Judikát 28 Cdo 2537/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:14.04.2026
Spisová značka:28 Cdo 2537/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.2537.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 28 Cdo 2537/2025-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E. S., zastoupené JUDr. Martinem Neumannem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalovanému M. F., zastoupenému Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Chelčického 97/1, o 1.619.191 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 13 C 169/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. ledna 2025, č. j. 12 Co 432/2024-104, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.428,30 Kč k rukám advokáta Mgr. Patrika Bauera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
1. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 13 C 169/2023-68, zamítl žalobu o 1.619.191 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovanému (výrok II). Žalobkyně se žalobou domáhala výše uvedené částky po žalovaném (svém bývalém druhovi), neboť měla za to, že se na její úkor bezdůvodně obohatil, odpadl-li vyklizením nemovitosti (jejímž výlučným vlastníkem byl žalovaný a v níž partneři několik let společně bydleli) právní důvod pro poskytování peněžních prostředků žalovanému, jež sloužily ke splácení hypotéky určené k pořízení zmíněné nemovitosti.
Soud provedl dokazování, na základě kterého došel k závěru, že žalobkyně neprokázala uzavření dohody mezi účastníky, dle níž by se měla prostřednictvím žalovaného podílet na splácení hypotečního úvěru. Bylo nesporné, že žalobkyně na účet žalovaného finanční prostředky zasílala, dle soudu se však jednalo spíše o hrazení nákladů na společnou domácnost, později pak platby za chod nemovitosti. Nebylo tak plněno bez právního důvodu. Soud se zabýval také námitkou promlčení vznesenou žalovaným, a uzavřel, že co se týče transakcí, které žalobkyně učinila do 20.
6. 2020, je případné právo již promlčeno. Uvedl, že judikáty Nejvyššího soudu, jež zmiňuje žalobkyně, se na nynější věc nevztahují. S ohledem na předestřené žalobu jako nedůvodnou zamítl.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, č. j. 12 Co 432/2024-104, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu okresního. Zejména akcentoval, že, jde-li o platby uskutečněné do 20. 6. 2020, vskutku došlo k promlčení práva. V období od 21. 6. 2020 bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nevzniklo, sloužily-li prostředky zasílané žalobkyní k úhradě energií, jež žalobkyně svým pobytem v nemovitosti žalovaného spotřebovávala.
Krajský soud nepřisvědčil námitce, že se okresní soud v rámci hodnocení důkazů dostatečně nezabýval obsahem listiny nazvané „dohoda o vypořádání vzájemných majetkových vztahů“. Uvedl, že žalobkyní zmiňovaná judikatura Nejvyššího soudu na aktuální případ dílem nedopadá, dílem s právním posouzením nynější věci nekoliduje. Rozsudek okresního soudu tak jako věcně správný potvrdil.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním. Předkládá, že soud prvého stupně se nedostatečně zabýval důkazem, který ona sama považuje za zásadní, tj. „dohodou o vypořádání vzájemných majetkových vztahů“. Vznáší také námitky týkající se její platby ve výši 249.000 Kč, konkrétně si stěžuje, že se okresní soud nevypořádal s důkazy.
Poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), učiněné okresním soudem v rámci jeho posledního jednání bylo pouze formální. Žalobkyně nepřispívala na běžné rodinné výdaje, ale na hypotéku. Soud prvního stupně se měl důkladně zabývat výší zaslaných plateb, splátek hypotéky i záloh na energie, a provést dokazování. Odvolací soud (a ani soud okresní) nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, sp. zn. 28 Cdo 354/2020 a sp. zn. 28 Cdo 1215/2019.
S argumentací žalobkyně, jež na jmenované judikáty poukazovala, se nikterak nevypořádal. Rozhodnutí krajského soudu také závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to na otázce vztahu dovolatelkou předložené judikatury k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, kterým argumentoval žalovaný. Pro shora uvedené dovolatelka požaduje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. K mimořádnému opravnému prostředku žalobkyně se vyjádřil žalovaný, který zdůrazňuje, že dovolatelka ve svém podání neuvedla, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností.
7. V dovolání musí být v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje obecné konstatování o splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Příkladmo má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč., či ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2622/2022, nebo ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 24 Cdo 2444/2024).
10. K tomu dovolací soud dodává, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, spojený s formálními nároky a vyžadující podání kvalifikovanou osobou, jež je schopna reflektovat relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a vést s tímto soudem diskuzi (srov. za všechny usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, či ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1688/20). Úkolem Nejvyššího soudu tak není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o korektnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky – ať již z oblasti hmotného, či procesního práva (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015).
11. V nynějším případě dovolatelka sice ve svém podání odkazuje na čtyři judikáty dovolacího soudu, žádným způsobem však neuvádí, při řešení které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud měl dopustit odchýlení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž ani z obsahu podání vymezení oné otázky nijak neplyne.
V dovolatelkou uváděných judikátech jsou přitom řešeny rozličné právní otázky, a není zřejmé, kterou z nich považuje pro nynější řízení za relevantní. Není ani jasné, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení odvolacího soudu. Předkládá-li dále otázku, kterou považuje za dosud neřešenou, tj. otázku vztahu mezi žalobkyní předloženou judikaturou a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, uveřejněným pod č. 81/2021 Sb. rozh. obč., nejedná se vpravdě, neuvádí-li dovolatelka ani žádnou bližší specifikaci problematiky, o patřičné vymezení otázky hmotného či procesního práva. Pro úplnost lze poznamenat, že na jmenovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3428/2020 poukazoval pouze žalovaný při své obraně, nikoli pak soudy nižších stupňů ve svých rozsudcích. Dovolatelka tak zjevně nenastiňuje úvahu, která by svědčila o naplnění hledisek zakotvených v § 237 o. s. ř., naopak je zřejmá irelevance této její argumentace.
12. Vzhledem k převažujícímu obsahu podaného dovolání (ostatně je vhodné zmínit, že dovolací argumentace žalobkyně je skoro stejná jako odůvodnění jejího odvolání) Nejvyšší soud podotýká, že dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění nalézacích soudů nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014). Předkládá-li žalobkyně v dovolání jiné skutkové závěry, než jaké učinil odvolací soud, je vhodné připomenout, že dovolací soud je skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení vázán a nemůže je přezkoumávat, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost, což však není tento případ. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022). Lze přitom pro úplnost poznamenat, že soudy nižších stupňů (oproti mínění dovolatelky) věnovaly pozornost výši zaslaných plateb a záloh na energie (viz zejména bod 10 rozsudku okresního soudu a bod 12 rozhodnutí krajského soudu), „dohodě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů“ (viz bod 3 rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 rozsudku odvolacího soudu) i platbě ve výši 249.000 Kč (viz body 5 a 9 rozhodnutí okresního soudu a bod 11 rozsudku krajského soudu).
13. Rovněž je nutné zdůraznit, že případné vady řízení (zde zejména žalobkyní namítané nedodržení § 118a o. s. ř.) nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání a dovolací soud k nim přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, jestliže dovolání shledá přípustným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 428/2025).
14. Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 15.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 14.780 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH tak má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 18.428,30 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. 4. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu