28 Cdo 3818/2019-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobce O. Ž., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem
Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem,
LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, za účasti hlavního
města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo
osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v
Praze 10, Dykova 1158/17, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o
nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C
478/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
května 2019, č. j. 20 Co 138/2019-310, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
3.388,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze
1, Revoluční 1044/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2018, č. j. 60 C 478/2015-240, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 2. 2019, č. j. 60 C 478/2015-281, nahradil projev vůle žalované uzavřít se
žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území
XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle
ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o
půdě“ (výrok I.). Dále žalované a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost
společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve
výši 111.465,20 Kč (výrok II.) a rozhodl, že mezi žalobcem a L. M., S. M., H. R. a J. Š. se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). Rovněž
rozhodl shora označeným doplňujícím usnesením o povinnosti žalované a
vedlejšího účastníka nahradit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 náklady
řízení ve výši 7.199,50 Kč. K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 20 Co 138/2019-310, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované a vedlejšího
účastníka nahradit žalobci k rukám jeho zástupce společně a nerozdílně náklady
odvolacího řízení ve výši 31.847,20 Kč (výrok II.). Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve
smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradního pozemku za
pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané
překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup
žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti
vypořádat nárok na vydání náhradního pozemku, jakož i pro faktické vyloučení
žalobce z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění
restitučního nároku žalobce žalovanou a pro dlouhodobou nedostatečnost
veřejných nabídek, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo
zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota žalobcem vybraného náhradního
pozemku, jenž je ve vlastnictví státu a jehož vydání nebrání žádná zákonem
stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud
neuspokojeného restitučního nároku žalobce, nahradily rozhodnutím projev vůle
žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku. Odvolací soud totiž vedlejším účastníkem tvrzené uplatnění nároku na předmětný
pozemek podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním
pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), s předloženým důkazem (žádostí ze dne
27. 6. 2016) posoudil jako nezpůsobilý odvolací důvod ve smyslu ustanovení §
205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále „o. s.
ř.“), neboť taková skutečnost nebyla ze strany žalované
ani vedlejšího účastníka v řízení před soudem prvního stupně tvrzena a
prokazována, tudíž je uplatněna opožděně a nelze k ní v rámci koncentrace
řízení a neúplné apelace v souladu s ustanovením § 118b a § 119a o. s. ř. přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu
odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019
(označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je
přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), při
řešení otázky, zda je možné v restitučním řízení vydat žalobci pozemek jako
náhradní i v případě, že obec podala žádost o jeho bezúplatný převod podle
ustanovení § 7 zákona č. 503/2012 Sb. Domnívá se, že zásada koncentrace řízení
je judikaturou Nejvyššího soudu v nastíněné otázce prolomena, a tudíž se
odvolací soud měl zabývat tvrzenou nevhodností předmětného pozemku k převodu
žalobci ve světle žádosti vedlejšího účastníka o jeho bezúplatný převod. Dále
dovolatelka vznáší otázku týkající se ocenění oprávněné osobě pro zákonnou
překážku nevydaných pozemků, uvádějíc, že dovolací soud dosud ve své
rozhodovací praxi neřešil otázku, „zda se příloha č. 7 vyhlášky č. 182/1988
Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva
osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění
vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), má aplikovat vždy
na jednotlivé požadované pozemky samostatně, nebo zda se má při její aplikaci
zohlednit skutečnost, že jednotlivé pozemky tvoří jeden celek“. Současně
dovolatelka brojí i proti výroku o nákladech řízení, kladouc otázku týkající se
určení výše odměny advokáta v daném typu sporu o nahrazení projevu vůle. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek
soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost a právní moc napadeného
rozsudku, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech a že jí hrozí
závažná újma, a to v souvislosti se zdlouhavým procesem navracení do původního
stavu při zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemku ve
vlastnictví státu žalobci. Žalobce označil dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Zdůraznil přitom,
že dovolatelka ani vedlejší účastník, ač byli řádně poučeni o koncentraci
řízení, neoznačili žádný důkaz, který by předmětný pozemek z převodu na žalobce
vylučoval; k důkazu předloženému po zákonné koncentraci řízení pak odvolací
soud nemohl přihlédnout. Připomněl také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2009/2019, v němž se dovolací soud vypořádal s totožnou
výtkou dovolatelky týkající se aplikace přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že v projednávané
věci se jedná o řízení o určitém způsobu vypořádání podle ustanovení § 153
odst. 2 o. s. ř., pročež odvolací soud měl přihlédnout i ke skutečnostem, které
by jinak byly v souladu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř. považovány za
uplatněné opožděně.
Nejvyššímu soudu proto navrhl, aby rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 5. 2019
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem
odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího
soudu. V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada
dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně
povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci
samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro
rozhodnutí o věci samé (srovnej § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na
výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze
sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na
hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a
označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud
rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který
netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé,
nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech
významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v
podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu
zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srovnej například rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu je podán ucelený výklad problematiky koncentrace řízení a
účinků jejího nastoupení v závislosti na povinnosti soudu o koncentraci
účastníka řízení poučit. Z obsahu rozsudku se také podává, že účinky
koncentrace řízení se vztahují na procesní aktivitu účastníků řízení
související se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy na uplatnění skutkových
tvrzení a na označování (navrhování) důkazů. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že
„od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování
důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci
samé je třeba dále důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje
svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní
námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k
dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor,
jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k
plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží
k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř.“ I když uvedený závěr byl
prezentován ve vztahu ke znění ustanovení § 118b o. s. ř. účinnému do 31. 12. 2012, je plně relevantní i pro řízení, v nichž je koncentrace řízení a její
účinky posuzovány podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2013.
Na tom, že účinkům
koncentrace řízení podléhá taková aktivita účastníků řízení, kterou je
naplňována procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, se nic nezměnilo. Jinými slovy řečeno, dojde-li ke koncentraci řízení, lze uvést nové skutečnosti
a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení § 118b odst. 1, větě třetí, o. s. ř. a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků
pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená
v ustanovení § 205a o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové
skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání
účinně uplatněny (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013). Pokud tedy v poměrech projednávané věci po nastoupení účinků koncentrace řízení
vedlejší účastník uvedl novou skutečnost spočívající v uplatnění nároku na
předmětný pozemek podle ustanovení § 7 zákona č. 503/2012 Sb., pak odvolací
soud k tomu nemohl přihlédnout, neboť v opačném případě by sám účinky
koncentrace řízení (nepřípustně) prolomil. V řízení podléhajícím zákonné
koncentraci (v řízení podle části páté občanského soudního řádu ve smyslu
ustanovení § 250d o. s. ř.) sice není vyloučeno, aby soud provedl i jiné než
účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení
najevo ve smyslu ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. do skončení prvního jednání,
které se ve věci konalo (srovnej k aplikaci významově totožného ustanovení §
118b o. s. ř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo
988/2006), z obsahu spisu (především pak z tvrzení účastníků řízení) přitom
nevyplynula nutnost provést důkazy i k nastíněné otázce, jelikož v řízení
nevyšlo najevo a ani ze strany žalované nebylo tvrzeno, že by existovala
jakákoliv překážka převodu předmětného pozemku do vlastnictví žalobce (viz bod
44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nepřípadný je proto odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, jelikož v odkazované věci (na rozdíl od věci
nyní posuzované) žalovaná svůj nesouhlas s převodem pozemku na žalobce jakožto
pozemku náhradního z důvodu, že o jeho část podalo hlavní město Praha dne 30. 5. 2014 nárokovou žádost podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.,
vyjádřila již v řízení před soudem prvního stupně a tuto argumentaci hlavní
město Praha pouze zopakovalo v odvolacím řízení, v němž do řízení vstoupilo
jako vedlejší účastník na straně žalované. V kontextu projednávané věci se odvolací soud při posuzování „vhodnosti“
pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona
o půdě) neodchýlil ani od další v dovolání, respektive v odkazovaném rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn.
28 Cdo 393/2019, zmiňované
judikatury (dovolatelkou mylně interpretované ve prospěch prolomení zásady
koncentrace řízení), neboť odvolací soud učinil závěr o vhodnosti předmětného
pozemku pro uspokojení restitučního nároku žalobce na základě konkrétních
skutkových okolností projednávané kauzy při zohlednění hledisek „vhodnosti“
formulovaných právními předpisy a judikaturou (k tomu srovnej blíže namátkou
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017). V
této souvislosti se sluší připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu
(i Ústavního soudu), podle níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS
538/16, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné
na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz a jehož bod 10
odůvodnění aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah
odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud
účinnou procesní úpravou povolán není). Dovolání nečinní přípustným ani dovolatelkou současně kladená otázka týkající
se ocenění původních nevydaných pozemků a aplikovatelnosti přílohy č. 7
příslušné oceňovací vyhlášky č. 182/1988 Sb. (jíž považuje v rozhodovací praxi
dovolacího soudu za otázku dosud neřešenou). Ovšem také otázkou kvantifikace
restitučního nároku žalobce (a jeho sestry J. M.), resp. ocenění nevydaných
pozemků na základě totožných rozhodnutí správních orgánů jako v dané věci, a
vycházející ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu YBN CONSULT –
Znalecký ústav s. r. o., č. 219/2920/2015 ze dne 20. 1. 2015 se Nejvyšší soud
již dříve zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí, jimiž aproboval závěry
soudů nižších stupňů založené na zjištění, že při určení výše restitučního
nároku žalobce nejsou dány okolnosti pro aplikaci srážek podle přílohy 7
vyhlášky č. 182/1988 Sb. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1888/2018, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, a ze dne
12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo
2009/2019, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28
Cdo 3527/2018).
Žalobce tak i v daném řízení měl legitimní očekávání, že soudem
bude uvedená předběžná otázka posouzena stejně (srovnej např. nález Ústavního
soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a přiměřeně též jeho nález ze
dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04; z judikatury dovolacího soudu dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018). Napadené rozhodnutí je tedy i v tomto případě v souladu s tou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (a Ústavního soudu), podle níž cena náhradního pozemku má být
ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl
oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský
pozemek (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo
101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 2699/2008). Má tak být zachována identita v charakteru pozemků v
tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tudíž i hodnota ke dni odnětí
státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v
evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době
prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby
sídliště, bezprostřední realizace výstavby – je však třeba je ocenit jako
pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016). Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu rovněž v závěru, že za územně
plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný
územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím
určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro
existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne
9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). Tyto závěry nejsou v
kolizi ani s dovolatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, jímž se rovněž akcentuje ekvivalentnost ceny
původně odňatého a jako náhradního převáděného pozemku. Jak již výše uvedeno, i v nyní posuzované věci soudy nižších stupňů čerpaly své
závěry o ceně oprávněné osobě odňatých pozemků (která je ve smyslu ustanovení §
28a zákona o půdě určující i pro poskytování náhrad) především z odborného
posouzení relevantních okolností znaleckým posudkem (posudek společnosti YBN
CONSULT – Znalecký ústav s. r.
o.), z nějž plyne i zjištění, že v případě
pozemků – v souladu se shora citovanou judikaturou (jí akcentovanou zásadou
ekvivalentnosti odňatých pozemků a za ně poskytovaných náhrad) oceňovaných jako
pozemky určené pro stavbu podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988
Sb. – nejsou dány okolnosti pro korekci ceny (její snížení) ve smyslu přílohy
7, tabulky 1 tohoto cenového předpisu. Rozhodnutí (o tom, že podmínky pro
snížení ceny ve smyslu přílohy 7, tabulky 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nejsou
naplněny) tedy odvolací soud založil na individuálních skutkových zjištěních (a
jejich odborném posouzení), nikoliv snad na odlišném (dle dovolatelky
nesprávném) výkladu a aplikaci předestřeného ustanovení. Na řešení dovolatelkou
kladené otázky „zda se příloha č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. má aplikovat vždy
na jednotlivé požadované pozemky samostatně, nebo zda se má při aplikaci
přílohy č. 7 zohlednit skutečnost, že jednotlivé pozemky tvoří jeden celek“,
napadené rozhodnutí odvolacího soudu (v rovině právního posouzení) založeno
není a otázku funkční spjatosti pozemků (jež tak bylo lze napojit na vodovod,
elektrickou síť a kanalizaci, za podmínek stanovených správci těchto sítí)
soudy nižších stupňů zmiňují právě v rovině skutkových zjištění (v rámci
hodnocení znaleckého posudku, včetně jej doplňujících výpovědí jeho
zpracovatelů). Zpochybňuje-li snad dovolatelka svými námitkami i samotné odborné závěry
čerpané soudy ze znaleckého posudku, či další jemu předcházející zjištění o
okolnostech týkajících se stavu odňatých pozemků, jež byly předmětem tohoto
odborného posouzení, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených
důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); a jak již výše uvedeno, námitky, jež představují kritiku skutkových
závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva,
způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (viz
shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Protože dovolatelka výslovně brojila i proti výrokům o nákladech řízení
(argumentací o nesprávně určené tarifní hodnotě věci podmiňující zjištění výše
mimosmluvní odměny za zastupování advokátem), zabýval se dovolací soud
přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k
výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však
není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o
dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném
návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243
písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k
ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze
dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 1. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu