28 Cdo 2214/2025-961
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) K. S., b) Š. N., c) I. H., d) L. V., e) J. V., f) J. V., a g) V. S., všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 43 C 45/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2024, č. j. 13 Co 169/2023-905, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 5. 2025, č. j. 13 Co 169/2023-944, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům částku celkem 7 973,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce, advokáta JUDr. Martina Purkyta.
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 6. 2023, č. j. 43 C 45/2022-767, potvrzen v odvoláním napadeném výroku I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobci (oprávněnými osobami, nabývajícími) smlouvu o převodu tam blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území XY
2. Rozhodnuto bylo o žalobci uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že restituční nárok žalobců coby oprávněných osob (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.) nebyl dosud plně uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky), a že odňaté (pro zákonnou překážku nevydané) pozemky jest ocenit – na základě znalkyní podaného posudku – podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 cit. vyhlášky). Podle soudy současně přijatého závěru žalobcům přiřknuté pozemky nejsou k danému účelu nevhodné (z vlastnictví státu nepřevoditelné) a jejich cena nepřevyšuje výši uplatněného (neuspokojeného) restitučního nároku.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dovolatelka). V dovolání uplatnila konkrétní hlediska přípustnosti ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jako dovolací důvod ohlásila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle mínění dovolatelky odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou vyhodnotil otázku naplnění předpokladů, za nichž se oprávněné osoby mohou domáhat uspokojení restitučního nároku na převod zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků, tedy žalobou na vydání konkrétních pozemků. Dovolatelka vytýká, že žalobci při uplatňování nároku nebyli dostatečně aktivní, a že s žádostí o přecenění nároku přišli se značným časovým odstupem, aniž výši nároků dříve kvalifikovaně zpochybňovali. Za nesprávný tak považuje i odvolacím soudem přijatý závěr, že její postup při uspokojování předmětných restitučních nároků lze kvalifikovat jako liknavý a svévolný, majíc zato, že skutečnosti odůvodňující takovou konkluzi nebyly v přítomné věci prokázány. Kritizuje i soudy učiněný závěr o stavební povaze oprávněným osobám nevydaných (odňatých) pozemků, potažmo jejich ocenění pro účely poskytované naturální náhrady, jsouc přesvědčena, že jako stavební nelze ocenit ty pozemky, jež v době odnětí nebyly přímo určeny k zastavění a k jejichž zastavění (závodištěm ve Velké Chuchli) došlo až s jistým časovým odstupem. Ocenění pozemků má za nesprávné i proto, že do něj nebyly promítnuty cenové srážky podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
4. Dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
5. Přípustnost dovolání nezakládá § 238a o. s. ř. (napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v tomto ustanovení) a dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. (není naplněno žádné z tam uvedených hledisek).
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
8. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
9. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
10. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
11. S výše rekapitulovanými závěry ustálené rozhodovací praxe právní posouzení věci odvolacím soudem v přítomné věci v kolizi není a hodnotící úvaha – ústící v konkluzi, že za neuspokojením restitučního nároku žalobců stojí svévole a liknavost žalované – není zjištěným okolnostem nepřiměřená. V tomto směru lze akcentovat učiněná zjištění o aktivitě žalobců, zahrnující jak opakovanou účast v procesu vyhlašovaných veřejných nabídek náhradních pozemků, jež nevedla k uspokojení jejich nároku, tak i kroky činěné za účelem přecenění nároku (např. pořízení znaleckého posudku oceňujícího odňaté a nevydané pozemky jako pozemky stavební), který žalovaná (a její předchůdce, Pozemkový fond České republiky) dlouhodobě a v rozporu se skutečným stavem evidovala v nesprávné výši, odmítajíc jeho přecenění (resp. správné ocenění i na základě žalobci opatřeného znaleckého posudku), kdy nesprávná kvantifikace restitučního nároku byla jedním z podstatných důvodů, pro který nemohl být nárok uspokojen v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tj. cestou veřejných nabídek náhradních pozemků.
12. V dovolání obsažená kritika soudy učiněných závěrů, zpochybňující aktivitu žalobců při uplatňování restitučního nároku za účelem jeho uspokojení, není korektní, jestliže dovolatelka v daném směru vytýká žalobcům nízkou či žádnou účast ve veřejných nabídkách, v nichž ovšem jejich nárok (ve správné výši) ani nemohl být plně uspokojen, byl-li žalovanou – navzdory žalobci současně vyvíjené aktivitě – nesprávně kvantifikován. Přitom zde nejde ani o situaci, že by se oprávněné osoby o převod pozemků z veřejné nabídky nezajímaly vůbec (viz opakovaná účast v procesu veřejných nabídek pozemků realizovaná žalobci, jež vedla toliko k částečnému uspokojení jejich restitučních nároků) a že by bez legitimního důvodu (za nějž lze považovat i nesprávnou kvantifikaci nároku, od níž žalovaná nemínila ustoupit) od počátku usilovali o převod konkrétních pozemků mimo rámec veřejných nabídek (a že by si tímto postupem hodlali zjednat výhodu oproti jiným oprávněným osobám).
13. K další dovolatelkou předestřené otázce – ocenění pozemků – lze pak také odkázat na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež vychází z principu, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby a její bezprostřední realizace) je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016).
14. Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněným osobám vydat pro zákonem stanovenou překážku, jest ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění (čerpaném rovněž i z podaných znaleckých posudků), že pozemky byly již v době přechodu na stát určeny k zastavění a rozšíření areálu dostihového závodiště, nijak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Z judikatury vážící se k restitučnímu zákonodárství je současně zřejmé i to, že za zastavěné lze v daných souvislostech považovat i ty pozemky, jež sice bezprostředně zastavěny nejsou, ovšem se stavbou bezprostředně souvisejí a jsou potřebné k jejímu provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou funkční souvislost – viz přilehlé pozemky tvořící se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (vzájemně funkčně provázaný soubor staveb a pozemků – areál); srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014.
15. K tomu sluší se připomenout – byť i dovolatelce jistě známou – rozhodovací praxi, v jejímž rámci se dovolací soud již dříve zabýval i otázkou ocenění oprávněným osobám odňatých a nevydaných pozemků situovaných právě i v areálu dostihového závodiště v Praze – Velké Chuchli [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2514/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3041/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3136/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 35/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1190/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1723/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3134/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1233/2024, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2308/2024] a kdy aproboval závěry soudů nižších stupňů, jež oprávněným osobám odňaté a nevydané pozemky situované v posuzovaném areálu ocenily ve smyslu ustanovení § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako pozemky stavební.
16. Naznačuje-li pak dovolatelka i v nyní projednávané věci nesouhlas se soudy nižšího stupně převzatými znaleckými závěry o takovém charakteru odňatých pozemků, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., zejm. srážky za nemožnost napojení pozemků na veřejný vodovod (ve výší 5 %) a veřejnou kanalizaci (ve výši 7 %), jde svými argumenty již přímo proti odvolacím soudem učiněným skutkovým zjištěním, jakož i proti způsobu hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků (a její námitky tak nevystihují způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem). Nelze přitom přitakat ani těm jejím výtkám, že odvolací soud své závěry dostatečně neodůvodnil, resp. že se nevypořádal s provedenými důkazy ohledně neuplatnění srážek podle shora citované vyhlášky (k tomu srov. i bod 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž dovolací soud rekapituluje učiněná skutková zjištění i co do stavu předmětných pozemků, již v době odnětí začleněných do areálu dostihového závodiště, jež bylo napojeno na vodovod, kanalizaci a rozvod elektřiny, kdy vychází i ze závěrů podaných znaleckých posudků). Uvedené závěry tedy nespočívají na odlišném výkladu a aplikaci relevantní ustanovení cenového předpisu, vyhlášky č. 182/1988 Sb., jejíž ustanovení o cenových srážkách soudy neaplikovaly nikoliv snad proto, že by jejich aplikaci považovaly za vyloučenou a priori, nýbrž se zřetelem k individuálním skutkovým zjištěním, vzhledem k nimž podmínky pro aplikaci cenových srážek (dle přílohy č. 7) neměly za naplněné. Přitom i tyto závěry korespondují výsledkům předešlých, shora odkazovaných řízení.
17. Lze přitom dodat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.), nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec lze uvést, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nelze identifikovat zjevný rozpor (a rozhodnutí odvolacího soudu tak netrpí ani defekty popisovanými v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly závěr o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, spolu s dalšími tam odkazovanými rozhodnutími).
18. Ze shora uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
19. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
20. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení – bylo-li dovolání odmítnuto – netřeba odůvodňovat (srov. § 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.) P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu