28 Cdo 2332/2025-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) J. K., a b) M. K., oba zastoupeni Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalovaným: 1) K. J. a 2) J. J., oba zastoupeni JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze, Purkyňova 2121/3, o 69 230 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 221 EC 137/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2025, č. j. 15 Co 227/2024-249, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni rovným dílem zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 039 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla France do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2025, č. j. 15 Co 227/2024-249, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2024, č. j. 221 EC 137/2012-215, jímž byli žalovaní zavázáni uhradit žalobcům společně a nerozdílně 69 230 Kč se specifikovaným příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní. Předestřeli otázku, zda má vlastník pozemku vůči subjektu, jenž na něm zbudoval drobnou stavbu, tvořící jeho součást, nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Měli za to, že tato otázka v judikatuře dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Brojili rovněž proti skutkovému závěru odvolacího soudu o tom, že žalobcům v rozhodném období (od 20. 7. 2010 do 25. 5. 2012 a od 7. 6. 2012 do 16. 5. 2014) znepřístupnili (prostřednictvím betonových zídek a oplocení) jejich pozemek parc. č. XY v k. ú. XY. Odkazovali přitom (dovolávajíce se ochrany svých ústavně zaručených práv) na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, publikovaný pod č. 194/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06, publikovaný pod č. 132/2006 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 402/05, publikovaný pod č. 2/2006 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
3. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozsudek odvolacího soudu na vyřešení dovolateli kladené otázky, zda má vlastník pozemku vůči subjektu, jenž na něm zbudoval drobnou stavbu, tvořící jeho součást, nárok na vydání bezdůvodného obohacení, žel nezávisí, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že se žalovaní v rozhodném období (od 20. 7. 2010 do 25. 5. 2012 a od 7. 6. 2012 do 16. 5. 2014) na úkor žalobců bezdůvodně obohatili tím, že bez právního titulu okupovali část pozemku vlastněného žalobci (znepřístupnili ji prostřednictvím zbudovaných betonových zídek a oplocení a užívali ji pro sebe – zřídili zde basketbalové hřiště a zavlažování), a nikoliv na dovolateli předestírané konkluzi, „dle níž se žalovaní měli na úkor žalobců bezdůvodně obohatit v důsledku umístění drobných staveb, tvořících součást pozemku žalobců“. Prostřednictvím nastolené otázky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Vybudované betonové zídky, oplocení, basketbalové hřiště a zavlažování byly ostatně jako samostatné věci v občanskoprávním smyslu (a nikoliv jako součást okupovaného pozemku) posouzeny již v řízení vedeném o jejich odstranění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3658/2021).
6. Závěry odvolacího soudu (o vzniku bezdůvodného obohacení) přitom korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž tomu, kdo bez právního důvodu ovládá pozemek vlastníka (tím, že jej uzamkl a učinil přístupným pro sebe a svou potřebu) natolik, že ač není vlastníkem, je to pouze on, kdo jej může využívat pro svoje potřeby, pak bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně využívá (jakou plochu, jak často), a zda na tento pozemek mají přístup i další subjekty, vzniká majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení), spočívající v tom, že – ačkoliv svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka pozemku postavení detentora pozemku – jeho majetkový stav se nezmenšil, neboť žádnou úhradu odpovídající faktickému uchopení pozemku jeho vlastníkovi neposkytl (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011). Citovaná judikatura je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), použitelná i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 756/2019, nebo ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016), kdy jde o skutkovou podstatu protiprávního užití cizí hodnoty dle § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, či ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018).
7. Zpochybňují-li pak dovolatelé závěry odvolacího soudu o tom, že předmětný pozemek v rozhodném období prostřednictvím zbudovaných betonových zídek a oplocení znepřístupnili a užívali jej pro sebe – zřídili zde basketbalové hřiště a zavlažování – brojí tím vůči skutkovým, a nikoliv právním, konkluzím odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
8. Skutkové závěry odvolacího soudu se přitom neocitají v extrémním rozporu s provedeným dokazováním; vyplývají totiž z realizovaných důkazů (včetně fotografií z místa činu pořízených policejním orgánem, fotografií obsažených ve znaleckém posudku obchodní společnosti STATIKUM s.r.o. a protokolů o místních šetřeních provedených ve dnech 29. 11. 2012 a 20. 10. 2017) a korespondují též procesnímu postupu a stanoviskům dovolatelů (viz odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu č.l. 29-30, či jejich žaloba o určení vlastnického práva k okupované pozemkové části z roku 2013).
9. Vytýkají-li pak dovolatelé nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i to, že soudy nižších stupňů neprovedly jimi navržený důkaz vykonáním místního šetření, namítají tím vady řízení. Zjevně přitom pomíjí, že s účinností od 1. 1. 2013 vady řízení nepředstavují způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); na přípustnost dovolání tudíž toliko z vytýkaných procesních vad rovněž nelze usuzovat.
10. Zůstává ostatně na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). V situaci, kdy odvolací soud vysvětlil svůj postup v odůvodnění svého rozhodnutí (provedení dalšího místního šetření po více než 10 letech od zahájení řízení by představovalo neefektivní a nehospodárný krok, jevilo se nadto nadbytečným v situaci, kdy skutkový stav byl dostatečně zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a nebylo způsobilým prokázat stav pozemku v rozhodném období), tudíž okolnost, že neprovedl dovolateli navržené místní šetření, vadu řízení zjevně nepředstavuje (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný pod č. 49/1994 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný pod č. 80/1995 tamtéž). Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, pak nejsou požadavky na náležitosti odůvodnění jeho rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není tedy zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jak tomu dle obsahu spisu bylo i v nyní projednávané věci.
11. Napadají-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tedy v projednávané věci naplněny nebyly.
13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaných bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta ve výši 7 020 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 9 039 Kč.
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 11. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu