28 Cdo 2738/2025-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. A., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, proti žalované V. F., zastoupené Mgr. Jiřím Neshybou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Křížová 111/2, o zaplacení 1 850 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 121 C 25/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě, ze dne 16. 4. 2025, č. j. 54 Co 23/2025-95, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Neshyby, advokáta se sídlem v Jihlavě, Křížová 111/2.
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 8. 2024, č. j. 121 C 25/2023-66, potvrzen v meritorním výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1 850 000 Kč (výrok I), změněn ve výroku II jen co do výše nákladů řízení, které je žalobce povinen nahradit žalované (výrok II), a k
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále i jen „dovolatel“). Co do přípustnosti dovolání má za to, že se odvolací soud při řešení pro rozhodnutí určující otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, co do důvodu ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Závěrům odvolacího soudu (o tom, že na straně žalované nevzniklo žalobou popisovaným způsobem bezdůvodné obohacení, které by žalovaná byla povinna žalobci vydat; § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“) oponuje žalobce tím, že mezi účastníky byla za jejich společného soužití uzavřena dohoda coby důvod realizovaných investic (za účelem nákupu nemovitostí, kdy výnosy z nich měly sloužit k zabezpečení žalované a jejich dětí), jež odpadla v důsledku ukončení jejich společného soužití; k tomu poukazuje i na konkluze ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení. Oběma soudům vytýká, že dohodu účastníků posoudily jako darovací smlouvu a poskytnuté plnění současně kvalifikovaly jako plnění nedluhu s vyloučením povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení. Současně namítá, že soud prvního stupně neprovedl všechny jím navržené důkazy a že vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí. Kritizuje i procesní postup prvostupňového soudu, aprobovaný i soudem odvolacím, jenž věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti a neposkytl mu patřičné poučení k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání; v tom spatřuje i porušení práva na spravedlivý proces. Navrhuje zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření, navrhujíc jeho odmítnutí.
4. V replice k podanému vyjádření a v jejím doplnění žalobce i s použitím další argumentace setrval na dovoláním vymezeném důvodu a učiněném návrhu a vyjádřil nesouhlas se stanoviskem žalované.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je také plnění z právního důvodu, který odpadl (§ 2991 odst. 1 o. z.), jež míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně v důsledku další právní skutečnosti ztratil své právní účinky (odpadl). Po odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014, či ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2819/2021, vydané v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, jejichž závěry jsou uplatnitelné i v poměrech právní úpravy § 2991 a násl. o. z.; k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, či ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 392/2020).
10. Otázka, zda procesní strana unesla důkazní břemeno, tedy zdali se jí podařilo prokázat rozhodnou skutečnost v míře vylučující rozumnou pochybnost, má podle konstantní judikatury skutkový charakter, a její řešení tak nemůže být v dovolacím řízení, zaměřeném výhradně na otázky právní (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.), přezkoumáváno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4223/2018, a ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1268/2019). Jinými slovy řečeno, argumentace zpochybňující závěr, že účastník neunesl břemeno důkazní, nevystihuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Právě takovou argumentaci, nezpůsobilou založit přípustnost dovolání, představují tvrzení žalobce, že účastníky byla uzavřena dohoda coby titul plnění a že později odpadla, ježto jejím prostřednictvím se dovolatel
snaží zpochybnit odvolacím soudem učiněné právní posouzení věci (o absenci vzniku bezdůvodného obohacení), kdy v rámci své argumentace vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (jenž nemá tvrzení o dohodě účastníků coby titulu plnění, potažmo jejím odpadnutí za prokázanou, stejně tak jako poskytnutí dalšího peněžního obnosu žalované v částce 600 000 Kč).
12. Za daného skutkového stavu se pak rozhodnutí odvolacího soudu neprotiví ani konkluzím rozhodovací praxe dovolacího soudu, shrnutým v odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020 (či dalším v něm citovaným rozhodnutím), jež předpokládají jiná, oproti nyní posuzované věci odlišná skutková zjištění (investice do majetku druhého na základě dohody partnerů podmíněné společným soužitím a bydlením, jež by odpadla zánikem soužití).
13. Ovšem ani výtky dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil titul plnění jako darovací smlouvu a současně na věc aplikoval i ustanovení § 2992 a § 2997 odst. 2, větu druhou o. z., nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na otázkách spojených s výkladem a aplikací těchto ustanovení napadené rozhodnutí odvolacího soudu v přítomné při založeno není (odvolací soud se aplikací citovaných ustanovení nezabýval již proto, že žalobu neměl za důvodnou pro dílem nedostatečná a dílem neprokázaná tvrzení, jež neumožňovala posoudit uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení) a tedy ani z pohledu § 237 o. s. ř. na jejich řešení nezávisí. Okolnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (že byla pro napadené rozhodnutí určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.; srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013.
14. K další dovolací argumentaci naznačující možné vady řízení patří se připomenout, že ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
15. Nad rámec uvedeného lze dodat, že rozhodnutí (a postup soudů jemu předcházejí) netrpí ani defektem opomenutých důkazů, tedy že by odvolací soud neprovedl žalobcem označené důkazy potřebné k prokázání relevantních tvrzení, případně se nevypořádal s tím, proč některé z označených důkazů neprovedl. K tomu lze obecně odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež je ustálena v tom závěru, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz § 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést.
Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07]. K tomu lze pak dodat i tolik, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat kupř. v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, případně kdy rozhodné skutečnosti byly bezpečně prokázány jinými důkazy (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10.
3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudky ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011, či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020).
16. K námitkám dovolatele, že se mu u soudu prvního stupně nedostalo potřebného poučení k doplnění tvrzení a označení důkazů (ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) lze pak uvést následující. Zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení (či břemene důkazního) předpokládá předchozí poučení dotčené procesní strany podle § 118a o. s. ř. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu setrvává na názoru, že se poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. poskytuje pouze účastníku, respektive jeho zástupci, který je přítomen u jednání.
Jestliže soud jedná v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce, je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2693/2017, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 891/2020). K námitkám žalobce je nutné připomenout, že mu bylo ze strany soudu sděleno, že jeho žádosti o odročení jednání nebude vyhověno a jednání proběhne v soudem nařízeném termínu, a bylo tudíž na žalobci, chtěl-li se nařízeného jednání zúčastnit a nepřipravit se o možnost být případně poučen podle § 118a o.
s. ř., aby svoji účast na jednání zajistil jinak, např. udělením plné moci advokátovi k zastupování v řízení (což se mimo jiné i v pozdější fázi řízení stalo). Současně nelze ztratit ze zřetele, že žalobce byl soudem prvního stupně již dříve (před nařízeným jednáním) vyzván (nejpozději dne 31. 7. 2024), aby soudu sdělil, zda navrhuje provedení dalších (doposud nenavržených) důkazů, přičemž v případě listinných důkazů – učinil-li předmětem řízení částku 1 850 000 Kč – byl vyzván k jejich označení (předložení, měl-li důkazy ve svém držení); tato výzva soudu prvního stupně zůstala ze strany žalobce oslyšena.
I z tohoto důvodu lze jen stěží hovořit o tzv. opomenutých důkazech.
17. K další argumentaci dovolatele týkající se předpokladů pro postup podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jejich naplnění sluší se dodat, že námitka, že soud věc nesprávně projednal v nepřítomnosti účastníka (tedy aniž by pro takový postup byly splněny zákonem stanoven podmínky), vystihuje zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sen. zn. 29 ICdo 27/2022) a již proto – jak již shora vysvětleno – nejde o způsobilý dovolací důvod (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.).
18. Konečně, namítá-li dovolatel i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jde rovněž o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. věty druhé o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Nad rámec sluší se uvést, že ani tuto námitku nelze mít za důvodnou, ve světle měřítek přezkoumatelnosti rozhodnutí definovaných rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Odvolacím soudem přijaté závěry jsou logické, srozumitelné a případné (dílčí) nedostatky odůvodnění rozhodnutí nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (jak plyne i z obsahu dovolání a v něm uvedené věcné argumentace, vesměs se vážící již k soudy učiněným skutkovým zjištěním, z nichž soudy následně vycházely při právním posouzení věci).
19. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem (v dovoláním předestřené otázce) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
20. Proti rozhodnutí v části výroku o nákladech řízení (zde výroky II a III) je pak přípustnost dovolání výslovně vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
21. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
22. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalované patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání; z tarifní hodnoty 1 850 000 Kč) v částce 15 700 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], dále pak náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tj. v součtu 16 150 Kč.
23. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
24. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu