28 Cdo 2485/2024-421
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně ZAPA beton a.s., IČ 251 37 026, se sídlem v Praze 4, Michle č. ev. 417, zastoupené JUDr. Michalem Kociánem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, proti žalované KCPPUMP s.r.o., IČ 275 55 062, se sídlem ve Vysokově 140, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o 32.549 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 15 C 115/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2024, č. j. 47 Co 41/2024-322, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.374,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Kociána do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 15 C 115/2023-260, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 32.549 EUR s příslušenstvím (výrok I) i náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovanou dne 15. 2. 2022 kupní smlouvu o dodání čerpadla betonové směsi korejského výrobce KCP Heavy Industries. Zařízení, jež bylo žalovanou dne 19. 12. 2022 dodáno, však pocházelo od tureckého výrobce BETON STAR, ačkoliv bylo označeno štítkem KCPPUMP. Žalovaná se bránila, že si žalobkyně nevymínila korejský původ čerpadla, ten nebyl uveden ani ve smlouvě.
Okresní soud uzavřel, že předmětná kupní smlouva je neplatná dle § 583 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť žalobkyně uzavřela smlouvu v omluvitelném omylu vyvolaném žalovanou, jenž se týkal z hlediska uzavíraného obchodu rozhodující skutečnosti (výrobce dodávaného čerpadla). Soud vyšel ze skutkových zjištění ohledně názvu žalované, jež se shoduje s názvem korejského producenta, prezentace žalované ve svých propagačních materiálech, v nichž se označuje za dovozce čerpadel korejského původu, a nabídky zaslané žalobkyni žalovanou, v níž byl výrobek označen písmeny KCP, tedy shodně, jako své výrobky označuje korejská společnost.
V minulosti již žalobkyně od žalované zakoupila betonové čerpadlo značky KCP, jež bylo výrobkem korejského výrobce značky KCP. Nepřisvědčil žalované, že by žalobkyně jednala nedbale, když si neověřila, zda bude dodán korejský výrobek, ani že ji žalovaná nemohla uvést v omyl, neboť při jednáních nikdy nesdělila žalobkyni výslovně, že by se mělo jednat o korejského výrobce. Naopak dovodil, že z jednání před uzavřením kupní smlouvy žalobkyně omluvitelně nabyla dojmu, že jí bude dodáno čerpadlo korejské výroby.
Jelikož se žalovaná přijetím a nevrácením části kupní ceny bezdůvodně obohatila, uložil jí okresní soud povinnost k vydání žalované částky.
2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 47 Co 41/2024-322, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil i s jeho právním hodnocením věci. Zopakoval zásadní argumenty potvrzující správnost závěrů okresního soudu o tom, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o dodání čerpadla s žalovanou jednala v omluvitelném omylu o rozhodující okolnosti, jejž lze přičíst k tíži žalované, a smlouva je proto neplatná.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové v celém rozsahu brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro dvě otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, i pro otázku, jež v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Jako první otázku formuluje, zda lze dovodit neplatnost právního jednání dle § 583 o. z. za situace, k níž došlo v nynější věci, přičemž vyjmenovává konkrétní okolnosti (např. kupující nevyslovil požadavek na dodávku čerpadla vyrobeného konkrétní společností, naopak oslovil více dodavatelů distribuujících zboží z různých zemí, žalovaná neměla od žalobkyně informaci, že očekává dodání korejského výrobku atd…). S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2856/2022 a 23 Cdo 2042/2022 tvrdí, že žalobkyně nikdy nesdělila, že by měl být původ čerpadla pro uzavření kupní smlouvy významný, nebylo to ani stranami sjednáno. S rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, a ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, má být poté v rozporu závěr nalézacích soudů, že omyl žalobkyně byl omluvitelný. Žalovaná dovozuje, že žalobkyně byla povinna ověřit si požadovanou vlastnost předmětu koupě, aby dostála obvyklé míře opatrnosti žádané judikaturou.
4. Jako druhou otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu (zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 5273/2017), dovolatelka uvádí, „zda výslech svědkyně navržený po koncentraci řízení, resp. navržený až v odvolacím řízení může zpochybnit věrohodnost jiného již vyslechnutého svědka, pokud ohledně rozhodných okolností uvede něco jiného než vyslechnutý svědek“.
5. Naposled, poukazujíc na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 443/2003 a rozsudek téhož soudu sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, předkládá dovolacímu soudu otázku, jež doposud nebyla v rozhodovací praxi řešena, a to, zda se může právnická osoba dovolat omylu dle § 583 o. z., aniž by však před soudem tvrdila a dokazovala, že byl v omyl uveden její statutární orgán, popř. jeho člen. Dovolatelka se domnívá, že nalézací soudy nepostupovaly správně, když v průběhu řízení nevyzvaly žalobkyni k prokázání, že členové představenstva, již podepsali kupní smlouvu, jednali v omylu vyvolaném žalovanou.
6. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, tvrdíc, že by výkon rozhodnutí mohl pro ni mít likvidační účinky.
7. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů. Dovolání pokládá za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, popřípadě zamítl.
8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalované však nelze shledat přípustným.
12. Ve vztahu k otázce, jaké okolnosti mohou zakládat neplatnost právního jednání z důvodu omylu, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dospěl k závěru, že u právního jednání se omyl může týkat právního důvodu (error in negotio, tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu úkonu), resp. předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in corpore) anebo podstatné vlastnosti předmětu (error in qualitate) nebo osoby (error in personam), popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující. Neplatnost právního úkonu je v těchto případech omezena s ohledem na zabezpečení právní jistoty v občanskoprávních vztazích pouze na rozhodující, tj. podstatný omyl. Omyl v pohnutce (vzdálenější motiv či konečný cíl chování), která obvykle netvoří součást vůle, nečiní právní úkon neplatným. Právní následky omylu jsou spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně významným) omylem. Jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího se účastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu podílel. Jde především o případy, kdy druhý účastník tento omyl způsobil přímo úmyslně. O omyl však půjde i tehdy, kdy druhý účastník omyl vyvolal jinak (tedy i neúmyslně), nebo o něm musel vědět. V tomto případě omyl musí vycházet ze skutečností, které jsou pro uskutečnění právního úkonu rozhodující – musí zde tedy jít o již zmíněný tzv. podstatný omyl (viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, či ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 942/2017).
13. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v tom, že jednající osoba se může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným omylem o skutkových okolnostech (error facti) je poté jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohl-li jednající rozpoznat skutečný stav věci ani poté, co by vyvinul obvyklou péči, kterou lze na něm požadovat. Byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního jednání (skutečný stav), o omluvitelný omyl nejde. Uvede-li ve smlouvě jedna ze smluvních stran nepravdivé prohlášení, které je s to přivodit omyl druhé smluvní strany ohledně skutečnosti, jež je pro uskutečnění právního úkonu (uzavření smlouvy) rozhodující, je zpravidla třeba mít za to, že jedná-li druhá smluvní strana důvěřujíc takovému prohlášení, vyvinula obvyklou míru opatrnosti, aby se omylu vyhnula, ledaže by bylo již při uzavírání smlouvy s ohledem na okolnosti konkrétního případu zjevné, že takové prohlášení není pravdivé (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4851/2016, a ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1595/2019).
14. Přestože Nejvyšší soud uvedené právní závěry formuloval na základě předchozí právní úpravy (k ustanovení § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), lze je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů vztáhnout i do poměrů nové právní úpravy civilního práva (§ 583 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014), jež se uplatní v nyní projednávané věci a která při vymezení omylu navazuje na předchozí právní úpravu [srovnej HANDLAR, J. § 583. In: LAVICKÝ, P. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1872, z rozhodnutí Nejvyššího soudu viz např. usnesení ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2178/2019, či ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3121/2021].
15. Jak plyne z výše uvedených judikatorních závěrů, posouzení, zda byl omyl jednající osoby omluvitelným, je třeba učinit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu. V nynější věci žalovaná zpochybňuje závěr nalézacích soudů o omluvitelnosti omylu s argumenty, že žalobkyně nevyslovila požadavek na dodání korejského výrobku, ve smlouvě nebyla země původu výrobku specifikována, že žalobkyně opomenula již v procesu uzavírání kupní smlouvy srozumitelně formulovat všechny vlastnosti předmětu koupě apod., pomíjí však, že nalézací soudy vycházely z mnoha specifik kontraktačního procesu účastnic, která ve svém souhrnu vedla k závěru o uvedení žalobkyně v omyl žalovanou i o omluvitelnosti omylu.
Jednotlivá skutková zjištění, z nichž soudy vycházely (žalovaná se na svých webových stránkách prezentuje jako dovozce čerpadel betonových směsí značky KCPPUMP korejského producenta KCPPUMP; název žalované je shodný s názvem korejského producenta; do výběrového řízení žalobkyně byl žalovanou zaslán diagram s označením KCP, tj. shodným označením jako žalovaná užívá pro výrobky korejského producenta; ve vlastní kupní smlouvě byl výrobek označen jako výrobek značky KCPPUMP; ještě před uzavřením smlouvy se žalobkyně dotazovala, zda je možné mít čerpadlo KCP na specifikovaném podvozku, o čemž ji žalovaná ubezpečila; na základě předchozí kupní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi v roce 2019 bylo žalobkyni žalovanou dodáno právě čerpadlo značky KCP od korejského výrobce; v dalších podrobnostech viz pečlivý výklad soudu prvého stupně učiněný v bodech 49 – 52 jeho rozsudku, popř. stručnější shrnutí v bodech 8 – 12 rozsudku odvolacího soudu), nasvědčují závěru, že byť by nebyla požadovaná vlastnost předmětu koupě (země původu Jižní Korea) na počátku kontraktačního procesu výslovně formulována, jednání žalované žalobkyni uvedlo v mylné přesvědčení, že žalovaná nabízí dodání čerpadla pocházejícího z této země (resp. čerpadla korejské značky KCP), jak bylo ostatně uvedeno již v diagramu zaslaném žalovanou v nabídce ve výběrovém řízení, z něhož žalovaná žalobkyni nevyvedla, když na její dotaz o možnosti podvozku k čerpadlu KCP přitakala, aniž by uvedla na pravou míru, že čerpadlo značky KCP nedodá (tj. že dodá čerpadlo tureckého výrobce BETON STAR, jež opatří vlastní značkou KCPPUMP jakožto značkou dodavatele).
Okresní soud nadto uvedl, že z předmětného e-mailu je více než zřejmé, že žalobkyně poptává čerpadlo značky KCP (tedy značky, o níž žalovaná tvrdila, že jí označuje výrobky korejského výrobce). Závěry nalézacích soudů, že žalobkyně v tomto konkrétním případě nezanedbala obvyklou míru opatrnosti, tak nejsou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (tj. ani s dovolatelkou uváděnými rozhodnutími).
16. Pokud dovolatelka rozporuje závěr odvolacího soudu (kterým se soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně), že žalobkyně měla v rámci předsmluvního jednání s žalovanou zájem právě o korejský výrobek KCP, nikoliv jen o výrobek shodného typu zhotovený jakýmkoliv jiným výrobcem, a s vědomím, že žalovaná nemá v úmyslu dodat čerpadlo korejské značky, by kupní smlouvu vůbec neuzavřela – tedy šlo o omyl o rozhodující okolnosti (viz body 48 a 49 rozsudku okresního soudu a bod 10 rozsudku krajského soudu), napadá závěr
skutkový, nikoliv právní. Danou námitkou tak dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž správnost skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., či ze dne 29. 8. 2024, 22 Cdo 1978/2024). 17. Přípustnost dovolání nepřivodí ani tvrzení dovolatelky, že soud prvního stupně pochybil, když neprovedl po koncentraci řízení žalovanou navržený důkaz výslechem svědkyně P. Š., neboť jím žalovaná vystihuje vady řízení, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř. a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu za všechny usnesení ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019, či ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3055/2022). Nad rámec řečeného však dovolací soud považuje za vhodné upozornit na svou ustálenou rozhodovací praxi, dle níž se zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu věci), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř. (viz z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněný pod č. 95/2010 Sb. rozh. obč., či usnesení téhož soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2006/2022). Soud prvního stupně srozumitelně popsal, z jakých důvodů důkazní návrh žalované zamítl (viz bod 37 jeho rozsudku), odvolací soud pak podrobněji vysvětlil, že v popsané situaci nešlo usoudit na to, že by měl navrhovaný výslech prokázat nevěrohodnost svědka K., neboť žalovaná neuvedla jediný důvod poukazující na jeho nevěrohodnost (viz bod 13 rozsudku odvolacího soudu). S dovolatelkou uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5273/2017 jsou tudíž naopak rozhodnutí nalézacích soudů v souladu. 18. Ani poslední dovolatelkou formulovaná otázka, jež má být otázkou doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, není s to přípustnost dovolání přivodit. Otázku položenou dovolatelkou lze zobecnit jako „lze jednání zaměstnance právnické osoby, jímž vytváří její vůli, přičítat této právnické osobě“ a její řešení plyne přímo ze zákona. Ustanovení § 166 odst. 1, věty první, o. z. stanoví, že právnickou osobu zastupují její zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se jeví veřejnosti. Podpůrně lze též odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vztahující se k vědomosti právnické osoby o určité skutečnosti (v judikatuře jde zejména o dobrou víru), v níž bylo opakovaně dovozeno, že právnické osobě lze přičítat rovněž vědomost osob, které ji při konkrétním právním úkonu (jednání) zastupují a jimiž mohou být i její pověření zaměstnanci (viz i dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod č. 9/2019 Sb. rozh. obč., dále rozsudky téhož soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, či ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3934/2018). V neprospěch dovolatelčiny argumentace přitom hovoří i druhé jí uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 443/2003), byť ne zcela přiléhavě užité, v němž je řečeno, že: „Z právní konstrukce jednání právnických osob vyplývá, že právní úkony mohou činit právnické osoby jen prostřednictvím svých orgánů, pracovníků, členů nebo zástupců (viz zejména § 20, § 22 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ) a § 13 až 16 zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen obch. zák. Právnická osoba tedy jedná navenek v omylu, jestliže je uveden v omyl statutární orgán právnické osoby, resp. člen jejího kolektivního statutárního orgánu (§ 20 odst. 1 obč. zák., § 13 odst. 1, 2 obch. zák., jiný pracovník nebo člen (§ 20 odst. 2 obč. zák.), § 15 obch. zák.) nebo zástupce (§ 22 a následující obč. zák., § 14 obch. zák.).“, neboť jak bylo uvedeno výše, zaměstnanec právnické osoby je jejím zástupcem, a proto se citované závěry vztahují i na něj. Nalézací soudy tudíž v nynější věci nepochybily, pakliže vycházely ze závěru, že uvedení v omyl zaměstnanců žalobkyně, již vyjednávali podmínky smlouvy na dodání betonového čerpadla se žalovanou, je možné přičítat žalobkyni jakožto právnické osobě, kterou její zaměstnanci při popsaném jednání zastupovali, jakkoliv byla smlouva posléze uzavřena statutárním orgánem žalobkyně vycházejícím z informací poskytnutých zaměstnanci. V neposledním je nutno upozornit, že pokud žalovaná dále argumentuje pochybením nalézacích soudů tkvícím v tom, že neprováděly dokazování ohledně existence omylu u členů statutárního orgánu žalobkyně, brojí toliko proti postupu soudů při zjišťování skutkového stavu; jde tak o námitku směřující do vad řízení, jež přípustnost dovolání nemůže přivodit, jak bylo vysvětleno výše. 19. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že podala-li žalovaná dovolání proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení. Proti zmíněnému výroku však není dovolání se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 20. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34). 21. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT (tarifní hodnotou je jistina přepočtena dle devizového kurzu ČNB ke dni podání vyjádření – 32.549 x 25,035, tj. částka 814.864,215 Kč) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 11.580 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč a zvýšením o DPH má poté žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.374,80 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2024 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu