28 Cdo 2760/2024-1193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, proti žalované PHL – Hotels s.r.o., IČ 281 62 714, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené Mgr. Annou Podanou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení 3.780.924 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 363/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2024, č. j. 22 Co 32/2024-1112, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
zastavil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, V a VI) i soudním poplatku (výrok IV). Žalobkyně, vlastnice specifikovaných pozemků v katastrálním území a obci Špindlerův Mlýn, se řečené částky domáhá jako bezdůvodného obohacení za jejich bezesmluvní užívání skrze stavbu, respektive celý areál, hotelu Horal náležící žalované, v období od 25. 10. 2012 do 16. 10. 2014. Obvodní soud připomenul, že o totožných nárocích žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za užívání týchž pozemků žalovanou v odlišných obdobích bylo již Obvodním soudem pro Prahu 4 pravomocně rozhodnuto v jiných řízeních, pročež pokládal za případné a souladné s principem legitimního očekávání ve smyslu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), rozhodnout i nynější při obdobně. Ze zmíněných řízení vyšel i při závěru o aktivní a pasivní věcné legitimaci účastníků. Právo žalobkyně neshledal promlčeným či uplatněným v rozporu s dobrými mravy a kvalifikoval je ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále případně jen „obč. zák.“), respektive § 2991 o. z., jako bezdůvodné obohacení získané žalovanou užíváním pozemků v rozhodném období bez právního či jiného spravedlivého důvodu. Vzhledem ke skutkovým zjištěním podloženým v řízení provedeným revizním posudkem znalce Miroslava Roubce stanovil výši bezdůvodného obohacení jako odpovídající v místě a čase obvyklému nájemnému sníženému o 20 % z důvodu zastavěnosti pozemků stavbou jiného vlastníka.
K námitce žalované zdůraznil, že v aktuálním případě zohledňoval konkrétní specifika daného místa i času užívání, a proto nelze bez dalšího přijmout závěry učiněné stran výše bezdůvodného obohacení soudy v jiných řízeních týchž účastníků týkajících se hotelů žalované v odlišných lokalitách a ponížit obvyklé nájemné o 50 %. Za souladnou s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu naopak pokládal reflexi individuálních okolností projednávané pře, jíž odpovídalo i znalecké zkoumání. Pro řečené rozhodl obvodní soud tak, jak bylo popsáno shora.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 22 Co 32/2024-1112, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I, III, V a VI potvrdil (výrok I), ve výroku IV je změnil co do výše soudního poplatku, jinak je potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Městský soud se ztotožnil se skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, přitakal i jeho právnímu posouzení a v podrobnostech na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku odkázal. Kvitoval názor obvodního soudu vycházející z již dříve pravomocně skončených řízení týchž účastníků stran užívání totožných pozemků toliko v jiných obdobích, jež bezprostředně předchází, či navazují na aktuálně žalovaný časový úsek, a to i ohledně rozsahu užívání, k čemuž připomněl, že bylo prokázáno, že se v případě dotčených pozemků jedná o funkční celek. Ztotožnil se i s výší bezdůvodného obohacení tak, jak byla stanovena obvodním soudem, a jeho rozhodnutí ve věci samé potvrdil.
3. Proti rozsudku městského soudu brojí dovoláním žalovaná, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatelka je toho mínění, že městský soud nesprávně vyložil § 13 o. z. a rozhodl v rozporu s jejím legitimním očekáváním. V této souvislosti odkazuje na konkrétní soudní rozhodnutí řešící obdobné spory a prosazuje snížení obvyklého nájemného zjištěného v nynější věci jako podklad pro stanovení výše bezdůvodného obohacení o 50 % z důvodu zastavěnosti předmětných pozemků. Odklon od ustálené judikatury (jmenovitě rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, sp. zn. 28 Cdo 3539/2023 a sp. zn. 27 Cdo 150/2020, jakož i usnesení téhož soudu sp. zn. 27 Cdo 1516/2019) spatřuje dále v provádění znaleckého posudku v aktuálním řízení. Nesouhlasí s postupem nalézacích soudů, vycházely-li toliko ze znaleckého posudku znalce Roubce, byť v řízení byly fakticky předloženy dva revizní znalecké posudky (vedle zmíněného ještě znalecký posudek ústavu Odhadci a znalci CZ, s.r.o.). V neodstranění rozporu řečených posudků a nevypořádání se s naznačenou situací vidí vadu řízení, která způsobila vydání nepřezkoumatelného rozsudku odvolacího soudu, namítá též neprovedení jí předloženého znaleckého posudku. S ohledem na uvedené žádá zrušení napadeného rozsudku, jakož i rozhodnutí obvodního soudu, vyjma jeho výroku II, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. K dovolání se nesouhlasně vyjádřila žalobkyně, navrhujíc jeho odmítnutí pro nepřípustnost.
5. Na vyjádření žalobkyně reagovala žalovaná replikou.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalované přípustné není.
10. Dovolatelka se ve svém mimořádném opravném prostředku omezuje na nesouhlas s kvantifikací jejího profitu jakožto obohacené, přičemž rozpor s ustálenou judikaturou shledává v řešení dvou souvisejících otázek týkajících se právě výše bezdůvodného obohacení.
11. K namítanému porušení legitimního očekávání (§ 13 o. z.) žalované tím, že zjištěná hladina obvyklého nájemného byla snížena v aktuální kauze o 20 % z důvodu zastavěnosti dotčených pozemků, nikoliv o 50 % jako v dovolatelkou zmiňovaných řízeních, lze uvést následující. Nejvyšší soud se ve své konstantní judikatuře přiklání k závěru, že vyjádřením majetkového prospěchu vzniklého užíváním cizí věci bez právního důvodu je peněžitá částka vynakládaná obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci zpravidla formou nájmu (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či rozsudek téhož soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Při stanovení výše bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků pak není možné odhlédnout od faktu, že jsou dotčené pozemky zastavěny stavbou jiného vlastníka. V opačném případě by se navozoval stav, který neodpovídá skutečnosti, a nemohla by být naplněna podmínka judikatury, podle níž výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či na něj navazující rozsudek téhož soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014). Porovnávat je pak zapotřebí užívání věci obdobné, tedy jde-li o pozemek zastavěný, je namístě zkoumat nájemné za užívání pozemků rovněž zastavěných stavbou subjektu odlišného od majitele pozemku. Není-li reálně možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek charakterem obdobných pozemků, je úkolem znalce, aby se s nastalou situací po odborné stránce vypořádal, respektive na soudu, aby řečené faktory reflektoval ve svých úvahách (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018, jakož i v něm citovaná usnesení téhož soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018).
12. Výsledné ocenění vzniklého bezdůvodného obohacení se pak bude přirozeně různit v závislosti na individuálních skutkových okolnostech sporu jako jsou lokalita, rozsah, charakter zástavby a podobně (k tomu viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 672/2024). Nelze tudíž přisvědčit mínění dovolatelky, podepřenému odkazy na rozhodnutí týkající se případů bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užívání pozemků zastavěných jinými rekreačními areály v odlišných lokalitách (hotel Sklář v Harrachově či hotel Santon v Brně, popřípadě hotel Pyramida v Praze), prosazujícímu kvantifikaci bezdůvodného obohacení v podobě 50 % zjištěného obvyklého nájemného. Není tedy ani možné konstatovat, že by zde bylo porušeno legitimní očekávání účastníků spočívající v obdobném rozhodování podobných sporů, neboť snížení určené částky (o 50 % či třeba o 20 %) je konkrétním výsledkem individuálních zjištění, jež budou, jak bylo shora naznačeno, v každé kauze odlišná. Pro dovolatelkou prosazované paušální snížení zjištěného obvyklého nájemného pro případ zastavěnosti bezesmluvně užívaných pozemků pak nelze najít oporu ani v jí opakovaně akcentovaném usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2124/19.
13. Na základě shora předestřeného je možné uzavřít, že konkluze odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, stran výše bezdůvodného obohacení vycházející ze znaleckého posudku zohledňujícího veškerá specifika projednávané věci, lze považovat za s ustálenou shora rekapitulovanou judikaturou zcela konformní.
14. Dodat se sluší, že sama polemika dovolatelky s konkrétním výsledkem znaleckého dokazování (výší určeného bezdůvodného obohacení) představuje najmě rozporování skutkových (a nikoliv právních) závěrů, což ovšem není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Prostřednictvím skutkových námitek na přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. usuzovat nelze (za všechny srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3465/2018).
15. Přípustnost dovolání není možné dovodit ani skrze argumentaci žalované namířenou vůči hodnocení znaleckého posudku. Předně i zde platí, že hodnocení nalézacími soudy provedených důkazů stejně jako skutková zjištění revizi Nejvyšším soudem podléhat nemohou (viz krom shora citovaného např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3494/2016). Nadto lze konstatovat, že odvolací (respektive obvodní) soud, postupoval, co se týče nakládání se znaleckými posudky, zcela v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Oba stranami předložené znalecké posudky zhodnotil, je vypracovávající znalce vyslechl a patřičně odůvodnil, proč z žádného z nich nevycházel, nýbrž nechal zhotovit revizní znalecký posudek ústavem Odhadci a znalci CZ, s.r.o. Poněvadž však nebylo možné provést výslech revizního znalce, jak vyžaduje ustálená judikatura, neboť znalecký ústav v průběhu řízení ukončil svou činnost, ustanovil soud prvního stupně nového znalce k vyhotovení revizního posudku – Miroslava Roubce, jenž byl následně soudem řádně vyslechnut a k vypořádání dotazů účastníků vypracoval rovněž dodatek svého posudku.
Posledně řečený znalec též osvětlil své závěry včetně snížení zjištěného obvyklého nájemného o 20 %, a nikoliv žalovanou prosazovaných 50 %, z důvodu zastavěnosti posuzovaných pozemků. Nejedná se tedy zjevně o situaci naznačovanou dovolatelkou, při níž by v řízení vedle sebe stály dva rovnocenné znalecké posudky, jež by v intencích judikatury mohly vyžadovat vypracování revizního znaleckého posudku, a popsaný postup nalézacích soudů zcela odpovídá příslušné judikatuře Nejvyššího soudu (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3539/2023 – jmenovaný též žalovanou, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2849/2023). Namítá-li snad žalovaná, že není-li výslech jednoho ze znalců možný, je namístě nový přezkum revizním znalcem, nelze jí přisvědčit v tom, že by takový postup judikatura vyžadovala za shora popsané situace (což ostatně nevyplývá ani z jí v této souvislosti odkazovaného a shora vzpomenutého rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3539/2023). Nadto by šlo o postup zjevně nehospodárný, má-li již soud pro své rozhodnutí dostatek odborných podkladů.
Dovolatelkou avizovaný rozpor není možné shledat ani ve vztahu k dalším jí citovaným rozhodnutím. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, byla posuzována odlišná situace, v níž soudy nižších stupňů neosvětlily důvody, pro něž preferovaly jen jeden ze dvou ve věci vypracovaných znaleckých posudků vyjadřujících se k téže odborné otázce. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 150/2020, stejně jako jeho usnesení ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1516/2019, pak zdůrazňují, že v případě dvou znaleckých posudků je pro závěr, o který z nich soud opře své rozhodnutí, zapotřebí výslechu obou znalců.
Řečený požadavek ovšem nemohl být ve vztahu k posudku znaleckého ústavu Odhadci a znalci CZ, s.r.o.
naplněn, což obvodní soud zřetelně osvětlil, jakož i řádně zdůvodnil, z jakých příčin přistoupil k zadání nového revizního posudku, jenž se nakonec stal odborným základem pro jeho výsledné rozhodnutí. Daný postup tak lze označit za s citovanými rozhodnutími i v nich reprodukovanou judikaturou zcela konformní. Konečně se sluší dodat, že popsaný proces v zásadě odpovídá i postupu nalézacích soudů v jiných řízeních týchž účastníků stran stejné věci lišících se pouze žalovaným obdobím (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 62/2019).
16. Namítá-li dovolatelka vady řízení v podobě nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, potažmo neprovedení jí navrhovaných důkazů, nutno závěrem podotknout, že vady řízení nepředstavují samostatný dovolací důvod a samy o sobě přípustnost dovolání přivodit rovněž nemohou. Ke zmatečnostním či jiným vadám, jež ohrožují správnost rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř., či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 287/2022). V této souvislosti je přitom vhodné připomenout i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí (srovnej za mnohé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 227/2023) či k problematice opomenutých důkazů (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1219/2024).
17. Ze shora předestřeného je tedy zřejmé, že dovolání nelze považovat za přípustné, pročež bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež – nezastoupena advokátem – podala vyjádření k dovolání žalované, náleží paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč podle § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 4. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu