28 Cdo 2150/2025-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Davidem Rácem, advokátem se sídlem v Praze 2, Pod Slovany 1888/12, proti žalované K. V., zastoupené Mgr. Štěpánkou Brožovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44/31, o zaplacení 462 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 39/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 7. 2024, č. j. 10 C 39/2024-183, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 26 Co 257/2024-215, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 7. 2024, č. j. 10 C 39/2024-183, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 26 Co 257/2024-215, se odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 862,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Štěpánky Brožové, advokátky se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44/31.
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 26 Co 257/2024-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok II).
3. Jak proti rozsudku odvolacího soudu, tak (výslovně) i proti rozsudku
soudu prvního stupně podal žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost (ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) vymezuje argumentem, že se soud prvního stupně i odvolací soud při řešení pro rozhodnutí určujících otázek hmotného a procesního práva odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; co do důvodu dovolání namítá, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel poukazuje – a to již ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně – na rozhodovací praxi dovolacího soudu o potencialitě vzniku bezdůvodného obohacení mezi nesezdanými partnery žijícími ve společné domácnosti v případě investic jednoho na majetek druhého, vytýkaje pak odvolacímu soudu, že mu neposkytl poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů. Navrhuje zrušení obou napadených rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná v podaném vyjádření označuje dovolání za nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Žalobce podal dovolání nejenom proti rozhodnutí odvolacího soudu, ale (výslovně) také proti rozhodnutí soudu prvního stupně (s obsáhlou i proti němu směřující argumentací).
7. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§ 201 o. s. ř.), občanský soudní proto neupravuje ani funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, proto Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle § 104 odst. 1, ve spojení s § 243b o. s. ř. (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
8. Přípustnost dovolání proti současně napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, rozsudek ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020, nebo i rozsudek ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1625/2023) skutková podstata bezdůvodného obohacení představující plnění z právního důvodu, který následně odpadl, může být naplněna mimo jiné i v případech, kdy jeden z partnerů žijících ve společné domácnosti investuje do výlučného majetku druhého (například domu či bytu), jejž oba užívají, avšak důvod takového plnění – dohoda o společném bydlení a užívání zhodnocovaného (pořizovaného) obydlí k tomuto účelu, jež může být i neformální, vyplývající z jejich soužití v nesezdaném poměru, blízkého vztahu a podobně – později odpadl, například v důsledku rozchodu partnerů. Bezdůvodné obohacení (coby majetkový prospěch vzniklý plněním bez spravedlivého důvodu) může vznikat mezi životními partnery i tehdy, neexistuje-li mezi nimi (od počátku) dohoda o takovém plnění (ovšem s připomenutím, že zákonná úprava bezdůvodného obohacení obsahuje i tzv. výluky z povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, mimo jiné může jíž též o situaci normovanou § 2997 o. z., kdy ochuzený plnil s vědomím, že k tomu není povinen; k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017).
11. Jestliže v přítomné věci – poté, co zopakoval a doplnil dokazování – odvolací soud vyšel ze zjištění, že z poukázaných peněžitých plnění byly toliko platby žalobce ve výši 102 300 Kč (od ledna do listopadu 2019) prokazatelně investicí na (výlučný) majetek žalované (za účelem výstavby domu, resp. plnění dluhu vůči bance z hypotečního úvěru, jehož prostředky byly žalovanou použity k výstavbě domu užívaného účastníky k bydlení po dobu jejich společného soužití), zatímco ohledně dalších plnění (od prosince 2019 do prosince 2022 poukazované částky na účet žalované, k nimž takový – skutkový – závěr učinit nelze, s tím, že tato peněžitá plnění mohla mít i spotřební charakter a mohla sloužila k úhradě potřeb nesezdaných účastníků tehdy žijících ve společné domácnosti a jejich nezletilých dětí), a tedy že toliko ve výše zmíněném rozsahu (částka 102 300 Kč) mohlo vzniknout žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
12. Patří se pak připomenout, že důvodem zamítnutí žaloby bylo současně učiněné zjištění a na něj navazující závěr soudu o zániku této pohledávky (z bezdůvodného obohacení) započtením aktivní pohledávky, jež vznikla žalované vůči žalobci splněním jeho dluhu věřitelům (celkem 121 600 Kč), v uvedeném rozsahu šlo o pohledávkou nespornou, převyšující pasivní pohledávku žalobce (102 300 Kč) a žalovaná ji v průběhu sporu namítla k započtení. Vůči tomuto závěru dovolatel podaným dovoláním nebrojí (a ani neformuluje žádnou otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání).
13. V popsané situaci rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani se závěry dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, jenž (v režimu předchozí právní úpravy) akcentuje stejná východiska a připouští možnost vzniku bezdůvodného obohacení i mezi nesezdanými partnery v důsledku investic jednoho z nich na výlučný majetek druhého, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013 (v posledně uváděném případě i proto, že předmětem tohoto řízení, či důvodem vzniku žalovanou k započtení namítané pohledávky není majetkový prospěch případně vzniklý některému z účastníků v souvislosti s úhradou nákladů spojených s bydlením). Ostatně, v tomto směru jde o námitky spíše směřující proti některým z dílčích závěrů rozhodnutí soudu prvního stupně, na nichž však odvolací soud své rozhodnutí již ani nezaložil.
14. V této souvislosti lze pak připomenout, že revize konkrétních odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nepřísluší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. K současně uplatněným námitkám kritizujícím procesní postup odvolacího soudu, jež vystihují vady řízení, lze předeslat, že ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit.
16. K výtkám dovolatele (v zásadě také vystihujícím vady řízení), že odvolací soud pochybil, jestliže mu již neposkytl poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. k označení dalších důkazů k prokázání tvrzení (o tom, že jím poukazované platby i v dalším období byly určeny „na hypotéku žalované“, tedy ke splnění dluhu žalované z hypotečního úvěru, jehož prostředky byly použity na pořízení nemovitosti užívané účastníky k bydlení po dobu jejich společného soužití), lze snad odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu vztahující se obecně k problematice poučovací povinnosti dle § 118a o.
s. ř. a jejího plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný tamtéž pod číslem 98, ročník 2013), s níž postup soudu v přítomné věci v rozporu není.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. plní vedle soudu prvního stupně i odvolací soud, jenž však (jak plyne z § 213b odst. 1 o. s. ř) musí dbát na to, aby v poskytnutí poučení nebránily účinky (systém) neúplné apelace (obdobně jako v řízení před soudem prvního stupně účinky koncentrace řízení dle § 118b a § 175 odst. 4), které omezují možnost uplatnit v odvolacím řízení nové skutečnosti a nové důkazy. Poučovací povinnost podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o.
s. ř. má odvolací soud i tehdy, jestliže dospěje k závěru, že určitá rozhodná tvrzení či důkazy k jejich prokázání nebyly účastníkem, kterému ohledně nich svědčí břemeno tvrzení či břemeno důkazní, dosud uvedeny (označeny), aniž byl daný účastník v tomto směru (dosud) poučen dle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř.; o takou procesní situaci ovšem v přítomné věci nejde, neboť jak o povinnosti tvrzení, tak i o povinnosti důkazní (i ve vztahu ke konkrétní okolnosti týkající se právě účelu žalobcem poukazovaných plateb) byl žalobce již dříve řádně poučen soudem prvního stupně (při jednání, jež se konalo dne 17.
4. 2024, před tím, než nastaly účinky koncentrace řízení). Za popsané situace tak postup odvolacího soudu nekoliduje ani s další dovolatelem odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (z níž dovolatel cituje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1199/2011, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, a ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, jež reflektují odlišné procesní situace, kdy se účastníkům od soudu prvního stupně nedostalo patřičného poučení a kdy toto pochybení nenapravil ani odvolací soud).
17. Opodstatněná není ani námitka (obsažené v replice žalobce k vyjádření žalované k dovolání), že odvolací soud „prolomil koncentraci řízení“. Odvolací soud procesně korektním způsobem (viz § 213 odst. 2 o. s. ř.) toliko zopakoval soudem provedené důkazy ve vztahu k právně významné okolnosti týkající se důvodu plnění, k jejichž označení byl žalobce vyzván již soudem prvního stupně v intencích § 118a odst. 3 o. s. ř. K výtce, že napadené rozhodnutí je překvapivým rozhodnutím, lze také odkázat na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se dané problematiky a připomínající, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takový případ v nyní posuzované věci nejde.
18. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
19. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
20. Proto Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
21. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věta první a odst. 3 o. s. ř. K nákladům (oprávněné) žalované patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) 10 180 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 232,30 Kč.
22. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
23. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu