28 Cdo 2165/2024-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně LUPA spol. s r.o., identifikační číslo osoby 470 51 931, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Dobrovského 220, zastoupené JUDr. Ivanou Šlehoferovou, advokátkou se sídlem v Kralupech nad Vltavou, nám. J. Seiferta 238, proti žalované RTi Czech s.r.o., identifikační číslo osoby 606 47 418, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, Poděbradova 2995/17, o zaplacení 2 040 902 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 C 234/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 8. 2. 2024, č. j. 15 Co 196/2023-237, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 328 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivany Šlehoferové, advokáty se sídlem v Kralupech nad Vltavou, nám. J. Seiferta 238.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále i jen „odvolací soud“) změnil rozsudek Okresního soudu v Táboře (dále i jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 5. 2023, č. j. 2 C 234/2022-178, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 6. 2023, č. j. 2 C 234/2022-189, v zamítavém výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 040 902 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I
2. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala dovolání žalovaná (dále i jen „dovolatelka“), požadujíc, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud podané dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť dovolání – v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
4. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
5. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
7. K vymezení přípustnosti dovolání viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, publikované pod číslem 460/2017 Sb. (v němž Ústavní soud – mimo jiné – přijal a odůvodnil závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
8. Příslušné pasáže dovolání zjevně způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání nejsou, jestliže v nich dovolatelka – ač při podání dovolání obligatorně zastoupena advokátem – ve vztahu k této náležitosti dovolání toliko odkazuje (nadto nepřesně) na vícero kritérií přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (že „dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. je dovolacím soudem rozhodována“), aniž by však z dovolání (posuzovaném potud i z obsahového hlediska) bylo patrno, jakou konkrétní otázku hmotného (nebo procesního) práva považuje dovolatelka v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud neřešenou, resp. která dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, tedy od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit, případně kterou právní otázku má dovolatelka za vyřešenou v rozporu s ustálenou judikaturou a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (viz již citované R 4/2014, nebo také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
9. Výtky dovolatelky vůči postupu odvolacího soudu v řízení [stran pochybení při dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, bez vytčené kvalifikované otázky procesního práva (dovolatelka sama uvádí, že řízení je v tomto ohledu zatíženo procesní vadou), již by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím, nehledě na absenci řádného vymezení přípustnosti dovolání], či namítaná nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, vystihují vady řízení. Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.) a vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nad rámec lze snad k námitkám, jimiž dovolatelka zpochybňuje zejm. zjištění týkající se konkrétních (smluvních) ujednání mezi stranami, uvést, že případné nezopakování listinných důkazů nezakládá vadu ohrožující správnost napadeného rozhodnutí; u důkazů tohoto typu je totiž vyloučen vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání, a není tudíž porušením zásady přímosti, pakliže odvolací soud důkazní význam příslušných listin přehodnotil, aniž by jimi při jednání sám vedl důkaz (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010, či ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011).
10. Uvádí-li dovolatelka, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, žádné rozhodnutí zde neuvádí. Poukazuje-li na tu rozhodovací praxi, jež byla předestřena před soudy nižšího stupně (a s níž dovolatelka v předkládaném dovolání vyjadřuje souhlas), přičemž shledává pochybení odvolacího soudu, že „se judikaturou na níž odkazoval soud prvního stupně, nijak nezabýval a nijak ji nehodnotil“ nelze než uvést, že odvolací soud vysvětlil, že konkluze v těchto rozhodnutích formulované se v projednávané věci neprosadí již s ohledem na odlišnost skutkových okolností jednotlivých soudy posuzovaných věcí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Kritika skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejich správnosti a úplnosti) tedy uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř není (srov. např. výše uvedené usnesení R 4/2014).
11. Z hlediska přípustnosti dovolání je proto bez významu i to, mají-li odvolacím soudem přijaté skutkové závěry (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř.) oporu v provedeném dokazování (k případným vadám řízení /provázely-li by důkazní řízení/ smí dovolací soud – jak vyloženo výše – přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Jeví se však vhodné dodat, že nejde ani o situaci, kdy by mezi provedenými důkazy a učiněnými zjištěními byl extrémní rozpor (když odvolacím soudem učiněná skutková zjištění, jež předcházejí právnímu posouzení, nejsou v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení tohoto důkazu na straně jedné a právními závěry na straně druhé).
12. K odkazům dovolatelky na argumentaci v jiných v řízení učiněných podáních (např. že „v průběhu odvolacího řízení doplnila odkaz na další přiléhavou judikaturu, která potvrzuje správnost rozhodnutí soudu prvního stupně“) nemohl by dovolací soud přihlédnout též vzhledem k § 241a odst. 4 o. s. ř. (stanovujícímu, že v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení).
13. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k nim také žádnou argumentaci, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuvádí, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
14. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím zástupkyně z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 16 500 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovenou paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3 528 Kč.
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu