28 Cdo 3747/2021

28 Cdo 3747/2021-1153

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) V. M. narozeného XY, bytem v XY, b) J. M., narozeného XY, bytem XY, c) V. P., narozené XY, bytem v XY, d) I. Ř., narozené XY, bytem v XY, a e) M. M., narozeného XY, bytem v XY XY, všech zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o převodu jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 186/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2021, č. j. 20 Co 4/2021-1096, ve znění usnesení ze dne 4. 11. 2021, č. j. 20 Co 4/2021-1113, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 44 794,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5.

Rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 20 Co 4/2021-1096, Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 9. 2020, č. j. 16 C 186/2019-658, v části jeho výroku pod bodem I., jíž bylo žalované uloženo uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, jako náhradních dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; v části výroku I. o převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno (vše výrokem pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu) a usnesením ze dne 4. 11. 2021, č. j. 20 Co 4/2021-1113 (ve spojení s výrokem II. rozsudku), odvolací soud rozhodl o nákladech řízení včetně nákladů vzniklých státu, jakož i o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále i jen jako „dovolatelka“). Rozsudek napadá v rozsahu výroku I., v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o bezúplatném převodu tam označených pozemků (parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o posouzení aktivity žalobců při uspokojování jejich restitučního nároku coby jedné z podmínek, za nichž se oprávněné osoby mohou domáhat převodu náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku; v souvislosti s naplněním rozhodujících předpokladů (liknavost, diskriminace, libovůle či svévole žalované) vytýká, že podmínky pro přecenění žalobci uplatňovaného restitučního nároku dle jejího mínění byly naplněny až v průběhu soudního řízení.

Za nesprávné považuje dovolatelka i řešení otázky promlčení nároku na poskytnutí náhradního pozemku, požadujíc, aby tato dovolacím soudem již řešená otázka byla posouzena jinak. Za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu má i závěry o převoditelnosti požadovaných pozemků jako náhradních, namítajíc, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY není součástí zemědělského půdního fondu a jako takový není zařaditelný do veřejné nabídky ani zemědělsky využitelný a na části pozemku parc. č. XY v k.

ú. XY se nachází obcí využívané parkoviště. Dále pak vytýká i nesprávnost ocenění pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jenž dle jejího mínění ocenil znalec (Ing. Jan Fujáček) jako zemědělský a nikoliv stavební, vycházeje ze stavu ke dni účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), nikoliv v době rozhodování, v čemž dovolatelka spatřuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, prezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1497/2020. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30.

9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o.

s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Podle § 237 o. s.

ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o.

s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak je jí reflektována i judikatura Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30.

10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.

12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.

6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).

Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu nereaguje na žádosti oprávněné osobě o přecenění nároku pozemků a lpěním na nesprávném ohodnocením nároku (na nesprávném určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků) ztěžuje uspokojení restitučního nároku zásadně předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.

6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat (další) účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020). Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.

6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2014).

Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené, rezultují-li ze zjištění, že v rozsahu evidované výše restitučního nároku se žalobci [resp. právní předchůdce žalobce e)] zúčastnili každý celkem šesti veřejných nabídek náhradních pozemků a později sami aktivně usilovali o přecenění svého restitučního nároku (k čemuž opatřili i znalecký posudek a podklady, o něž svůj závěr o stavebním charakteru opírali), avšak žalovaná jejich požadavku nevyhověla, setrvávajíc i nadále na jí provedené kvantifikaci, čímž výrazným způsobem ztěžovala uspokojení restitučního nároku formou účasti žalobců ve veřejných nabídkách, a až pod tlakem žalobci iniciovaného soudního řízení (v průběhu odvolacího řízení) svůj odmítavý postoj částečně přehodnotila.

Závěry odvolacího soudu se přitom neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017 a ze dne 24. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 2759/2019, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019 a ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021), jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.

V dovolatelkou odkazovaných sporech se přitom jednalo o situace diametrálně odlišné, kdy se oprávněné osoby neúčastnily veřejných nabídek (případně šlo o účast ojedinělou a účelovou až v době bezprostředně předcházející podání žaloby), ani jinak o saturaci svého nároku neusilovaly (v daném směru nevyvinuly žádnou aktivitu). Při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního pozemku je pak nutno mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech.

To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o půdě“), při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4.

3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. již shora citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.

12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9.

2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016). Současně je nutno zabývat se i tou otázkou, zdali vznesením námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněného povinnou osobou nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 15.

1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009). V usnesení ze dne 24. 1.

2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, Nejvyšší soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srov. § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. § 611 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění); k uvedenému dále srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2285/2019). Ani v nyní posuzované věci – za nezměněných poměrů – Nejvyšší soud neshledává důvody k přehodnocení shora uvedených judikatorních závěrů (s nimiž konvenuje i

právní posouzení věci odvolacím soudem, že žalobci uplatněné právo na převod jiných zemědělských pozemků promlčen není) a neskýtá k němu prostor ani další zde uplatněná argumentace dovolatelky. K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě jiné (náhradní) zemědělské pozemky, dále patří, že oprávněnou osobou požadované pozemky z vlastnictví státu jsou k danému účelu vhodné (tedy že jde o pozemky, jež by byly – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, či později žalované coby jejího nástupce – do veřejné nabídky takto zařaditelné); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.

12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) jest nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., či nejde-li o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.

7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.

5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fond (a může tak být i vhodným náhradním zemědělským pozemkem), mohl být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu.

Vysvětlil přitom, že dřívější judikatura se danou problematikou zabývala vždy v situaci, v níž bylo naplnění formálního znaku nesporným a absentoval znak materiální, tedy v případech, v nichž byly zemědělsky nevyužívané pozemky v evidenci nemovitostí nadále vedeny jako zemědělské (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, a ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).

Striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by pak v případě zemědělsky využívaných pozemků nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu (jímž je efektivní ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku, umožňujícího zemědělskou produkci, a složky životního prostředí). Způsob obhospodařování pozemku má přitom za rozhodující kritérium též judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.

6. 2017, sp. zn. 9 As 246/2016). Okolnosti, jež by představovaly konkrétní překážku převoditelnosti pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, pro které by byl tento pozemek k danému účelu nevhodný, nebylo by možné jeho zemědělské využití, či pro které by při jeho obhospodařování nastaly jiné problémy, nebyly v řízení zjištěny (i zde jde přitom primárně o otázku skutkových zjištění, nikoliv právního posouzení). Namítá-li dovolatelka, že tento pozemek není zařaditelný do veřejné nabídky, neboť je v katastru nemovitostí veden jako „ostatní plocha“, je možno odkázat i na výše uvedené judikatorní závěry, z nichž (mimo jiné) vyplývá i to, že způsob využití pozemku, jak je evidován v katastru nemovitostí, sám o sobě neznamená, že pozemek není zemědělskou půdou a že jej nelze zemědělsky obhospodařovat (k tomu dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019, usnesení ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3005/2019, nebo usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2891/2021). Nelze-li dovodit, že by konkrétní překážka bránila zemědělskému využití pozemku, jsou závěry odvolacího soudu plně souladné s výše uváděnou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z judikatury dovolacího soudu se též podává, že vhodným (způsobilým) pozemkem k náhradní naturální restituci není ten pozemek, jenž by nebylo lze vydat ani přímým restituentům pro zákonem stanovenou překážku spočívající v zastavěnosti takového pozemku, ať již konkrétně uvedeným druhem areálu (hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – § 11 odst. 1 písm. b/, d/, e/ zákona o půdě), či stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a že takový pozemek nebyl by ani zařaditelný do veřejné nabídky pozemků, sestavované pozemkovým úřadem dle § 11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.

11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, nebo rozsudek ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Pro účely ustanovení § 11 odst. 1 písm.

c) zákona o půdě se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může, resp. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, mohla (viz § 120 odst. 2 tohoto zákona) být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.

8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr o tom, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.

5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Jestliže odvolací soud v projednávané věci učinil závěr, že vydání pozemku parc. č. XY k. ú. XY, jenž je zemědělsky využíván (a není zastavěn stavbou ve shora uvedeném smyslu) nebrání ani ta okolnost, že jeho (dle poměru k celku) toliko nepatrná (okrajová) část je jen fakticky užívána jako parkoviště (zpevněný povrch části pozemku, aniž by šlo současně o stavbu dopravní infrastruktury), nikterak se tím neodchýlil od výše uvedených judikatorních hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.

7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, spolu s další judikaturou citovanou v jeho odůvodnění). Snaží-li se pak dovolatelka uplatněnou argumentací navodit i ten dojem, že daný pozemek slouží veřejnému zájmu (že jde o pozemek nezbytný k plnění úkolů dané obce), pak i v daném směru zjevně vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly při posouzení věci soudy nižších stupňů (a uplatněná argumentace tak nemůže založit přípustnost dovolání). K oceňování náhradního pozemku lze odkázat na znění ustanovení § 11a odst. 14 zákona č. 229/1991 Sb. [dle nějž „cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č.

182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11“.]

Není-li přitom právní normy, jež by v souvislosti s oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu kupříkladu v případě odňatých pozemků dle § 28a zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v § 154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě (viz § 11a odst. 13 zákona o půdě) má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.

7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14.), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). Z uvedených důvodů je proto zcela na místě oceňovat náhradní pozemky dle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991, avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě. Samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení dle cenového předpisu je pak otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si pak zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§ 127 odst. 1 o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 984/2020.

Znalecký posudek je přitom jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov.

např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Z odůvodnění dovolatelkou napadeného rozhodnutí je přitom zjevné, že výše uvedenou judikaturu odvolací soud plně reflektoval, jestliže uzavřel, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je třeba ocenit jako zemědělský, kdy zohlednil právě stav v době svého rozhodování (jež dle zjištění soudů nižších stupňů odpovídá tomu, že šlo v době jejich rozhodování o pozemek nestavební, nacházející se mimo zastavěné území obce, jenž je „v současné době porostlý náletovými dřevinami, částečně užívaný jako orná půda“) a kdy v důvodech rozhodnutí odvolací soud zpřístupnil i jím provedené hodnocení znaleckých posudků (tedy proč považoval za relevantní závěry posudku znalce Ing.

Jana Fujáčka, jenž posléze reflektoval právě stav pozemku v době prováděného ocenění - využití pozemku jako „orné půdy, zčásti pak porostlého náletovými dřevinami“) bezprostředně předcházející rozhodnutí, s náležitým vysvětlením, proč daný zemědělský pozemek není pozemkem stavebním (kdy zohlednil i odkazovanou platnou územně plánovací dokumentaci, dle níž pozemek aktuálně není v zastavitelné ploše území a tudíž nejde o pozemek určený pro stavbu ve smyslu aplikované cenové vyhlášky). Tedy i v tomto bodě dovolatelka staví svou dovolací argumentaci na jiném skutkovém stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu srov. shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) a za daného skutkového stavu pak rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s další jí odkazovanou judikaturou, jež řeší otázku ocenění náhradních pozemků.

Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nejsou, neboť dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž by byly dány důvody k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených právních otázek (§ 237 o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. § 243c odst. 1 o.

s. ř.). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců patří odměna advokáta (za podané vyjádření k dovolání, z tarifní hodnoty 210 916 Kč, při zastupování pěti klientů) v celkové výši 36 720 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidaného hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o.

s. ř.) ve výši 7 774,20 Kč. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1.

lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 2. 2022

Mgr. Petr Kraus předseda senátu