USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Náboženské matice, identifikační číslo osoby 000 52 914, se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dušní 907/10, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 117/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2024, č. j. 8 Co 1089/2023-265, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2024, č. j. 8 Co 1089/2023-265, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 7. 2023, č. j. 6 C 117/2017-232, tak, že se zamítá žaloba na nahrazení projevu vůle (souhlasu) žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání blíže označených nezemědělských nemovitostí v katastrálním území Hrabice (výrok I); k tomu bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudů obou stupňů (výrok II).
2. V přítomné věci je žalobkyní uplatňován nárok na vydání předmětných nemovitostí nezemědělské povahy [nahrazení chybějícího projevu vůle povinné osoby dle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“, nebo jen „zákon“]. Při aprobaci soudem prvního stupně učiněného závěru o povaze předmětných (nezemědělských) nemovitostí coby původního (nyní nezemědělského) církevního majetku, jenž byl v rozhodném období vlastněn Českou katolickou charitou (která jej v roce 1961 v tísni převedla na Náboženskou matici toliko za účelem jeho následného převodu na stát), odvolací soud (oproti posouzení soudu prvního stupně) uzavřel, že žalobkyně ohledně předmětného majetku není oprávněnou osobou (ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb.), byla-li v předmětné transakci toliko nástrojem majetkové křivdy způsobené státem v rozhodném období České katolické charitě a byla-li v popsané situaci na její straně také vyloučena tíseň [a nenastala-li tak v její sféře (tvrzená) majetková křivda podle § 5 písm. e/ zákona č. 428/2012 Sb.].
3. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost vymezuje s použitím kritérií dle § 237 občanského soudního řádu. Za nesprávné považuje posouzení, že v přítomné věci nemá atributy oprávněné osoby, navzdory tomu, že je výslovně uvedena ve výčtu oprávněných osob dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval závěry dosavadní judikatury, že se nezabýval tím, nelze-li žalobkyni současně považovat za právního nástupce původního vlastníka – České katolické charity, jíž byla prvotně způsobena majetková křivda, a krom (tvrzené) majetkové křivdy dle § 5 písm. e/ zákona č. 428/2012 Sb. (darování v tísni) současně nezvažoval možnost naplnění restitučního titulu podle § 5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. (úkony učiněné Náboženskou maticí, jimiž nakládala s majetkem, který nevlastnila) pro případ, že se žalobkyně vskutku nestala vlastníkem předmětného majetku a sama se na majetkové křivdě podílela. Je přesvědčena, že odvolací soud ve svých závěrech (i co do naplnění pojmu tísně, dle něj přítomné na straně České katolické charity) pohlížel na vztah žalobkyně a České katolické charity značně zjednodušeně, nepřihlédl k dobovým souvislostem a věc posoudil formalisticky a v rozporu se zásadou in favorem
4. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření, navrhujíc, aby je dovolací soud odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
10. Z relevantní judikatury Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) se podává, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. musí předcházet kladný závěr, že žalující subjekt je osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. (viz § 3 tohoto předpisu), a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména ustanovení § 2 písm. a) tohoto zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je tedy nezbytné zkoumat, vznikla-li právě oprávněné osobě (či jejímu předchůdci) majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v ustanovení § 5 téhož předpisu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období (viz § 1 jmenovaného zákona; z rozhodovací praxe např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94 a 176).
11. Uvedený předpoklad nachází svůj odraz i v definici oprávněné osoby, jež vedle zahrnutí do výčtu osob pod písm. a) až d) ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. vyžaduje splnění podmínky majetkové křivdy utrpěné v rozhodném období oprávněnou osobou nebo jejím předchůdcem v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona.
12. V rozsudku ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1821/2023, Nejvyšší soud dále připomněl že Náboženská matice, ač se řadí i mezi subjekty, vůči nimž má dojít ke zmírnění majetkových křivd (viz § 3 písm. d/ zákona č. 428/2012 Sb.), mohla být rovněž „nástrojem“ majetkových křivd, k nimž docházelo i jejím prostřednictvím (k tomu blíže také Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 138-141); dle § 5 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb. jsou skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, i úkony učiněné Náboženskou maticí, jimiž nakládala s majetkem, který nevlastnila, zejména (avšak nejen) při postupu podle vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. I., o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem.
13. V kontextu uvedeného (nastíněného dvojího postavení Náboženské matice v poměrech zákona č. 428/2012 Sb.) pak Nejvyšší soud poukázal také i na své usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1363/2004, vydané ve věci, v níž byla – se zřetelem na právní úpravu tehdy obsaženou v zákoně č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého – řešena otázka určení vlastnického práva České katolické charity k nemovitostem taktéž smluvně převedeným na Náboženskou matici (žalobkyni) a kdy nalézací soudy [v době před přijetím příslušné restituční úpravy řešící komplexně majetkové vypořádání státu s církvemi (zákona č. 428/2012 Sb.), jež je v poměru k obecným předpisům pro otázky jím normované předpisem zvláštním] posuzovaly platnost smlouvy uzavřené mezi Českou katolickou charitou a žalobkyní optikou dobového občanského zákoníku (se závěrem, že jde o smlouvu uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek); ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 403/05. Dále pak odkázal např. i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1394/2020, jímž dovolací soud – jsa vázán nalézacími soudy tehdy učiněnými skutkovými zjištěními a vymezeným dovolacím důvodem – aproboval soudy přijatý závěr, že tam popsanými majetkoprávními úkony v rozhodném období (převod majetku na žalobkyni a jeho následné darování státu) mohla právě Česká katolická charita utrpět majetkovou křivdu i ve smyslu § 5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.
14. Závěry odvolacího soudu o absenci tísně na straně žalobkyně při převodu nemovitostí na stát (a tedy nenaplnění znaků majetkové křivdy ve smyslu § 5 písm. e/ zákona č. 428/2012 Sb.), pročež ji nebylo lze považovat v řízení za aktivně věcně legitimovanou (splňující podmínky dle § 3 písm. d/ zákona č. 428/2012 Sb.), formulované a založené na v řízení učiněných skutkových zjištěních (k jejichž revizi dovolací soud podle účinné procesní úpravy povolán není; k tomu viz zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění), a z nichž lze akcentovat zejména okolnost, že předmětné nemovitosti původně vlastnila Česká katolická charita a kdy jediným účelem následných transakcí bylo převedení vlastnického práva k nemovitostem na stát (pročež odvolací soud shledal Náboženskou matici jako „nástroj“ majetkové křivdy), se výše nastíněné ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nikterak neprotiví.
15. Přípustnost dovolání není (nemůže být) založena ani dovolatelkou namítaným odchýlením se odvolacího soudu od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017, a rozsudku ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1017/2022, v nichž dovolací soud řešil otázku právního postavení subjektu coby oprávněné osoby podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. v situaci, kdy jeho předchůdce – právnická osoba nesoucí znaky podpůrné oprávněné osoby dle § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., která v rozhodném období utrpěla odškodňovanou majetkovou křivdu – později zanikl výmazem z příslušného rejstříku právnických osob bez právního nástupnictví (po ztrátě majetku a provedené likvidaci). O takovou situaci v dané věci nejde (a s napadenými rozhodnutími tak odvolacím soudem učiněné posouzení v rozporu není).
16. Odvolacím soudem učiněné závěry nejsou v rozporu ani s dovolatelkou současně zmiňovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1023/2021, a ze dne 9. 8. 2022, a sp. zn. 28 Cdo 1864/2022, jimiž byla řešena toliko otázka povahy (charakteru) nemovitého majetku (jako nezemědělského), potažmo postupu při uplatňování nároku, nikoliv již otázky určení oprávněné osoby a naplnění restitučního titulu.
17. K výtkám, že odvolací soud „izoloval některé zjištěné skutkové okolnosti bez určitého širšího náhledu a postupoval v rozporu se zásadou in favorem restitutionis“, nelze než uvést (jak již bylo výše naznačeno), že (ani tyto) námitky skutkové povahy přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolací přezkum je omezen toliko na otázky právní, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. rovněž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, kdy ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout uvedeným (způsobilým) dovolacím důvodem (viz již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
18. Nedůvodné jsou i výtky, že odvolací soud věc neposoudil i z pohledu § 5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. (úkony učiněné Náboženskou maticí, jimiž nakládala s majetkem, který nevlastnila). K nim sluší se připomenout, že podle okruhu tvrzení opírala žalobkyně uplatněný nárok o naplnění skutečností o vzniku majetkové křivdy dle § 5 písm. e) zákona č. 428/2012 Sb. (darování učiněné v tísni, které odvolací soud neměl s ohledem na zjištěné okolnosti ohledně původního vlastnictví majetku a roli žalobkyně při jeho převodu na stát za naplněné). S ohledem na zjištěné okolnosti a ve světle odkazované judikatury pak odvolací soud učinil i závěr o absenci věcné legitimace žalobkyně k uplatnění nároku na vydání předmětných nemovitostí i proto, že majetkovou křivdu v rozhodném období utrpěla nikoliv žalobkyně, ale Česká katolická charita, tedy jiný subjekt (stále přítomný, jehož právní nástupkyní žalobkyně není).
19. Argumentuje-li pak dovolatelka „souběhem“ restitučních nároků a vztahem mezi Českou náboženskou charitou a žalobkyní jakožto složkami římskokatolické církve, přičemž je dle jejího názoru irelevantní, zda bude úspěšný ten či onen subjekt, Nejvyšší soud připomíná, že propojenost církevních právnických osob je v právní úpravě církevních restitucí reflektována. Svůj odraz nalezla v zákonem zakotveném oprávnění nadřízené právnické osoby, popřípadě církve samotné, uplatnit restituční nárok subsidiárně jménem jí „podřízených“ oprávněných osob (viz ustanovení § 18 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., či přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1429/2018). Poukazuje-li tedy dovolatelka bez dalšího (např. specifikace eventuálního vztahu nadřízenosti, či jiné skutečnosti naplňující podstatu výše odkazovaného ustanovení § 18 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb.) toliko na skutečnost, že ona i Česká katolická charita jsou součástí římskokatolické církve (ponechávaje nyní stranou, do jaké míry jde v případě žalobkyně coby právnické osoby sui generis o názor oprávněný) nemůžou ani tyto výtky (na podkladě nalézacími soudy zjištěných skutkových reálií posuzované věci) přípustnost dovolání založit.
20. Nejvyšší soud pro úplnost také dodává, že ani princip in favorem restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019) a aby v přítomné věci rezignovaly na určení k restituci oprávněného subjektu (v mantinelech zákonné úpravy), zvlášť v situaci, kdy tento jiný církevní subjekt (jak vidno i ze shora odkazované judikatury) uplatňuje (či již dříve uplatnil) své nároky v jiných řízeních.
21. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem vyžadované předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nebyly, jelikož pro rozhodnutí relevantní otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
22. Proti výroku II, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je pak přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017.
23. Proto Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco náklady (k náhradě oprávněné) žalované představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
25. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
26. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 3. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu