28 Cdo 2157/2025-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: L. R., zastoupená Mgr. Janem Vrtálkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 583/2, proti žalované: N.Z.nami s.r.o., IČO 06708439, se sídlem Ohrobec, Ořechová 309, zastoupená JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, o 340 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 213/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2025, č. j. 21 Co 39/2025-83, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 4. 2025, č. j. 21 Co 39/2025-83, potvrdil rozsudek pro uznání Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 11. 2024, č. j. 18 C 213/2024-34, jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni 340 000 Kč s 15 % úrokem z prodlení jdoucím od 14. 12. 2023 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda byly naplněny podmínky, za nichž lze žalobě vyhovět rozsudkem pro uznání ve smyslu § 114b a § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v situaci, kdy na výzvu k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nereagovala včas z důvodu, že vyčkávala doručení písemného vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 103 Co 31/2024-359, jenž rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyhlášeném v souběžném řízení (vedeném pod sp. zn. 36 C 46/2023) o obdobném nároku (na vydání bezdůvodného obohacení) mezi týmiž účastníky řízení, avšak za jiné časové období, v němž byla žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 552/2022, ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2382/2021, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4332/2018. Poukazovala též na to, že projednání přítomného sporu vzhledem k souběžně probíhajícímu řízení bránila překážka litispendence.
3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. jsou toliko zákonné podmínky, za nichž fikce uznání nároku nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2148/2018, ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012, či ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011).
5. Usnesení ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. může být – jak vyplývá z § 114b odst. 2 o. s. ř. – vydáno i tehdy, rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem. Tímto usnesením, které je vydáváno spolu s platebním rozkazem a které žalovanému, nebyla-li obě rozhodnutí pojata do jediné listiny, musí být s ním také doručeno společnou zásilkou, je žalovaný vyzýván k písemnému vyjádření ve věci jen „podmíněně“, tedy pouze pro případ, že podá proti platebnímu rozkazu odpor. Protože smyslem a účelem usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je v tomto případě zajistit řádnou přípravu jednání, které soud případně nařídí po zrušení platebního rozkazu včas podaným odporem (§ 174 odst. 2 o. s. ř.), aniž by musel jednání připravovat až po podání odporu, dospěla soudní praxe již dříve k závěru, že vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. není při postupu podle § 114b odst. 2 o. s. ř. podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Uvádí-li se tedy v § 114b odst. 2 o. s. ř., že soud může vydat usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., i když rozhodl o věci platebním rozkazem, vyplývá z toho, že podmínky k vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. jsou splněny jen tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky vyplývajícími z § 172 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v § 172 odst. 2 o. s. ř. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, a judikaturu v nich citovanou.
6. Má-li se v řízení podle § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 21/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1951/2010). Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve vyjádření bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat včas písemné vyjádření (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, cit. výše, a ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 532/2010). I když vymezení takového vážného důvodu vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze – s přihlédnutím k povaze věci – obecně uvést, že vážný důvod vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3474/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2148/2018).
7. Překážkou pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. pak není ani skutečnost, že je u soudu vedeno jiné řízení (týkající se obdobného nároku) mezi týmiž účastníky řízení, avšak za jiné časové období, ve kterém se žalovaný aktivně brání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4241/2014, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2762/2017, a ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2001/2021).
8. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Maje za naplněné formální předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. (žalované dovolatelce byla dne 14. 8. 2024 do vlastních rukou doručena projednatelná žaloba, v níž obsažená tvrzení odůvodňovala uplatněný nárok, a elektronický platební rozkaz soudu prvního stupně ze dne 13. 8. 2024, č. j. EPR 202581/2024-6, s kvalifikovanou výzvou dle § 114b odst. 1 o. s. ř. – obsahující řádné poučení o následcích včasného nevyhovění výzvě k vyjádření ve věci samé ve lhůtě 30 dní od uplynutí lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu) a uzavíraje, že posuzované řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním cizích věcí je sporem, v němž lze uzavřít a schválit soudní smír, dovodil totiž, že se v projednávané věci má za to, že dovolatelka žalobou uplatněný nárok uznává (§ 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.), když se ve stanovené lhůtě (do 30. 9. 2024) ve věci písemně nevyjádřila ani nesdělila, jaký závažný důvod jí v tom brání. Výše citované judikatuře koresponduje pak i závěr odvolacího soudu, že vážný důvod, jenž bránil by dovolatelce byť jen sdělit soudu, že vyjádření ve stanovené lhůtě učiněno nebude, zjevně nepředstavuje sama o sobě skutečnost, že vyčkávala na výsledek soudního řízení týkajícího se obdobného nároku na vydání bezdůvodného obohacení probíhajícího souběžně u soudu prvního stupně mezi týmiž účastníky řízení, avšak za jiné časové období. Byl-li v souběžně probíhajícím řízení uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení za jiné časové období (než v projednávané věci) pak projednání žaloby zjevně nebránila ani překážka litispendence (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III ÚS 2551/16, uveřejněný pod číslem 56/2018 Sbírky nálezů a usnesení, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněné pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2273/2018, ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3005/2020, nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 795/2019).
9. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
10. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
12. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyně, která se k dovolání nevyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu