USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Aeroklubu ČR- Chrudim, z.s., IČ 005 28 811, se sídlem v Chrudimi, Sečská 25, zastoupeného JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548/3, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Ostrava, IČ 278 46 334, se sídlem v Ostravě-Svinově, Luční 170/7, zastoupenému Mgr. Vladimírem Zimou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Na Drážce 1549, o 93.465,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 119 C 1/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. července 2024, č. j. 57 Co 26/2023-531, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2024, č. j. 57 Co 26/2023-536, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč s konkretizovaným příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) i vůči státu (výrok IV). Okresní soud tak částečně vyhověl žalobci, jenž se jako vlastník pozemku po žalovaném domáhal vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezesmluvním užívání jeho pozemku skrze stavbu na něm vlastněnou žalovaným v období od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2018. Řečené nebylo mezi účastníky sporné, jakož ani skutečnost, že žalobci náleží částka odpovídající v místě a čase obvyklému nájemnému.
Spor vedli toliko o jeho výši. Okresní soud kvalifikoval uplatněný nárok jako právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť žalovaný užívá nemovitost žalobce bez právního důvodu. Při určení jeho výše vyšel ze závěrů znaleckého posudku č. ÚOM 296-15/2020 vypracovaného Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB – Technické univerzity Ostrava, jež považoval za plně použitelné, pročež žalobě v částce 45.182,66 Kč se specifikovaným příslušenstvím vyhověl.
V částce představující bezdůvodné obohacení za rok 2015 soud žalobu z důvodu promlčení (§ 621 o. z.) zamítl.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 7. 2024, č. j. 57 Co 26/2023-531, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 9. 2024, č. j. 57 Co 26/2023-536, k odvolání žalobce i žalovaného rozhodl tak, že odvolání žalobce do výroku I rozsudku okresního soudu odmítl (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalobu co do konkrétně vymezené části příslušenství zamítl (výrok II), ve zbývající části výroku I, tj. co do 45.182,66 Kč s příslušenstvím, napadené rozhodnutí potvrdil (výrok III), změnil je ve výroku II tak, že žalovanému uložil uhradit částku 48.282,97 Kč s příslušenstvím (výrok IV), ve zbývající části výroku II, tj. ohledně 55.858,93 Kč s příslušenstvím, je potvrdil (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky VI a IX) i státu (výroky VII, VIII, X a XI).
Odvolací soud, vycházeje v zásadě ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem. Pro neodstraněné pochybnosti (ani skrze výslech jeho zpracovatelů) o závěrech znaleckého posudku, z něhož vyšel okresní soud, nechal zhotovit nový revizní znalecký posudek Vysokou školou ekonomickou v Praze – Institutem oceňování majetku, na jehož podkladě po výslechu jej pořizujícího znalce určil rozhodnou výši obvyklého nájemného. Úvahu žalovaného stanovící obvyklé nájemné 3 % z ceny pozemku jako mylnou odmítl.
Žalobou uplatněný nárok kvalifikoval s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu jako právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného protiprávním užitím cizí hodnoty ve smyslu § 2991 a § 2999 odst. 1 o. z. Korigoval úsudek soudu prvního stupně stran promlčení v tom smyslu, že promlčeným není právo na vydání bezdůvodného obohacení za část října, listopad a prosinec 2015. S ohledem na vylíčené rozhodl, jak bylo shora nastíněno. 3.
Rozsudek krajského soudu (výslovně v jeho výrocích III, IV, VI, VIII, IX a XI) napadá dovoláním žalovaný, odůvodňuje jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), potřebou posouzení v rozhodovací praxi doposud neřešené otázky korektnosti postupu soudu, jenž disponuje znaleckým posudkem obsahujícím dostatečný počet vzorků, ale i přesto nechá zpracovat nový revizní posudek, ačkoliv mohl ten stávající doplnit či jeho nedostatky odstranit jiným způsobem.
Současně má dovolatel napadené rozhodnutí za rozporné s ustálenou judikaturou v otázce určení výše bezdůvodného obohacení. S odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 32 Cdo 1120/2017 a sp. zn. 25 Cdo 2217/2017) i soudu Ústavního (sp. zn. I. ÚS 2399/08) odvolacímu soudu vytýká, že při existenci dvou znaleckých posudků v řízení s odlišnými závěry vyšel toliko z jediného, aniž by jejich rozpor vyřešil výslechem znalců či jejich vzájemnou konfrontací, potažmo revizním posudkem. Zdůrazňuje, že výše bezdůvodného obohacení má ve smyslu judikatury odpovídat prospěchu, který obohacený získal, nikoliv potenciálnímu zisku, jehož mohl dosáhnout ochuzený.
Úsudek odvolacího soudu označuje za chybný a odporující ustálené rozhodovací praxi, je-li založen na znaleckém posudku, který při určení výše bezdůvodného obohacení za užívání zastavěného pozemku (tj. při stanovení výše obvyklého nájemného) vycházel z ceny za pozemky nezastavěné. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3465/2018 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2124/2019. Závěrem namítá porušení § 118a odst. 3 o. s. ř., a zatížení tak řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odmítl-li krajský soud jeho argument o výši obvyklého nájemného vypočtené jako 3 % z ceny pozemku, aniž by jej vyzval k označení důkazů toto tvrzení prokazujících.
Z popsaných důvodů žádá odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje jeho zrušení, jakož i zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalovaného ovšem přípustné není.
9. K vymezené otázce výše bezdůvodného obohacení lze připomenout závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle nichž je protiprávním užitím cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. i stav, při němž vlastník budovy postavené na cizím pozemku tento užívá bez patřičného právního titulu. K bezdůvodnému obohacení vlastníka stavby na úkor majitele pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na způsob, jakým své vlastnické právo realizuje (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či jeho usnesení ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, a ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, k aplikovatelnosti závěrů judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě i v režimu aktuálně platného a účinného občanského zákoníku viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Poněvadž uživatel pozemku v takových případech není schopen získaný profit vrátit, odpovídá výše bezdůvodného obohacení obvyklému nájemnému za užívání obdobných pozemků v místě a čase (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, či jeho rozsudek ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022).
10. Zjišťování výše obvyklého nájemného, jež je v zásadě otázkou skutkovou a nikoliv právní, se obyčejně děje na podkladě znaleckého posudku, neboť jsou zde zpravidla zapotřebí odborné znalosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1704/2023, a v něm citovaná judikatura). Skutkový charakter vykazuje rovněž problematika, zda znalec zpracovávající konkrétní posudek zvolil správnou metodu výpočtu obvyklého nájemného za užívání pozemku v daném místě a čase (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2986/2020).
11. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu přitom znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo jeho usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3498/2019). Má- li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2849/2023, a v něm citovaná rozhodnutí). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti (zde hladiny obvyklého nájemného) pouze z toho důkazu, jejž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (k tomu viz kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010).
12. S předestřenými tezemi jeví se napadené rozhodnutí zcela konformním. Odvolací soud nejprve vyslechl zpracovatele znaleckého posudku, z něhož vyšel soud prvního stupně, ovšem nebyly-li ani tím odstraněny jeho pochybnosti o závěrech řečeného posudku, přistoupil k zadání nového, revizního znaleckého posudku (zhotoveného Vysokou školou ekonomickou v Praze – Institutem oceňování majetku), jehož závěry osvětlené výpovědí je přijímacího znalce považoval za přesvědčivé a řádně odůvodněné, pročež na nich vystavěl své vlastní rozhodnutí, což náležitě ozřejmil zejména v bodě 18 naříkaného rozsudku. Jeho postup tak nelze pokládat za rozporný ani s dovolatelem konkrétně jmenovanými rozhodnutími.
13. K námitkám dovolatele akcentujícím zastavěnost oceňovaného pozemku je možné připomenout judikaturu dovolacího soudu, podle níž nelze odhlížet od daného specifika, a při stanovení výše obvyklého nájemného za užívání pozemku je nutné vycházet z pozemků obdobných, z čehož plyne, že jedná-li se o pozemek zastavěný, měly by i v komparativním vzorku být zastoupeny nejlépe pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2760/2024). Pokud reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách, jako tomu bylo i v projednávané věci (k řečenému viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2620/2024, popřípadě ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018, zmiňované též dovolatelem). Ani s těmito závěry konstantní rozhodovací praxe ovšem nelze mít (vzdor mínění dovolatele) napadené rozhodnutí za rozporné, byla-li zastavěnost pozemku znalcem reflektována (viz strana 17 bod 5.1. či strana 20 bod 5.4.1. znaleckého posudku) a bylo-li i patřičně přihlédnuto k nedostatku komparativního materiálu (viz str. 7 bod 2.4.2. znaleckého posudku).
14. Polemizuje-li pak dovolatel se samotným výsledkem znaleckého zkoumání, jenž byl převzat odvolacím soudem, vyjadřuje pouze nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a s hodnocením jimi provedených důkazů (viz shora), která však revizi Nejvyšším soudem, jakožto instancí přezkumnou, nikoliv nalézací, podléhat nemohou (viz z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017).
15. K otázce dovolatelem formulované jako doposud neřešené lze pak uvést, že jejím obsahem je rovněž nesouhlas s aplikací závěrů odvolacím soudem použitého znaleckého posudku. I zde se uplatní konkluze shora vylíčené, přičemž postup krajského soudu není možné v tomto směru shledat defektním. Dodat pak lze, že dožaduje-li se v dané souvislosti dovolatel obdobného postupu soudu, užitého ve věci, v níž byl vydán jím odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 348/2014, fakticky namítá spíše odklon od judikatury, který navíc zde není dán. Již svou argumentací totiž vylučuje, že by nastíněná otázka (způsob odstraňování nedostatků znaleckého posudku a nakládání s ním) byla doposud v rozhodovací praxi neřešena. Ani tato námitka tak přípustnost mimořádného opravného prostředku založit nemůže.
16. Tvrdí-li dovolatel procesní pochybení odvolacího soudu související s absencí výzvy ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., vystihuje tím toliko vadu řízení. Ke zmatečnostem či jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ovšem přihlíží dovolací soud podle § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. jen v případě přípustného dovolání (k tomu srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4168/2018). Navíc v posuzované kauze nebylo rozhodnuto na základě neunesení důkazního břemene.
17. Pro shora vyřčené je tedy zřejmé, že odvolací soud se při stanovení výše bezdůvodného obohacení od konstantní rozhodovací praxe nikterak neodchýlil, pročež dovolání nelze mít za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
18. Rozhodl-li Nejvyšší soud o dovolání v přiměřené lhůtě, nevypořádal již samostatně návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej především nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 8. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu