22 Cdo 3658/2021-1025
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) M. K., narozeného XY, a b) J. K., narozené XY, obou bytem XY,
zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567, proti
žalovaným 1) E. F., 2) J. F., oběma bytem XY, 3) Z. N., narozené XY, 4) R. N.,
narozenému XY, oběma bytem XY, 5) I. Z., narozenému XY, bytem XY, 6) P. H.,
narozené XY, bytem XY, 7) K. J., narozené XY, bytem XY, 8) J. J., narozenému
XY, bytem XY, 9) J. S., narozené XY, 10) R. S., narozenému XY, oběma bytem XY,
11) M. L., bytem XY, 12) P. L., bytem XY, 13) J. V., narozené XY, a 14) J. V.,
narozenému XY, oba bytem XY, žalovaní 3) až 10), 13) a 14) zastoupeni JUDr.
Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, o vyklizení
pozemků, zdržení se užívání pozemků a odstranění neoprávněných staveb, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 195/2010, o dovolání žalobců a
žalovaných 3) až 10), 13) a 14) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
23. 3. 2021, č. j. 15 Co 159/2020-917, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Dovolání žalovaných 3) až 10), 13) a 14) se odmítá.
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2020, č. j. 55 C 195/2010-792, zastavil řízení v části, ve které se žalobci domáhali, aby
žalovaným 1) a 2) byla uložena povinnost společně a nerozdílně odstranit
dřevěné oplocení s kovovou stojkou nacházející se na pozemku par. č. XY; a v
části, ve které se žalobci a) a b) domáhali, aby žalovaným 1) a 3) byla uložena
povinnost společně a nerozdílně odstranit z pozemku par. č. XY kovový sloup
včetně šikmé vzpěry (výrok I). Zamítl žalobu v části, ve které se žalobci
domáhali, aby žalovaným 1) a 2) byla uložena povinnost společně a nerozdílně
vyklidit pozemek par. č. XY, a vykácet 1 ks ovocného stromu a 1 ks jehličnatého
stromu na pozemku par. č. XY, (výroky II a III). Ve vztahu k žalovaným 3) a 4)
soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali, aby
těmto žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemek
par. č. XY (výrok IV) a uložil těmto žalovaným povinnost společně a nerozdílně
z pozemku par. č. XY odstranit pařeniště (včetně základů), betonový chodníček a
oplocení blíže specifikované ve výrocích (výroky V až VII). Ve vztahu k
žalovanému 5) soud prvního stupně žalobu zamítl v části, ve které se žalobci
domáhali uložení povinnosti vyklidit pozemek par. č. XY a vykácet na tomto
pozemku 6 ks stromů (výroky VIII a X) a uložil tomuto žalovanému povinnost
odstranit betonový panel a oplocení blíže specifikované ve výrocích (výroky IX
a XI). Ve vztahu k žalované 6) soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve
které se žalobci domáhali, aby této žalované byla uložena povinnost vyklidit
pozemek par. č. XY a vykácet na tomto pozemku 1 ks stromu (výroky XII a XIV) a
uložil této žalované povinnost odstranit zídku blíže specifikovanou ve výroku
(výrok XIII). Ve vztahu k žalovaným 7) a 8) soud prvního stupně zamítl žalobu v
části, ve které se žalobci domáhali, aby těmto žalovaným byla uložena povinnost
společně a nerozdílně vyklidit pozemek par. č. XY a vykácet zde 1 ks
jehličnatého stromu a 2 ks keřů (výroky XV a XVII) a uložil těmto žalovaným
povinnost společně a nerozdílně odstranit zavlažovací zařízení, konstrukci
basketbalového koše, hřiště, betonovou podezdívku s oplocením a oplocení blíže
specifikované ve výrocích (výroky XVI, XVIII a XIX). Ve vztahu k žalovaným 9) a
10) soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali,
aby těmto žalovaným byla povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemek par. č. XY a vykácet zde 10 ks stromů (výroky XX a XXII) a uložil těmto žalovaným
povinnost společně a nerozdílně odstranit chodníček z pražců a oplocení blíže
specifikované ve výrocích (výroky XXI a XXIII). Ve vztahu k žalovaným 11) a 12)
soud prvního stupně zastavil řízení v části, ve které se žalobci domáhali, aby
těmto žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně odstranit z
pozemku par. č. XY chodníček z pražců a vykácet 10 ks stromů (výrok XXIV), dále
zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali, aby těmto žalovaným byla
uložena povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemek par. č.
XY a odstranit
zídku s oplocením (výroky XXV a XXVI). Ve vztahu k žalovaným 13) a 14) soud
prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali, aby těmto
žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemek par. č. XY (výrok XXVII) a uložil těmto žalovaným povinnost společně a nerozdílně
odstranit chodníček ze zapuštěných pražců, zbytky betonové zídky a zbytky
oplocení se třemi zbytky ocelových sloupků blíže specifikovaných ve výrocích
(výroky XXVIII a XXIX). Výroky XXX až XXXIX rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2021, č. j. 15 Co
159/2020-917, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II
až XXIX a výrokem II zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích XXX až
XXXIX o nákladech řízení mezi účastníky nákladech státu a věc mu vrátil v
tomto rozsahu k dalšímu řízení. Ve věci jde o toto: V 80. letech minulého století tehdejší vlastník – stát,
jednající prostřednictvím národního výboru, zřídil žalovaným k předmětným
pozemkům právo dočasného užívání; ti na pozemcích postavili drobné stavby a
osázeli je trvalými porosty. V 90. letech byly pozemky vydány v restituci, a v
roce 2007 se jejich vlastníky stali žalobci, kteří požadují, aby je žalovaní
vyklidili, odstranili drobné stavby a porosty. Soudy žalobě vyhověly, pokud jde
o stavby, které mají povahu samostatných věcí; ohledně odstranění porostů a
vyklizení pozemků žalobu zamítly. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 3) až 10), 13) a 14) („dále
jen žalovaní“) i žalobci dovolání. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah obou dovolání i vyjádření žalobců k
dovolání žalovaných jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro
stručnost (§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - „o. s. ř.“) odkazuje. Dovolání nejsou přípustná. K dovolání žalobců:
Právní otázky, na kterých má rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru žalobců
spočívat, jsou označeny kurzívou. Je možné domáhat se ochrany vlastnického práva k nemovité věci prostřednictvím
žaloby na vyklizení pozemku v případě, že žalovaní pozemky užívají pasivně,
resp. v situaci, kdy přetrvávají následky aktivního zásahu žalovaných, tj. že
setrvale brání vlastníkovi v užívání pozemku vědomým ponecháváním svých věcí na
jeho pozemku? Podle názoru žalobců jde o otázku, která v judikatuře dovolacího soudu nebyla
dosud řešena. Její řešení se však z judikatury dovolacího soudu podává. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 456/98, se
uvádí: „Stavba jako nemovitost ve smyslu občanskoprávním (§ 119 odst. 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák“) není součástí pozemku a je věcí
ve smyslu práva (§ 118 odst. 1 obč. zák.), jež může mít jiný právní osud než
pozemek, na kterém je postavena. Takovou stavbou je podle nezpochybněného
závěru odvolacího soudu i předmětný plot. Samostatnost, respektive oddělenost
obou věcí, tj. pozemku a stavby, a oddělenost právních vztahů k nim vyvolala
specifickou právní úpravu ochrany vlastnického práva odlišnou od obecné ochrany
proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva podle § 126 obč. zák. (§ 132
obč. zák. před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb?). Tuto speciální
úpravu představuje ustanovení § 135c obč. zák. (§ 221 obč. zák. před novelou
provedenou zák. č. 509/1991 Sb.), které řeší případy neoprávněné stavby, tj. stavby zřízené stavebníkem na pozemku, jenž mu nepatří, aniž by k tomu měl
právo. Speciální úpravě právních vztahů je třeba dát přednost před úpravou
obecnou.
Jestliže předmětný plot je stavbou ve smyslu občanského práva, pak
žalobce nemohl dosáhnout odstranění této stavby žalovaným ze svého pozemku
žalobou na vyklizení pozemku, odpovídající ochraně vlastnického práva ve smyslu
§ 126 obč. zák. Nároku, který má základ v ustanovení § 135c odst. 1 obč. zák.,
odpovídá žalobní návrh na odstranění stavby, neboť tak je formulováno toto
ustanovení – ‚je třeba odstranit‘. Ostatně výkon rozhodnutí, jímž byla uložena
povinnost vyklizení určitého pozemku, upravený ustanovením § 342-344 OSŘ,
neumožňuje odstranění nemovité stavby na pozemku. Jde-li o vyklizení věci,
vyplývá z uvedených ustanovení, že musí jít o věci, které lze odevzdat,
převzít, případně dát do úschovy, tj. o věci movité. S věcmi nemovitými takto
nakládat nelze.“ Podobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003. Pro stavby zřízené neoprávněně na pozemku před
1. 1. 2014 platí tyto závěry i nadále (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, publikovaný pod č. 58/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část civilní), s tím, že vlastnické žaloby jsou nadále
upraveny v § 1040 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“. V této věci je nesporné, že žalovaní ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu
pozemky žalobců „aktivně“ neužívali. Žalobci tvrdí, že je užívali „pasivně“,
neboť „jednání žalovaných spočívající ve vědomém a úmyslném ponechání následků
svého užívání na těchto pozemcích, ať už v podobě staveb, jiných výsledků
stavební činnosti, movitých věcí nebo podobě staveb, jiných výsledků stavební
činnosti, movitých věcí nebo porostů“, fakticky brání žalobcům v užívání jejich
pozemků, a že se lze domáhat odstranění těchto „věcí“ žalobou na vyklizení
pozemků. Tak tomu však není. Odstranění staveb se mohou domáhat právě žalobou
na jejich odstranění, což také učinili a bylo jim vyhověno (s výjimkou výroku
pod bodem XXVI). Protože nebylo prokázáno, že by žalovaní měli na pozemcích
movité věci anebo je užívali sami, nebylo možno žalobě na vyklizení vyhovět. Pokud jde o to, že žalovaní před delší dobou osázeli pozemky trvalými porosty,
lze jen konstatovat, že ty jsou součástí pozemku a tudíž ve vlastnictví žalobců
(viz níže); ostatně žalobci se výslovně domáhali „vykácení stromů“, a o těchto
žalobních návrzích bylo rozhodnuto, a takový hypoteticky možný nárok nelze
podřadit pod pojem „vyklizení pozemku“. V této části je tak rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou
dovolacího soudu; odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 22 Cdo 2886/2014, týkajícího se pasívní legitimace, je za těchto
okolností nevýznamný. Je možné domáhat se ochrany vlastnického práva negatorní žalobou na odstranění
součástí pozemku (stromů a keřů), které byly na pozemek umístěny bez souhlasu
vlastníka pozemku, jakožto rušivých účinků/následků jednání žalovaného, nebo
žalobou na vyklizení se domáhat ochrany proti neoprávněnému zadržování a
užívání věci v důsledku nedovoleného umístění těchto porostů na cizí pozemek?
Lze v takovém případě neoprávněného osazení pozemku porosty analogicky použít
ustanovení o vypořádání neoprávněných staveb? Případně je možné se v takovém
případě domáhat náhrady škody? V souvislosti s těmito otázkami vymezují přípustnost dovolání tak, že „otázka
ochrany vlastnického práva, do něhož bylo zasaženo neoprávněným vysazováním
porostů, resp. osázením pozemku porosty osobou odlišnou od vlastníka bez
souhlasu vlastníka pozemku, dosud nebyla dovolacím soudem řešena“. K tomu se uvádí: Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího
charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem
formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit
řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS
2619/15). Nejde tak o otázku neřešenou a odvolací soud ji posoudil v souladu s
judikaturou soudu dovolacího. Součástí pozemku jsou i trvalé porosty, jako např. keře, stromy, porosty
viničné a chmelničné, okrasné dřeviny atd. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 73/2004, publikovaný pod č. 87/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Tak tomu bylo i v době před
novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., o čemž svědčí jak rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1974, sp. zn. 3 Cz 55/74, tak i tehdejší
odborná literatura (viz např. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Panorama,
1987, díl I., s. 372), jen s výjimkou pozemků v užívání jednotného zemědělského
družstva, o to však v této věci nejde. Ostatně rozhodující je současný právní
stav, a podle něj o tom, že porosty jsou součástí pozemku, není pochyb (viz §
507 o. z.). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014, se
uvádí: „V případě jednorázových zásahů byla věc na základě protiprávního zásahu
poškozena a zásah již skončil (byť jeho následky přetrvávají, ale rušitel již
do práva vlastníka aktivně nezasahuje). Potom ovšem právní vztahy vlastníka a
těchto osob ohledně důsledků neoprávněného zásahu, kterým byla způsobena škoda,
upravují ustanovení o vztahu rušitele a vlastníka, a z § 1042 o. z. není možné
vyvozovat další práva vlastníka, která zákon na základě tohoto ustanovení
nezakládá. Vlastník věci je tedy oprávněn domáhat se v případě jednorázového
zásahu odstranění důsledků tohoto zásahu pouze z titulu náhrady škody (v tomto
smyslu je možné dále vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 735/2001).“ Jde o to, že tzv. vlastnické žaloby se podle
převládajícího mínění nepromlčují; proto tam, kde došlo k zásahu do
vlastnického práva k věci, který nespočívá v jejím neoprávněném zadržování, je
možné se domáhat ochrany jen podle ustanovení o náhradě škody, podléhajících
promlčení. Není totiž žádný důvod pro to, aby právo na náhradu škody, způsobené
jednorázovým zásahem do vlastnického práva, formou naturální restituce
promlčení podléhalo, zatímco obsahově stejné právo, opírající se o § 1042 o. z., nikoliv. K přechodu závazků (obligací), týkajících se věci, na další vlastníky Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn.
22 Cdo 3404/2010, uvedl, že v
souvislosti se změnou vlastnického práva k věci přecházejí na nabyvatele ta
práva a závazky, které mají věcněprávní povahu, nebo ty, u nichž to zákon
výslovně stanoví. Ke změně osoby dlužníka pak může dále dojít také způsoby
předvídanými občanským zákoníkem, např. na základě písemné dohody o převzetí
dluhu, uzavřené mezi převodcem a nabyvatelem, za předpokladu, že s tím bude
věřitel souhlasit. Proto např. došlo-li k bezdůvodnému obohacení zhodnocením
cizí věci, kterou její vlastník (obohacený) posléze převedl na jiného,
nepřechází povinnost vydat bezdůvodné obohacení spolu s vlastnickým právem na
nabyvatele; obohaceným je i nadále původní vlastník a jeho také tíží
restituční, resp. reparační povinnost (srovnej Karel Eliáš a kolektiv: Občanský
zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek § 1 – 487, Linde Praha a. s.,
2008, str. 1053 – 1054). K tomu srovnej v poměrech změny vlastnického práva k
bytové jednotce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo
242/2009. V této věci by snad připadala do úvahy náhrada škody formou naturální restituce
(při splnění zákonných podmínek) v případě, že by žalovaní osázeli trvalými
porosty pozemek určený k zástavbě, a vlastník pozemku by pak nemohl stavbu
provést bez odstranění porostů. I kdyby tomu tak bylo, pak by poškozeným byl
vlastník pozemku v době jeho osázení, nikoliv další vlastníci; jde o obligační
(nikoliv věcněprávní) nárok, který nepřechází na další vlastníky, kteří pozemek
nabyli na základě singulární sukcese. Ostatně ani nárok ze zásahu do
vlastnického práva, který již skončil, byť jeho následky přetrvávají,
nepřechází na singulární nástupce vlastníka. Pokud např. škůdce rozbije sklepní
okno a vlastník, aniž by okno zasklil, dům prodá, nemají jeho právní nástupci
právo ani na náhradu škody (jde o obligační, tedy „osobní“ nárok), ani právo
domáhat se nápravy negatorní žalobou (do jejich vlastnického práva nebylo
zasaženo, dům koupili již s uvedenou závadou, a závažnější závady se promítají
do nižší nabývací ceny). Na daný případ nelze analogicky použít ustanovení o neoprávněné stavbě (§ 135c
obč. zák.). Je tomu tak proto, že v zásadě nelze vydat konstitutivní rozhodnutí
na základě analogické aplikace zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, publikovaný pod č. 54/2020 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a též judikaturu tam uvedenou). Ostatně způsoby vypořádání neoprávněné stavby v uvedeném ustanovení se – s
výjimkou možnosti odstranění stavby – na trvalé porosty nehodí. Je možné procesní úkon žalobců, jimž dochází k nápravě rozporu mezi v žalobě
tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem posuzovat jako částečné zpětvzetí
žaloby? Jde o to, že žalobci podáním ze dne 2. 10. 2019 (č. l. 731) vzali žalobu
částečně zpět; protože toto podání nebylo zcela exaktně formulováno, pokoušel
se soud prvního stupně postavit věc najisto. Konečně při jednání před soudem
prvního stupně dne 9. 12. 2019 žalobci jednoznačně prohlásili, že v části tam
uvedené berou žalobu zpět, a žalovaní se zpětvzetím projevili souhlas.
Proti
obsahu protokolu neměli žalobci žádné námitky. Jejich tvrzení, že v této části
žalobu vzít zpět nechtěli, je v rozporu s obsahem spisu a je tudíž irelevantní;
procesní úkon učiněný před soudem byl naprosto jasný, jednoznačný a
srozumitelný a vyvolal zákonem předvídaný účinek spočívající v zastavení řízení
v této části. Jestliže snad, jak dovolatelé naznačují, šlo o omyl vyvolaný
rozporem vnitřní vůle s projevem (což je ovšem v dané věci i vzhledem k
předchozím podáním žalobců, výzvě soudu k upřesnění, zda jde skutečně o
zpětvzetí žaloby, a zastoupení žalobců advokátem naprosto nepravděpodobné), je
takový rozpor nevýznamný (viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2278/2015). Tvrzený rozpor s judikaturou Ústavního
soudu tak není dán. Může vzniknout odlišné vlastnické právo ke stavbě oplocení s podezdívkou v
případě, že dojde k částečnému zániku této stavby jejím rozbouráním a
následnému vybudování nového oplocení na tomto základu? A je v takovém případě
pasivně legitimován pouze původní vlastník věci nebo může být pasivně
legitimována i osoba, která věc opravila? Přípustnost dovolání v této části spatřují v tom, že „dovolacím soudem by tak
tato otázka měla být posouzena jinak“, a v tom, že se „odvolací soud odchýlil
od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace žalovaných 11 a 12, když
uvedl, že tito opravou vybudovali součást věci původní a nestali se tak jejími
vlastníky, tedy nemohou být pasivně legitimování, ačkoliv dle ustálené
judikatury je možné žalovat jak vlastníka věci, tak rušitele“. Ve věci jde o odstranění neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák.; nebyly
zjištěny skutečnosti, které by umožňovaly jiné právní posouzení věci. Dovolací
soud pak vychází z toho, že „v řízení o negatorní žalobě je pasivně legitimován
ten, kdo do práva žalobce neoprávněně zasáhl, v řízení o vypořádání neoprávněné
stavby je to vlastník této stavby“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1382/2007). Neuplatní se tak judikatura, týkající se
negatorní žaloby (§ 1042 o. z.). Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu
tak není dán. Dovolatelé též uvádějí, že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak;
tím zjevně myslí jinak, než ji posoudil odvolací soud. Tento důvod přípustnosti
však na takový případ nesměřuje; v § 237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak
posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na
odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně vyplývá i ze slov zákona –
„má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Ani tento
předpoklad přípustnosti dovolání tak není naplněn. K dovolání žalovaných:
Žalovaní přípustnost opírají o § 237 o. s. ř., neboť dovolání podle nich závisí
na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky,
kterou dovolací soud dosud neřešil. Jedná se o tyto otázky (následuje citace z
dovolání):
„a) zda jsou napadené výroky náležitě odůvodněny, přičemž zda se soud vypořádal
s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím jejich
závažnosti, a zda je napadené rozhodnutí přezkoumatelné (viz rozsudky
Nejvyššího soudu 28 Cdo 4118/2010 ze dne 11. 5. 2011 nebo 22 Cdo 3332/2015 ze
dne 20. 4. 2016),
b) zda se odvolací soud důvodně a přezkoumatelným způsobem odchýlil nejen od
vlastního předchozího rozhodování, ale i od praxe Nejvyššího soudu ČR při
řešení otázky možnosti uložit žalovaným povinnost odstranit to, co se stalo
součástí pozemku v jejich vlastnictví,
c) zda se odvolací soud důvodně odchýlil od praxe Nejvyššího soudu ČR,
považující některé výsledky stavební činnosti za součást pozemku,
d) zda je správný závěr, že pravomocný rozsudek ve sporu o určení vlastnictví
zakládá originární důvod nabytí vlastnického práva,
e) jaký má důsledek pro nabytí vlastnického práva restituenta ustanovení § 15
odst. 1 zákona o půdě.“
Žalovaní namítají „nepřezkoumatelnost“ rozsudku odvolacího soudu i soudu
prvního stupně. Tu vidí v tom, že soudy pominuly „restituční“ námitky
žalovaných, dále v tom, že soudy zobecnily „závěry“ pro všechny žalované, ač ti
netvoří procesní společenství, a konečně v tom, že dostatečně nevyložily, jakým
způsobem se mají žalovaní na pozemky žalobců, odkud mají odstranit stavby,
dostat. K tomu dovolací soud nejprve obecně uvádí:
V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem
100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud
uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Toto pravidlo obdobně platí i pro rozhodnutí odvolacího soudu. K nedostatku odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ohledně restitučních
souvislostí věci:
Žalovaní namítají, že objekty, které mají z pozemků odstranit, nejsou stavbami
jako objekty vlastnického práva; argumentují tím, že pozemky byly v roce 1995
vydány právnímu předchůdci žalobců jako nezastavěné, a také odkazují na § 15
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (zákon o půdě), podle kterého při vydání pozemku dle
tohoto zákona přechází do vlastnictví oprávněné osoby trvalé porosty a vše, co
tvoří jejich součásti, a meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku, s
výjimkou hlavních melioračních zařízení dle § 14 odst. 5, které se na tomto
pozemku nacházejí v okamžiku jeho vydání. Tuto námitku uplatnili v odvolacím
řízení, odvolací soud ji však zcela pominul a jeho rozhodnutí je tak podle
dovolatelů nepřezkoumatelné. Dovolatelům lze přisvědčit v tom, že odvolací soud na uvedenou námitku
nereagoval. Nicméně na otázce položené žalovanými již v odvolání rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá, a odpověď na ni nemůže vést k úspěchu žalovaných. Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě totiž platí, že pozemek lze vydat,
nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o
stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu
umístěnou pod povrchem země. Skutečnost, že pozemky byly vydány v restituci,
tak znamená, že na nich nebyly stavby způsobilé vydání zabránit, a není důkazem
pro to, že na nich nebyly stavby žádné. Odkaz na § 15 odst. 1 zákona o půdě by
byl relevantní jen, pokud by šlo o „stavby“, které by nebyly samostatnými
předměty vlastnického práva a tudíž stavbami ve smyslu občanského práva; to
však soudy nezjistily (k tomu též viz níže). To, že se odvolací soud uvedenou námitkou nezabýval, zakládá tzv. jinou vadu
řízení, která by mohla mít – kdyby byla důvodná – za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. K tzv. jiné vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout
– jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. – jen je-li dovolání
přípustné (z jiného důvodu). Tak tomu v této věci není, a navíc by tato vada
nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. K „zobecnění důvodů pro všechny žalované“:
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaní spatřují v tom, že soudy zobecnily
„závěry“ pro všechny žalované, ač ti netvoří procesní společenství.
V první
řadě je však třeba konstatovat, že stejným způsobem je koncipováno dovolání
žalovaných. Dále se k tomu uvádí: Obsah i rozsah odůvodnění rozsudku je vymezen
v § 157 odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení je však třeba vždy aplikovat s
přihlédnutím k individuálním okolnostem věci. V dané věci má rozsudek soudu
prvního stupně 34 výroků a skládá se ze 148 bodů na 61 stranách; je
strukturován tak, že je zvlášť uveden každý pozemek a současně žalovaní,
kterých se řešená otázka týká; nejde tedy o nějaké souhrnné odůvodnění. Odvolací soud pak reagoval na odvolací výtky, které se týkaly prakticky všech
účastníků. Je tak zřejmé, proč a jak o tom kterém nároku soudy vůči jednotlivým
žalovaným rozhodly. Uvedenému tvrzení o nepřezkoumatelnosti, ostatně nijak
konkrétně odůvodněnému, tak nelze přisvědčit. K přístupu žalovaných na pozemky, ze kterých mají stavby odstranit:
Žalovaní tvrdí, že nemají přístup na uvedené pozemky a odvolací soud se s touto
skutečností nezabýval. Není jim jasné, z jakého právního důvodu by je žalobci
měli vpustit na své pozemky. K tomu se uvádí, že materiální nevykonatelnost je
důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 4. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1711/2007); otázku vykonatelnosti je tedy třeba
řešit v řízení o výkon rozhodnutí. To, že oprávněný je povinen tam, kde je to
třeba, poskytnout při výkonu rozhodnutí součinnost povinnému, se podává např. z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1532/2018. Ke stavbě pařeniště a chodníčku:
Dovolatelé namítají, že odvolací soud se odchýlil od svého předchozího
rozhodnutí, když rozhodl o odstranění těchto objektů, neboť ve dřívějším
rozhodnutí konstatoval, že jde o součásti pozemků. Ani soud prvního stupně (viz
bod 95 odůvodnění), ani odvolací soud však tyto objekty za samostatné stavby
nepovažovaly a o jejich odstranění rozhodly podle § 1042 o. z. (negatorní
žaloba), nikoliv podle § 135c odst. 1 obč. zák. S aplikací § 1042 o. z. na tyto
objekty dovolatelé nijak nepolemizují. Uvedená námitka je tak zjevně
nepodložená; ostatně ani není jasné, o co v této souvislosti opírají žalovaní
přípustnost dovolání. K posouzení věcí jako staveb ve smyslu občanského práva:
Dovolatelé tvrdí, že otázku, co je stavbou jako samostatnou věcí a co součástí
pozemku, posoudily soudy v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90. Uvádějí, že soud prvního stupně (a stejně odvolací
soud) ve výrocích VI, VII, XI, XVIII, XIX, XXIII a XXVI rozsudku nesprávně
posoudil tyto věci jako samostatné v právním slova smyslu. K tomu odkazují na
„rozhodnutí Nejvyššího soudu“ sp. zn. 22 Cdo 731/2011, přičemž současně
dovozují závěr, že dotčené věci nemohou být předmětem právního styku, a proto
je nelze hodnotit jako samostatné. Přitom polemizují se skutkovými zjištěními,
závěry znaleckého posudku i s hodnocením důkazů.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem
byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud již
několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a
že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014,
publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti
dovolání, uvedených v § 237 o. s. ř. Dále: Dovolací soud opakovaně vyslovil, že ve všech případech (např. u drobných
staveb) však nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o
samostatnou věc, a kdy o součást pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96). Posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či
o její součást, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v
zákoně. V dovolacím řízení lze přezkoumávat úvahu soudů, učiněnou ohledně
součásti věci v nalézacím řízení, jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení
byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo
2250/99). V této věci soud prvního stupně vysvětlil, proč tu kterou věc považoval za
stavbu. Přihlížel i ke kritériím uvedeným v judikatuře; ovšem tato kritéria je
třeba posuzovat vždy s ohledem na okolnosti dané věci. Vzal v úvahu i kritéria
uvedená v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, a
to nejen v části týkající se porostů, ale, jak je z obsahu rozsudku patrné, i v
části týkající se staveb. Jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené; tvrzený rozpor
s judikaturou dovolacího soudu tak není dán.
K otázce, „zda je správný závěr, že pravomocný rozsudek ve sporu o určení
vlastnictví zakládá originární důvod nabytí vlastnického práva“:
Žalovaní narážejí na to, že odvolací soud uvedl: „V případě námitky žalovaných
7) a 8), že nejsou ve věci odstranění stavby – zídky pasivně legitimováni, je
třeba uvést, že to byli právě žalovaní 7) a 8), kteří v roce 1998 nabyli do
svého vlastnictví sousedící nemovitost od manželů S., se kterými vedli o
vlastnictví předmětné zídky spor, přičemž pravomocným rozsudkem bylo určeno, že
jsou jejími vlastníky“ (jde patrně o spor, konstatovaný pod bodem 32 rozsudku
Městského soudu v Brně). Žalovaní tvrdí, že tento závěr je v rozporu s
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2088/2011. V
tomto usnesení se uvádí, že rozhodnutí soudu podle § 80 o. s. ř. o určení
vlastnického práva k nemovitostem není rozhodnutím konstitutivním (vlastnické
právo se jím nezakládá), ale deklaratorním (existence práva se konstatuje). Odvolací soud však netvrdí, že by tento rozsudek založil vlastnictví žalovaných
7) a 8); jde však o to, že ve vztahu mezi těmito žalovanými a manželi S. je
rozsudek pro účastníky a „všechny orgány“ závazný (§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.). I když dojde ke změně účastníků, nelze výsledek předchozího řízení o
určení vlastnického práva přehlížet (nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2008,
sp. zn. II. ÚS 519/08). Dovolatelé tak polemizují s právním posouzením, které
rozsudek odvolacího soudu neobsahuje; na uvedené právní otázce tak rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá, a nemůže tak založit přípustnost dovolání. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců ani žalovaných přípustnými,
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. Nejvyšší soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť jak vyplývá z
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (výrok II), o nákladech řízení bude
rozhodovat soud prvního stupně.