28 Cdo 1219/2024-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Vojenských lesů a statků ČR, s. p., se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, identifikační číslo osoby: 00000205, zastoupeného JUDr. Radoslavem Žváčkem, advokátem se sídlem v Prostějově, Vítězslava Nováka 763/20, proti žalované obci Bohdalice-Pavlovice, se sídlem v Bohdalicích 125, identifikační číslo osoby: 00291641, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 266/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2023, č. j. 16 Co 82/2021-363, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 1. 2021, č. j. 10 C 266/2014-290, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že Česká republika je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 785/1, parc. č. 785/3, parc. č. 785/5, parc. č. 785/6, parc. č. 785/8, parc. č. 785/9, parc. č. 785/10, parc. č. 785/12, parc. č. 786/2, parc. č. 788/1, parc. č. 788/2, parc. č. 845/1, parc. č. 851, parc. č. 853/1, parc. č. 853/2, parc. č. 854 a parc. č. 1289, všech v katastrálním území Bohdalice (dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“), s právem podniku Vojenské lesy a statky ČR, s. p., s tímto majetkem státu hospodařit (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.200,- Kč (výrok II.).
2. Soud prvního stupně, vázán právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1555/2018 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a na něj navazujícím usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2019, č. j. 16 Co 269/2016-161, vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky, k nimž bylo v době rozhodování soudu v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo ve prospěch žalované, obdržela žalovaná v rámci přídělu rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Národního pozemkového fondu ze dne 29. 6. 1950, č. j. 64145/50-II/21, a to podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Ke dni 1. 7. 2000 byly pak předmětné pozemky ve vlastnictví České republiky a jako přídělový majetek – dle závěru soudu prvního stupně – přešly k uvedenému dni do vlastnictví obce (žalované) podle ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“). Soud prvního stupně měl totiž (zejména na základě výslechu svědka J. Ž.) za prokázané, že předmětné pozemky byly využívány pro obranu státu do roku 1991 a ke dni 1. 7. 2000 již žádným specifickým a nezastupitelným účelům nesloužily.
3. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem (třetím v pořadí) ze dne 6. 12. 2023, č. j. 16 Co 82/2021-363, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. týkající se pozemků parc. č. č. 785/1, parc. č. 785/3, parc. č. 785/5, parc. č. 786/2, parc. č. 788/1, parc. č. 788/2, parc. č. 845/1, parc. č. 851, parc. č. 853/1, parc. č. 853/2, parc. č. 854 a parc. č. 1289, zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území Bohdalice a obec Bohdalice-Pavlovice, potvrdil (výrok I.) a ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že Česká republika je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 785/6, parc. č. 785/8, parc. č. 785/9, parc. č. 785/10, parc. č. 785/12, zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území Bohdalice a obec Bohdalice-Pavlovice, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, s právem podniku Vojenské lesy a statky České republiky, s. p., IČO: 00000205, hospodařit s tímto majetkem státu (výrok II.). Rozhodl rovněž o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky III. až V.).
4. Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v kasačním rozsudku ze dne 16. 5. 2023, č. j. 28 Cdo 1197/2023-341, opakoval dokazování výslechem svědka J. Ž., jenž se v řízení před soudem prvního stupně vyjádřil ke skutkovým okolnostem naplňujícím podmínku zakotvenou v ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., tj. zda předmětné pozemky sloužily k obraně státu jak ke dni 24. 5. 1991, tak ke dni 1. 7. 2000, a zda v tomto smyslu tudíž plnily specifický a nezastupitelný účel. Dovodil, že dvanáct pozemků umístěných vně oploceného areálu muničního skladu (viz jejich označení ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu) k rozhodnému okamžiku, kdy nabyl účinnosti zákon č. 114/2000 Sb. (ke dni 1. 7. 2000) již nesloužily na úseku obrany státu ke specifickým a nezastupitelným účelům či k plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva. Tyto pozemky tak přešly z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Zdůraznil, že se jednalo o pozemky nijak nestřežené, volně přístupné a armádou fakticky nevyužívané. Naopak v případě zbylých pěti pozemků (viz jejich označení ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu) dospěl odvolací soud k závěru, že i po rozhodném datu – a sice až do vydání rozhodnutí Ministerstvem obrany dne 28. 8. 2003 - nepřetržitě až do vyřazení celého vojenského objektu z užívání - fakticky armádě sloužily.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu – toliko proti výroku I. - podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v rozhodném znění – viz bod 7. odůvodnění tohoto rozsudku níže (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že podmínky pro přechod majetku do vlastnictví obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny, neboť předmětné pozemky se fakticky k vojenským účelům využívaly nejen ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., ale i jeho novely provedené zákonem č. 114/2000 Sb. Odvolací soud nesprávně vyložil podmínku vlastnictví majetku České republiky ke dni 24. 5. 1991. K uvedenému datu byly předmětné pozemky vlastnictvím československé federace a sloužily nezastupitelnému a specifickému účelu v resortu obrany. Při řešení této otázky se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3028/2012, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3076/2015; obě rozhodnutí jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), jež kromě časového faktoru zdůraznila i prvek stability při užívání majetku určitým způsobem, a tedy i zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (správce, nájemce) majetku. Dovolatel dále namítal, že odvolací soud nesprávně hodnotil část výpovědi svědka J. Ž., listiny předložené žalobcem k předmětným pozemkům a zcela opomněl žalobcem předložený důkaz, předpis Děl-28-2, z jehož hlavy II. oddílu 6 nazvaného „Hospodaření v lesích“ se podává, že lesní porosty nacházející se vně objektu vojenské správy (zde muniční sklad Manerov) představují ochranné pásmo kolem oplocení objektu. Uvedený důkaz byl způsobilý prokázat tvrzení žalobce o využívání všech pozemků ke specifickým a nezastupitelným účelům, a tedy i vyvrátit pravdivost tvrzení žalované, že pozemky mimo oplocení byly volně přístupné a že je stát pro potřeby obrany nevyužíval. Žalobce navrhl, aby dovolací soud v rozsahu dovoláním dotčeného výroku I. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. 12. 2023 v řízení zahájeném u soudu prvního stupně dne 18. 12. 2014 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) zastoupenou advokátem ( 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky, zda bylo v poměrech projednávané věci pro naplnění předpokladů pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům z České republiky na žalovanou ke dni 1. 7. 2000 (dle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 114/2000 Sb.) nezbytné, aby již ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (ke dni 24. 5. 1991) byly tyto pozemky ve vlastnictví České republiky.
10. Vzdor přesvědčení žalobce se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jíž dovolatel identifikoval se dvěma shora označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, neodchýlil, neboť jejich (dovolatelem citované) konkluze nelze do poměrů projednávané věci promítnout. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3028/2012, se zabýval otázkou přechodu vlastnického práva z majetku České republiky do vlastnictví obcí dle zákona č. 172/1991 Sb. za specifických skutkových okolností, kdy bylo upřednostněno postavení dobrověrného nabyvatele majetku (soukromé osoby) před právem na jeho restituci obcí, jež si při uplatnění nároku nepočínala s potřebnou pečlivostí a dostatečně aktivně. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3076/2015, pak připouští, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podmínku vlastnictví České republiky k majetku, jenž má přejít na obce dle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění novely provedené zákonem č. 114/2000 Sb.) vykládá dvojím způsobem, přičemž v případě, kdy se jedná o historický majetek obce (jako v projednávané věci), její splnění zkoumá nikoliv ke dni 24. 5. 1991, ale ke dni účinnosti novely provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj. k 1. 7. 2000.
11. Dovolacím soudem byl vysloven a odůvodněn závěr, že ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jež do něj bylo včleněno zákonem č. 114/2000 Sb., účinným od 1. 7. 2000, a které vymezuje podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí, z nichž jednou je vlastnictví České republiky k tomuto majetku, lze interpretovat buď tak, že se požadavek vlastnického práva České republiky vztahuje k okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. – 24. 5. 1991, anebo ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. – 1. 7. 2000 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4080/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1091/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1822/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3016/2010). Ani jednu z uvedených interpretací sice nelze a priori odmítnout, nicméně dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k uplatnění té které výkladové varianty přistupují i podmínky další.
12. V dané souvislosti sluší se připomenout ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Co 280/2004, či ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004), tedy že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví České republiky k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj. 1. 7. 2000, jak lze dovodit z dikce ustanovení § 2a odst. 1 („Do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti…., pokud jsou ve vlastnictví České republiky…“) a účelu zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch obcí a umožnění hospodaření i s dalším přídělovým majetkem, jenž byl do této doby ve vlastnictví státu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srovnej např. usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, usnesení ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, nebo rozsudek ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013).
13. Toliko v případech, kdy je předmětem sporu majetek České republiky, jenž byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, upřednostňuje rozhodovací praxe dovolacího soudu – byť spíše jako výjimku z obecného pravidla – tu interpretační variantu, podle níž se ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na takový majetek bývalé federace (ČSFR) nevztahuje, zejména pak na majetek, jenž stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí či dalších závazků vyplývajících z mezinárodního práva; za důležitý v této souvislosti Nejvyšší soud považuje také časový faktor, tedy kritérium plynutí času a nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem, a tudíž zachování právní jistoty dosavadního vlastníka majetku (i jeho správce či nájemce); k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 154/2010, ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4080/2010, nebo ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010, popřípadě dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3076/2015; uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem – srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. II. ÚS 3242/10, ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 3272/10, či ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3316/10 (tato rozhodnutí jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupná na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz.
14. Nejvyšší soud se ovšem přiklání ke druhé z možných interpretací ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., a sice že podmínkou pro přechod vlastnického práva k majetku ze státu na obce byla existence vlastnického práva České republiky k předmětnému majetku ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tedy ke dni 1. 7. 2000, za situace, kdy je předmětem sporu historický majetek obce, jenž byl k 24. 5. 1991 ve vlastnictví ČSFR, ovšem po své sukcesi do vlastnictví České republiky již nesloužil ke stanoveným účelům (a bylo tak akceptovatelné, aby i takový majetek přešel do vlastnictví obcí) – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2179/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1144/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010.
15. V posuzované věci bylo již v řízení před soudem prvního stupně skutkově postaveno najisto, že předmětné pozemky představují historický majetek obce – žalované (k tomu viz skutková zjištění a závěr podávající se z bodů 9., 10., 15. a 30. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a tudíž k přechodu vlastnického práva na žalovanou dle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. postačovalo, že byly ve vlastnictví České republiky ke dni 1. 7. 2000. Podmínka absence potřeby majetku k nezastupitelným či specifickým úkolům nebo k plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva pak byla ve vztahu k předmětným pozemkům soudy obou stupňů prokázána výslechem svědka J. Ž. Ani podle přesvědčení dovolacího soudu neexistuje jediný rozumný důvod, proč z přechodu vlastnického práva podle citovaného ustanovení vylučovat – při splnění všech podmínek tam stanovených ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tj. k 1. 7. 2000 – též prokazatelně zbytný majetek, který stát ve skutečnosti – navzdory všem předpokladům (kupříkladu vzhledem k jeho evidování v záznamech Ministerstva obrany) – nevyužíval ke specifickým a nezastupitelným účelům, respektive k plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva. Pokud by byly předmětné pozemky formálně vedeny jako majetek potřebný pro obranu státu, ačkoli by fakticky k takovému účelu nesloužily, nemůže toliko tato okolnost eliminovat účinky případného přechodu vlastnického práva na obec podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb.
16. K problematice neprovedeného důkazu lze pak odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež je ustálena v tom závěru, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz § 120 odst. 1 o.
s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést.
Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07]. K tomu lze pak dodat i tolik, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat kupř. v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10.
3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14]. Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudky ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011, či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020).
17. V situaci, kdy měly soudy obou stupňů skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí za spolehlivě zjištěný (a to i ohledně splnění podmínky, zda k 1. 7. 2000 předmětné pozemky sloužily k nezastupitelným či specifickým účelům obrany státu) a již se nezabývaly návrhem na provedení důkazu listinou (sdělením obsahu vnitřního předpisu resortu obrany Děl-28-2, upravujícího poměry muničních skladů), nelze v takovém postupu spatřovat vadu řízení, jež by ohrožovala správnost rozhodnutí a jež by působila ústavněprávní deficit v podobě opomenutého důkazu. Ani případné zjištění o formálně vedeném ochranném pásmu vojenského zařízení sestávajícím se z předmětných pozemků, jež již neplnilo svůj účel, neprokazuje existenci judikaturou požadovaného faktického stavu, kdy určitý majetek plní nezastupitelnou či specifickou roli či závazek plynoucí z mezinárodního práva.
18. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 5. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu