U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň a) Y. H.,
zastoupené Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční
3, b) Mgr. K. E., zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze
10 – Strašnicích, Počernická 3104/27, a c) H. H., proti žalovanému hlavnímu
městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2,
zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1,
Rybná 678/9, o zaplacení 28.600.245 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C 41/99, o dovolání žalobkyň a) a b) proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 62 Co
486/2014-1171, ve znění opravného usnesení ze dne 29. října 2015, č. j. 62 Co
486/2014-1196, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 67.856,80 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.422,40 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 5. 12. 2002, č. j. 5 C 41/99-426,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) a H. V. [původní žalobkyni b)] částku
13.186.830 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), co do sumy
92.134.650 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), v části týkající se
obnosu 64.557.271 Kč s příslušenstvím řízení pro zpětvzetí návrhu zastavil
(výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Žalobkyně se po
žalovaném domáhaly náhrady za užívání jejich pozemků, k němuž docházelo od 19.
5. 1996 do 6. 6. 2000 na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené mezi
žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyň v roce 1992. Soud, zohledniv
skutečnost, že žalobkyně částečně vzaly svou žalobu zpět, se zaměřil na
vyčíslování výše předmětného nároku, jehož důvodnost co do základu již dříve
pravomocně konstatoval svým rozsudkem ze dne 8. 3. 2001, č. j. 5 C 41/99-205
(uvedené rozhodnutí bylo po meritorní stránce potvrzeno rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 3. 10. 2001, č. j. 23 Co 280/2001-310; dovolání žalovaného
proti rozsudku odvolacího soudu následně Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne
30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005). Žalobě pak vyhověl v rozsahu
odpovídajícím hladině obvyklého nájemného (již určil za pomoci znaleckého
posudku) a ve zbytku ji zamítl.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2005, č. j. 23 Co 405/2003-547, ve
znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2005, č. j. 23 Co 405/2003-551, rozsudek
soudu prvního stupně ze dne 5. 12. 2002, v části výroku I., jíž bylo žalovanému
uloženo zaplatit žalobkyním částku 4.126.335 Kč s příslušenstvím, dále ve
výroku II. potud, pokud jím byla zamítnuta žaloba o 62.134.650 Kč s
příslušenstvím, a konečně též v nákladových výrocích k odvolání všech účastníků
zrušil, přičemž věc v naznačeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Svůj postup odůvodnil jednak nutností dalšího dokazování v otázce
zjištění výše obvyklého nájemného (zejména vyjasnění rozporných závěrů
znaleckých posudků), jednak potřebou vypořádání námitky promlčení vznesené
žalovaným.
Usnesením ze dne 27. 11. 2013, č. j. 5 C 41/99-886, rozhodl Obvodní soud pro
Prahu 8 o tom, že v řízení bude nadále pokračováno na straně žalující se
žalobkyněmi b) a c) jakožto pozůstalými dcerami H. V., jež zemřela dne 13. 6.
2013.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 5 C
41/99-1093, zamítl žalobu žalobkyně a) o zaplacení jedné poloviny částky
4.126.335 Kč, jedné poloviny částky 62.134.650 Kč a specifikovaného
příslušenství (výrok I.), stejně tak zamítl žalobu žalobkyň b) a c) na uhrazení
druhé poloviny právě zmíněných obnosů a upřesněného příslušenství (výrok II.),
žalobkyni a) zavázal k náhradě nákladů státu ve výši 17.810,50 Kč (výrok III.),
žalobkyním b) a c) uložil zaplatit České republice na nákladech řízení částku
20.310,50 Kč (výrok IV.), povinnost k úhradě nákladů státu stanovil též
žalovanému (výrok V.), jemuž zároveň přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve
výši 829.766 Kč vůči žalobkyni a) (výrok VI.), k zaplacení téže sumy jakožto
náhrady nákladů vzniklých v dané věci žalovanému pak zavázal rovněž žalobkyně
b) a c) (výrok VII.). Soud zopakoval, že žalovaný užíval oplocený areál, v němž
se nacházejí pozemky ve vlastnictví žalobkyň. Těm tudíž vzniklo právo na vydání
bezdůvodného obohacení odpovídajícího znalecky vypočtenému obvyklému nájemnému,
přičemž dosud nepromlčená část po připočtení příslušenství dosahuje celkové
výše 5.452.620 Kč. Žalovaný oproti tomu již žalobkyním zaplatil jednak částku
5.502.393 Kč, jednak (na základě části výroku I. rozsudku obvodního soudu ze
dne 5. 12. 2002, která již nabyla právní moci) sumu 9.060.495 Kč, čímž byl
sporný nárok zcela vypořádán. Za dané situace soud prvního stupně nemohl jinak
než projednávanou žalobu (v rozsahu, v němž řízení o ní dosud nebylo pravomocně
skončeno) zamítnout.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 62 Co 486/2014-1171,
ve znění opravného usnesení ze dne 29. 10. 2015, č. j. 62 Co 486/2014-1196,
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 4. 2014 k odvolání žalobkyň ve
výroku I., napadeném co do částky 28.600.245 Kč s příslušenstvím, i ve výrocích
III., IV., V. a VI. potvrdil (výrok I.), ve výroku VII. dané rozhodnutí změnil,
pokud jde o výši přiznaných nákladů řízení, již stanovil částkou 414.883 Kč,
jinak je i v tomto výroku potvrdil (výrok II.), žalobkyni a) uložil zaplatit
žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok III.) a rozhodl, že ve vztahu mezi
žalobkyněmi b) i c) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení před odvolacím soudem (výrok IV.). Městský soud dospěl k závěru, že
pokud jde o věc samu, je rozhodnutí soudu prvního stupně správné. Zejména
pokládal za hodné zdůraznění, že bylo korektně zohledněno plnění, jež žalovaný
poskytl žalobkyním v souladu s pravomocnou částí výroku I. prvoinstančního
rozsudku ze dne 5. 12. 2002 [odlišně od názoru žalobkyně a) zde nedošlo k
žádnému porušení pravidla o nemožnosti opětovného projednávání věci pravomocně
rozsouzené]. Obvodní soud si nepočínal zcela přiléhavě, pakliže přihlédl k
částečnému promlčení žalovaného práva, avšak i po připočtení náhrady za užívání
pozemků v období před 20. 2. 1998 (v kterémžto rozsahu pokládal soud první
instance pohledávku žalobkyň za promlčenou) a korespondujícího příslušenství
nemohl být žalovaný vlastnicím užívaných nemovitostí dlužen více než
10.296.751,50 Kč. Jelikož přitom žalobkyně od žalovaného obdržely z daného
titulu celkem 14.562.888 Kč, je zřejmé, že na žádné další plnění již nárok
nemají. Odvolací soud uložil žalobkyním b) a c) povinnost k náhradě nákladů
řízení žalovaného toliko rozsahu nepřesahujícím čistou hodnotu dědictví, jež
nabyly po H. V., neshledal však možným aplikovat v jejich prospěch § 142 odst.
3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť,
ač výše předmětného nároku závisela na znaleckém posouzení, nebylo lze
odhlédnout od skutečnosti, že došlo k více než desetinásobnému nadhodnocení
žalobního žádání oproti skutečnému stavu, což musí jít k tíži žalobkyním,
nikoli žalovanému.
Tento rozsudek (v jeho výrocích I. a III.) napadla žalobkyně a) dovoláním,
namítajíc, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 5. 12. 2002 byla založena
překážka věci rozhodnuté ohledně částky 9.060.495 Kč s úrokem z prodlení,
kterou však soudy v navazujícím řízení nerespektovaly (čímž se odchýlily od
názoru vysloveného Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 86/2009 a sp.
zn. 26 Cdo 2182/2009). Naznačené pochybení se pak promítlo do nemístného
započtení uvedené částky, již žalobkyně obdržely od žalovaného v souladu s
pravomocnou částí výroku vzpomenutého rozsudku soudu první instance. V tomtéž
rozhodnutí se navíc jednoznačně konstatuje, že žalobkyním z titulu bezdůvodného
obohacení svědčil nárok na vydání celkové částky 13.186.830 Kč s
příslušenstvím, i při zohlednění platby 9.060.495 Kč tak zůstává část dluhu
žalovaného neuhrazena (konkrétně se jedná o součet sum 620.825 Kč a 3.505.510
Kč, tj. v souhrnu 4.126.335 Kč). Dovolatelka dále upozorňuje, že napadeným
rozsudkem bylo potvrzeno zamítnutí žaloby navzdory tomu, že byla rozhodnutím
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 3. 2001 co do základu shledána důvodnou.
Taktéž namítá nepřezkoumatelnost úvah odvolacího soudu týkajících se
(ne)porušení překážky věci pravomocně rozsouzené a překvapivost jeho postupu
danou tím, že sice účastníky seznámil se svým názorem, že bylo třeba zohlednit
též promlčenou část práva žalobkyň, neumožnil jim však rozporovat provedený
výpočet výše získaného prospěchu žalovaného. Dovolací argumentaci uzavírá
dovolatelka blíže neupřesněným tvrzením, že odvolací soud při kalkulaci náhrady
nákladů nesprávně stanovil odměnu za jednotlivé úkony, a Nejvyššímu soudu
navrhuje, aby po zrušení rozsudků soudů obou stupňů věc vrátil obvodnímu soudu
k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně a) podal žalovaný vyjádření, v němž polemizoval s
předestřenými argumenty a Nejvyššímu soudu navrhl, aby předmětný opravný
prostředek odmítl, případně zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho výroku II., jakož i části jeho
výroku I., jíž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, podala
dovolání též žalobkyně b), jež namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe soudu dovolacího, nerozhodl-li o nákladech řízení mezi ní a
žalovaným podle § 142 odst. 3 o. s. ř. O tom, že se žalovanému dostalo
bezdůvodného obohacení, nepanovala v řízení žádná pochybnost, určení rozsahu
onoho prospěchu však záviselo na znaleckém posouzení, přičemž se názory
jednotlivých znalců na danou otázku značně rozcházely. Městský soud přesto ve
vztahu k žalobkyním b) a c) chybně odmítl použít § 142 odst. 3 o. s. ř. s
ohledem na nadhodnocení žalobního návrhu a o nákladech rozhodl v duchu zásady
úspěchu ve věci. Korektním však za těchto okolností bylo přiznat žalobkyním
plnou náhradu nákladů řízení. Dovolatelka rovněž upozorňuje na rozpor s nálezem
Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3288/09, respektive nálezem
Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, a Nejvyššímu soudu
navrhuje, aby napadené rozhodnutí v dovoláním dotčených výrocích změnil,
případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Též dovolání žalobkyně b) navrhl žalovaný odmítnout, eventuálně zamítnout s
ohledem na neopodstatněnost právních úvah v něm obsažených.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě
dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně a) za přípustné pokládat nelze, poněvadž se z něj žádná
otázka ve smyslu § 237 o. s. ř. nepodává.
Namítá-li dovolatelka, že soudy v rozporu s § 159a odst. 5 o. s. ř. ve znění
účinném do 31. 12. 2013 opětovně rozhodovaly o části žaloby, které již bylo
vyhověno rozsudkem obvodního soudu ze dne 5. 12. 2002, nelze jí v tomto směru
přitakat. Naposledy citované ustanovení občanského soudního řádu zakotvuje tzv.
překážku rei iudicatae, jež brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně
rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky –
projednávána znovu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2009, sp. zn. 26 Cdo 2182/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010,
sp. zn. 26 Cdo 77/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn.
33 Cdo 768/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23
Cdo 104/2014). V přezkoumávané kauze však soud prvního stupně důsledně dbal,
aby se jeho rozsudek ze dne 30. 4. 2014 týkal toliko té části žalobkyněmi
uplatněného nároku, o níž (s ohledem na parciální zrušení předchozího rozsudku
obvodního soudu ze dne 5. 12. 2002 usnesením soudu městského ze dne 30. 3.
2005) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Onen díl žalobního žádání, kterému
bylo vyhověno nenapadenou částí výroku I. vzpomínaného prvoinstančního
rozsudku, tak již v dalším řízení soudy předmětem svého rozhodování neučinily,
pročež zde nemohlo dojít k žádnému prolomení překážky věci rozsouzené.
Stejně tak výtka, dle níž nebylo namístě „započíst“ obnos 9.060.495 Kč, jenž
žalovaný žalobkyním uhradil na základě části rozsudku soudu prvního stupně ze
dne 5. 12. 2002, jež podle dovolatelkou nezpochybněného závěru odvolacího soudu
vstoupila v právní moc, se jeví neopodstatněnou. Při zjišťování, v jakém
rozsahu byla hmotněprávní pohledávka žalobkyň vůči hlavnímu městu na vydání
peněžité náhrady za užívání jejich pozemků v rozhodném období uspokojena, bylo
nezbytné zohlednit veškeré plnění, jež věřitelky z daného titulu obdržely bez
zřetele k tomu, že dlužník částečně plnil pod vlivem skutečnosti, že mu
poskytnutí dotčených hodnot uložil soud (k tezi, že existuje-li podle hmotného
práva určitá povinnost, která je deklarována pravomocným rozsudkem, dochází v
důsledku plnění na základě uvedeného soudního rozhodnutí k jejímu zániku, neb
třebaže žalovaný dlužník plní pod jistým tlakem, přece má vůli plnit, srovnej
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011).
Žalobkyni a) nelze dát za pravdu ani v její domněnce, že soudy nižších stupňů
náležitě nerespektovaly rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 12.
2002, pakliže žalobě nevyhověly co do dalších 4.126.335 Kč s příslušenstvím. Ač
se totiž v odůvodnění daného rozsudku konstatuje, že bezdůvodné obohacení
žalovaného činilo celkem 13.186.830 Kč, jeho vyhovující výrok nabyl právní moci
toliko co do částky 9.060.495 Kč s úrokem z prodlení, a pouze v tomto rozsahu
tudíž mezi účastníky došlo k závaznému vyřešení otázky existence příslušné
platební povinnosti (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014,
sp. zn. 26 Cdo 669/2014, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, a ze dne
20. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1919/2015). Nutnost přiznat žalobkyním též zbytek
požadovaných hodnot ovšem z pravomocné části vyhovujícího výroku uvedeného
rozhodnutí nevyplývala, a soudy tak byly oprávněny upřít jim právo na vydání
bezdůvodného obohacení v rozsahu přesahujícím zmíněnou sumu 9.060.495 Kč s
příslušenstvím. Přiřkly-li žalobkyním označený obnos a následně dospěly k
závěru, že jim žádné další plnění nad rámec již přisouzeného nepřísluší (s tím
důsledkem, že musela být žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta), není tento
jejich postup v žádném rozporu ani s obsahem pravomocného mezitímního rozsudku
obvodního soudu ze dne 8. 3. 2001, v němž bylo konstatováno, že je žaloba proti
žalovanému co do základu důvodnou.
Rovněž námitku dovolatelky, dle níž se odvolací soud odchýlil od právních
závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21
Cdo 86/2009, lze označit za evidentně nepodloženou, poněvadž výklad podaný v
citovaném rozhodnutí se vztahuje výlučně k podmínkám uplatnitelnosti žaloby pro
zmatečnost, což je problematika, k níž se městský soud v napadeném rozsudku
nikterak nevyjadřoval, pročež zde ani nemůže být řeči o kolizi jeho úvah s
obsahem uvedeného judikátu.
Tvrzení o nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí městského soudu
představují poukazy na prosté vady řízení, k nimž může dovolací soud v souladu
s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlížet toliko v případě přípustnosti dovolání
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo
4222/2015, eventuálně usnesení téhož soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo
275/2014), a nadto se jedná o výtky nepřípadné. Odvolací soud úvahu, jež jej
vedla ke konstatování, že soud prvního stupně svým postupem neporušil překážku
věci pravomocně rozhodnuté, v zásadě srozumitelně nastínil, pročež nelze
hovořit o tom, že by napadený rozsudek v tomto směru trpěl deficitem odůvodnění
(viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 32 Cdo
3022/2009, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009). Výhrada údajné
překvapivosti postupu městského soudu se rovněž jeví neopodstatněnou.
Překvapivými jsou ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven
možnost skutkově a právně argumentovat, jelikož z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem posuzují řešenou věc (srovnej kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3735/2012, ze dne 17. 12.
2014, sp. zn. 22 Cdo 3866/2014, a ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4204/2014). Požadavku, aby účastníkům zpřístupnil svůj (od náhledu
prvostupňového soudu se odchylující) právní názor, v souladu s nímž nezbylo než
zohlednit též promlčenou část předmětné pohledávky, však podle vlastních
tvrzení dovolatelky odvolací soud dostál. Naopak jen stěží by imperativ
předvídatelnosti soudního rozhodování mohl být interpretován tak dalekosáhle,
že by odvolací soud před vyhlášením svého rozsudku musel stranám předestřít
také detailní kalkulaci náhrady za jednotlivé dny užívání, o niž zamýšlel opřít
své závěry ohledně výše sporného nároku. Konečně námitka, již žalobkyně a)
směřuje proti způsobu, jakým odvolací soud vypočetl náhradu nákladů řízení, je
zcela nekonkrétní a jednoznačně nemůže představovat náležité vymezení otázky
způsobilé založit přípustnost dovolání.
Se zřetelem k předeslanému musel Nejvyšší soud dovolání žalobkyně a) odmítnout
coby nepřípustné ve smyslu § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
Dovolací soud se následně zabýval druhým dovoláním podaným v této věci, přičemž
dospěl k závěru, že ani žalobkyně b) žádnou otázku naplňující kritéria § 237 o.
s. ř. k řešení neotevřela.
Předmětem jejích námitek je primárně skutečnost, že jí odvolací soud na základě
§ 142 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení navzdory tomu, že byl
uplatněný nárok co do základu shledán důvodným a že rozhodnutí o výši žalovaným
nabytého prospěchu záviselo na znaleckém posudku. Zde se však sluší
připomenout, že posledně citované ustanovení zakládá diskreční oprávnění soudu,
jenž i v případě splnění předpokladů uvedené normy může o nákladech rozhodnout
dle zásady úspěchu ve věci, pakliže svůj postup náležitě odůvodní (srovnej
kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013,
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2904/12). Mezi
okolnosti, jež opodstatňují rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v duchu § 142
odst. 2 o. s. ř. i za situace, v níž se stanovení výše nároku odvíjelo od
znaleckého posouzení, se pak řadí též zcela excesivní nadhodnocení žalovaného
plnění (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28
Cdo 1315/2015, či ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5183/2014, dále viz též
usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2558/07, a ze dne
29. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1477/10). Založil-li odvolací soud svůj závěr o
nevhodnosti aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. ve prospěch žalobkyň právě na
enormní diskrepanci mezi požadovaným obnosem a výsledným rozsahem přisouzeného
práva, je jeho úvaha konformní s ustálenou rozhodovací praxí.
Dovolatelka dále odkazuje na judikaturu, v souladu s níž se u hlavního města
Prahy (jakož i statutárních měst) presumuje existence dostatečného materiálního
a personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit své zájmy,
aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů, pročež se jím vynaložené
náklady na zastoupení advokátem nepokládají za účelně vynaložené, není-li v
příslušném řízení prokázán opak (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, a ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1151/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS
376/12). V předmětném sporu se nicméně závěr o účelnosti nákladů, jež
žalovanému vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem, jeví obhajitelným,
jelikož řešená kauza vykazovala značnou míru složitosti (o čemž nepřímo svědčí
i její délka, respektive komplexita procesního vývoje věci, již toliko částečně
obráží narativní pasáž odůvodnění tohoto usnesení) a výší sporného plnění i
svým skutkovým základem se vymykala běžné agendě hlavního města Prahy (srovnej
přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo
315/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo
304/2016, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. II. ÚS 2616/10,
usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2237/13, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 4026/14, bod 8).
Cituje-li dovolatelka konečně též nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp.
zn. II. ÚS 3288/09, a dovozuje z něj, že by měla odpovídat za náklady řízení
zahájeného její právní předchůdkyní jen do výše nabytého dědictví, je třeba
podotknout, že odvolací soud naznačenou úvahu nikterak nepopírá, naopak ji ve
svém rozhodnutí výslovně reflektuje, pročež zde nelze usuzovat na žádnou kolizi
s rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Z naznačených důvodů Nejvyšší soud pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1, věta
první, o. s. ř.) odmítl též dovolání žalobkyně b).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Podal-li
žalovaný prostřednictvím advokáta vyjádření k dovolání žalobkyně a) směřujícímu
primárně do meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
zamítnutí žaloby co do částky 28.600.245 Kč, je z právě uvedené sumy třeba
vyjít jako z tarifní hodnoty ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. V
souladu s § 7 bodem 7 citovaného předpisu pak činí sazba odměny za daný úkon
právní služby 55.780 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon
právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a
navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný proti
žalobkyni a) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 67.856,80 Kč.
Při kalkulaci odměny za sepsání vyjádření k dovolání žalobkyně b) dovolací soud
vycházel ze skutečnosti, že řečená účastnice tímto opravným prostředkem napadla
rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým jí a žalobkyni c) bylo uloženo
zaplatit žalovanému na nákladech řízení celkem 414.883 Kč (každou z nich tedy
tížila platební povinnost dosahující 207.441,50 Kč, srovnej kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 121/2003). Jakkoli
žalobkyně b) zpochybnila rozhodnutí odvolacího soudu rovněž v té části, jíž byl
potvrzen výrok IV. prvoinstančního rozsudku, dle kterého byly žalobkyně b) a c)
povinny nahradit náklady řízení státu, vzal dovolací soud za tarifní hodnotu
(coby výši peněžitého plnění, jehož se právní služba týkala, ve smyslu § 8
odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) částku 207.441,50 Kč, poněvadž posléze
zmíněný výrok upravoval toliko poměr mezi žalobkyněmi a státem, nijak se
nedotýkaje právní sféry žalovaného. Dle § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. pak
činí sazba odměny za sepsání vyjádření k dovolání žalobkyně b) 9.140 Kč,
společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč
dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle § 137
odst. 3 o. s. ř. svědčí tudíž žalovanému vůči žalobkyni b) právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 11.422,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu