28 Cdo 2470/2025

Judikát 28 Cdo 2470/2025

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:14.04.2026

Spisová značka:28 Cdo 2470/2025

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.2470.2025.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Bezdůvodné obohacení

Dobré mravy

Přípustnost dovolání

Dovolací důvody

Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 2 odst. 3 o. z. § 6 odst. 1 o. z. § 237 o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C 28 Cdo 2470/2025-615

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně LP EXPO, s.r.o., IČ 262 50 837, se sídlem v Brně, Sportovní 586/2c, zastoupené Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Jezuitská 14/13, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČ 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému Mgr. Janem Hrabou, advokátem se sídlem v Praze 8, Hnězdenská 767/2, o 7.958.218 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 247 C 16/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2025, č. j. 37 Co 174/2024-586, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 49.113,90 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Hraby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:

1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 4. 2024, č. j. 247 C 16/2019-491, zamítl žalobu na zaplacení 7.958.218 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně nerozhodoval ve věci poprvé. Jeho původní, rovněž zamítavý, rozsudek ze dne 30. 9. 2020, č. j. 247 C 16/2019-240, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2023, č. j. 37 Co 32/2021-381. Stalo se tak po zásahu Nejvyššího soudu, jenž v dané věci rozsudkem ze dne 7. 11. 2022, č. j.

28 Cdo 1884/2022-339, zrušil předchozí (co do základu nároku měnící a rušící stran výše a splatnosti žalované částky) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2022, č. j. 37 Co 32/2021-303. V naznačené fázi sporu bylo soudy postaveno najisto, že v rozhodné době nebylo parkoviště žalobkyně, za jehož užívání se po žalovaném domáhá vydání bezdůvodného obohacení, veřejným prostranstvím pro nedostatek souhlasu vlastníka. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu tak městský soud zkoumal, lze-li uzavřít, že v daném případě dochází ze strany žalovaného k faktickému užívání prostoru (střechy podzemních garáží) žalobkyně k veřejnému prospěchu způsobem materiálně srovnatelným s užíváním veřejného prostranství.

Po podrobně popsaném rozsáhlém dokazování shledal, že žalobkyně neunesla břemena tvrzení i důkazní ohledně intenzity užívání parkoviště. Žalovaný přitom plochu pro život v obci nepotřeboval, což dával ostatně žalobkyni najevo. Předmětný prostor tak nebyl v žalovaném období pro život v obci důležitý. Vnucení nemovitosti žalovanému jako veřejné prostranství označil za rozporné s materiálním znakem tohoto pojmu, jak jej chápe judikatura, a také za nemravné ve smyslu § 2 odst. 3, potažmo § 6 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.

z.“).

Vymezil se též k předchozím rozhodnutím v obdobné věci týchž účastníků, konstatuje změnu skutkového stavu ohledně užívání dotčené nemovitosti. Uzavřel, že vlastnické právo žalobkyně nebylo nuceně omezeno a současně užívání předmětné plochy nelze pro nenaplnění žádného z definovaných znaků kvalifikovat jako materiálně srovnatelné s užíváním veřejného prostranství, pročež se žalovaný na její úkor bezdůvodně neobohatil (§ 2991 o. z.), žaloba není důvodná a jako takovou ji městský soud zamítl. Uplatnění nároku žalobkyně zároveň shledal rozporným s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), připomínaje, že ve smyslu § 6 odst. 2, věty druhé, o. z. nemůže žalobkyně těžit z protiprávního stavu v podobě existence své stavby garáže na pozemku žalovaného bez občanskoprávního titulu, tj. užívání cizího pozemku bez právního důvodu. Rovněž pro tento samostatný důvod je třeba žalobu zamítnout.

2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 4. 2025, č. j. 37 Co 174/2024-586, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry městského soudu a na odůvodnění jeho rozsudku plně odkázal. Připomínaje závaznost právního názoru dovolacího soudu vysloveného v kasačním rozhodnutí, odmítl veškeré námitky žalobkyně znějící ve prospěch kvalifikace předmětné plochy jako veřejného prostranství.

Kvitoval náhled soudu první instance, že se v řešené kauze nejedná ani o užívání materiálně srovnatelné s užíváním veřejného prostranství. K námitkám stran dřívějších fakticky obdobných rozhodnutí lišících se žalovaným obdobím, věda si potřeby konzistentnosti rozhodovací praxe, poznamenal, že vždy záleží na procesních stanoviscích a krocích účastníků, jež mohou mít v jednotlivých případech za následek odlišné skutkové a následně též právní závěry. Pro popsané neshledal odvolání důvodným.

3. Rozhodnutí krajského soudu (ve vztahu k výroku II toliko jako výroku akcesorickému) napadá dovoláním žalobkyně, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Svou argumentaci soustředí výhradně proti negativnímu závěru soudů o vzniku bezdůvodného obohacení ve sféře žalovaného, majíc za to, že parkoviště bylo ze strany žalovaného užíváno k veřejnému prospěchu. Rozporuje aplikaci judikatury týkající se veřejného prostranství, stejně jako nesouhlasí s potřebou (kumulativního) naplnění materiálních znaků veřejného prostranství.

Nastíněnou záležitost označuje jako dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně. Následně artikuluje otázky v judikatuře Nejvyššího soudu dle jejího mínění neřešené. Jednak „lze-li z právní fikce vykonstruovat skutkový stav“, a dále problematiku obsahového vymezení kritéria faktického užívání předmětné nemovitosti k veřejnému prospěchu. Nesouhlasí se skutkovými zjištěními nalézacích soudů ani s hodnocením provedených důkazů. V neposlední řadě poukazuje na dřívější spory účastníků týkající se téže plochy toliko v jiném časovém období, v nichž bylo bezdůvodné obohacení žalovaného konstatováno.

Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se dostatečně nezabýval odvolacími námitkami, pročež shledává jeho rozhodnutí vadným, konkrétně nepřezkoumatelným. S ohledem na vylíčené navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

4. K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž je, ztotožňuje se s názory soudů obou stupňů, navrhl pro nepřípustnost odmítnout.

5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.

6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání však přípustným není.

9. V předmětném sporu spočívá rozhodnutí soudů nižších stupňů (odvolací soud úsudek soudu prvé instance zcela kvitoval a na odůvodnění jeho rozsudku plně odkázal) na dvou relativně samostatných důvodech, přičemž pro každý (negativní závěr stran faktického užívání nemovitosti k veřejnému prospěchu způsobem materiálně srovnatelným s veřejným prostranstvím i konkluze o tom, že nárok žalobkyně není v souladu s dobrými mravy) z nich odděleně přistoupily k zamítnutí žaloby (respektive potvrzení zamítavého rozhodnutí městského soudu).

Dovolatelka se ve svém podání dotýká toliko prvé ze zmiňovaných otázek (lze-li shledat bezdůvodné obohacení ve sféře žalovaného získané faktickým užíváním předmětné plochy způsobem materiálně srovnatelným s užíváním veřejného prostranství), ve vztahu k druhé z nich (rozporu uplatnění nároku s dobrými mravy, resp. úvaze soudu o tendenci žalobkyně těžit z protiprávního stavu – viz část V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) mimořádný opravný prostředek dovolací námitky zcela postrádá.

10. Ve smyslu konstantní judikatury přitom, spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z nich nebylo dovoláním řádně zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Příčinou řečeného je vázanost dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, z čehož plyne, že z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí prověřovat nemůže (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř. a např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).

Věcný přezkum posouzení označených právních otázek pak za nastíněného stavu není s to ovlivnit výsledek sporu, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5732/2017, a v něm citovanou judikaturu, či také usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2816/2020, ze dne 21. 4. 2022, sen. zn. 29 ICdo 50/2022, nebo ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 788/2024). Irelevantním pro výsledek nynějšího sporu by tudíž bylo podrobnější řešení dovolatelkou předestřených otázek orientovaných výlučně proti té úvahové linii soudů ústící v negativní závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.

11. Nad rámec vysloveného lze k argumentaci dovolatelky snad jen dodat, že při formulaci první otázky, jež je dle ní dovolacím soudem rozhodována rozdílně, zjevně významově nevystihuje hledisko obsažené v § 237 o. s. ř. Vyjádření „je rozhodována rozdílně“ v citované normě odpovídá situaci, v níž je tatáž otázka v jednotlivých rozhodnutích Nejvyššího soudu posuzována odlišným způsobem. Není jím tedy míněn rozpor naříkaného právního posouzení odvolacího soudu s rozhodovací praxí. Na ten míří další z kritérií přípustnosti ve smyslu § 237 o.

s. ř., jež dovolatelka obsahově spíše namítá – odklon od judikatury, resp. zde od kasačního rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1884/2022. Ani tomu ovšem nelze přisvědčit, zabýval-li se (především městský) soud podrobně naplněním každého jednotlivého z materiálních znaků veřejného prostranství, načež vyloučil, že by v projednávaném případě byla dotčená nemovitost využívána k veřejnému prospěchu způsobem materiálně srovnatelným s užíváním veřejného prostranství. Vzdor mínění dovolatelky si je jen stěží možné představit případnější způsob, jak ověřit, jde-li o zkoumaný způsob užívání, než prověřením kritérií jinak aplikovaných u veřejného prostranství.

Přitakat tudíž nelze ani jejímu mínění, že by otázka materiálního obsahu veřejného užívání věci nebyla v judikatuře doposud řešena.

12. Brojí-li pak dovolatelka proti faktickým zjištěním nalézacích soudů stran způsobu užívání plochy v žalovaném období, jeho intenzity, eventuálně potřeb žalovaného a nezbytnosti jejich uspokojování, potažmo možnosti žalobkyně zabránit veřejnosti v parkování na její nemovitosti, napadá toliko zjištění skutková, jež ovšem, stejně jako hodnocení důkazů, předmětem dovolacího přezkumu být nemohou (srov. za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Ani tyto námitky tak přípustnost dovolání nezakládají.

13. K dalším námitkám žalobkyně sluší se pak připomenout, že výsledek soudního sporu se vždy do značné míry odvíjí od procesní aktivity účastníků, rozsahu jimi tvrzených a prokazovaných skutečností, na základě nichž soud utváří svá zjištění a návazně i právní posouzení věci. Nelze tak bez dalšího přijmout závěr o bezdůvodném obohacení žalovaného toliko na základě výsledku odlišné, byť skutkově obdobné či skrze účastníky provázané, kauzy (k tomu srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, obdobně též jeho rozsudek ze dne 3. 9. 2019, sp. zn.

28 Cdo 4423/2018). Odkazuje-li se tedy dovolatelka na dřívější soudní řízení týkající se téže nemovitosti v jiném časovém období, dožadujíc se přitom obdobného výsledku, evidentně opomíjí, že v nyní projednávané věci byla podrobně provedeným dokazováním zjištěna vůle žalovaného tuto neužívat, potažmo zabránit jejímu užívání (viz žádosti žalobkyni, aby z pozice vlastníka zabránila vjezdu široké veřejnosti na parkoviště). Rovněž byla vyloučena nezbytnost parkovacích ploch pro potřeby žalovaného, respektive veřejné potřeby. Žalovaný oproti předchozím řízením nadále již nezastával názor, že jde o účelovou komunikaci, nýbrž ve své argumentaci a obraně reflektoval závěry soudů v dřívějších sporech, že se jedná o střechu podzemní garáže ve vlastnictví žalobkyně. Lze tedy přisvědčit náhledu soudů, že došlo ke změně relevantních okolností, na jejichž základě přijímaly přesvědčivě odůvodněné úsudky, dle nichž za dané situace ve sféře žalovaného bezdůvodné obohacení nevzniká.

14. K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu patří se konečně dodat, že jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3, větou druhou, o. s. ř.) přihlíží jen v případě již přípustného dovolání. Zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). K artikulovaným výhradám sluší se snad pro úplnost uvést, že rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu akceptuje, aby bylo na argumentaci sporných stran podle okolností reagováno též implicitně, neboť povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí i z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl.

36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument (viz namátkou nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4927/12, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017, nebo ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017). Vyloučeným tedy není, odkáže-li odvolací soud v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, považuje-li je za správná a patřičně odůvodněná (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3632/2023, a ze dne 18. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2429/2024). V nyní řešené věci pak nelze odhlížet od podrobného až vyčerpávajícího odůvodnění skutkových a navazujících právních konkluzí městského soudu. Byť je odůvodnění naříkaného rozhodnutí odvolacího soudu vpravdě velmi stručné, není možné je za dané situace pokládat za zasahující do dovolatelčina práva na spravedlivý proces.

15. Z vylíčeného je zřejmé, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č.

177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 40.140 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 49.113,90 Kč. Dovolací soud si je vědom judikatury, podle níž lze u statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez využívání právní pomoci advokátů.

V projednávaném případě se však odlišně od věcí, v nichž byl zmíněný právní názor vysloven (srov. příkladmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1571/2021, potažmo nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09), nejedná o spor, který by tvořil běžnou agendu žalovaného, a to zejména s ohledem na mimořádné okolnosti spočívající v šíři dovoláním dotčené problematiky. Nejvyšší soud tudíž žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení ve shora vyčíslené výši (viz namátkou obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.

12. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2450/2025).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 4. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu