhledem k individuálním a do značené míry specifickým okolnostem – neshledal v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
5. Proti té části výroku I, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba v tam uvedeném rozsahu zamítá, a výroku II podali dovolání žalobci (dále také jako „dovolatelé“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (při řešení otázky, zda je restituční nárok žalobců podle zákona č. 229/1991 Sb. promlčený, a zda je žalovanou uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy), co do důvodu mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.). Dovolatelé namítají, že se v nyní projednávané věci domáhají správného ocenění svých (doposud nesprávně oceněných) restitučních nároků a v návaznosti na ně uspokojení svého restitučního nároku vydáním náhradních zemědělských pozemků, majíce za to, že ani jeden z uvedených nároků se dle judikatury Nejvyššího soudu nepromlčuje. Odvolacím soudem přijatý závěr o promlčení restitučních nároků považují za nesprávný i ve světle principu in favore restitutionis a dle jejich mínění pro něj nelze nalézt opory v aplikovaném restitučním předpise (zákon č. 229/1991 Sb.), ani v judikatuře vyšších soudů. Jsou přesvědčeni, že restituční nárok na vydání náhradního zemědělského pozemku se nemůže promlčet dříve, nežli je správně oceněn restituční nárok, zdůrazňujíce, že možnost jeho uspokojení se odvíjí od vůle žalované, a to jak co do správného ocenění restitučního nároku, tak i co do kvalitativních a kvantitativních parametrů veřejných nabídek. Krom toho považují za nesprávný i odvolacím soudem učiněný závěr o počátku promlčecí doby, který nelze spojovat s tím, kdy se jim od žalované dostalo (částečného) plnění na jejich nesprávně oceněné restituční nároky, namísto judikaturou akcentované vědomosti oprávněné osoby o tom, že jí povinná osoba již nehodlá plnit; tu dovolatelé v přítomné při nabyli až v průběhu roku 2018, kdy jim žalovaná sdělila své negativní stanovisko k jejich žádosti o přecenění jejich restitučních nároků. Nadto pak dovolatelé vytýkají, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu i v otázce, zda je žalovanou uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy; negativní závěr odvolacího soudu o této otázce považují za nedostatečně odůvodněný, pročež mají napadené rozhodnutí v daném směru za nepřezkoumatelné.
6. V doplnění dovolání dovolatelé poukázali na recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu, zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1186/24, a ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. III. ÚS 1932/24, z nichž dle jejich mínění plyne konkluze o nepromlčitelnosti restitučních nároků.
7. Žalovaná podala k dovolání i k jeho doplnění nesouhlasné vyjádření.
8. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
11. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že při absenci zvláštní právní úpravy o promlčení práv v restitučním předpise se použijí příslušná ustanovení občanského zákoníku jako obecného předpisu soukromého práva (viz § 1 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.; srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3588/2009). Poskytnutí finanční náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pak v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 podléhalo promlčení v obecné tříleté promlčecí době, která běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne následujícího po dni, kdy oprávněné osobě byla vyplacena neúplná náhrada (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.
12. 2013; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/11). Obecná tříletá promlčecí doba v případech, kdy povinná osoba nepopírala svůj závazek a jednala s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počínala pak běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1307/2010, popřípadě na ně odkazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2777/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012). Současně judikatura Nejvyššího soudu označila za rozpornou s dobrými mravy námitku promlčení práva na restituční náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb. například tehdy, vyjádřila-li se povinná osoba, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, nebo došlo-li k jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou účastníků, eventuálně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění ze strany povinného, podložený jeho reálným jednáním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000). Při posuzování otázky promlčení restitučního nároku na vydání náhradního zemědělského pozemku jest pak třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech.
To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp.
Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. již shora citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li tedy uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou (povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má totiž prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit), není zásadně namístě přiznávat námitce promlčení nároku na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků relevanci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, nebo jeho usnesení ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009).
13. V individuálních skutkových poměrech projednávané věci, kdy právní předchůdce žalované k uspokojení (v té době evidovaného) restitučního nároku – plynoucího z rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 10. 10. 2002, č. j. PÚ 580/2 – vyplatil za odňaté a nevydané nemovitosti předchůdkyni žalobkyně b) A. P. k její výslovné žádosti finanční náhradu dle § 16 zákona č. 229/1991 Sb. dne 21. 2. 2003, ve stejné formě a výši plnil dne 11. 6. 2006 i na pohledávku žalobce c), zatímco na uspokojení zbylého (tehdy evidovaného) restitučního nároku žalobkyně a) pak již v roce 2012 (naposledy) převedl dva náhradní zemědělské pozemky (v administrativní ceně 46 938 Kč), čímž byly restituční nároky v té době považovány za vypořádané v plném rozsahu, a kdy ani z následného chování právního předchůdce žalované nebylo lze usuzovat na ochotu poskytnout dovolatelům na vykrytí jejich restitučních nároků další peněžitou či naturální náhradu, přičemž dovolatelům (resp. žalobcům a/, c/ a předchůdkyni žalobkyně b/, měli-li k jejich žádosti poskytnutou náhradu za nedostatečnou) nic nebránilo v tom, aby své nároky na restituční náhradu uplatnily žalobou u soudu, se odvolací soud výše citované judikatuře nikterak nezprotivil, měl-li uplatněný restituční nárok v důsledku uplynutí tříleté promlčecí doby (plynoucí u žalobkyně a/ nejpozději od 31.
12. 2012, u žalobkyně b) nejpozději od 21. 2. 2003, a u žalobce c/ nejpozději od 11. 6. 2006, kdy byly restituční nároky žalobců v tehdy evidované výši uspokojeny v plném rozsahu, a žalobcům bylo zřejmé, že žalovaná jim již více plnit nehodlá) ke dni zahájení soudního řízení (27. 9. 2018) již za promlčený.
14. Byť pak v poměrech, v nichž je uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou (povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit), nebývá namístě přiznávat námitce promlčení nároku na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků relevanci (taková námitka zpravidla odporuje dobrým mravům), v posuzovaném případě, v němž dle skutkových zjištění odvolacího soudu žalobci při uspokojování svého restitučního nároku na veřejných nabídkách pozemků nijak závislí nebyli – po dobu běhu promlčecí doby o uspokojení zbývající části restitučního nároku nikterak neusilovali (neprojevovali žádný zájem o převod náhradních zemědělských pozemků), považujíce své nároky za v celém rozsahu uspokojené (převodem dvou náhradních zemědělských pozemků, resp. poskytnutím peněžité náhrady odpovídající tehdy evidované výši těchto nároků) – se žalovanou vznesená námitka promlčení dobrým mravům evidentně nepříčí (neúplné uspokojení restitučního nároku zde očividně nejde na vrub nedostatečné nabídce náhradních pozemků či jakémukoliv jinému konání žalované či jejího právního předchůdce).
Odvolací soud se tudíž svými závěry o tom, že vyhovění žalobě o vydání náhradních zemědělských pozemků v posuzovaném případě brání žalovanou důvodně vznesená námitka promlčení, ustálené judikatuře dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil.
15. Odkazy dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, a ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, nejsou v nyní projednávané věci přiléhavé, byla-li uvedenými rozhodnutími (mimo jiné) posuzována otázka (se závěrem negativním), zdali samotné „právo“ na přecenění restitučního nároku je majetkovým právem podléhajícím promlčení; na zmíněném závěru však napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci se dovoláním napadený rozsudek nepříčí ani konkluzím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.
9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2413/2022, v němž šlo o situaci, kdy byly oprávněné osoby při uspokojování svých restitučních nároků dlouhodobě a setrvale aktivní a navzdory své aktivitě se nemohly dlouhodobě domoci svých práv (uspokojení restitučního nároku), což je situace zřetelně odlišná od okolností nyní projednávané věci (ve světle odvolacím soudem učiněných zjištění, kdy žalobci své nároky po řadu let považovali za uspokojené v plném rozsahu a nevyvíjeli žádnou aktivitu). Ani odkaz na konkluze vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 719/2022, nelze považovat za zcela přiléhavý, jestliže v tehdy projednávané věci soudy žalovanou vznesenou námitku promlčení nároku oprávněných osob na vydání náhradních pozemků neměly za důvodnou pro rozpor s dobrými mravy (za odlišných skutkových okolností). Také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2957/2021, navazuje na individuální (do značené míry odlišné) skutkové okolnosti, pro něž soudy tehdy dovodily, že povinou osobou vznesená námitka promlčení nároku oprávněné osoby na vydání náhradních pozemků důvodná není.
V současně odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020, dovolací soud konstatoval, že ani nebyla uplatněna námitka promlčení a již jen pro úplnost obecně citoval závěry judikatury k problematice počátku běhu promlčecí doby, jakož i konkluze ve vztahu k samotnému požadavku na přecenění restitučního nároku. Konečně, ani v nálezu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, se Ústavní soud nezabýval otázkou promlčení nároku stěžovatelů a nevyslovil k nim žádné konkluze.
Ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2429/2020, není pak založeno na řešení otázky promlčení restitučního nároku oprávněné osoby a nadto vychází z odlišných individuálních skutkových okolností.
16. Napadeným rozhodnutím se odvolací soud neodchýlil ani od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, jestliže se v přítomné věci zabýval právě i otázkou, zdali povinnou osobou (žalovanou) uplatněná námitka promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu nepředstavuje výkon práva odporující dobrým mravům i se zřetelem na zjištěné (individuální) skutkové okolnosti, docházeje pak k negativnímu závěru (viz bod 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pro odlišné skutkové okolnosti a okruh posuzovaných otázek pak dovoláním napadené rozhodnutí nekoliduje ani s konkluzemi vyslovenými v dalších dovolateli odkazovaných rozhodnutích, včetně nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16; „ze dne 7. prosince 2021, sp. zn. I. ÚS 2029/20“ (dovolatelé zřejmě míní nález ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20), a ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1688/09.
17. K judikatuře Ústavního soudu odkazované v doplnění dovolání lze pak uvést, že v nálezu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1186/24, se Ústavní soud otázkou promlčení nároku tehdejší stěžovatelky nezabýval a nevyslovil k nim žádné konkluze. Konečně, ani odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. III. ÚS 1932/24, není v přítomné věci přiléhavý, byla-li jádrem posouzení Ústavním soudem toliko otázka, zdali poskytnutím finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v neúplné (částečné) výši dochází k zániku restitučního nároku oprávněné osoby jeho uspokojením (srov. body 40 až 54, a 57 až 58 cit. nálezu). V bodě 55 pak Ústavní soud uzavírá, „že oprávněnému vznikl nárok podle zákona o půdě na odškodnění za nevydaný pozemek, tento nárok částečným plněním nezanikl ani nebyl promlčen“, přičemž pro konkluzi, že restituční nárok oprávněné osoby není promlčen, Ústavní soud žádnou bližší argumentaci nepřináší. Nelze přitom ztratit ze zřetele, že závěr, zda je restituční nárok oprávněné osoby promlčen, vychází vždy z individuálních skutkových okolností té které projednávané věci (k tomu aktuálně viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 277/2025, jímž byly v tam projednávané věci rovněž aprobovány odvolacím soudem učiněné závěry o promlčení restitučního nároku v situaci, kdy byl nárok považován za uspokojený poskytnutím finanční náhrady a kdy oprávněné osoby po řadu let nevyvíjely dostatečnou aktivitu, považovaly-li snad poskytnuté plnění za toliko parciální a nárok za nesprávně oceněný).
18. Výtkou, že napadené rozhodnutí je v otázce, zda žalovanou uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, nepřezkoumatelné (a souvisejícími výhradami o nedostatečném odůvodnění), dovolatelé neuplatnili způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (nejde o kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí), nýbrž namítají vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Nadto uplatněnou námitku nelze považovat ani za důvodnou, a to ve světle měřítek přezkoumatelnosti rozhodnutí definovaných rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Odvolacím soudem učiněné závěry (co do řešení pro rozhodnutí relevantní otázky, totiž je-li žalovanou uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy) jsou srozumitelné a případné (dílčí) nedostatky odůvodnění rozhodnutí nebyly, jak vyplývá i z obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatelů.
19. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 20. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (který ostatně dovolatelé zmiňují jen jako výrok závislý na dovoláním napadeném rozhodnutí) je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy náklady (k náhradě oprávněné) žalované představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání a repliku k doplnění dovolání) ve výši 600 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). 22. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 23. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu