22 Cdo 2429/2024

22 Cdo 2429/2024-985

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) P. U., b) S. U., zastoupených Mgr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 356/2, proti žalovaným: 1) hlavnímu městu Praha, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, 2) Bytovému družstvu Nad Krocínkou 288, IČO: 25690825, se sídlem v Praze 9, Nad Krocínkou 288/37, zastoupenému Mgr. Anetou Pavlatovou, advokátkou se sídlem v Liberci, 1. máje 112/6a, a 3) Společenství pro dům XY a XY, zastoupenému Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, za účasti Městské části Praha 9, IČO: 00063894, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 14/324, zastoupené JUDr. Pavlínou Uhlířovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/41, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 160/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 72 Co 309/2023-926, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 15 C 160/2015-809, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 8. 2023, č. j. 15 C 160/2015

-849, jehož nedílnou součástí je rozdělovací geometrický plán č. 1408-24/2022 ze dne 8. 9. 2022 vyhotovený znalcem Ing. Pavlem Síbrem, zrušil podílové spoluvlastnictví k nemovitostem – pozemku parc. č. XY – ostatní plocha s výměrou 1004 m2, zeleň, zapsaného na LV XY v katastrálním území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, zeleň, s výměrou 1438 m2, zapsaného na LV XY v katastrálním území XY , obec XY , u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, pozemku parc.

č. XY – ostatní plocha, neplodná půda s výměrou 917 m2, parc. č. XY ostatní plocha, neplodná půda s výměrou 80 m2, parc. č. XY ostatní plocha, neplodná půda s výměrou 297 m2, parc. č. XY ostatní plocha, neplodná půda s výměrou 281 m2, zapsaných na LV XY v katastrálním území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (výrok I), žalobcům do výlučného vlastnictví přikázal nemovitosti: pozemky parc. č. XY – ostatní plocha, neplodná půda s výměrou 297 m2 a parc.

č. XY - ostatní plocha, neplodná půda s výměrou 281 m2, zapsané na LV XY v katastrálním území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY; nově vymezený pozemek parc. č. XY – ostatní plocha, zeleň s výměrou 502 m2 dle rozdělovacího geometrického plánu znalce Ing. Pavla Síbra č. 1408-24/2022 ze dne 8. 9. 2022, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku; nově vymezený pozemek parc. č. XY – ostatní plocha, zeleň s výměrou 1079 m2 dle rozdělovacího geometrického plánu znalce Ing.

Pavla Síbra č. 1408-24/2022 ze dne 8. 9. 2022, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku; nově vymezený pozemek parc. č. XY – ostatní plocha, neplodná půda s výměrou 209 m2 dle rozdělovacího geometrického plánu znalce Ing. Pavla Síbra č. 1408-24/2022 ze dne 8. 9. 2022, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok II), žalovanému 1) do výlučného vlastnictví přikázal nemovitosti: pozemek parc. č. XY ostatní plocha, neplodná půda s výměrou 80 m2, zapsaný na LV XY v katastrálním území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY; nově vymezený pozemek parc.

č. XY ostatní plocha, neplodná půda s výměrou 708 m2 dle rozdělovacího geometrického plánu znalce Ing. Pavla Síbra č. 1408-24/2022 ze dne 8. 9. 2022, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok III), žalovanému 2) do výlučného vlastnictví přikázal nemovitosti: nově vymezený pozemek parc. č. XY ostatní plocha, zeleň o výměře 502 m2 dle rozdělovacího geometrického plánu znalce Ing. Pavla Síbra č. 1408-24/2022 ze dne 8. 9. 2022, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok IV), žalovanému 3) do výlučného vlastnictví přikázal nemovitosti: nově vymezený pozemek parc.

č. XY ostatní plocha, zeleň o výměře 359 m2 dle rozdělovacího geometrického plánu znalce Ing. Pavla Síbra č. 1408-24/2022 ze dne 8. 9.

2022, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok V), a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI a VII). 2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců a žalovaného 1) rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 72 Co 309/2023-926, zastavil řízení o odvolání žalovaného 1), ve výrocích I a III až VII rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že nemovitosti se přikazují do společného jmění manželů žalobce a) a žalobkyně b) - výrok I a

rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

3. Ve věci šlo o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k souboru nemovitostí, do úvahy přicházely dvě varianty dělení pozemků označené jako A a B. Zatímco žalobci prosazovali variantu A, soudy obou stupňů se přiklonily k variantě B.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobci shledávají přípustnost svého dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. 1. 2024 v řízení zahájeném u soudu prvního stupně dne 6. 5. 2015 (srovnej bod 2, části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).

6. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací

návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).

9. Dovolání není přípustné. K jednotlivým tvrzením dovolatelů se uvádí: K tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu; jde o tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku:

10. Žalobci tvrdí, že rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces v důsledku jeho nepřezkoumatelnosti (odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12; tento nález je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz.). Dovolatelé namítají, že odvolací soud se s jejich námitkami vypořádal v pouhých pěti odstavcích, v nichž se opakovaně omezil na odkaz na závěry soudu prvního stupně, aniž by sám nastínil vlastní nosné úvahy. Některými zásadními námitkami žalobců se přitom vůbec nezabýval a nevypořádal se s nimi [k vymezení přípustnosti dovolání argumentací o potřebě řešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, srovnej teze vyjádřené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. (viz výroková část III. a body 55, 56 a 58 odůvodnění stanoviska)].

11. Dovolací soud k otázce nepřezkoumatelnosti rozsudku a s tím spojené otázky náležitostí odůvodnění rozsudku uvádí: soudy vyšších stupňů se přirozeně mohou v odůvodnění svých rozhodnutí ztotožnit s tím, jak soud nižšího stupně hodnotil celou věc po skutkové a právní stránce. Jejich rozhodnutí se však prostým konstatováním takového souhlasu nesmí vyčerpat. Je tudíž současně třeba, aby nastínily vlastní nosné úvahy, které je k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly a které rovněž musí dostatečným způsobem reflektovat odvolací argumenty účastníků řízení. Odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je možné toliko v podrobnostech. Paušální odkaz na něj bez jakékoli vlastní argumentace nelze akceptovat; takový postup je porušením práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz dovolateli odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12).

12. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (tento rozsudek je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), dovolací soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018).

13. I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10). Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III.

ÚS 511/12, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I.

ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5.

1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV.

ÚS 919/14, bod 14 odůvodnění nálezu). Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14.

6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

14. Nejvyšší soud konstantně uvádí, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté „přihlášení se“ ke správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně [srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ústavní konformitě tohoto názoru Ústavní soud přisvědčil v usnesení ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2122/20. Je ovšem potřebné doplnit, že při jeho aplikaci je třeba přihlédnout k povaze odvolacích námitek a ke zvláštnostem konkrétní věci.

15. V této věci šlo o relativně složité rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k více nemovitostem patřícím více spoluvlastníkům, které bylo třeba komplikovaně dělit. Řešení věci navíc ztěžoval postoj žalobců odvozovaný od právních vztahů mezi nimi a jejich dcerou; z průběhu řízení se podává, že žalobci jednali v souladu s ní, když zakládali k podílu na nemovitostech věcná práva, která pak komplikovala celkové vypořádání. Za této situace bylo - i s přihlédnutím k postojům stran, včetně žalobců - složité najít řešení všem vyhovující. Přijatý způsob vypořádání pak dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřený.

16. K nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolatelé tvrdí: „Nejflagrantnější je to v případě otázky ztráty přístupu žalobců a jejich dcery L. K. U. k sousednímu pozemku parc. č. XY, kdy v odstavci 28 odvolací soud bez jakékoli své vlastní argumentace, uvedení jakýchkoli konkrétních důvodů a provedení jakéhokoli dokazování, konstatuje, že ‚Z průběhu řízení a okolností daného případu je přitom zjevné, že se jedná o zjevně účelové jednání žalobců s cílem nastolit formální právní stav, který by ve smyslu jimi odkazované judikatury mohl za určitých okolností představovat překážku pro dělení dotčeného pozemku způsobem zvoleným soudem prvního stupně‘. K tomu žalobci připojují, že byli vlastníky sousedního pozemku parc. č. XY již od počátku řízení v roce 2015 až do 24. 8. 2022, minimálně v té době by tedy měl být pro rozhodnutí v této věci aplikovatelný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1431/2012, který stanoví: ‚Judikatura dovolacího soudu ustáleně vychází z požadavku, aby cílem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyl vznik stavu, kdy některý z dosavadních spoluvlastníků ztratí přístup k jiné jeho nemovitosti‘, na nějž žalobci opakovaně odkazovali, a dle nějž by nemělo být možné rozdělení pozemku parc. č. XY dle geometrického plánu ve variantě B. Odvolací soud se však odchýlil od této ustálené judikatury dovolacího soudu“.

17. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v poměrech projednávané věci nelze odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pod bodem 28 ohledně ztráty přístupu na pozemek parc. č. XY jednak odtrhnout od toho, co uvedl soud prvního stupně v rozsudku pod bodem 73 odůvodnění, a pokud jde o rozsah odůvodnění, nelze odhlédnout ani od množství námitek dovolatelů. Odvolací soud pak na rozhodnutí soudu prvního stupně odkázal s tím, že jeho úvahy jsou logické a přesvědčivé. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že „pozemek p. č. XY je celý zastavěn domem č. p. XY a cestu z něj lze prakticky realizovat vchodem z domu a pak skrze chodník na nově vymezený pozemek žalobců p. č. XY, což zvolenou variantou dělení znemožněno není“. Žalobci v odvolání a ani v dovolání jasně neuvedli důvod, pro který popírají možnost cesty „přes chodník“.

18. Odvolací soud též uvedl, že „při svých úvahách o možnosti rozdělení nemohl brát v potaz ani skutečnost nastalou v závěru řízení, kdy žalobci svůj podíl na pozemku parc. č. XY, který již není předmětem tohoto sporu, převedli na svou dceru s údajným právem cesty na pozemek žalobců p. č. XY s odůvodněním, že tudíž nemůže být přistoupeno k dělení pozemku ve variantě B, tedy s obslužným pásem, kdy tato cesta by byla znemožněna. Soud považuje toto jako obstrukci a uměle vytvořenou právní překážku pro způsob dělení s obslužným pásem, ačkoli s touto variantou při precizování znaleckého úkolu byli žalobci původně smířeni a považovali ji za přijatelné řešení. Především jde ale o pouze teoretickou možnost cesty, neboť pozemek p. č. XY je celý zastavěn domem č. p. XY a cestu z něj lze prakticky realizovat vchodem z domu a pak skrze chodník na nově vymezený pozemek žalobců p. č. XY, což zvolenou variantou dělení znemožněno není. Nezájem žalobců o dělení pozemku s obslužným pásem není pro soud významné hledisko“. V právě citované pasáži odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu jasně uvedl důvod, pro který považoval žalobci navrhované řešení za neadekvátní a přístup na pozemek p. č. XY za zajištěný; jeho rozhodnutí tak není nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud v této souvislosti jednak poznamenává, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí nelze zaměňovat s jeho možnou věcnou nesprávností, a dále na konto námitky dovolatelů, že jejich jednání nebylo obstrukční, že na závěru o ztěžujícím jednání dovolatelů není rozsudek odvolacího soudu založen. I pokud by se tudíž takové hodnocení počínání žalobců v rozsudku odvolacího soudu objevilo, pak by to samo o sobě jeho vadu nezpůsobilo.

19. Žalobci dále v dovolání namítali nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu vzhledem k námitkám, jež uplatnili v odvolání, a odvolací soud se s nimi řádně nevypořádal. Uvedli, že v odvolání upozorňovali na to, že nalézací soud v bodě 53 odůvodnění svého rozsudku uvedl mezi věcnými právy žalobců k pozemku parc. č. XY zapsanými v katastru nemovitostí pouze předkupní právo, zákaz zcizení a zatížení a výhradu práva zpětné koupě, přičemž ze žalobci navržených důkazů opomněl zjistit a uvést jimi tvrzené zástavní právo zajišťující zápůjčku žalobců dceři L. K. U. na koupi spoluvlastnického podílu na tomto pozemku. Rovněž dovolatelé namítali, že nalézací soud v bodě 73 odůvodnění svého rozsudku označil právo dcery žalobců na užívání pozemku parc. č. XY pro přístup na jí spoluvlastněný pozemek parc. č. XY za „údajné“, aniž by žalobce vyzval a poučil dle § 118a odst. 3 o. s. ř., přičemž ani odvolací soud neprovedl žalobci navržené důkazy jednoznačně prokazující toto právo.

20. Dle náhledu dovolacího soudu uvedené námitky proti dílčím závěrům soudu prvního stupně si reakci odvolacího soudu nevyžadovaly v situaci, kdy odvolací soud v bodech 24 až 28 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku srozumitelně a jednoznačně předestřel všechny argumenty, jež jej vedly k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně (vyjma provedené formulační změny). Slovy výše připomenuté judikatury, proti odvolacím námitkám žalobců „postavil vlastní ucelený argumentační systém, kterým logicky a v právu rozumně“ vyložil, že příklon soudu prvního stupně k dělení pozemku parc. č. XY dle varianty B geometrického rozdělovacího plánu č. 1408-24/2022 ze dne 8. 9. 2022 představuje účelné a spravedlivé řešení sporu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k označenému pozemku, přičemž žádný ze spoluvlastníků nebude přijatým řešením nejen ve vztahu k uvedenému pozemku, ale ani pozemkům dalším, jež byly předmětem vypořádání, poškozen.

21. Žalobci dále uvedli, že v odvolání upozorňovali na to, že nalézací soud nesprávně zjistil skutkový stav věci týkající se přístupu na pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 3), a tím i jeho přístup k části pozemku parc. č. XY za bytovým domem. V bodě 51 odůvodnění svého rozsudku totiž nalézací soud měl nesprávně uvést: „S pozemkem XY ve východní části sousedí pozemek v dolní jižní části p. č. XY ve vlastnictví žalovaného 3), který však není napojen bezprostředně na komunikaci, když prostor přiléhající k domu č.p. XY na pozemku XY je minimální a přiléhá k němu souběžně pozemek XY ve vlastnictví žalovaného 1). Přesto odvolací soud v odstavci 15 odůvodnění rozsudku uvedl: „Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce“; touto námitkou žalobců se nijak nevypořádal.

22. Na konto uvedené námitky, jejímž obsahem bylo po skutkové stránce ze strany žalobců favorizování varianty A dělení pozemku parc. č. XY, považuje Nejvyšší soud za významné uvést, že - byť by byl příklon odvolacího soudu ke skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně vyjádřen v dovoláním dotčeném rozsudku stručně, ba lakonicky - pak jejím prostřednictvím dovolatelé uplatnili výtku nesprávně či neúplně zjištěného skutkového stavu. Jinými slovy řečeno, žalobci ve skutečnosti nezpochybňují správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelů odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu, byť by byly jim akceptovány skutkové konkluze soudu prvního stupně (srovnej např. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). K námitce rozporu rozsudku odvolacího soudu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu

23. Žalobci namítali, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4.2017, sp. zn. 22 Cdo 5421/2016, „v rámci úvah, kdo ze spoluvlastníků by účelněji využíval předmět sporu, je třeba upřednostnit využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou blízkou účastníku. Připomněli, že žalovaný 3) nemá žádné vlastnické právo k sousednímu pozemku parc. č. XY a ani ke stavbě č.p. XY, XY umístěné na tomto pozemku, a členové žalovaného 3), kteří jsou jejich spoluvlastníky, přitom nejsou ani osobami blízkými definovanými v § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Proto by soud neměl upřednostňovat žalovaným 3) deklarovaný zájem na užívání obslužného pásu pozemku parc. č. XY vedle západní strany domu č. p. XY a XY jeho obyvateli, tj. členy žalovaného 3), před užíváním této části pozemku žalobci.“ Odvolací soud se tak podle dovolatelů při řešení právní otázky spojené s uplatněním kritéria „účelného využití společné věci“ odchýlil od této ustálené judikatury dovolacího soudu.

24. Obecně se k principům vypořádání podílového spoluvlastnictví z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podává, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 1142 a násl. o. z. Nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (nyní viz § 2 a násl. o. z.). Dovolací soud by úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Z uvedeného rezultuje, že judikaturu ohledně kritérií pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků nelze absolutizovat; je třeba vždy vážit každý konkrétní případ, ve kterém mohou s ohledem na další okolnosti věci nabýt jednotlivá kritéria jinou váhu než v jiných, dříve projednávaných věcech (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1429/2023).

25. Také Ústavní soud konstatoval, že každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků (spoluvlastníků) může mít rozumný a přesvědčivý základ a je nutno na něj pohlížet jako na projev ústavně chráněného vlastnického práva. V řízení jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu (nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20). To platí zejména v případech jako je tento, kdy jde o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k více pozemkům mezi více spoluvlastníků. V takových případech se často střetnou oprávněné zájmy stran a výsledné řešení pak nemůže vyhovět všem požadavkům. Skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti při vypořádání spoluvlastnictví není optimální, přitom ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014).

26. V této věci odvolací soud vysvětlil pod bodem 23 odůvodnění rozsudku zvolenou variantu dělení pozemku parc. č. XY s tzv. obslužným pásem podél západní zdi domu č. p. XY; ve spojení s bodem 72 rozsudku soudu prvního stupně není jeho úvaha zjevně nepřiměřená. Podle okolností věci není vždy nutné bezpodmínečně upřednostnit zájem spoluvlastníka - fyzické osoby, před zájmem jiného účastníka - zde společenství vlastníků, vycházející z oprávněných zájmů jeho členů. Již proto nemůže tento způsob vypořádání být v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která klade důraz na individuální posouzení každé věci. Ostatně dovolateli citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5421/2016, byly formulovány na podkladě odlišných - s poměry definujícími projednávanou věc nesouměřitelných - skutkových okolností. V odkazované věci bylo zrušeno a vypořádáno spoluvlastnictví toliko fyzických osob a nikoliv spoluvlastníků - fyzických osob a společenství vlastníků. Tudíž případný zřetel na zájmy členů společenství nemusel být brát v potaz. Pro řešení obsahově vymezené právní otázky, zda v poměrech projednávané věci mělo být při uplatnění kritéria účelného využití věci prioritně přihlédnuto k zájmům spoluvlastníka před zájmem osob jinému spoluvlastníku blízkých, proto dovolání žalobců není přípustné.

27. Dovolatelé dále v rámci hlediska přípustnosti dovolání spočívajícího v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedli následující: „Odvolací soud v odstavci 26 odůvodnění svého rozsudku odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1259/2003, dle nějž soud vždy přihlíží k tomu, aby rozdělením pozemku nebyl vlastníku stavby umístěné na něm nebo na pozemku sousedícím znemožněn přístup k této stavbě. Žalobci si dovolují upozornit, že i při rozdělení pozemku parc. č. XY dle geometrického plánu ve variantě A by zůstal vlastníkům stavby č. p. XY a XY umístěné na sousedním pozemku parc. č. XY zachován dostatečný přístup z veřejné komunikace v ulici XY a že by byl téměř totožný jako při rozdělení dle geometrického plánu ve variantě B“.

28. V rozsahu právě popsané námitky je dovolání žalobců vadné (není věcně projednatelné). Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.

s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013]. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu a v jakých rozhodnutích Nejvyššího soudu byla konkrétní právní otázka řešena.

29. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“

30. Žalobci explicitně a ani obsahově žádnou právní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud dostat do kolize s judikaturou dovolacího soudu, neformulují (viz citace v bodě 27 odůvodnění tohoto usnesení) a vzdor ohlášenému důvodu přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. ani nespecifikují rozpor odvolacím soudem přijatého řešení s rozhodovací praxí Nevyššího soudu. Ostatně sami uvádějí, že soudy přijatá varianta B dělení pozemku parc. č. XY je z hlediska požadavku na zachování přístupu vlastníka stavby na děleném pozemku, popřípadě na pozemku sousedním, ke stavbě rovnocenná variantě A dělení označeného pozemku, kterou sami favorizují. K otázce hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena:

31. Žalobci dále tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uvádějí, že „již výše zmínili svou argumentaci založenou na tom, že pozemek parc. č. XY neměl být rozdělen dle geometrického plánu ve variantě B, jelikož tím ztratili žalobci a jejich dcera L. K. U. přístup na sousední pozemek parc. č. XY, čímž byla významným způsobem snížena hodnota spoluvlastnického podílu o velikosti ? k tomuto pozemku a tím i zástavy a dalších věcných práv zajišťujících pohledávku žalobců, a žalobcům i jejich dceři L. K. U. tím vznikla škoda velkého rozsahu. Kromě toho, že žalobci spatřují přípustnost svého dovolání mj. v tom, že se odvolací soud jejich argumentací a námitkami dostatečně nezabýval a že se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, mají současně za to, že pokud by nebyly žalobci výše odkazované ani další rozsudky dovolacího soudu dostatečně přiléhavé či aplikovatelné v této věci, jednalo by se o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a proto mají za to, že je třeba, aby ji Nejvyšší soud ČR vyřešil. Ve své argumentaci přitom plně odkazují na výše uvedené“.

32. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, o jakou otázku se konkrétně jedná (opětovně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla ještě vyřešena, však dovolatelé nijak neformulují. Dovolatelé patrně mají za to, že nebyl dosud řešen stejný případ, jako je tento, případně že dosud nebylo vyřešeno, zda dát přednost jedné z do úvahy přicházejících variant.

33. Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy a pokud by „otázka hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ směřovala jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli. Pokud tedy dovolatelé řádně nevymezili právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu závisí a která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dovolání je v uvedeném rozsahu rovněž vadné (věcně neprojednatelné). Ostatně, sluší se doplnit, že s námitkou žalobců o ztrátě přístupu na pozemek parc. č. XY při přijaté variantě B dělení sousedního pozemku parc. č. XY, jakkoliv popisuje zcela specifickou situaci v individuální věci, jež ze své povahy může být jen stěží zobecněna, se soudy obou stupňů řádně vypořádaly (viz bod 73 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž její relevanci pro přijaté dělení pozemku parc. č. XY dle varianty B jasně a logicky vyvrátily.

34. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobců směřujícímu proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl (s výhradou formulační změny) potvrzen ve výrocích I, III až V rozsudek soudu prvního stupně, nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Dovolání je zčásti nepřípustné (viz body 10 až 22 odůvodnění tohoto usnesení) a zčásti vadné (viz body 23 až 33 odůvodnění tohoto usnesení).

35. Protože žalobci brojili proti výroku II rozsudku odvolacího soudu bez rozlišení, že by dovoláním byla dotčena jen část tohoto výroku (co do potvrzení jen některých výroků rozsudku soudu prvního stupně), zabýval se Nejvyšší soud i přípustností dovolání ve vztahu k části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto i o nákladech řízení výroky VI a VII rozsudku soudu prvního stupně. Proti označené části dovoláním dotčeného výroku II rozsudku odvolacího soudu však dovolání není objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

36. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 11. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu