28 Cdo 2238/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce T. Č., P., zastoupeného Mgr. Janem Štanderou, advokátem se sídlem v
Praze 5, Holečkova 332/5, proti žalovaným 1) J. Š., T., 2) S. Š., M., a 3) V.
Š., M., všem zastoupeným JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech,
Sladkovského 1640, o zaplacení částky 130 250 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 168/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2015, č. j. 12 Co
1598/2012-320, takto:
I. Dovolání žalobce v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu ve
výroku bod bodem I písm. a) v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku bodem I co do zamítnutí žaloby o zaplacení částek 12
350 Kč a 17 900 Kč s požadovaným úrokem z prodlení z těchto částek, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se vrací
Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Okresní soud v Lounech (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
21. prosince 2011, č.j. 7 C 168/2006-246, zamítl žalobu, jíž bylo žádáno, aby
původní žalovaný zaplatil žalobci částku 130 250 Kč se specifikovaným úrokem z
prodlení (výrok I), a současně rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi jeho
účastníky (výroky II) a o nákladech vzniklých státu (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci byla postoupena pohledávka,
jež má věcnou souvislost se smlouvou o dílo uzavřenou v ústní formě mezi Mgr.
L. H. (objednatelkou) a původním žalovaným K. Š. (zhotovitelem), jejímž
předmětem byla rekonstrukce interiéru domu. Uplatněný nárok zahrnuje dvě dílčí
pohledávky – na náhradu škody v částkách 12 350 Kč a 17 900 Kč a na vrácení
zálohy 100 000 Kč poskytnuté žalovanému na zhotovení schodiště. K zápisu z
jednání z 12. 11. 2003, jenž obsahuje specifikaci částek, soud prvního stupně
uvedl, že nejde o uznání dluhu ani o jinou listinu prokazující existenci
uplatňovaných pohledávek. K požadované náhradě škody uzavřel, že nebylo
prokázáno porušení právní povinnosti a způsobení škody původním žalovaným či
jeho zaměstnanci a nadto by šlo o právo promlčené. Za prokázané neměl ani
tvrzení o poskytnutí zálohy ve výši 100 000 Kč původnímu žalovanému na
zhotovení schodiště, jež nebylo předmětem smlouvy o dílo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací
soud“) – poté co usnesením ze dne 12. června 2015, č.j. 12 Co 1598/2012-300,
rozhodl o tom, že namísto původně žalovaného K. Š. bude v řízení dále
pokračováno s nynějšími žalovanými jako jeho procesními nástupci – rozsudkem ze
dne 30. října 2015, č. j. 12 Co 1598/2012-320, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé a o náhradě nákladů vzniklých státu potvrdil (výrok pod
bodem I, písm. a/), zatímco v nákladovém výroku ve vztahu mezi účastníky řízení
jej změnil tak, že se žalobci ukládá zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
řízení částka 129 884,40 Kč (výrok I, písm. b/), a současně rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby zakládá na závěru, že uplatněné
právo je promlčeno a pro žalovaným vznesenou námitku promlčení je tak nelze
žalobci přiznat. Nárok na zaplacení částky 100 000 Kč jako zálohy, za níž
nebylo poskytnuto zamýšlené plnění, kvalifikoval odvolací soud jako nárok na
vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), o jehož vzniku a
obohacené osobě se ochuzená Mgr. H. (která nárok později postoupila Ing. V. Š.,
který jej pak postoupil žalobci) prokazatelně věděla již dne 12. 11. 2003, kdy
byl původní žalovaný vyzván k vrácení zálohy. Dvouletá subjektivní promlčecí
doba podle § 107 odst. 1 obč. zák. – dle závěru odvolacího soudu – tak počala
plynout následujícího dne a uběhla dne 13. 11. 2005. Podal-li žalobce žalobu u
soudu až 14. 11. 2005, uplatnil právo v době, kdy již bylo promlčeno. Za
promlčené označil odvolací soud také právo na náhradu škody, podává-li se z
výsledků dokazování, že vědomost o vzniku škody a osobě škůdce měla Mgr. H. dne
23. 9. 2003, resp. 21. 10. 2003, pročež dvouletá subjektivní promlčecí lhůta
podle § 106 odst. 1 obč. zák. také uplynula před podáním žaloby. Za správný
přitom odvolací soud považoval závěr soudu prvního stupně, že zápis z jednání
ze dne 12. 11. 2003 neobsahuje uznání dluhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že rozhodnutí je založeno na řešení otázky hmotného práva, při
němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu;
co do důvodu dovolání žalobce odkázal na ustanovení § 241a odst. 1 občanského
soudního řádu. Za nesprávné označil právní posouzení otázky promlčení práva na
vydání bezdůvodného obohacení, v závislosti na běhu promlčecí doby a jejím
skončení, jestliže její poslední den, 13. listopad 2005, připadl na neděli a
kdy – s ohledem na pravidla počítání času podle ustanovení § 122 odst. 3 obč. zák. – lhůta skončila až v pondělí 14. 11. 2005, kdy byla podána žaloba. Dále
dovolatel kritizuje i závěr odvolacího soudu stran hodnocení listiny – zápisu z
jednání ze dne 12. 11. 2003, který podle jeho názoru jako uznání dluhu obstojí,
jestliže obsahuje všechny náležitosti podle ustanovení § 558 obč. zák. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalované považují dovolání za nepřípustné a napadený rozsudek odvolacího soudu
za správný. Uvádějí, že nárok zůstal neprokázán i v rovině skutkových zjištění
soudu, že na běh a skončení promlčecí doby jako hmotněprávní lhůty „nemají
soboty, neděle či svátky žádný vliv“ a za správný považují i závěr, že zápis z
12. 11. 2003 prohlášení o uznání dluhu neobsahuje. Současně zpochybňují i
věcnou legitimaci žalobce k uplatnění nároku na vrácení zálohy v částce 100 000
Kč. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě
zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento
dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že má zákonem
vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
přípustností dovolání. Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o
zaplacení částky celkem 130 250 Kč. Ačkoliv odvolací soud (i soud prvního
stupně) rozhodl o této částce jedním výrokem, jde o rozhodnutí o více nárocích
s odlišným skutkovým základem, požadoval-li žalobce jednak zaplacení částky 100
000 Kč představující bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že nebylo realizováno
plnění, na něž poskytl zálohu v uvedené výši, a dále pak náhradu majetkové újmy
v částkách 12 350 Kč a 17 900 Kč, k níž mělo dojít poškozením věci (škoda
vzniklá poškozením rozvodu ústředního vytápění a zdi, resp. podlahy).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom, že přípustnost dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným
skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9; usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1206/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2081/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3647/2015, jež jsou – spolu s ostatními citovanými
rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz). Dovolání je proto objektivně nepřípustné v části, která směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody (v
částkách 12 350 Kč a 17 900 Kč Kč s požadovaným úrokem z prodlení), jelikož
jde o rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, kdy je
přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d/ občanského
soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013). Proto Nejvyšší soud dovolání v uvedené části směřující proti rozsudku
odvolacího soudu ve výroku pod bodem I písm. a) v rozsahu, v němž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku bodem I co do zamítnutí žaloby o
zaplacení částek 12 350 Kč a 17 900 Kč s požadovanými úroky z prodlení z těchto
částek, jako nepřípustné odmítl (srov. § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.). V části, v níž se dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž
bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z
titulu bezdůvodného obohacení (ekvivalent poskytnuté zálohy na zhotovení díla,
jež nebylo realizováno), je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného
práva (posouzení otázky běhu promlčecí lhůty), při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu
dále citovanou). Po přezkoumání napadeného rozsudku v dotčeném rozsahu ve smyslu § 242 o. s. ř.,
jež takto provedl bez jednání (srov. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je opodstatněné. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací
soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, v
hranicích otázek vymezených dovoláním. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s.
ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Se zřetelem k hlavě II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §
3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se práva a
povinnosti, o něž v řízení jde, řídí dosavadními právními předpisy (tj. předpisy platnými a účinnými do 31. 12. 2013). Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným
obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z
neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 100 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto
zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce
dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli
přiznat. Podle § 107 odst.1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se
promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři
roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu
došlo. Podle § 112 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 8. 2012) uplatní-li věřitel v
promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném
řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení
neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u
soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Podle § 122 odst. 2 obč. zák. konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let
připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který
připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci,
připadne konec lhůty na jeho poslední den. Podle § 122 odst. 3 obč. zák. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem
lhůty nejblíže následující pracovní den. Přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s požadovaným úrokem
z prodlení, zakládá se na posouzení, že žalobcem uplatněné právo, kvalifikované
jako právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 obč. zák. (ač odvolací
soud blíže nespecifikuje konkrétní skutkovou podstatu bezdůvodné obohacení ve
smyslu § 451 odst. 2 obč. zák.) nelze žalobci přiznat pro namítané
promlčení, v situaci, kdy právo bylo u soudu uplatněno žalobou dne 14. 11. 2005 a kdy dvouletá subjektivní promlčecí doba tohoto práva na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč. zák.) jako lhůta hmotněprávní – dle
závěru odvolacího soudu – uplynula dne 13. 11. 2005.
Promlčecí doba je hmotněprávní lhůtou (takovou, jež působí právní následky v
oblasti práva hmotného), k jejímuž stavení ve smyslu § 112 obč. zák. je
bezpochyby třeba, aby nejpozději posledního dne promlčecí lhůty byla soudu
doručena žaloba. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3121/2013, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 756/2011, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002) není pochyb o
tom, že i počítání promlčecí lhůty řídí se pravidly počítání času, jež pro
sféru hmotných práv stanoví § 122 obč. zák., včetně jeho odstavce třetího, jež
pamatuje na situace, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo
svátek. Pokud k takové situaci došlo i v souzené věci, uzavírá-li odvolací
soud, že konec dvouleté subjektivní promlčecí doby uplatněného práva na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč. zák.) připadl na den 13. 11. 2005
(jenž byl dle kalendáře nedělí), byl posledním dnem lhůty nejblíže následující
pracovní den, tj. pondělí 14. 11. 2005, kdy byla žaloba podána u soudu. Uzavřel-
li proto odvolací soud, že právo bylo u soudu uplatněno po uplynutí promlčecí
doby, jíž konec soud spojil s nedělí 13. 11. 2005, posoudil v tomto ohledu
řešenou otázku nesprávně. V této souvislosti nelze přehlédnout také ne zcela přesné úvahy
odvolacího soudu vážící se k závěru o určení počátku promlčecí doby práva na
vydání bezdůvodného obohacení, jež zákon spojuje s okamžikem, kdy se oprávněný
dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil
(subjektivní promlčecí doba; § 107 odst. 1 obč. zák.), resp. s okamžikem, kdy k
bezdůvodnému obohacení došlo (objektivní promlčecí doba; § 107 odst. 2 obč. zák.). Na stanovení počátku promlčecí doby nemá vliv, kdy se stal závazek z
bezdůvodného obohacení (výzvou věřitele či dohodou účastníků) splatný; obecné
ustanovení § 101 obč. zák. o běhu promlčecí doby se nepoužije (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2041/97,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 75/2009, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2202/2012). Uzavírá-
li odvolací soud v souzené věci v rovině skutkových zjištění, že oprávněný
nabyl vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení (jakož i obohacené osobě) dne
12. 11. 2003, pak by poslední den dvouleté subjektivní promlčecí doby připadl
již na sobotu 12. 11. 2005 (bez zřetele na to, kdy se stal závazek splatný),
přičemž i v takovém případě bylo by tedy posledním dnem lhůty pondělí 14. 11. 2005. S ohledem na shora uvedené není pak pro posouzení otázky promlčení
práva již významné, zda listina pod označením „zápis s jednání ze dne 12. 11. 2003“ je onou kvalifikovou listinou mající obsahové a formální náležitosti
uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. (s účinky na běh promlčecí doby
stanovenými § 110 odst. 1 obč. zák.), kdy námitky nesprávné interpretace vůle
dlužníka vztahují se vesměs ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů (k
obsahu listiny a v ní projevené vůli).
S ohledem na závěr o promlčení práva (jak vidno shora však nesprávný)
se pak odvolací soud (jenž v důvodech svého rozhodnutí sám zdůraznil princip
hospodárnosti řízení) náležitě nezabýval dalšími otázkami významnými pro
rozhodnutí a zejména pak dostatečně neprověřil ani soudem prvního stupně
přijatý závěr, že právo (o němž odvolací soud uzavírá, že je promlčené) žalobci
(jeho právní předchůdkyni) ani nevzniklo. Protože rozsudek odvolacího soudu v přezkoumávané části, kterou bylo
rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení z této
částky, správný není a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil, spolu s
dalšími nákladovými výroky, jež jsou na tomto rozhodnutí závislé (srov. § 243e
odst. 1 o. s. ř.). V tomto rozsahu se pak věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (srov. § 243e odst. 2 věty první o. s. ř.). Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s §
226 odst. 1 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení bude
rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.