USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) V. H., b) V. H. a c) J. H., všichni zastoupeni JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 10 C 186/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2023, č. j. 30 Co 29/2023-754, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 30 Co 29/2023-754, rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2022, č. j. 10 C 186/2021-655, ve výrocích II až VII změnil tak, že žalobu o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu ve výrokové části specifikovaných pozemků na žalobce zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu);
současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů státu (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že žalobci jakožto oprávněné osoby dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), namísto náhradních pozemků uplatnili nejdříve právo na poskytnutí finanční náhrady (§ 16 odst. 1 zákona o půdě), s jejímž poskytnutím souhlasili a jež jim byla na podkladě akceptované žádosti vyplacena v roce 2012, dovodil, že jejich nárok na náhradu za nevydané pozemky byl takto zcela vypořádán náhradou v penězích, a že se tak dále nemohou domáhat převodu náhradních zemědělských pozemků s odkazem na liknavý a svévolný postup žalované či jejího předchůdce (na podkladě žádosti o přecenění restitučního nároku uplatněné až v roce 2021 a následně podané žaloby o vydání náhradních zemědělských pozemků). Současně měl (k námitce žalované) nárok žalobců na vydání jimi zvolených náhradních zemědělských pozemků za promlčený. Žalobu proto v celém rozsahu zamítl.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Předestřeli otázku, zda jimi uplatněný nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež jim pro překážky stanovené zákonem o půdě nemohly být vydány, podléhá promlčení. Měli za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovali přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2413/2022, ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1748/2022, ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 719/2022, ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3747/2021, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 35/2020, ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019 a další. Kladli dále otázku, zda se mohou (ve smyslu následného přecenění) domáhat dodatečného uspokojení svých restitučních nároků formou vydání náhradních zemědělských pozemků vzdor tomu, že jim již dříve byla vyplacena finanční náhrada (dle § 16 odst. 1 zákona o půdě). Měli za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil odchylně od judikatury dovolacího soudu. Odkázali přitom na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5359/2014, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněné pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1361/2020, ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3818/2019, ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3209/2020, ze dne 12. 8.2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 536/2022, ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1562/2022, ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 942/2023, ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1607/2020, ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1748/2022, a další. Namítali, že jejich restituční nárok byl žalovanou nesprávně oceněn, a poskytnutým peněžitým plněním (dle § 16 odst. 1 zákona o půdě) tudíž nebyl zcela uspokojen. Dovozovali z toho, že přetrvává jejich nárok na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
5. Nejvyšší soud dovolání žalobců nejprve odmítl usnesením ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2035/2023. Toto rozhodnutí bylo následně nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23, zrušeno. Ústavní soud přitom dovodil, že restituční nárok žalobců vyplacením peněžité náhrady nezanikl, neboť byl od počátku oceněn chybně (nevydané pozemky byly oceněny jako zemědělské, ačkoli některé jejich části byly při přechodu na stát určeny k zástavbě). Poskytnutím náhrady ve výši, která neodpovídala skutečné výši nároku, tudíž nedošlo k jeho úplnému uspokojení, nýbrž pouze k částečnému plnění dluhu. Částečným plněním přitom dluh obecně nezaniká a není důvod, aby se tak dělo v případě restitučního nároku. Opačný výklad by dle názoru Ústavního soudu odporoval smyslu a účelu restitučních předpisů a vyvolával další protiústavní důsledky. Nebyl-li tedy v projednávané věci zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněných se zbytku restitučního nároku vzdát, pak poskytnutí částečné peněžité náhrady dle závěrů Ústavního soudu k zániku restitučního nároku nevedlo (podrobněji viz část VI.2 nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23). Ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23, odkazujícího na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, jimiž je dovolací soud v projednávané věci vázán, závěry dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, dle nichž restituční nárok žalobců v celém rozsahu zanikl vyplacením peněžité náhrady (dle § 16 odst. 1 zákona o půdě), byť objektivně vzato neodpovídala skutečné výši tohoto nároku (nevydané pozemky byly oceněny jako zemědělské, ačkoliv některé jejich části byly při přechodu na stát určeny k zástavbě) a žalobci se zbytku restitučního nároku výslovně nevzdali, tedy zjevně neobstojí.
6. Přípustnost dovolání je pak hledisky uvedenými v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), třeba poměřovat ve vztahu k dovolateli dále kladené otázce (na jejímž vyřešení je zamítavý rozsudek odvolacího soudu rovněž založen), zda je za individuálních skutkových okolností projednávaného případu jejich právo na uspokojení restitučního nároku formou vydání jimi zvolených náhradních zemědělských pozemků promlčeno.
7. Podle § 237 o. s. ř. přitom platí, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že při absenci zvláštní právní úpravy o promlčení práv v restitučním předpise se použijí příslušná ustanovení občanského zákoníku jako obecného předpisu soukromého práva (viz § 1 odst. 3 zákona o půdě; srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3588/2009). Poskytnutí finanční náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě pak v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 podléhalo promlčení v obecné tříleté promlčecí době, která běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne následujícího po dni, kdy oprávněné osobě byla vyplacena neúplná náhrada (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.
12. 2013; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/11). Obecná tříletá promlčecí doba v případech, kdy povinná osoba nepopírala svůj závazek a jednala s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počínala pak běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1307/2010, popřípadě na ně odkazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2777/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012). Současně judikatura Nejvyššího soudu označila za rozpornou s dobrými mravy námitku promlčení práva na restituční náhradu podle zákona o půdě například tehdy, vyjádřila-li se povinná osoba, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, nebo došlo-li k jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou účastníků, eventuálně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění ze strany povinného, podložený jeho reálným jednáním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000). Při posuzování otázky promlčení restitučního nároku na vydání náhradního zemědělského pozemku jest pak třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech.
To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp.
Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. již shora citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li tedy uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou (povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má totiž prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit), není zásadně namístě přiznávat námitce promlčení nároku na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků relevanci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, nebo jeho usnesení ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009).
9. V individuálních skutkových poměrech projednávané věci, kdy právní předchůdce žalované na výzvu ze dne 17. 5. 2012 vyplatil dovolatelům celý (v té době evidovaný) zůstatek restitučního nároku z rozhodnutí pozemkového úřadu sp. zn. PÚ 1184/92/II, sp. zn. PÚ 1184/92/6 a sp. zn. PÚ 1184/92/IV (ve výši 118 575,30 Kč), dovolatelé byli dne 20. 9. 2012 informováni o vyplacení peněžité náhrady s tím, že jejich restituční nárok je nadále evidován ve výši 0 Kč, přičemž z chování právního předchůdce žalované nebylo lze usuzovat na ochotu poskytnout jim na vykrytí restitučního nároku další peněžitou či naturální náhradu, a dovolatelům (měli-li na jejich výzvu poskytnutou peněžitou náhradu za nedostatečnou) nic nebránilo v tom, uplatnit u soudu (žalobou o plnění) její doplacení, se odvolací soud výše citované judikatuře nikterak nezprotivil, měl- li uplatněný restituční nárok v důsledku uplynutí tříleté promlčecí doby (plynoucí nejpozději od 20. 9. 2012, kdy bylo dovolatelům oznámeno, že jejich restituční nárok má právní předchůdce žalované za v plném rozsahu uspokojený) ke dni zahájení soudního řízení (1. 12. 2021) již za promlčený. Byť pak v poměrech, v nichž je uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou (povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit), nebývá namístě přiznávat námitce promlčení nároku na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků relevanci (taková námitka zpravidla odporuje dobrým mravům), v posuzovaném případě, v němž dle skutkových zjištění odvolacího soudu žalobci při uspokojování svého restitučního nároku na veřejných nabídkách pozemků nijak závislí nebyli – po dobu běhu promlčecí doby o uspokojení zbývající části restitučního nároku nikterak neusilovali (neprojevovali žádný zájem o převod náhradních zemědělských pozemků), považujíce své nároky za v celém rozsahu uspokojené (poskytnutím peněžité náhrady odpovídající tehdy evidované výši těchto nároků) – a jejich nárok na vyplacení peněžité náhrady byl by ke dni zahájení soudního řízení (1. 12. 2021) již dozajista promlčen, se žalovanou vznesená námitka promlčení dobrým mravům evidentně nepříčí (neúplné uspokojení restitučního nároku zde očividně nejde na vrub nedostatečné nabídce náhradních pozemků či jakémukoliv jinému konání žalované či jejího právního předchůdce). Odvolací soud se tudíž svými závěry o tom, že vyhovění žalobě o vydání náhradních zemědělských pozemků v posuzovaném případě brání žalovanou důvodně vznesená námitka promlčení (coby samostatný důvod zamítnutí žaloby), ustálené judikatuře dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil.
10. Podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tedy v projednávané věci naplněny nebyly.
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady žalované představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 5. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu