28 Cdo 5345/2017-787
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. Ž., P.,
zastoupeného Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční
1044/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Adamem Rakovským,
advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 224/2015, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
27. července 2017, č. j. 19 Co 584/2017-752, takto:
Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým
ve výrocích I. a III. potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 10. 1. 2017, č. j. 17 C 224/2015-667, jímž byl nahrazen
projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobcem, jakožto osobou oprávněnou
ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“),
o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním
území Č. B. a v katastrálním území Č. B. s tím, že o zbývající části
uplatněného nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném
rozsudku. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda
v souvislosti s oceněním původních pozemků lze považovat za územně plánovací
dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o půdě) i směrný územní plán. Odkázala
přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1992/2015. Předestřela rovněž otázku, zda při určení výše restitučního nároku
žalobce lze ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb.,
o cenách staveb a pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále i jen
„cenový předpis“), aplikovat srážky zohledňující stav předmětných pozemků v
době jejich odnětí. Měla za to, že uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu doposud vyřešena. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále i jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně dovodila, že cena náhradního pozemku má
být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl
oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský
pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo
101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v
tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí
státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v
evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době
prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby
sídliště, bezprostřední realizace výstavby – je však třeba je ocenit jako
pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016). Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu rovněž v závěru, že za územně
plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i schválený směrný územní
plán vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené
k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci
zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, a ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017,
a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky, jež nebylo
možné oprávněné osobě vydat pro zákonnou překážku a jež v době přechodu na stát
byly evidovány jako zemědělské, je třeba ocenit jako stavební, na skutkovém
zjištění, že tyto přešly na stát za účelem bezprostřední realizace výstavby
sídlišť P. a P. (část pozemků byla dle jednotlivých kupních smluv vykoupena
přímo pro potřeby uvedené výstavby), přičemž v době přechodu na stát byly v
souladu s existující územně plánovací dokumentací (regulační a zastavovací plán
z roku 1930, směrné územní plány z let 1964, 1969, 1971 a 1975), a v určitých
případech i na základě jednotlivých územních rozhodnutí, určeny k zastavění,
nijak se tím od výše citované judikatury neodchýlil. Závěr o charakteru
předmětných pozemků jako stavebních byl přitom Nejvyšším soudem v jiných
sporech mezi týmiž účastníky již aprobován, nadto v souvislosti s jejich
oceněním na podkladě totožného znaleckého posudku společnosti YBN CONSULT –
Znalecký ústav s. r. o. číslo 219/2920/2015, z něhož soudy nižšího stupně
vycházely i v posuzované věci; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn.
28 Cdo 1024/2018, nebo ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4200/2016. Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28
Cdo 1992/2015, pak nelze považovat za přiléhavý, neboť toto rozhodnutí vychází
ze specifických skutkových okolností případu – a) nedostatek zákonných podmínek
pro vyvlastnění nemovitosti podle zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, b) v
době vydání rozhodnutí nebylo postaveno na jisto, zda k zastavění později vůbec
dojde – jež však v nyní posuzované věci v řízení před soudy nižšího stupně
najevo nevyšly. Za situace, kdy odvolací soud vyšel ze skutkového závěru (jehož přezkum je v
dovolacím řízení vyloučen - § 241a odst. 1 o. s. ř.), že odňaté pozemky určené
pro výstavbu sídlišť P. a P. bylo lze napojit na vodovod, elektrickou síť a
kanalizaci (za podmínek stanovených správci těchto sítí), pak na vyřešení
dovolatelkou vznesené otázky, zda obecně vzato lze v souvislosti s jejich
oceněním aplikovat srážky ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I použitého
cenového předpisu, rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí. Odvolací soud
zde totiž příslušná ustanovení cenového předpisu neaplikoval nikoliv proto, že
by jejich aplikaci považoval za „a priori“ vyloučenou, nýbrž se zřetelem ke
svým individuálním skutkovým závěrům, vzhledem k nimž podmínky užití ustanovení
cenového předpisu o dovolatelkou uplatňovaných srážkách ceny neměl za naplněné. Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované
věci nebyly splněny, neboť dovolatelkou předestřenou právní otázku, na níž
dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se jakkoliv odchylovat (§ 237
o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151
odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.