28 Cdo 672/2024-736
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované: PHL - Hotels s.r.o., IČO 28162714, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupená Mgr. Annou Podanou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení 4 506 206,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 219/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2023, č. j. 28 Co 226,227/2023-693, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 18. 10. 2023, č. j. 28 Co 226,227/2023-693, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 3. 2023, č. j. 21 C 219/2016-606, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. 5. 2023, č. j. 21 C 219/2016-613, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 4 506 206,97 s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 11. 7. 2016 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a nákladech státu (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním (bezesmluvním) užitím žalobkyní vlastněných pozemků v k. ú. Špindlerův Mlýn zastavěných stavbami tvořícími součást areálu hotelu „Horal“ vlastněného dovolatelkou. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od usnesení Ústavního soudu ze dne 28.7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2124/19, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016, a od usnesení téhož soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018. Zdůrazňovala přitom, že soudy nižšího stupně na rozdíl od jiných obdobných případů (viz výše uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2124/19 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 900/2012 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2849/2023) při určení výše bezdůvodného obohacení (odvozovaného z obvyklého nájemného v daném místě a čase) neaplikovaly redukční koeficient 50 % z důvodu zastavěnosti pozemků.
3. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě své vlastnické právo ke stavbě realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017). Jde-li současně o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 16.
5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018, či ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023).
6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je pak ustálena v tom smyslu, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2000, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky. Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí. Nelze-li porovnávací metody využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných nemovitostí reflektovat a s ním se vypořádat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Uvedené absenci komparativního materiálu je zapotřebí též přizpůsobit kritéria ocenění a při stanovení obohacení získaného bez právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013). Již dříve přitom Nejvyšší soud připustil eventualitu opřít se za naznačených okolností mimo jiné i o tržní hodnotu užívané věci (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018).
7. Dle závěrů ustálené rozhodovací praxe se pak soudy při hodnocení důkazu znaleckým posudkem zabývají tím, zda posudek má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů; soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená však, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) pak nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014, či ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 212/2021).
8. Soudy nižších stupňů se výše uvedeným judikaturním zásadám nikterak nezpronevěřily. Při posuzování výše bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizí hodnoty (v důsledku bezesmluvního užití cizích zastavěných pozemků) vycházely z obvyklého nájemného za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase zjištěného pomocí znaleckého dokazování; při absenci odpovídajícího komparativního materiálu (při nedostatku realizovaných pronájmů srovnatelných pozemků) vzaly přitom za základ svých úvah znalecké závěry (plynoucí z revizního znaleckého posudku Miroslava Roubce) dosažené za užití metody zohledňující realizované prodeje pozemků v dané lokalitě a čase i jejich zatížení konkrétní výstavbou.
Vypracování revizního znaleckého posudku zadaly pak – v souladu s judikaturou – při zjištěných rozporech ve znaleckých posudcích předložených účastníky řízení. V odůvodnění svých rozsudků současně řádně vysvětlily, z jakého důvodu při určování výše vzniklého bezdůvodného obohacení vycházely právě z revizního znaleckého posudku Miroslava Roubce (splňuje výše uvedené náležitosti kladené na revizní znalecký posudek a logicky a přesvědčivě odůvodňuje užití jím zvolené metody určení obvyklého nájemného vycházející z realizovaných prodejů obdobných pozemků v daném místě a čase a znalecké korekce zjištěných údajů koeficienty zohledňujícími vztah hodnoty pozemku, obvyklého nájemného a jeho zastavěnost cizí stavbou).
Vypořádaly se současně s důvody, pro něž nepoužily ostatní znalecké posudky předložené účastníky řízení (znalec Ing. Daniel Jakwerth nepřihlédl k zastavěnosti pozemků, znalecký ústav Equity Solutions Appraisals s. r. o. nezohlednil specifika dané lokality ani konkrétní charakter zástavby dotčených pozemků a znalecká kancelář Jokl Appraisal s.r.o. neodůvodnila – se zřetelem k individuálním okolnostem případu – použití jí zvoleného redukčního koeficientu 50 %; vycházela nadto na rozdíl od revizního znaleckého posudku z výnosové, a nikoliv porovnávací oceňovací metody).
9. Závěry soudů nižšího stupně o výši vzniklého bezdůvodného obohacení (odvozovaného od obvyklého nájemného) neodchylují se pak ani od konkluzí plynoucích z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2124/19, rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 900/2012 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2849/2023), jež vychází z totožných (výše vyložených) judikatorních východisek (dle nichž obvyklé nájemné musí zohledňovat specifika posuzovaných pozemků – jejich zastavěnost). Výsledné ocenění vzniklého bezdůvodného obohacení různí se pak – přirozeně – se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (lokalita, rozsah a charakter zástavby apod.); v dovolatelkou zmiňovaných případech šlo o bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku bezesmluvního zastavění pozemků jinými rekreačními areály, nacházejícími se v odlišných lokalitách – hotel „Sklář“ v Harrachově či hotel „Santon“ v Brně. Polemizuje-li ostatně dovolatelka se samotným výsledkem znaleckého dokazování (výší určeného bezdůvodného obohacení), napadá tím najmě skutkové, a nikoliv právní konkluze. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. očividně usuzovat nelze.
10. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
11. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a náklady žalobkyně, která podala vyjádření k dovolání, představuje paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 5. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu