28 Cdo 2667/2018-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně J. M., P., zastoupené Mgr. Pavlou Galiovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská
316/12, o vydání náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu Praha – východ
pod sp. zn. 3 C 367/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 22 Co 379/2017-163, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.920 Kč k rukám advokátky Mgr. Pavly Galiové do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního
soudu Praha – východ ze dne 25. července 2017, č. j. 3 C 367/2016-93, v
odvoláním napadeném výroku II pouze tak, že výše (tímto rozsudkem) uspokojeného
restitučního nároku žalobkyně činí 1.070.300 Kč, zatímco v části, jíž bylo
žalované uloženo uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku
identifikovaných náhradních pozemků, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen
(vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o
nákladech řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, předestírajíc jím
otázku, zda při určení výše restitučního nároku oprávněné osoby na poskytnutí
jiného vhodného (náhradního) pozemku (dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „zákon o půdě“) lze ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky
I vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů,
úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné
užívání pozemků, ve znění vyhlášky 316/1990 Sb. (dále též jako „vyhláška č.
182/1988 Sb.“), aplikovat srážky zohledňující stav předmětných pozemků v době
jejich odnětí.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále
jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není
přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací
řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle § 238a o. s. ř.), je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné
naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani
o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Na dovolatelkou předestřené otázce (tedy kritizovaném právním posouzení věci),
zda – obecně vzato – lze v souvislosti s oceněním žalobkyni nevydaných pozemků
aplikovat srážky ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988
Sb., rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci zjevně založeno není, jestliže
odvolací soud – na základě výsledků ve věci provedeného dokazování (zejm.
znaleckým posudkem) – vzal za zjištěné, že nebyly prokázány skutkové okolnosti,
jež by vůbec odůvodňovaly aplikaci srážek ve smyslu dovolatelkou odkazovaného
ustanovení cenového předpisu (přičemž žádné takové konkrétní okolnosti ostatně
ani sama žalovaná v dovolání netvrdí). Z uvedeného je tedy zřejmé, že ani v
nyní posuzované věci odvolací soud příslušná ustanovení cenového předpisu
neaplikoval snad nikoliv proto, že by jejich aplikaci považoval za „a priori“
vyloučenou, nýbrž se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům, vzhledem
k nimž podmínky užití ustanovení cenového předpisu o dovolatelkou uplatňovaných
srážkách ceny neměl za naplněné (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, vydaná ve skutkově a právně obdobných
věcech téže žalované, v nichž se takto dovolací soud vypořádal se shodnou
argumentací žalované, jíž uplatňuje i ve věci nyní posuzované).
Zpochybňuje-li snad dovolatelka svými námitkami i závěry, které odvolací soud
vedly ke kvantifikaci restitučního nároku žalobkyně (jež odvolací soud opřel o
výsledky provedeného dokazování, tedy o odborné posouzení zjištěných
skutečností znaleckým posudkem, z nějž plyne i zjištění, že okolnosti pro další
korekci ceny ve smyslu předestřených ustanovení cenového předpisu nejsou
naplněny), napadá tím reálně správnost hodnocení v řízení provedených důkazů,
jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně
též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); tyto
námitky představují kritiku skutkových závěrů soudů nižšího stupně a
nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř. (a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního
práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného sluší se snad uvést, že řešení relevantních právních otázek
napadeným rozhodnutím [o tom, že při zjištění o liknavosti žalované či jejího
předchůdce při uspokojování nároku žalobkyně na poskytnutí jiného vhodného
pozemku (§ 11 odst. 2, § 11a zákona o půdě) se oprávněná osoba může domáhat
uspokojení nároku i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky žalované]
jinak beze zbytku koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a Ústavního soudu (k tomu srov. zejm. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp.
zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3893/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4792/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
5408/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4657/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2650/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2597/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. zejm. nález ze dne 4. 3.
2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS
495/05, nebo nález ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10). Konformní s
ustálenou rozhodovací praxí je pak i závěr, že pozemky, které byly v době
přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k
výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za
účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba (bez ohledu na
postup dovolatelky, jakožto příslušného správního orgánu) ocenit jako pozemky
určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn.
28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Přestože pak dovolatelka v dovolání uvádí, že je podává proti „všem výrokům“
rozsudku odvolacího soudu (tedy i proti těm o náhradě nákladů řízení – výroku
II a III), ve vztahu k těmto výrokům (které – patrně – zmiňuje toliko jako
výroky akcesorické) dovolatelka žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by
se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. –
v dovolání nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části
týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm.
h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům k náhradě oprávněné
žalobkyně, jež se prostřednictvím své zástupkyně (advokátky) vyjádřila k
dovolání, patří odměna advokátky ve výši 12.620 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod
6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů] a náhrada hotových výdajů advokátky stanovená
paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu