28 Cdo 2435/2024-198 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti žalovaným 1. P. J. a 2. L. Ř., zastoupeným Mgr. Františkem Tikalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 678/23, o 140.540 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 145/2023, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2024, č. j. 103 Co 32/2023-141, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.518,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Františka Scholze do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Mladé Boleslavi částečným rozsudkem pro uznání ze dne 12. 9. 2023, č. j. 7 C 145/2023-91, uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci 140.540 Kč s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud konstatoval, že žalovaného č. 2 usnesením ze dne 20. 6. 2023 podle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřil k přiložené žalobě. Zároveň jej poučil o následcích nesplnění této výzvy. Zmiňované usnesení bylo dne 26. 6. 2023 doručeno do vlastních rukou žalovaného č. 2, který se však ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Své vyjádření soudu zaslal až dne 11. 8. 2023. Soud proto ve vztahu k němu rozhodl rozsudkem pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř., neboť se podle § 114b odst. 5 o. s. ř. má za to, že žalobou uplatněný nárok uznal. Vážným důvodem pro opožděné podání vyjádření není ztráta ponětí o datu vyzvednutí zásilky ani snaha o koordinaci postupu se žalovaným č. 1, jenž toho času čerpal dovolenou.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2024, č. j. 103 Co 32/2023-141, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání druhého žalovaného potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud shrnul dosavadní průběh řízení, zejména akcentoval, že již v žalobě bylo náležitě specifikováno období, za které se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení (15. 5. 2020 – 15. 5. 2023). Žalobcem vylíčená skutková tvrzení tudíž umožňovala právní kvalifikaci předmětného nároku a otázka správného vyčíslení rozsahu bezdůvodného obohacení by byla řešena až v rámci následného dokazování. Žalobní požadavek nicméně nebyl očividně nepřiměřený a byl opřen o předložený znalecký posudek. Nelze tedy uzavřít, že by byla žaloba zjevně neopodstatněná, což by představovalo překážku vydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Povaha věci a okolnosti případu využití této výzvy umožňují, neboť z předchozí komunikace stran a jiného řízení vedeného mezi účastníky u Okresního soudu v Mladé Boleslavi se podávalo, že žalovaný č. 2 zpochybňuje výši vzniklého bezdůvodného obohacení, nebylo však zřejmé, zda a jakým způsobem tak bude činit v projednávaném sporu. Od počátku řízení byl odvolatel zastoupen advokátem, navíc má sám právní vzdělání a z předešlého případu mu bylo zřejmé, že vůči němu žalobce nároky tohoto typu uplatňuje. Opomenutí reakce na výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. tak nebylo výrazem jeho nezkušenosti či neznalosti. Výzva udělená prvoinstančním soudem druhému žalovanému byla rovněž dostatečně určitá. Řečený účastník přesto ve stanovené lhůtě soudu nepředložil žádné vyjádření ani neuvedl, jaké vážné důvody by mu v tom bránily. Později sdělený fakt, že se mínil vyjádřit spolu s prvým žalovaným, který čerpal dovolenou, takovým důvodem není (nota bene je-li ve vztahu k žalovanému č. 1 uplatňován samostatný nárok). Vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. bylo tedy ze strany okresního soudu namístě.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalovaný č. 2 dovolání, v němž se táže, zda může soud vydat kvalifikovanou výzvu ve smyslu § 114b o. s. ř., je-li mu zcela jistě známo, že vyčíslení výše nároku požadovaného žalobcem je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a že žalovaný vzhledem ke svému postupu v jiném sporu mezi týmiž účastníky s uplatňovaným nárokem nesouhlasí, pročež lze z jeho strany očekávat řádnou procesní obranu, nikoli obstrukci, a neví-li naopak, za jaké období je žalovaný nárok žalobcem uplatňován (přičemž je daný aspekt upřesněn až na jednání, na jehož konci je vydán rozsudek pro uznání). Nastoluje rovněž otázku, zdali může soud vydat rozsudek pro uznání, pakliže žalovaný před vydáním rozsudku pro uznání namítne částečné promlčení žalobcova práva.
4. Žalovaný č. 2 předestírá, že podle judikatury Ústavního soudu musí být i při vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. respektována obecná pravidla spravedlivého procesu, rovnost procesních stran a právo na přístup k soudu. Ze samotného marného uplynutí lhůty k vyjádření nelze dovozovat naplnění podmínek vydání rozsudku pro uznání, měl-li soud ještě před jeho vynesením k dispozici vyjádření druhého žalovaného, který brojil zejména proti nesprávné výši žalobou uplatněného nároku. Dovolatel klade – ad absurdum – dotaz, zda by soud žalovaného při zmeškání lhůty podle § 114b odst. 1 o. s. ř. zavázal k úhradě v žalobě nárokované částky, i kdyby po něm žalobce požadoval 10.000.000 Kč.
5. Postup dle § 153a odst. 3 o. s. ř. není namístě, pokud žalovaný na kvalifikovanou výzvu odpoví, že žalovaný nárok neuznává, a projeví zájem aktivně se účastnit projednávání věci, avšak obecné soudy shledají jeho vyjádření nedostatečným (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15). Fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. může nastat, toliko je-li žalovaný k žalobě lhostejný či obstrukčně pasivní a jeho jednáním dochází k průtahům (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1298/17). K fikci uznání je nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nepochybných, přičemž podmínky jeho aplikace by měly být posuzovány restriktivně (porovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15). Soud musí zejména pečlivě uvážit, zda je přes splnění formálních procesních předpokladů vydání rozsudku pro uznání namístě a zda okolnosti nenasvědčují tomu, že se nejedná o procesní obstrukce žalovaného (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2693/16).
6. Za situace, v níž dal žalovaný č. 2 písemným podáním a dále ústním vyjádřením na jednání Okresního soudu v Mladé Boleslavi jednoznačně najevo svůj nesouhlas se žalobou uplatněným nárokem a nebyly zde žádné indicie, že má v úmyslu působit procesní obstrukce, nebylo opodstatněné uvažovat o uplatnění fikce uznání jako výjimečného procesního institutu. Z těchto důvodů žalovaný č. 2 dovolacímu soudu navrhuje, aby rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
7. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž navrhl jeho odmítnutí či zamítnutí.
8. V dovolacím řízení bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání druhého žalovaného není přípustné.
12. Táže-li se dovolatel, zda bylo možné vydat výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout ve vztahu k němu rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř., bylo-li soudu z kauzy, v níž byl veden spor o náhradu za jiné období, známo, že druhý žalovaný s žalobním nárokem z přesně specifikovaného důvodu nesouhlasí, konstatuje Nejvyšší soud, že podle ustálené rozhodovací praxe skutečnost, že je u soudu vedeno jiné řízení (týkající se obdobného nároku) mezi týmiž účastníky, ve kterém se žalovaný aktivně brání, sama o sobě nevylučuje možnost vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4241/2014, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2762/2017, a ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2001/2021). Postup soudů nižších stupňů je tedy v tomto směru s judikaturou dovolacího soudu plně konformní.
13. K problému, nakolik vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. brání domnělý rozpor vyčíslení náhrady za bezdůvodné obohacení žalobcem s rozhodnutími Nejvyššího soudu, je zapotřebí upozornit, že formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. jsou toliko zákonné podmínky, za nichž nastává fikce uznání nároku podle § 114b
odst. 5 o. s. ř. Při splnění zmíněných předpokladů se právní posouzení případu omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, respektive o jinou věc, v níž zákon použití kvalifikované výzvy vylučuje. Vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování, a jsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady, nastoupí fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, a soud rozhodne o předmětu sporu v souladu s fikcí uznání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
9. 2024, sp. zn. 27 Cdo 1715/2023, popřípadě usnesení zdejšího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2382/2022, a ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2374/2024). Soulad postupu, který žalobce použil ke stanovení výše požadovaného peněžitého plnění, s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu se mezi podmínky nastoupení fikce uznání nároku neřadí (jedná se o aspekt, který by byl náležitě zkoumán, kdyby byla kauza po podání včasného vyjádření druhým žalovaným mezi ním a žalobcem projednávána věcně), a z hlediska zákonnosti přezkoumávaného rozsudku pro uznání tak není podstatný.
14. Argument ad absurdum, že by soud mohl rozsudkem pro uznání podle § 153a o. s. ř. přisoudit žalobci plnění v exorbitantním rozsahu, je málo přesvědčivý, neboť se ustáleně dovozuje, že je-li žaloba zjevně bezdůvodná, neopodstatňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby soud vyzval žalovaného k vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř. O takové žalobě pak ani nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41/2004 Sb. rozh. obč., dále viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3878/2020, nebo usnesení téhož soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1737/2017).
15. Zřejmá bezúspěšnost uplatňování práva přitom není dána pouze v případě, že žalovanému nároku nelze vůbec vyhovět, ale i tehdy, je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, tj. tím, čeho se žalobce žalobou domáhá. Jinými slovy řečeno, o zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva se jedná, je-li na první pohled zjevné, že žalobě nelze vyhovět v plném rozsahu žalobního petitu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1038/2013, nebo jeho usnesení ze dne 22.
3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5091/2016, a ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2580/2022). Pakliže by tedy žalobce požadoval plnění, které by bylo zjevně nepřiměřené v žalobě vylíčenému skutkovému stavu, nebylo by v dané věci možné vydat výzvu podle § 114b o. s. ř., a tudíž ani rozhodnout rozsudkem pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. To se však v projednávané věci nestalo, jelikož požadovaná částka není jako náhrada za užívání pozemku umístěním stavby za dobu tří let co do svého rozsahu na první pohled nepřiměřená či nerozumná.
16. Na otázce, zda soud smí rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř., není-li zjednána jistota o tom, za jaké období žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení, napadený rozsudek nespočívá. Odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na – obsahem spisu náležitě podložené – úvaze, že žalobce již v žalobě dostatečně specifikoval, za jaký časový úsek se domáhá vyplacení náhrady z titulu bezdůvodného obohacení. Žaloba tedy nebyla vadná ve smyslu § 43 o. s. ř. (netrpěla nedostatkem určitosti, který by musel být odstraněn na jednání soudu prvého stupně dne 12. 9. 2023), a okresní soud proto mohl na jejím základě vydat kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř., respektive s ohledem na opomenutí včasného vyjádření druhým žalovaným rozhodnout vůči dovolateli rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
17. K otázce, zdali může soud vynést rozsudek pro uznání, namítl-li žalovaný před vydáním rozsudku pro uznání, avšak po uplynutí lhůty k vyjádření ve smyslu § 114b o. s. ř., promlčení žalovaného práva, lze připomenout, že podle judikatury Nejvyššího soudu účinky již nastalé fikce uznání nároku dle § 114b odst. 5 o. s. ř. nemůže zvrátit ani fakt, že žalovaný ve svém opožděném vyjádření uplatnil námitku promlčení (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2576/2010, a ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 232/2011). Daná otázka tak přípustnost dovolání nezakládá, jelikož ji odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí soudu dovolacího.
18. Nejvyšší soud konečně konstatuje, že si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý formalismus při uplatňování fikce uznání žalovaného nároku, má však za to, že takové pochybení soudům nižších stupňů v posuzované věci vytknout nelze. Byla-li totiž za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním předvídatelné právní následky, není principiálně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod v učinění příslušného procesního úkonu nebránil (takto viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2936/2017, ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2820/2022, a ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 884/2024). Odvolací soud přitom v napadeném rozsudku velmi podrobně a precizně vylíčil důvody, pro něž se v této konkrétní věci uplatnění fikce uznání nároku vůči druhému žalovanému nejeví nikterak nespravedlivé.
19. Nelze tak mít za to, že by se napadené rozhodnutí dostávalo do konfliktu s dovolatelem označenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, podle níž je k fikci uznání nároku nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně zjevných, přičemž podmínky jeho použití musejí být vykládány nikoliv rozšiřujícím, ale zužujícím způsobem (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, a ze dne 18.
8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17). V posuzované při srozumitelně poučený druhý žalovaný, jenž byl nadto sám vybaven právním vzděláním, bez omluvitelného důvodu opomněl podat požadované vyjádření k výzvě, jež mu byla nesporně doručena, a až několik týdnů po uplynutí stanovené lhůty uvedl, že se zamýšlel vyjádřit společně s prvým žalovaným, jenž byl v rozhodné době na dovolené (vůči prvnímu žalovanému byl ovšem žalobou uplatněn samostatný nárok v odlišné výši). Procesní postup dovolatele tak lze hodnotit jako nežádoucí z hlediska rychlého a účelného vyřešení posuzovaného sporu, respektive práva žalobce na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů (čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
20. Projednávanou kauzu přitom nebylo možné porovnat s případy, v nichž byly vydány již citované nálezy sp. zn. I. ÚS 1024/15 a sp. zn. II. ÚS 1298/17, jelikož v oněch věcech žalovaní podali před uplynutím lhůty negativní vyjádření, jež byla soudy shledána nepostačujícími, zatímco v projednávané věci dovolatel na výzvu soudu zavčasu nereagoval zhola nijak. Srovnatelný není ani případ, ve kterém byl vynesen nález sp. zn. I. ÚS 2693/16, kde žalovaný jako právní laik v průběhu plynutí lhůty k vyjádření legitimně předpokládal, že k věci bude moci zaujmout stanovisko na ústním jednání, o jehož nařízení již byl uvědoměn, zatímco v nynější kauze dovolatel jako právní profesionál neměl žádný důvod předpokládat, že pro něj opomenutí náležitého vyjádření nebude mít zákonné následky, o kterých byl ve výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř. řádně poučen.
21. Uplatnění fikce uznání nároku se proto v posuzované kauze jeví nejen korektním z hlediska práva podústavního, ale také obhajitelným v rámci standardů plynoucích z ústavního pořádku, potažmo rozhodovací praxe Ústavního soudu.
22. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání druhého žalovaného jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům žalobce patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 6.740 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.518,40 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 9. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu