28 Cdo 2374/2024-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: město Slavičín, IČO 00284459, se sídlem ve Slavičíně, Osvobození 25, zastoupeno Mgr. Petrou Křenkovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Jurkovičova alej 210, proti žalované: JOGA LUHAČOVICE, s. r. o., IČO 60697628, se sídlem v Luhačovicích, Uherskobrodská 984, zastoupená JUDr. Ing. Radkem Jurčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Čápkova 47/44, o 352 068 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 276/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 24. dubna 2024, č. j. 59 Co 38/2024-87, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2024, č. j. 59 Co 38/2024-94, takto:
I Dovolání se odmítá. II Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 148 Kč k rukám advokátky Mgr. Petry Křenkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 59 Co 38/2023-87, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2024, č. j. 59 Co 38/2024-94, potvrdil rozsudek pro uznání Okresního soudu ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 12. 2023, č. j. 44 C 276/2023-31, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 352 068 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Předestřela otázku, zda byly naplněny podmínky, za nichž lze žalobě vyhovět rozsudkem pro uznání ve smyslu § 114b a § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v situaci, kdy na výzvu k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř . nereagovala včas z důvodu, že její jednatel byl dlouhodobě nemocen. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, publikovaný pod č. 25/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Namítala též, že napadeným rozsudkem přisouzený nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalobci nenáleží, neboť pozemky v jeho vlastnictví užívá na základě existujícího právního důvodu; případně brojila i vůči výši přiznané peněžité náhrady.
3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. jsou toliko zákonné podmínky, za nichž fikce uznání nároku nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2148/2018, ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012, či ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011).
6. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce aplikace § 114b o. s. ř. dále ustálena v tom smyslu, že usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Jedním z předpokladů vydání usnesení, kterým soud žalovanému ukládá se ve věci písemně vyjádřit, je přitom okolnost, že takový postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 76/2016, ze dne 25.
1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5733/2016, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1115/2015, ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněno pod č. 173/2004 v časopise Soudní judikatura, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněn pod č. 37/2009 v časopise Soudní judikatura). Povahou věci se zde rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání; okolnosti případu jsou pak vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2565/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016, či ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2148/2018).
7. Má-li se v řízení podle § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 21/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1951/2010). Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve vyjádření bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat včas písemné vyjádření (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, cit. výše, a ze dne 14.
12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 532/2010). I když vymezení takového vážného důvodu vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze – s přihlédnutím k povaze věci – obecně uvést, že vážný důvod vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3474/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2148/2018).
8. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Maje za naplněné formální předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. (žalované dovolatelce byla dne 24. 10. 2023 do vlastních rukou doručena projednatelná žaloba, v níž obsažená tvrzení odůvodňovala uplatněný nárok, a elektronický platební rozkaz soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2023, č. j. EPR 253102/2023-5, s kvalifikovanou výzvou dle § 114b odst. 1 o. s. ř. – obsahující řádné poučení o následcích včasného nevyhovění výzvě – k vyjádření ve věci samé ve lhůtě 30 dní od uplynutí lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu) a uzavíraje, že posuzované řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním cizích věcí je sporem, v němž lze uzavřít a schválit soudní smír a jehož povaha vyžaduje postup podle § 114b o. s. ř., dovodil totiž, že se v projednávané věci má za to, že dovolatelka žalobou uplatněný nárok uznává (§ 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.), když se ve stanovené lhůtě (do 8. 12. 2023) ve věci písemně nevyjádřila ani nesdělila, jaký závažný důvod jí v tom brání. Výše citované judikatuře koresponduje pak i závěr odvolacího soudu, že vážný důvod, jenž bránil by dovolatelce byť jen sdělit soudu, že vyjádření ve stanovené lhůtě učiněno nebude, zjevně nepředstavuje sama o sobě dlouhodobá nemoc jejího jednatele, jestliže byl z důvodu operace kolene hospitalizován až 3. 11. 2023 (tj. po doručení výzvy k vyjádření) a od 30. 10. 2023 byla dovolatelka zastoupena advokátem, jenž důvod bránící písemnému vyjádření ve věci byl jistě schopen sdělit soudu včas; ve stejném období nadto dovolatelka (dle zjištění odvolacího soudu) byla schopna komunikovat i s Krajským úřadem pro Zlínský kraj.
9. Pro úplnost lze dodat, že dovolatelkou odkazovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 4272/2007 (cit. výše) na posuzovaný případ nedopadá, neboť Nejvyšší soud v něm považoval závěr o uplatnění fikce uznání nároku za předčasný v situaci, v níž se odvolací soud – na rozdíl od projednávaného případu – tvrzeným důvodem, pro který vyjádření nebylo podáno včas, odmítl zabývat.
10. Nad rámec řečeného lze podotknout, že argumentace zpochybňující existenci nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení či jeho výši je irelevantní. Odvolací soud, jenž rozhodoval o odvolání proti rozsudku pro uznání, mohl totiž prvostupňové rozhodnutí přezkoumat toliko z hlediska důvodů uvedených v § 205b o. s. ř. Zabýval se tedy výhradně existencí vad řízení uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dále naplněním podmínek pro vydání rozsudku pro uznání (srovnej blíže kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1673/2013, či ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2379/2015).
11. Z uvedeného je zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti dle § 237 o. s. ř. nenaplňuje. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
12. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), nezabýval se Nejvyšší soud již více návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 9 740 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 12 148 Kč.
14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 11. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu