28 Cdo 2148/2018-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobkyně Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, IČO
43005314, se sídlem v Praze 2, K rotundě 100/10, zastoupené JUDr. Jakubem
Křížem, Ph.D, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovanému:
Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, o vydání pozemku v rámci církevních restitucí, vedené u
Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 19 C 300/2016, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2017, č. j.
11 Co 311/2017-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku pro uznání Okresního
soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2017, č. j. 19 C 300/2016-52, jímž soud
prvního stupně rozhodl o vydání pozemku parc. v k. ú. K. p. Ř. z vlastnictví
žalovaného do vlastnictví žalobkyně, a byl změněn výrok III. o náhradě nákladů
řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel předestřel otázku vymezení podmínek, za nichž lze žalobě vyhovět
rozsudkem pro uznání ve smyslu § 114b a § 153a odst. 3 o. s. ř., konkrétně
otázku, zda jest nutno rozhodovat o žádosti o prodloužení lhůty k podání
vyjádření podle § 114b o. s. ř. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazoval přitom na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1308/2006. Mínil,
že postup soudu, který vedl k vydání rozsudku pro uznání, aniž rozhodl o jeho
žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř.,
založil právní nejistotu účastníka řízení a byl v rozporu s § 2 a § 6 o. s. ř. Poukazoval rovněž na to, že žádal o prodloužení lhůty k vyjádření nejméně do
31. 5. 2017, pročež mělo být na soudu prvního stupně, aby lhůtu k podání
vyjádření prodloužil. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí nebo zamítnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není
přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno
není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku procesního práva, na
jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal
důvody k jejímu jinému právnímu posouzení. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že formálními
předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. jsou toliko zákonné podmínky, za nichž fikce uznání nároku nastává;
jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na
to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou
věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn.
26 Cdo 1253/2005, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011). Řízení o vydání
jiné věci než zemědělské nemovitosti ve smyslu § 10 zákona č. 428/2012 Sb. je
přitom typicky řízením, v němž lze uzavřít a schválit soudní smír (k
aplikovatelnosti rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3
o. s. ř. v řízení o nahrazení projevu vůle doprovázeném restitučními aspekty
srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017,
a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3437/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1660/2018). Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce aplikace § 114b o. s. ř. dále ustálena
v tom smyslu, že usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem
přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout
zpravidla při jediném jednání. Jedním z předpokladů vydání usnesení, kterým
soud žalovanému ukládá se ve věci písemně vyjádřit, je přitom okolnost, že
takový postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, publikováno ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 76/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5733/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1115/2015,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007,
uveřejněn pod č. 37 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněno pod
č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Povahou věci se zde rozumí
skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu
jednání; okolnosti případu jsou pak vymezeny skutečnostmi doprovázejícími
konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo
382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo
636/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo
2565/2010). Má-li se v řízení podle § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok
uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání
ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém
opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji
procesní obranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21
Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 21/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo
1951/2010).
Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy,
jestliže žalovaný prokáže, že mu ve vyjádření bránil vážný důvod, a současně
jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání
vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby
soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat včas
písemné vyjádření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1951/2004,
cit. výše, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo
3284/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo
532/2010). I když vymezení takového vážného důvodu vždy závisí na posouzení
všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze – s přihlédnutím
k povaze věci – obecně uvést, že vážný důvod vyjadřuje překážku, která
žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která
žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření
ve věci, a která je v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující
nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné
úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost,
rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2014, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3474/2016). Jestliže tedy odvolací soud v řízení o vydání jiné věci než zemědělské
nemovitosti ve smyslu § 10 zákona č. 428/2012 Sb. za situace, kdy se dovolatel,
ačkoliv mu byla dne 16. 2. 2017 společně s žalobou doručena výzva k vyjádření
podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (obsahující i řádné poučení o následcích
nevyhovění výzvě), v uložené třicetidenní lhůtě ve věci písemně nevyjádřil,
přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že podání dovolatele ze dne 14. 3. 2017, v němž pouze uvedl, že žalobu neuznává, nelze považovat za kvalifikované
vyjádření ve věci samé, neboť v něm ani v základních obrysech nevylíčil žádné
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu (§ 114b odst. 1 o. s. ř.),
a že je proto namístě vyhovět žalobě rozsudkem pro uznání, protože fikce uznání
žalobou uplatněného nároku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), která je v této podobě
sankcí za nečinnost dovolatele (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), nepochybně nastala,
nijak se od výše citované judikatury neodchýlil. Na uvedeném nic nemění ani
skutečnost, že dovolatel v podání ze dne 14. 3. 2017 současně požádal o
prodloužení lhůty k písemnému vyjádření nejméně do 31. 5. 2017 s odůvodněním,
že z organizačních a provozních důvodů není schopen vyjádření adekvátně
zpracovat, dále dne 27. 4. 2017 soudu sdělil, že za něj bude v řízení
vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a konečně dne 16. 8. 2017 (tj. až po vydání rozsudku pro uznání) podal kvalifikované vyjádření v
reakci na výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř.
Uváděné organizační a provozní
překážky totiž nelze považovat za vážný důvod ve smyslu výše citované
judikatury, neboť v nich není možné spatřovat aspekt nepředvídatelnosti ani
obecné ospravedlnitelnosti, a to zejména s ohledem na to, že dovolatel je
státním orgánem vystupujícím jménem státu, který má být v rámci plnění svých
úkolů a povinností schopen činit odpovídající právní úkony či si zajistit
adekvátní právní pomoc. Důvody opožděného vyjádření předestírané dovolatelem
tudíž zjevně nepředstavují mimořádné okolnosti, pro něž by ve smyslu výše
citované judikatury nebylo namístě žalobě vyhovět rozsudkem pro uznání. Neobstojí pak ani námitka dovolatele, že soud prvního stupně nerozhodl o
prodloužení soudcovské lhůty k vyjádření k žalobě. Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi sice opakovaně připustil možnost faktického vyhovění návrhu
na prodloužení soudcovské lhůty určené k podání vyjádření podle § 114b odst. 1
o. s. ř. s tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne
účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se
zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, kdy účastník i v jím navržené prodloužené
lhůtě zůstane nečinný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1871/2011, či jeho usnesení ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo
97/2006). V později vydaném rozsudku ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo
5405/2014 (jenž obstál i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti němu vydanou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 339/2016), však
tento názor překonal; formuloval v něm a odůvodnil závěr, podle kterého v
důsledku podání žádosti o prodloužení lhůty určené žalovanému k podání
písemného vyjádření ve věci podle § 114b odst. 2 o. s. ř. nenastane fikce
uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., jen jestliže důvod žádosti
představuje vážný důvod, který žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve
věci. Nepožádal-li žalovaný o prodloužení lhůty z vážného důvodu, dojde k
prodloužení lhůty určené podle § 114b odst. 2 o. s. ř., jestliže soud své
usnesení o prodloužení lhůty vydal a žalovanému doručil ještě před uplynutím
(původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci. Procesní postup založený
na faktickém vyhovění návrhu na prodloužení lhůty k podání vyjádření by totiž
vedl k obcházení smyslu (účelu) § 114b odst. 5 o. s. ř., podle něhož nemůže
nastat fikce uznání nároku uplatněného v žalobě jen a pouze tehdy, jestliže
žalovaný včas (ještě před uplynutím určené lhůty) buď podal písemné vyjádření
ve věci, nebo soudu sdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Vzhledem k tomu,
že účastník může požádat o prodloužení lhůty a soud může prodloužit lhůtu podle
§ 55 věty druhé o. s. ř. nejen z vážného, ale z jakéhokoliv důvodu, mohl by
žalovaný dosáhnout v rozporu s § 114b odst. 5 o. s. ř. prolongaci lhůty k
podání písemného vyjádření ve věci, aniž by tu byl (musel být) skutečně vážný
důvod, který by mu bránil v podání písemného vyjádření ve věci již ve lhůtě
uvedené v usnesení vydaném podle § 114b odst. 1 o. s. ř.
Kdyby tedy žalovaný
neměl vážný důvod, který by mu bránil podat písemné vyjádření ve věci ve lhůtě
určené v usnesení soudu prvního stupně, dosáhl by svým postupem (měl-li by být
názor o „faktickém vyhovění žádosti na prodloužení soudcovské lhůty“ správný)
odklad ve splnění své procesní povinnosti písemně se vyjádřit ve věci, aniž by
to mělo (zejména z pohledu § 114b odst. 5 o. s. ř.) jakékoliv opodstatnění (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3474/2016). Přestože odvolací soud v nyní řešené věci opřel své závěry o judikaturu již
překonanou (resp. analogicky aplikoval ne zcela případné usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1588/2003, řešící prodloužení lhůty k
odstranění vad podání ve smyslu § 43 o. s. ř. [obdobně jako i dovolatelem
odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo
1308/2006], z něhož dovodil, že okolnost, že soud prvního stupně nerozhodl o
prodloužení lhůty usnesením sice je vadou řízení, ale pouze takovou, která
neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nesprávnost odůvodnění v této
části nemá vliv na správnost závěru odvolacího soudu, že v řešené věci byly pro
vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) splněny všechny zákonné
předpoklady. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě se dovolatel ve
stanovené lhůtě kvalifikovaně nevyjádřil, toliko požádal o prodloužení lhůty k
vyjádření, a současně soud prvního stupně před uplynutím lhůty určené k podání
písemného vyjádření ve věci (do 16. 3. 2017) nevydal a nedoručil usnesení o
prodloužení lhůty dovolateli, by totiž fikce uznání nároku uplatněného v žalobě
ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastala jen v případě, že by žalovaný
požádal o prodloužení lhůty z vážného důvodu, který mu bránil, aby podal včasné
písemné vyjádření ve věci. Takový důvod ovšem dovolatel nepředestřel, a proto
bylo, při splnění zákonných podmínek, namístě vydat rozsudek pro uznání (§ 153a
o. s. ř.). Z výše uvedených důvodů je zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání v
posuzovaném případě naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.). Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo
odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč
[srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč
na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 388 Kč. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1.
lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.