28 Cdo 2233/2025

28 Cdo 2233/2025-454

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně obce Chvojenec, se sídlem Chvojenec 30, identifikační číslo osoby: 00273678, zastoupené Mgr. Vilémem Vinopalem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 396, za účasti 1) J. K., zastoupeného Mgr. Janem Fišerem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, 2) A. H., 3) I. J., 4) I. D., 5) M. H., 6) J. K., 7) V. P., zastoupeného Mgr. Janem Fišerem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, 8) T. K., 9) J. K., 10) A. M., 11) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 180, 12) M. Š., 13) V. Ž., o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 159/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 1. 2025, č. j. 22 Co 257/2024-387, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2024, č. j. 11 C 159/2019-347, nahradil výrok I, bod A rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj ze dne 17. 4. 2019, č. j. SPU 153472/2019/544104/Pe, tak, že další účastníci řízení 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7), 8), 9), 10), 12) a 13) nejsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY – dále „předmětný pozemek“ (výrok I), a dalším účastníkům řízení 1), 3), 4), 5), 6), 7), 8), 9), 10), a 12) uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit náklady řízení, a to žalobkyni k rukám jejího zástupce ve výši 39.508,26 Kč a České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích ve výši 42.323 Kč (výroky II a III).

2. Soud prvního stupně takto v řízení dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“ nebo „občanský soudní řád“), rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala znovuprojednání věci týkající se restitučního nároku dalších účastníků řízení 1) až 10), 12) a 13) [vydání rozsudku, jenž by nahradil rozhodnutí správního orgánu s tím, že další účastníci řízení 1) až 10), 12) a 13) nebudou určeni spoluvlastníky předmětného pozemku v konkretizovaných ideálních podílech], o němž bylo rozhodnuto výše specifikovaným rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj ze dne 17. 4. 2019. Soud prvního stupně shledal, že na předmětném pozemku je situována pozemní komunikace coby samostatná stavba, jež byla vybudována před datem 24. 6. 1991. Dovodil proto, že je dána překážka vydání předmětného pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), z důvodu jeho zastavěnosti a funkční propojenosti s okolními nemovitostmi, pročež žalobě ve vztahu k předmětnému pozemku vyhověl.

3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání dalších účastníků řízení 1) a 7) usnesením ze dne 22. 1. 2025, č. j. 22 Co 257/2024-387, rozsudek soudu prvního stupně zrušil (výrok I), žalobu odmítl v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení výroku I, bodu A rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj ze dne 17. 4. 2019, č. j. SPU 153472/2019/544104/Pe, tak, že další účastníci řízení 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7), 8), 9), 10), 12) a 13) nejsou podílovými spoluvlastníky předmětného pozemku (výrok II), řízení zastavil v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení výroku II rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj ze dne 17. 4. 2019, č. j. SPU 153472/2019/544104/Pe, o nezřízení věcného břemene (výrok III), žalobkyni uložil povinnost nahradit dalšímu účastníkovi řízení 1) k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 23.800 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 4.780 Kč (výroky IV a VII), dále žalobkyni uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 42.323 Kč (výrok VI) a rovněž žalobkyni uložil povinnost nahradit dalšímu účastníkovi řízení 7) k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 7.560 Kč (výrok VIII). Dále rozhodl, že žalobkyně a další účastníci řízení 2), 3), 4), 5), 6), 7), 8), 9), 10), 11), 12) a 13) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok V) a žalobkyně a další účastníci řízení 2), 3), 4), 5), 6), 8), 9), 10), 11), 12) a 13) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IX).

4. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně není ve věci legitimována k podání žaloby, neboť není osobou z restituce oprávněnou a ani povinnou. Vysvětlil, že rozhodnutí správního orgánu o vydání předmětného pozemku dalším účastníkům řízení 1) až 10), 12) a 13) jakožto osobám oprávněným dle zákona o půdě se nikterak nedotýká práv či povinností žalobkyně. Konstatoval, že žalobkyně nemohla být (a dle litery zákona nebyla) účastnicí řízení před správním orgánem, který přezkoumávané rozhodnutí vydal, přičemž účastenství v řízení podle části páté občanského soudního řádu je navázáno na účastenství v řízení o uplatněném restitučním nároku podle zákona o půdě před příslušným pozemkovým úřadem. Dále pak uvedl, že výrok II napadeného správního rozhodnutí o nezřízení věcného břemene na předmětném pozemku podléhá přezkumu v rámci správního soudnictví.

5. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. Namítá, že došlo k porušení jejích procesních práv, neboť rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé. Připomíná, že za účastníka řízení ji považoval správní orgán i soud prvního stupně, a tudíž jednala v dobré víře ve správnost postupu orgánů státu. Domnívá se proto, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání nebo alespoň nařídit k projednání odvolání jednání a žalobkyni náležitě poučit. Má za to, že je finančně sankcionována v důsledku nesprávného postupu správního orgánu a soudu prvního stupně, jestliže jí byla bez dalšího uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Další účastnice řízení 11) se ve svém vyjádření ztotožnila s dovoláním žalobkyně a navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Další účastníci řízení 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7), 8), 9), 10), 12) a 13) se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolání není přípustné.

11. Ve sporném řízení je soud vázán žalobním návrhem s výjimkou obsaženou v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., tedy primárně určením, kdo jsou účastníci řízení (žalobce a žalovaný), o jaké věci bude jednáno (skutkový základ) a jaký je žalobní návrh (petit). O zahájení řízení a o obsahu žaloby rozhoduje žalobce jako dominus litis (pán řízení). Soud následně rozhoduje o všech základních skutečnostech obsažených v žalobě, tedy mimo jiné i o aktivní a pasivní věcné legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimací se rozumí stav vyplývající z hmotného práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.

6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 513/2017, jenž je přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Aktivní věcná legitimace je dána, jestliže žalobci svědčí tvrzené subjektivní právo; pasivní věcná legitimace je posuzována z hlediska, zda je žalovaný nositelem tvrzené povinnosti. Případný nedostatek aktivní a/nebo pasivní věcné legitimace má za následek, že žalobce nemůže být v řízení úspěšný.

12. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, že k doložení svého oprávnění k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 244 a násl. o. s. ř. musí žalobce tvrdit, že rozhodnutím správního orgánu, který rozhodoval ve věci soukromého práva, byl dotčen na svých právech (že byl v těchto právech nějakým, byť málo významným, způsobem zkrácen) a že tuto újmu lze odstranit tím, že o věci bude znovu rozhodnuto soudem (§ 246 o. s. ř.). Posouzení otázky, zda žalobce je vskutku osobou dotčenou na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, je přitom závěrem o věcné legitimaci, nikoliv závěrem o účastenství v řízení.

Účastníkem řízení o žalobě podle ustanovení § 246 odst. 1 o. s. ř. je zároveň vždy osoba, která podala žalobu (žalobce), bez zřetele k tomu, zda je k podání žaloby legitimována (zda jí podle ustanovení § 246 odst. 1 o. s. ř. náleží právo návrhové). Tvrdí-li pak žalobce, že byl dotčen na svých právech, byť je to z povahy věci vyloučeno, soud žalobu odmítne podle ustanovení § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. Okruh účastníků restitučního řízení podle zákona o půdě je přitom ustanovením § 9 odst. 8 tohoto zákona taxativně vymezen tak, že jde toliko o osobu uplatňující restituční nárok (osoba oprávněná) a osobu povinnou, naplňující znaky uvedené v ustanovení § 5 zákona o půdě, jež je v daném restitučním řízení též pasivně věcně legitimována; definice účastenství ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu [respektive ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) – k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. III. ÚS 2360/22, bod 18, jež je přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz], je zde vyloučena (§ 250b odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) o restitučním nároku oprávněné osoby se pak přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby povinné ve smyslu zákona o půdě, a to ani tehdy, tvrdí-li, že je aktuálním vlastníkem dotčené nemovitosti. Oprávnění podat ve smyslu § 244 a násl. o.

s. ř. žalobu směřující vůči rozhodnutí pozemkového úřadu přiznávajícímu oprávněné osobě restituční nárok přichází tedy v úvahu pouze tehdy, tvrdí-li žalobce, že vlastníkem nárokovaného pozemku, resp. osobou hospodařící s pozemkem vlastněným státem, byl již ke dni účinnosti zákona o půdě a že z uvedeného důvodu naplňuje znaky povinné osoby dle ustanovení § 5 odst. 1, 2 zákona o půdě. V situaci, kdy znaky osoby povinné dle ustanovení § 5 odst. 1, 2 zákona o půdě žalobce zjevně nenaplňuje, je pak z povahy věci vyloučeno, aby byl rozhodnutím pozemkového úřadu přiznávajícím oprávněné osobě restituční nárok na svých právech dotčen; v takovém případě ovšem není ani osobou oprávněnou napadnout takové rozhodnutí žalobou v řízení dle ustanovení § 244 a násl. o.

s. ř., pročež je namístě onu žalobu odmítnout (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn.

13. Jestliže tedy odvolací soud v situaci, kdy žalobkyně nebyla (nemohla být) ve smyslu ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě účastníkem řízení před pozemkovým úřadem, neboť neměla postavení osoby oprávněné a ani povinné, uzavřel, že napadené rozhodnutí pozemkového úřadu, přiznávající oprávněným osobám restituční nárok dle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě, se žalobkyně přímo nedotýká, a proto je není ani oprávněna pro nedostatek aktivní věcné legitimace napadnout žalobou ve smyslu ustanovení § 244 a násl. o. s. ř., kterou jest tak namístě odmítnout [§ 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nijak se tím od výše citované konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu neodchýlil.

14. Přisvědčit přitom nelze námitce žalobkyně, že bylo namístě rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, popřípadě nařídit k projednání odvolání jednání, a poté poskytnout žalobkyni poučení o věcné legitimaci. Nedostatek věcné legitimace totiž nelze odstranit tím, že soud poskytne žalující straně poučení o tom, kdo je účastníkem hmotněprávního poměru, o kterém se v řízení jedná. Poučovací povinnost soudu nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (kdo je věcně legitimován k účasti na občanskoprávním řízení je otázkou hmotněprávní); k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2998/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 15/2022.

15. Rozhodnutí odvolacího soudu pak nekoliduje s dovolatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3476/11, jehož závěry vycházejí z odlišné procesní situace, neboť ve zmíněné věci – oproti věci nyní projednávané – se Ústavní soud zabýval počátkem běhu lhůty pro podání správní žaloby v případě nesprávného poučení správního orgánu o možnosti podat odvolání proti jeho rozhodnutí. V této souvislosti nelze současně přehlédnout, že Ústavní soud v citovaném rozhodnutí mj. výslovně uvedl, že nesprávné poučení nemůže založit v rozporu se zákonem přípustnost opravného prostředku.

16. Přiléhavost postrádá též poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, v němž Ústavní soud spojil potřebu poučení o aktivní věcné legitimaci s výjimečností daného případu, jež je vyzdvižena v bodech 30, 35 a 36 odůvodnění označeného nálezu.

17. Vytýká-li dovolatelka překvapivost usnesení odvolacího soudu, upozorňuje tím toliko na možnou vadu odvolacího řízení. Takovou výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno (z jiného důvodu) přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

18. Pouze na okraj a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak lze uvést, že Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, nebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). Překvapivé pak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 429/2023, ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017, a ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2569/2021, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07).

19. Dovolací soud nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé jen proto, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně. Dovolatelka při zachování obvyklé opatrnosti musela předpokládat, že se odvolací soud bude v rámci odvolacího řízení otázkou aktivní věcné legitimace zabývat, neboť věcná legitimace je předpokladem úspěšnosti žaloby. To, že dovolatelka očekávala, že odvolací soud posoudí její aktivní věcnou legitimaci (důsledky rozhodnutí o vydání předmětného pozemku oprávněným osobám) odlišně, nečiní napadené rozhodnutí překvapivým. Napadené rozhodnutí navíc nelze označit za překvapivé ani ve vztahu k otázce, zda lze v řízení podle části páté občanského soudního řádu nahradit rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene dle ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě, jestliže sama žalobkyně v dovolání připouští, že věcnou příslušnost soud zkoumá kdykoli v průběhu řízení.

20. Neobstojí ani námitka žalobkyně, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, a ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2435/13, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11, a ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15). S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že postupem soudů nižších stupňů nedošlo ke zkrácení procesních práv žalobkyně, a tedy ani k porušení práva na soudní ochranu.

21. Protože dovolatelka brojila proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům IV, V a VI, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i ve vztahu k výrokům VII, VIII a IX o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům usnesení odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

22. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

23. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř.

rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 9. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu