28 Cdo 2670/2021-1004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobce K. E. C., narozeného dne XY, bytem XY, za účasti 1) Lesů České
republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO 42196451,
zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 -
Malé straně, Malostranské nám. 5/28, 2) České republiky - Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO
69797111, 3) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, a 4) Czernínské správy majetku s.r.o., se
sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, IČO 27074714, o nahrazení
rozhodnutí správního orgánu, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního
soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 299/2003, o dovolání účastníka 1)
proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 2021, č.
j. 22 Co 171/2021-974, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 24. 11. 2020, č. j. 6 C
299/2003-946, řízení o obnově řízení vedeného u Okresního soudu v Jindřichově
Hradci pod sp. zn. 6 C 299/2003 vůči Státnímu statku Třeboň, státnímu podniku v
likvidaci (který byl dne 18. 12. 2018 bez právního nástupce vymazán z
obchodního rejstříku) zastavil (výrok I.), žalobu účastníka Lesy České
republiky, s. p. na obnovu téhož řízení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že
žalobce, Š. B. (bývalý konkursní správce úpadce Státního statku Třeboň,
státního podniku v likvidaci) a účastníci 2), 3) a 4) nemají právo na náhradu
nákladů řízení (výrok III.) a že účastník 1) je povinen zaplatit České
republice soudní poplatek ve výši 5.000 Kč za žalobu na obnovu řízení ze dne
18. 11. 2020 na účet Okresního soudu v Jindřichově Hradci (výrok IV.). K odvolání účastníka 1) Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 4. 2021, č. j. 22 Co 171/2021-974, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích
II. a III. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě na obnovu řízení podané účastníkem 1)
dne 23. 11. 2020, kterou napadl výrok I. rozsudku Okresního soudu v Jindřichově
Hradci ze dne 16. 5. 2012, č. j. 6 C 299/2003-513 (pravomocného dne 22. 6. 2012), vydaného v řízení podle části páté občanského soudního řádu, jímž bylo
určeno, že žalobce [jenž uplatnil restituční nároky dle zákona č. 243/1992 Sb.,
kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve
znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na
zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku], je vlastníkem 90 pozemkových parcel v obci XY, k. ú. XY
s tím, že v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu v
Jindřichově Hradci ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. PÚ 757/1050-1997 Hol, pokud jím
bylo rozhodnuto, že právní předchůdce žalobce R. C., narozený dne XY, není
vlastníkem nemovitostí v k. ú. XY, knihovní vložka XY; soud totiž - na rozdíl
od pozemkového úřadu - vyšel (§ 135 odst. 2 o. s. ř. a § 245 o. s. ř.) z
rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98/Se,
jímž bylo rozhodnuto, že původně oprávněná osoba J. C., roz. S. (babička
žalobce) byla v době své smrti státní občankou Československé republiky dle § 4
odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., takže rozhodná restituční
podmínka státního občanství byla naplněna. Přípustnost žaloby na obnovu řízení
odůvodnil účastník 1) [s poukazem na § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] (stručně
řečeno) tím, že rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS
2331/98/Se, bylo vydáno v důsledku trestného činu maření úkolu veřejného
činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, který spáchaly zaměstnankyně
Magistrátu hl. m. Prahy I. O. a M. S., za což byly odsouzeny rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, ve spojení
s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn.
67 To 208/2019
(pravomocným dne 26. 8. 2020). Citované rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy
považuje účastník 1) za paakt s nicotnými právními účinky, protože jednak bylo
rozhodováno o neexistujícím subjektu (uvádí se v něm nesprávné datum narození
J. C.), protože bylo vydáno orgánem, který překročil svoji pravomoc a který
nebyl věcně příslušný, případně proto, že je nezákonné a vydané na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba na obnovu
řízení byla účastníkem 1) podána po uplynutí tříleté objektivní lhůty (§ 233
odst. 2 o. s. ř.), která se počítá od právní moci napadeného rozhodnutí, tedy
od 22. 6. 2012 (a která skončila dne 22. 6. 2015). Objektivní lhůtu ovšem nelze
počítat od právní moci (dne 26. 8. 2020) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019, neboť na jeho podkladě
nebylo v občanském soudním řízení přiznáno právo; to bylo přiznáno na základě
správního rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS
2331/98/Se., jež však nebylo citovanými trestními rozsudky změněno. Odvolací
soud odkázal též na jeho předchozí rozhodnutí sp. zn. 8 Co 1099/2015 a sp. zn. 22 Co 1488/2016, která byla podrobena přezkumu Ústavním soudem; v usnesení ze
dne 12. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 375/17 (viz body 21. až 23.) se Ústavní soud
vyslovil k výkladu § 135 odst. 2 o. s. ř. tak, že „vydání pravomocného
odsuzujícího rozsudku by mohlo být důvodem pro povolení obnovy správního řízení
ohledně státního občanství J. C., nikoliv však důvodem pro obnovu samotného
původního (restitučního) řízení, neboť v něm okresní soud vycházel z citovaného
rozhodnutí magistrátu č. j. OVS 2331/98/Se, které je doposud platné a jehož
zákonnost nebyla nijak zpochybněna. Zjednodušeně řečeno, obnova správního
řízení a v něm případně konstatovaná nesprávnost či nezákonnost tohoto
rozhodnutí ústící do vydání nového „negativního“ správního rozhodnutí by teprve
mohlo mít relevanci pro případnou obnovu samotného původního (restitučního)
řízení“. V této souvislosti proto Ústavní soud odmítl názor tehdejšího
stěžovatele, dle „něhož měl krajský soud uvedené otázky, tj. (ne)zákonnost
správního rozhodnutí ohledně státního občanství J. C., resp. trestnost jednání
pracovnic Magistrátu hl. m. Prahy, hodnotit ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. jako otázky předběžné a tedy o nich sám v rámci civilního řízení rozhodnout,
neboť takový výklad by v podstatě popíral účel a význam procesně právní úpravy
její věcné příslušnosti (pravomoci) daných soudů, resp. správních orgánů
rozhodovat o těchto otázkách ve specifických samostatných řízeních“. Odvolací
soud uzavřel, že žaloba na obnovu řízení byla účastníkem 1) podána po uplynutí
tříleté objektivní lhůty a že „na danou situaci nedopadá § 233 odst. 2 o. s. ř.“, takže žaloba byla soudem prvního stupně správně zamítnuta podle § 235e
odst. 1 o. s. ř. bez nařízení jednání dle § 235f o. s. ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal účastník 1) dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a která
„měla zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé, a to zdali v daném konkrétním
případě s ohledem na spravedlivé posouzení věci je nutné trvat na striktním
dodržení tříleté prekluzivní lhůty k podání návrhu na obnovu řízení“. Dovolatel
s odkazem na komentář k občanskému soudnímu řádu, JIRSA, Jaromír. Občanské
soudní řízení: soudcovský komentář, Wolters Kluwer, konkrétně k § 233 odst. 2
o. s. ř., a dále s poukazem na § 135 o. s. ř. vyslovil názor, že v daném
případě, kdy se jedná o zrušení tzv. podkladového rozhodnutí dle § 135 odst. 1
nebo § 135 odst. 2 o. s. ř. se objektivní prekluzivní lhůta neuplatní. Dále je
přesvědčen o tom, že v daném případě by soud měl přistoupit k extenzivnímu
výkladu § 233 odst. 2 o. s. ř., neboť formální trvání na závaznosti nesprávného
a nezákonného rozhodnutí je nepřípustným postupem, který vede k oslabení
legitimity civilního soudního řízení, když jeho prostřednictvím dojde k
aprobaci zjevné nespravedlnosti. Je proto na místě, aby soud rozhodnutí
Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j.: OVS 2331/98/Se, posoudil jako
rozhodnutí o osobním stavu ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., na jehož podkladě
bylo přiznáno právo ve smyslu § 235 odst. 2 o. s. ř. „Toto ustanovení sice
obsahuje výčet rozhodnutí umožňujících obnovu řízení, který se zdá uzavřený“,
dle dovolatele je však třeba vycházet z toho, že dle § 2 o. s. ř. musí soudy
při své rozhodovací činnosti postupovat tak, aby nedocházelo k porušování práv
a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. Dále dovolatel odkázal
na nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, podle kterého
„obecný soud…není bezvýjimečně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj
smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku,
systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně
konformním právním řádu jako významovém celku, jelikož povinnost soudů nalézat
právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu,
nýbrž též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde
jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“. Navrhl, aby dovolací
soud usnesení odvolacího soudu ve spojení s usnesením soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen
„o. s. ř.“. Dovolání přitom odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není
přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V dané věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil své
rozhodnutí na vyřešení procesní otázky zákonné (objektivní) lhůty k podání
žaloby na obnovu řízení uvedené v § 233 odst. 2 o. s. ř., když dovodil, že
žaloba na obnovu řízení podaná účastníkem 1) musí být zamítnuta, neboť byla
podána opožděně (po uplynutí lhůty uvedené v § 233 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže
založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již
při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním
režimu občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, vyložil
(srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, rozsudek ze dne
12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009),
že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž
řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento
závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2013. Výklad právní otázky, v jaké lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, byl
již v rozhodovací praxi dovolacího soudu podán a nadále nevzbuzuje žádné
pochybnosti (k tomu srov. například mutatis mutandis závěry usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1207/2009, uveřejněného v časopise
Soudní judikatura č. 4, ročník 2011, pod číslem 52, dále usnesení téhož soudu
ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4689/2010, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28
Cdo 1100/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3684/2012, a ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015; v právní teorii viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.:
Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck,
2009, 1833 s.). Tato zákonná (objektivní) lhůta činí - jak zcela nepochybně
jednoznačně vyplývá přímo z dikce kogentního ustanovení § 233 odst. 2 o. s. ř. - tři roky od právní moci napadeného rozhodnutí, přičemž zákon v tomto
ustanovení spojuje možnost podání žaloby na obnovu řízení po uplynutí
objektivní tříleté lhůty počítané od právní moci napadeného rozhodnutí s
jedinou výjimkou.
Ta přichází v úvahu v situaci, kdy „trestní rozsudek nebo
rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v
občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných
právních předpisů zrušeny.“ O tento případ však v souzené věci nešlo a uvedenou
výjimku nelze ani výkladem, či poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ev. na § 2 o. s. ř., rozšiřovat na další případy. Z uvedeného vyplývá, že řešení právní otázky délky a běhu zákonné objektivní
lhůty k podání žaloby na obnovu řízení vyplývá přímo z dikce § 233 odst. 2 o. s. ř., a proto takto vymezená právní otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ani založit nemůže. Nejvyšší soud pak jen pro úplnost poznamenává, že podle § 235 odst. 1 o. s. ř. není přípustné ani prominutí zmeškání lhůt k žalobě na obnovu řízení. I to je
výrazem principu, že respektování procesních předpisů, včetně dodržení
zákonných lhůt pro uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků (tedy i
žaloby na obnovu řízení), je součástí postupu stanoveného pro uplatnění práva
na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a nelze je
považovat za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2
uvedené Listiny (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 750/02), a že přísné podmínky pro uplatnění mimořádných opravných
prostředků, včetně dodržení zákonných lhůt, jsou odůvodněny požadavkem právní
jistoty (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS
294/05). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.