28 Cdo 1660/2018-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobkyně Římskokatolické farnosti Mnichovice, IČO 60460474, se sídlem v
Mnichovicích, Masarykovo náměstí 1, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem
Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovanému:
Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha –
východ pod sp. zn. 6 C 428/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 27 Co 243/2017-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3 388 Kč k rukám advokáta prof. Dr.h.c. JUDr. Jana Kříže, CSc., do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek pro uznání Okresního soudu Praha
– východ ze dne 20. 1. 2017, č. j. 6 C 428/2016-24, jímž soud prvního stupně
nahradil projev vůle žalovaného směřující k uzavření dohody o vydání jiné věci
než zemědělské nemovitosti (pozemek parc. č. 407 v k. ú. Mnichovice u Říčan,
obec Mnichovice) žalobkyni a rozhodl o nákladech řízení (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel předestřel otázku vymezení podmínek, za nichž lze žalobě vyhovět
rozsudkem pro uznání ve smyslu § 114b, § 153a odst. 3 o. s. ř. Měl za to, že se
odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Odkazoval přitom na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, či
nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, nález
Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, nález Ústavního
soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, nebo nález Ústavního soudu ze
dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13), dle níž musí soudy přistupovat k
vydání rozsudku pro uznání restriktivně. Mínil, že vydání výzvy podle § 114b
odst. 1 o. s. ř. bránila existence restitučních překážek ve smyslu § 8 odst. 1
písm. a) a písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), i okolnost, že
spor nebylo lze řešit dohodou stran. Poukazoval rovněž na to, že se ve věci,
byť opožděně, písemně vyjádřil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro vady nebo
zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není
přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno
není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené, otázky procesního práva, na
jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal
důvody k jejich jinému právnímu posouzení.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že formálními
předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst.
3 o. s. ř. jsou toliko zákonné podmínky, za nichž fikce uznání nároku nastává;
jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na
to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou
věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011). Řízení o
nahrazení projevu vůle o uzavření dohody o vydání jiné věci než zemědělské
nemovitosti ve smyslu § 10 zákona č. 428/2012 Sb. je přitom typicky řízením, v
němž lze uzavřít a schválit soudní smír (k aplikovatelnosti rozsudku pro uznání
ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. v řízení o nahrazení projevu
vůle doprovázeném restitučními aspekty srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3437/2016).
Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce aplikace § 114b o. s. ř. dále ustálena
v tom smyslu, že usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem
přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout
zpravidla při jediném jednání. Jedním z předpokladů vydání usnesení, kterým
soud žalovanému ukládá se ve věci písemně vyjádřit, je přitom okolnost, že si
takový postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, publikováno ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 76/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5733/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1115/2015,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007,
uveřejněn pod č. 37 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněno pod
č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Povahou věci se zde rozumí
skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu
jednání; okolnosti případu jsou pak vymezeny skutečnostmi doprovázejícími
konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo
382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo
636/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo
2565/2010).
Má-li se v řízení podle § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok
uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání
ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém
opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji
procesní obranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21
Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č.
21/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo
1951/2010). Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy,
jestliže žalovaný prokáže, že mu ve vyjádření bránil vážný důvod, a současně
jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání
vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby
soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat včas
písemné vyjádření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn.
21 Cdo 1951/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo
3284/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo
532/2010). I když vymezení takového vážného důvodu vždy závisí na posouzení
všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze – s přihlédnutím
k povaze věci – obecně uvést, že vážný důvod vyjadřuje překážku, která
žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která
žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření
ve věci, a která je v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující
nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné
úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost,
rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2014, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3474/2016).
Jestliže tedy odvolací soud v řízení o nahrazení projevu vůle o uzavření dohody
o vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti ve smyslu § 10 zákona č. 428/2012
Sb. za situace, kdy se dovolatel, ačkoliv mu byla dne 14. 12. 2016 společně s
žalobou doručena výzva k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (obsahující i
řádné poučení o následcích nevyhovění výzvě), v uložené třicetidenní lhůtě ve
věci písemně nevyjádřil, přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že se má za
to, že žalobou uplatněný nárok byl uznán (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) a je proto
namístě vyhovět žalobě rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), nijak se
od výše citované judikatury neodchýlil. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost,
že dovolatel dne 16. 1. 2017 požádal o prodloužení lhůty k písemnému vyjádření
s odůvodněním, že výzva mu byla doručena v období Vánoc, kdy u něj navíc
probíhaly organizační změny, v důsledku kterých se nacházel v personálním
podstavu. Tyto překážky totiž, jak správně dovodil odvolací soud, nelze
považovat za vážný důvod ve smyslu výše citované judikatury, neboť v nich není
možné spatřovat aspekt nepředvídatelnosti ani obecné ospravedlnitelnosti, a to
zejména s ohledem na to, že dovolatel je státním orgánem vystupujícím jménem
státu, který má být v rámci plnění svých úkolů a povinností schopen činit
odpovídající právní úkony či si zajistit adekvátní právní pomoc; přitom ve
stanovené lhůtě ani nežádal jejího prodloužení. Důvody opožděného vyjádření
předestírané dovolatelem tudíž zjevně nepředstavují mimořádné okolnosti, pro
něž by ve smyslu výše citované judikatury nebylo namístě žalobě vyhovět
rozsudkem pro uznání.
Neobstojí pak ani námitka dovolatele, že nedostatky žaloby spočívající v
absenci argumentace vztahující se k aplikaci překážek vydání nárokované
nemovitosti podle § 8 odst. 1 písm. a) a písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. v
řízení o nahrazení projevu vůle znemožňovaly vydání výzvy podle § 114b odst. 1
o. s. ř. a následné vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s.
ř.). Absence všech tvrzení nezbytných pro vyhovění žalobnímu návrhu, respektive
neoznačení veškerých potřebných důkazů (či nezpůsobilost předložených důkazů
prokázat rozhodné skutečnosti) totiž nepředstavují vady působící
neprojednatelnost žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř., je-li v návrhu vylíčen
skutkový děj v rozsahu, který umožňuje jednoznačnou individualizaci žalovaného
nároku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1540/2008, a ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3180/2013, eventuálně rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2813/2014, a ze dne 11. 7.
2017, sp. zn. 28 Cdo 3437/2016). Rozhodující z hlediska splnění náležitostí
žaloby nezbytných pro vydání rozsudku pro uznání je přitom toliko skutečnost,
že žaloba vylíčení rozhodujících skutečností obsahuje, nikoliv zda jsou žalobní
tvrzení podložena důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1.
2017, sp. zn. 32 Cdo 4349/2016, ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 194/2011, a
ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2622/2007). Jestliže tedy v nyní řešené
věci žaloba obsahovala dostatečně určité údaje o oprávněné i povinné osobě,
pozemku i vylíčení skutečnosti vedoucí k majetkové křivdě, na jejímž základě
uplatnila žalobkyně svůj nárok, a to v takovém rozsahu, že ji bylo možno
projednat a bez dalšího jí vyhovět (vycházeje z žalobních tvrzení), bylo tudíž
zcela namístě při splnění ostatních podmínek (§ 114b o. s. ř.) i vydat rozsudek
pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.). Bylo pak na žalovaném dovolateli, aby
námitky existence překážek bránících uspokojení restitučního nároku ve smyslu §
8 odst. 1 písm. a) a písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. uplatnil ve včasném
písemném vyjádření k žalobě, přičemž v důsledku porušení jeho procesních
povinností k jeho tvrzením již přihlížet nelze. S výjimkou zcela obecného
tvrzení, že nárokovaný pozemek o celkové výměře 11.073 m2 nelze vydat, neboť
zčásti přiléhá k železniční trati a silnici, pročež se v určitém rozsahu
nachází v ochranných pásmech těchto komunikací, ostatně dovolatel důvody
bránící dle jeho názoru naturální restituci nekonkretizoval ani v dalším
průběhu řízení.
Pro úplnost je nutno dodat, že dovolatelem odkazovaná judikatura na posuzovaný
případ nedopadá. V usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, totiž
Nejvyšší soud posuzoval toliko existenci okolností případu vyžadujících vydání
kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř., nález Ústavního soudu ze dne 14. 2.
2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, se zabýval situací, kdy účastník řízení nepodal
písemné vyjádření k výzvě podle § 114b o. s. ř., neboť se nikoliv nerozumně
domníval, že se bude moci vyjádřit při ústním jednání, nález Ústavního soudu ze
dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, řešil otázku vydání kvalifikované
výzvy s následnou fikcí uznání nároku v řízení o stanovení výživného zletilé
osobě, nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15,
posuzoval včasnost vyjádření nezastoupené fyzické osoby se zřetelem k jejímu
důchodovému věku a aktivně projevené vůli účastnit se soudního řízení a nálezem
ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, konečně Ústavní soud zohlednil
zrakové onemocnění dotčeného účastníka řízení.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.),
neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu „projednatelným“ (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto
nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo
odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč
[srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč
na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 388 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu