USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně:
Římskokatolická farnost u kostela sv. Bartoloměje Praha - Kyje, identifikační
číslo osoby 649 36 473, se sídlem v Praze 9, Prelátská 12, zastoupená JUDr.
Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti
žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo
osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/4, 2) hlavní město Praha,
identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2,
zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1,
a 3) městská část Praha 9, identifikační číslo osoby 000 63 894, se sídlem v
Praze 9, Sokolovská 14/324, zastoupená JUDr. Pavlínou Uhlířovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/41, o určení vlastnického práva,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 333/2021, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 20 Co
432/2022-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. V poměru mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z nich právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Jana Nemanského.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Pavlíny Uhlířové, Ph.D.
1. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací
soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 10. 2022, č. j.
17 C 333/2021-86, jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení §
18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů
– dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že první žalovaná (Česká
republika) je vlastnicí ve výroku označeného pozemku parc. č. 2313/1 v
katastrálním území Hloubětín (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); dále
odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud dospěl k závěru, že vlastnické právo k předmětnému
pozemku přešlo na žalovaného 2) dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), neboť předmětný pozemek
byl v rozhodné době ve vlastnictví České republiky a ke dni 23. 11. 1990 k němu
měl právo hospodaření předchůdce druhého žalovaného. Splnění podmínky
faktického hospodaření s předmětným pozemkem ke dni 24. 5. 1991 (tj. ke dni
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) druhým žalovaným měl odvolací soud za
prokázané (s přihlédnutím k rozumnému rozsahu, v jakém lze rozhodnou
skutečnost po uplynutí třiceti let od přechodu vlastnictví k předmětnému
pozemku do vlastnictví obce na žalovaných požadovat) fotografiemi předmětného
pozemku, které jsou součástí vyjádření žalovaného 2) ze dne 2. 3. 2022 k žalobě
(dobové ortofotomapy z let 1966-2007 a fotografie pořízené z aplikace
streetview z let 2009 a 2011) ve spojení s hospodářskou smlouvou ze dne 17. 5.
1968, na základě které převzal předmětný pozemek do správy Odbor výstavby
Národního výboru hlavního města Prahy k 1. 6. 1968, když z obsahu smlouvy je
zřejmé, že národní výbor pozemek užívá; dále odkázal v tomto směru na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 291/2022.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále také i jako
„dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně namítá, že
nebyly naplněny předpoklady přechodu vlastnického práva podle § 1 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. na žalovaného 2). S předmětným pozemkem dle dovolatelky
hlavní město Praha ani příslušný výbor v rozhodném období nehospodařily, resp.
faktické hospodaření nebylo v řízení prokázáno; navíc je v těchto závěrech
napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Odvolací soud nesprávně posuzoval splnění
podmínky faktického hospodaření s předmětným pozemkem žalovaným 2) k dřívějšímu
datu než k 24. 5. 1991, když zohlednil faktickou činnost státu a nikoliv obce.
Namítala, že řízení bylo zatíženo vadou, neboť jí nebyl dán dostatečný prostor
reagovat na změnu názoru soudu prvního stupně ohledně prokázání fakticity
užívaní předmětného pozemku v rozhodném období, když dovolatelka nebyla poučena
dle § 118a odst. 1 o. s. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a
odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první,
o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné,
že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Ohledně výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č.
172/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž
je toto ustanovení setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z
vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického
práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům,
jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č.
367/1990 Sb., o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi
ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi
uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat
tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního
výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu
výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 896/2012, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, ze dne
26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo
902/2015).
10. Argumentací, dle níž odvolací soud chybně vyhodnotil splnění
podmínek přechodu majetku na obec ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.,
dovolatelka nepředestírá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku výkladu
hmotného či procesního práva, nýbrž pouhou polemiku se skutkovými zjištěními
soudů nižších instancí, jež se zřetelem k provedenému dokazování učinily závěr,
že bylo prokázáno hospodaření právní předchůdkyně druhého žalovaného s
předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991.
11. Dovolatelka přitom opomíjí, že kritika skutkových zjištění soudů
nižších stupňů (jejich správnosti a úplnosti) není uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska přípustnosti
dovolání je tudíž bez významu i to, mají-li odvolacím soudem přijaté skutkové
závěry (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř.)
oporu v provedeném dokazování. Ovšem i k vadám řízení (provázely-li důkazní
řízení) smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné
(srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Přesto se jeví jako vhodné dodat, že Nejvyšší soud neshledal, že by
skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, z nichž vycházel i soud
odvolací, byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, resp.
„neprovedenými důkazy“ – jak namítá dovolatelka, jestliže z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z
fotografií provedených k důkazu soudem prvního stupně je zřejmé, že předmětný
pozemek byl před i po rozhodném období udržován a závěr o tom, že tak činil
subjekt, jemuž náleželo právo hospodaření [odbor výstavby národního výboru
hlavního města Prahy a následně obec (městská část)] je logický, navíc jej
nezpochybňuje žádný z provedených důkazů.
13. Odvolací soud se neodchýlil ani v otázce rozložení důkazního
břemene k prokázání právně významných skutečností (týkajících se zde naplnění
podmínky faktického hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991),
jestliže po žalobkyni nepožadoval skutková tvrzení a navržení důkazů
podporujících závěr, že předmětný pozemek na druhého žalovaného nepřešel,
neboť břemeno tvrzení a důkazní tížilo ohledně této rozhodné skutečnosti
druhého žalovaného, který byl soudem prvního stupně na jednání dne 27. 4. 2023
dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ke splnění této povinnosti vyzván (spolu s
ostatními žalovanými) a byl poučen o následcích nesplnění této výzvy. Je
nepodstatné, že poté soud prvního stupně s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 291/2022, změnil názor a již nepožadoval po
druhém žalovaném splnění této výzvy, neboť na základě provedených důkazů měl
fakticitu hospodaření v rozhodném období za prokázanou.
14. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na tom, že v řízení
žalovaní tvrdili a prokázali splnění tří kumulativních podmínek přechodu
vlastnictví k předmětnému pozemku do vlastnictví druhého žalovaného, tudíž
rozhodnutí nejsou založena na neunesení důkazního břemene ze strany žalobkyně.
V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to,
že se prokázala jinak, než účastník (žalobkyně) tvrdil. Má-li soud určitou
skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá
důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí
není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o
oné skutečnosti; srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp.
zn. 29 Cdo 3071/2018, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku
2020, pod číslem 89, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen.
zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč.
15. Řízení přitom netrpí ani dovolatelkou vytýkanou vadou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, čímž se rozumí nedostatek zcela evidentně
bránící realizaci přezkumné činnosti odvolacích soudů nebo soudu dovolacího. Z
judikatury plyne, že jde především o takové rozhodnutí, jehož odůvodnění
účastníkům neumožňuje uplatnit procesní práva formulováním relevantní odvolací
(dovolací) argumentace (za všechny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
Je-li z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patrné, z jakých důvodů potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud neshledává, že by rozsudek
Městského soudu v intencích shora uvedeného obsahoval vady takové intenzity,
které by znemožňovaly provést řádný přezkum či formulovat dovolací argumentaci.
16. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nebyly.
17. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty
první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
18. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení
(napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“) je
přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu
2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu
(www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu
(http://nalus.usoud.cz).
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Žalované 1) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Byť se u hlavního města
Prahy [žalovaného 2)] presumuje personální vybavení dostatečné k tomu, aby bylo
schopno kvalifikovaně hájit své zájmy bez pomoci advokátů (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, body 119 a násl., či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016, ze dne
18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 88/2017, a ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo
2537/2017), v posuzované věci lze shledat náklady žalovaného 2) na podání
vyjádření prostřednictvím advokáta účelnými, jde-li zde o věc vymykající se
běžné agendě hlavního města Prahy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 399/2016). Proto, bylo-li dovolání žalobkyně
odmítnuto, náleží žalovanému 2) náklady dovolacího řízení v částce 4 114 Kč,
sestávající z odměny advokáta ve výši 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9
odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právního služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta
stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a
náhradou za daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 714
Kč. Žalované 3) vznikly v souvislosti s dovolacím řízením náklady za právní
zastoupení v totožné výši jako žalovanému 2) - jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání), náhrada hotových výdajů a daň z přidané hodnoty.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 9. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu