28 Cdo 291/2022-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně:
Římskokatolická farnost u kostela sv. Remigia Praha – Čakovice, identifikační
číslo osoby 152 68 608, se sídlem v Praze – Čakovicích, náměstí 25. března
17/3, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., Dr.h.c., advokátem se sídlem v
Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, identifikační
číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené
Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, 2) městská
část Praha – Čakovice, identifikační číslo osoby 002 31 291, se sídlem v Praze
9, Čakovice, náměstí 25. března 121/1, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, a 3) Česká republika – Státní
pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 417/2015, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2021, č. j. 13 Co
389/2020-204, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j.
13 Co 389/2020-214, takto:
I. Řízení o dovolání podaném „Římskokatolickou farností u kostela
Nanebevzetí Panny Marie Praha – Třeboradice“ (identifikační číslo osoby
26520745, naposledy se sídlem v Praze 9, Slaviborské náměstí 4/3), se
zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Shora označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, Městský soud
v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9
ze dne 31. 8. 2020, č. j. 40 C 417/2015-168, tak, že se zamítá žaloba [podaná s
odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů
(zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že třetí
žalovaná (Česká republika) je vlastnicí ve výroku označených pozemků parc. č.
XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (výroky II.
až IV. rozsudku odvolacího soudu).
2. Negativní rozhodnutí o žalobě odvolací soud odůvodnil prokázáním
skutkových okolností naplňujících podmínky pro přechod vlastnického práva k
předmětným pozemkům na první žalovanou (obec) podle § 1 odst. 1 zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů [bylo-li mezi účastníky
nesporné, že předmětné pozemky byly v rozhodné době ve vlastnictví České
republiky, a ke dni 23. 11. 1990 k nim měl právo hospodaření předchůdce první
žalované; (kumulativní) naplnění (třetí) podmínky faktického hospodaření s
předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991 (tj. ke dni účinnosti zákona č. 172/1991
Sb.) první žalovanou měl odvolací soud za doložené tím, že předmětné pozemky
byly přenechány třetí osobě (Z. E.) do užívání za účelem zemědělského
hospodaření].
3. Rozsudek odvolacího soudu nejprve napadla dovoláním dosavadní
žalobkyně, pod označením „Římskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí Panny
Marie Praha – Třeboradice“ (identifikační číslo osoby 26520745, naposledy se
sídlem v Praze 9, Slaviborské náměstí 4/3).
4. Z obsahu spisu, obsahujícího i výpisy z rejstříku evidovaných
(církevních) právnických osob (vedeného Ministerstvem kultury), bylo zjištěno,
že v průběhu řízení – již v době před podáním dovolání – výše označený
církevní subjekt zanikl a jeho universálním právním nástupcem se stala
Římskokatolická farnost u kostela sv. Remigia Praha – Čakovice, o jejímž vstupu
do řízení (na místo žalobkyně) v intencích § 107 odst. 3 o. s. ř. rozhodl
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2021, č. j. 13 Co 389/2020-226 (a
následně pak této procesní nástupkyni znovu doručil i odvolacím soudem vydaný
rozsudek).
5. Jednou z podmínek řízení, k jejichž (ne)splnění musí soud
přihlédnout, je i způsobilost být účastníkem řízení, kterou má ten, kdo má
(podle hmotného práva) právní osobnost (způsobilost mít práva a povinnosti);
jinak jen ten, komu ji zákon přiznává (§ 19 o. s. ř.). Nemá-li účastník
způsobilost být účastníkem řízení v den zahájení řízení, soud řízení (pro
neodstranitelný nedostatek podmínek řízen) zastaví (z četných rozhodnutí
dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 1998, sp.
zn. 2 Cdon 1056/96, ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2415/2002, ze dne 22.
7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1524/2004, ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo
3419/2010, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1007/2017, či ze dne 17. 1. 2018,
sp. zn. 32 Cdo 5717/2017).
6. Jelikož původní žalobkyně „Římskokatolická farnost u kostela
Nanebevzetí Panny Marie Praha – Třeboradice“ dnem svého zániku ztratila právní
osobnost (§ 118 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – a tedy rovněž i
způsobilost být účastnicí řízení (§ 19 o. s. ř.) – již před zahájením
dovolacího řízení (před podáním dovolání), jde o nedostatek podmínky dovolacího
řízení, který nelze odstranit (k tomu srovnej přiměřeně např. i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. n. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněné pod
číslem 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne
30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1031/2020, nebo usnesení ze dne 7. 9. 2020, sp. zn.
27 Cdo 4102/2019). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání podané touto žalobkyní
zastavil (§ 243b, § 104 odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř.).
7. Po doručení rozsudku odvolacího soudu se v otevřené dovolací lhůtě k
dovolání přihlásila i procesní nástupkyně žalobkyně – Římskokatolická farnost u
kostela sv. Remigia Praha – Čakovice (dále i jen jako „dovolatelka“).
8. Z obsahu podaného dovolání se podává, že jeho přípustnost je
spatřována v odklonu rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při řešení otázek hmotného práva týkajících se naplnění
podmínek pro přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce (zde první
žalované) dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Dovolací argumentace míří na
posouzení, zda bylo prokázano faktické hospodaření obce s předmětnými pozemky
(ke dni účinnosti aplikovaného předpisu). K tomu se namítá, že spornou otázku
odvolací soud rozhodl jen na základě podpůrných důkazů, že nesprávně vyhodnotil
otázku rozložení důkazního břemene a rezignoval na prokázání rozhodných
okolností žalovanými konstatováním, že jde o okolnosti časově velmi vzdálené. V
tomto směru považuje dovolatelka napadené rozhodnutí za rozporné i s dovolacím
soudem v této věci dříve vydaným rozsudkem ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1358/2018. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou,
dospěl-li ze soudem prvního stupně provedených listinných důkazů k jinému
(opačnému) skutkovému zjištění (o faktickém hospodaření s předmětnými pozemky
právní předchůdkyní první žalované), aniž by tyto důkazy zopakoval.
9. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první,
čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první
o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není
přípustné.
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky
uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.; žádné z nich ovšem naplněno není.
[Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ,
kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak].
12. K interpretaci relevantního ustanovení § 1 odst. 1 zákona č.
172/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž
je dané ustanovení setrvale vykládáno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví
státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a
formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva
a závazky přešly na obce (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o
obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni
účinnosti zákona (24. 5. 1991) také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s
věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba
chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z
národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření
národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejednalo se
přitom jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. o výkon zemědělské
činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání
s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření, např.
pronájem věci, případně přenechání do jiného užívání (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 896/2012, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, ze dne
26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo
902/2015).
13. Uvedená interpretace nekoliduje ani s judikaturou Ústavního soudu –
viz např. nález ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 (publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 131, str. 461), jenž
nevyloučil realizaci práva hospodaření i svěřením věci do užívání jinému
subjektu (k tomu dále např. srovnej i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8.
2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008, rozsudek ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3987/2010, nebo usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010).
14. Při posouzení otázky, byla-li naplněna i podmínka faktického
hospodaření s předmětnými pozemky obcí ke dni 24. 5. 1991, se odvolací soud
napadeným rozsudkem od shora citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a Ústavního soudu nikterak neodchýlil, uzavřel-li [poté, co měl za
prokázané, že v rozhodném období byly předmětné pozemky zemědělsky
obhospodařovány jinou osobou, jíž byly za tímto účelem přenechány do užívání],
že předmětné pozemky (za splnění podmínek zákona č. 172/1991 Sb.) přešly k 24.
5. 1991 z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované, a tedy že za tohoto
stavu nemůže být žaloba na určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k předmětným pozemkům úspěšná.
15. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani se závěry vyslovenými
Nejvyšším soudem v této věci vydaným rozsudkem ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28
Cdo 1358/2018, jímž byla zrušena předcházející rozhodnutí soudů nižších stupňů
(rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. srpna 2017, č. j. 40 C
417/2015-77, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017, č.
j. 13 Co 380/2017-102) z toho důvodu, že soudy vycházely z nesprávného názoru,
že vyjma porušení blokačních ustanovení nemohou církve určovací žalobou dle §
18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zpochybnit přechod majetku státu na obce (dle
zákona č. 172/1991 Sb.) a v důsledku tohoto nesprávného názoru již nezkoumaly,
zda byly naplněny zákonem stanovené podmínky přechodu předmětných pozemků z
vlastnictví státu do vlastnictví obce (dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.).
Těmto závěrům se odvolací soud v dalším řízení nezpronevěřil, zkoumal-li –
vedle vlastnictví státu k předmětným pozemkům a formální existence práva
hospodaření – i moment faktický (hospodaření s předmětnými pozemky).
16. Od ustálené rozhodovací praxe (z níž lze odkázat kupř. na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, usnesení ze dne
12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 295/2017; k základnímu pravidlu o dělení důkazního
břemene obecně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22
Cdo 3108/2010) se odvolací soud neodchýlil ani v otázce rozložení důkazního
břemene k prokázání právně významných skutečností (týkajících se zde naplnění
podmínky faktického hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991),
jestliže po žalobkyni nepožadoval předestření skutkových tvrzení a navržení
důkazů podporujících závěr, že předmětné nemovitosti na první žalovanou
nepřešly, ale k této procesní aktivitě byla naprosto korektně před soudem
prvního stupně vedena první žalovaná, která odpovídajícím způsobem navrhla
provedení (zejm. listinných) důkazů, po jejichž provedení a hodnocení odvolací
soud dospěl k závěru, že i tyto okolnosti (stran fakticity hospodaření) se
první žalované podařilo prokázat.
17. Rozhodnutí odvolacího soudu se proto nepříčí ani rozhodnutím, která
dovolatelka cituje v bodě 14. dovolání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2.
2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 1240/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn.
28 Cdo 1263/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3103/2015; odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu „25 Cdo 4246/2015“ je zjevně
nesprávný, jelikož rozhodnutí pod tímto označením databází rozhodnutí
Nejvyššího soudu ani neprochází). Porušení zásady o dělení důkazního břemene
nelze pak spatřovat jen v tom, že odvolací soud současně poukázal i na to, že
dokazování se vede k okolnostem časově již značně vzdáleným, kdy uplynuvší doba
(a zejména i uplynutí skartačních lhůt) důkazní pozici žalované ztěžuje a
prokázaní rozhodných okolností je možné prostřednictvím jen těch důkazů, které
je nyní možné reálně opatřit.
18. Napadá-li pak dovolatelka i hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze
než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5.
2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016; k
tomu viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16,
bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8.
2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
19. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, jež
vystihují vady řízení. Vadami řízení – ať již skutečnými nebo domnělými – je
Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak
přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. (k tomu dále srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.);
námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím
soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá,
přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo
3451/2019, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3160/2018, ze dne 9. 9. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Řízení ostatně namítanou vadou ani netrpí; ačkoliv –
obecně vzato – se odvolací soud může odchýlit od skutkových závěrů soudu
prvního stupně jen tehdy, zopakuje-li důkazy, z nichž čerpá oproti soudu
prvního stupně jiná skutková zjištění (§ 213 odst. 1, 2 o. s. ř.), nelze
ztrácet ze zřetele závěry judikatury, podle nichž v případě listinných důkazů
není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich
odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám
zopakoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn.
21 Cdo 3061/2010, a ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, či jeho
usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012).
20. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení
(napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“) je
přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
21. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. naplněny nebyly.
22. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
žalovaným 2) a 3) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a náklady vzniklé
žalované 1) podáním vyjádření k dovolání prostřednicím jí zvoleného zástupce z
řad advokátů nelze považovat za účelně vynaložené (srov. přiměřeně např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3.
2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp.
zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne
26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 1151/2015).
23. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001
– jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz)
.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 3. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu